Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!
„Jen dál,“ povzbuzoval mě Cavor, když jsem se posadil na okraj průvlaku a zadíval se do černého nitra koule. Zůstali jsme sami dva. Byl večer, slunce už zapadlo a na všechno se snesl klidný soumrak.
Vtáhl jsem dovnitř i druhou nohu, sklouzl jsem po hladkém skle na dno koule a pak jsem se obrátil, abych mohl od Cavora převzít plechovky s potravinami a jiná zavazadla. Uvnitř bylo teplo, teploměr ukazoval osmdesát Fahrenheita, a jelikož jsme zářením neměli ztratit téměř ani stupeň, byli jsme oblečeni jen ve střevících a lehkých flanelových kalhotách. Pro případ nehody jsme si však s sebou brali ranec silných vlněných šatů a několik tlustých přikrývek. Podle Cavorových pokynů jsem rozkládal balíčky, kyslíkové bomby a jiné předměty volně kolem sebe a zanedlouho jsme tam měli všechno. Cavor ještě chvíli obcházel po kůlně bez střechy, díval se, jestli něco nepřehlédl, a pak vlezl za mnou dovnitř. Všiml jsem si, že drží cosi v ruce.
„Co to máte?“ zeptal jsem se ho.
„Vy jste si nevzal nic na čtení?“
„Proboha, ne!“
„Zapomněl jsem vám to říci. Není jisto – Cesta může trvat – Možná že tam budeme týdny!“
„Ale –“
„Necháme se unášet v téhle kouli a nebudeme mít vůbec co dělat.“
„Že jsem to nevěděl dřív!“
Vykoukl průvlakem. „Podívejte!“ řekl. „Tamhle cosi leží!“
„Máme ještě čas?“
„Celou hodinu,“
Výhled jsem ven. Bylo to staré číslo „Tit-Bits“, které jistě donesl jeden z našich pomocníků. Kousek dál v koutě jsem zahlédl roztrhané noviny „Lloyd’s News“. Vyškrábal jsem se s tím zpátky do koule. „Co máte vy?“ chtěl jsem vědět.
Vzal jsem mu knihu z ruky a četl jsem – „Dílo Williama Shakespeara“.
Cavor lehce zrudl. „Mám čistě vědecké vzdělání –“ začal omluvně.
„Vy jste ho ještě nečetl?“
„Ne.“
„Víte – ten člověk leccos znal – bylo to jen trochu neurovnané.“
„Přesně tak jsem to slyšel,“ povídal Cavor.
Pomohl jsem mu zašroubovat skleněný poklop průvlaku a on pak zmáčkl knoflík, aby zavřel patřičnou okenici na vnějším obalu. Šerý obdélníček zmizel. Octli jsme se v temnotě.
Chvíli jsme ani jeden, ani druhý nepromluvili. Přestože naše schránka propouštěla zvuk, bylo naprosté ticho. Povšiml jsem si, že se nebude čeho chytit, až to námi při startu trhne, a uvědomil jsem si, že mi bude nepříjemně scházet židle.
„Proč tu nemáme židle?“ zeptal jsem se.
„To je zařízeno,“ ujistil mě Cavor. „Nebudeme je potřebovat.“
„Jakto?“
„Uvidíte,“ řekl tónem, který nepřipouštěl další otázky.
Zmlkl jsem. Náhle jsem živelně pocítil, že jsem blázen, když sedím v té kouli. Je už pozdě, ptal jsem se sám sebe, nebo se dá ještě couvnout? Věděl jsem, že svět mimo kouli bude ke mně chladný a řádně nehostinný – týdny jsem už žil na Cavorovy útraty – ale na druhé straně, bude tak chladný jako absolutní nula, tak nehostinný jako prázdný prostor? Nebýt toho, že jsem nechtěl vypadat zbaběle, byl bych ho snad ještě i tehdy donutil, aby mě pustil ven. Ale kvůli tomu jsem váhal a váhal, stále více jsem zuřil a vztekal se a čas ubíhal.
Vtom to s námi trošku škublo, ozval se zvuk, jako kdyby ve vedlejší místnosti někdo odzátkoval šampaňské, a slabé zahvízdnutí. Na okamžik jsem měl pocit ohromného napětí, v tu chvíli mě zachvátil dojem, že mě nohy táhnou dolů vahou bezpočtu tun. Trvalo to nekonečně krátce.
Ale vyburcovalo mě to k činu. „Cavore!“ promluvil jsem do tmy. „Mám nervy na cucky... Já myslím –“
Zarazil jsem se. On neodpovídal.
„Zatraceně!“ křičel jsem. „Jsem já to ale blázen! Co tu hledám? Já s vámi neletím, Cavore. Je to příliš riskantní. Vystoupím.“
„To nemůžete,“ řekl.
„Nemohu?! Na to se podíváme!“
Deset vteřin neodpovídal. „Teď už je pozdě na hádky, Bedforde,“ řekl. „To škubnutí, to byl start. Už letíme jako střela do hlubin vesmíru.“
„Já –“ vykoktal jsem a pak už mi bylo jedno, co se děje. Chvíli jsem stál jako omráčený; neměl jsem co říci. Bylo mi, jako kdybych nikdy předtím neslyšel o nápadu opustit tento svět. Pak jsem postřehl nevysvětlitelnou změnu v tělesných pocitech. Přepadla mě jakási lehkost, neskutečnost. K tomu se přidružil podezřelý pocit v hlavě, skoro mrtvičný nával a v uších mi bušila krev. Žádný z těch úkazů časem nezmizel, ale nakonec jsem si na ně tak zvykl, že mě nijak neobtěžovaly.
Něco cvaklo a rozsvítila se malá žárovka.
Objevil se Cavorův obličej, bílý jistě tak jako můj. Pozorovali jsme se navzájem mlčky. Za ním se černalo průsvitné sklo, takže vypadal, jako kdyby se vznášel ve vzduchoprázdnu.
„Nu, tak jsme v tom,“ řekl jsem konečně.
„Ano,“ přisvědčil, „jsme v tom.“
„Nehýbejte se,“ vykřikl pak, když jsem chtěl provést jakýsi posuněk. „Úplně si uvolněte svaly – jako kdybyste ležel v posteli. Jsme tu ve svém vlastním maličkém vesmíru. Podívejte se na ty věci!“
Ukázal na nepřipoutané bedny a rance, které předtím ležely na přikrývkách po dně koule. S úžasem jsem viděl, že se vznášejí téměř stopu od stěny. Pak jsem podle stínu poznal, že Cavor se už neopírá o sklo. Natáhl jsem prudce ruku za sebe a zjistil jsem, že i já visím v prostoru a nedotýkám se skla.
Nevykřikl jsem, ani prstem jsem nepohnul, ale hrůza mě obešla. Bylo to, jako kdyby vás něco zvedalo a drželo – a vy jste nevěděli co. Stačilo jenom dotknout se rukou skla, a hned mě to postrčilo. Pochopil jsem, co se stalo, ale strachu mě to nezbavilo. Byli jsme odříznuti od vlivu veškeré vnější gravitace, projevovala se jedině přitažlivost předmětů uvnitř naší koule. Všechno, co nebylo upevněno ke sklu, padalo tudíž – pomaličku, protože naše hmota byla zcela nepatrná – k těžišti našeho maličkého světa, které bylo zřejmě někde poblíž středu koule, ale spíše u mne než u Cavora, protože já jsem více vážil.
„Musíme se obrátit,“ řekl Cavor, „vznášet se zády k sobě a ty věci zůstanou mezi námi.“
Když jsme se tak vznášeli volně v prostoru, vyvolávalo to ve mně nejpodivnější pocit, jaký si dovedete představit; nejdříve opravdu děsivě nezvyklý, ale sotva děs pominul, nebylo to vůbec nepříjemné, ale naopak ohromně uklidňující; ze známých pozemských zážitků se tomu nejvíc blíží poleženíčko na vysokánské měkoučké matraci. A přitom ten pocit úplného odpoutání a nezávislosti! S něčím takovým jsem vůbec nepočítal. Očekával jsem prudký otřes při startu a závratný pocit rychlosti. Místo toho jsem si připadal – jako kdybych se byl rozplynul. Nebylo to jako začátek cesty; bylo to jako začátek snu.
Errata: