Vítej, návštěvníku!

Cavor světlo brzy zhasil, Říkal, že nemáme energie nazbyt a tu zásobu, co máme, musíme si šetřit na čtení. Nějaký čas, jestli dlouhý nebo krátký, nevím, vládla kolem nás jenom čiročirá tma.

Z prázdna vytanula otázka. „Jak si určujeme směr?“ zeptal jsem se. „Kam letíme?“

„Vzdalujeme se od Země po tečně, a jelikož Měsíc se blíží třetí čtvrti, směřujeme někam k němu. Otevřu okenici –“

Cvaklo to a pak se ve vnějším obalu rozzívlo jedno okno. Obloha venku byla stejně černá jako temnota uvnitř koule, ale tvar otevřeného okna naznačovaly tisíce hvězd.

Ti, kdo viděli hvězdnou oblohu jenom ze Země, nemohou si představit, jak vypadá, když zmizí onen matný, polosvítivý závoj vzduchu. Hvězdy, které vidí pozemšťané, jsou jenom roztroušené zbytky, jimž se podařilo proniknout naší mlhavou atmosférou. Ale já jsem si konečně uvědomil, co to vlastně znamená, řekne-li se – nebeské voje!

Měli jsme co nevidět zhlédnout leccos podivnějšího, ale nádheru vzduchoprázdné oblohy poseté hvězdami nepřekonalo už nic.

Okénko s cvaknutím opět zmizelo, odklaplo se druhé, okamžitě zase zapadlo, pak třetí – oslňující záře ubývajícího Měsíce mi na okamžik zavřela oči.

Dříve než jsem se mohl na ten bledý třpyt zadívat, musel jsem chvíli hledět na Cavora a na běloskvoucí předměty kolem sebe, aby mi oči opět přivykly na světlo.

Měli jsme otevřená čtyři okna, takže přitažlivost Měsíce působila na všechny předměty v kouli. Už jsem se nevznášel volně v prostoru, ale spočíval jsem nohama na skle směrem k Měsíci. Rovněž přikrývky a bedny s proviantem se posouvaly pomalu po skle a zanedlouho se zastavily tak, že nám částečně zatarasily výhled. Zdálo se mi ovšem, že se dívám „dolů“, když jsem se díval na Měsíc. Na Zemi „dolů“ znamená směrem k Zemi, tak, jak všechno padá, a „nahoru“ zase směr opačný. Teď působila gravitace k Měsíci, a pokud jsem věděl, Zemi jsme měli naopak nad hlavou. A když jsme zavřeli všechny cavoritové okenice, pak ovšem „dolů“ znamenalo směr ke středu koule a „nahoru“ směr k vnější stěně.

Zvláštní bylo také, jak světlo na rozdíl od našich pozemských zkušeností přicházelo zespodu. Na Zemi dopadá světlo na člověka shora nebo svítí šikmo dolů, ale k nám přicházelo zpod nohou a na své stíny jsme se museli dívat vzhůru.

Z počátku se mne zmocňovala závrať, když jsem stál jenom na tlustém skle a shlížel dolů na Měsíc přes statisíce mil pustého vesmíru; ta nevolnost mě však velmi rychle přešla. A pak – je to skvostný pohled!

Čtenář si to nejlépe představí, když si za teplé letní noci lehne na zem a zadívá se mezi zdviženýma nohama na Měsíc; ale tady z nějakého důvodu vypadal již značně větší než ze Země snad proto, že ve vzduchoprázdnu o tolik více svítí. Na povrchu zřetelně vystupovaly nejjemnější detaily. A jelikož jsme se na něj nedívali přes vzduch, měl jasný, ostrý obrys, neobklopovala ho žádná záře nebo ohrada a hvězdná houšť, rozsypaná po obloze, sahala mu až po sám okraj a lemovala mu neosvětlenou část. A jak jsem tak stál a strnule hleděl na Měsíc mezi nohama, vrátil se mi opět s desateronásobnou silou pocit čehosi nemožného, který mě od začátku cesty pronásledoval každou chvíli.

„Cavore,“ ozval jsem se, „mně se to jaksi nechce líbit. Co ty společnosti, které jsme se chystali založit, a všechno to povídání o nerostech?“

„A co má být?“

„Já si je tady nedovedu představit.“

„Ne,“ odpověděl Cavor, „ale to překonáte.“

„Myslím, že už nabývám rovnováhy. Ale přece, tohle – Chvíli jsem dokonce málem pochyboval, že vůbec existuje nějaká Země.“

„Třeba vám pomůže to číslo ‚Lloyd’s News’.“

Hleděl jsem na ty noviny chvíli tupě, pak jsem si je podržel před očima a zjistil jsem, že mohu docela snadno číst. Narazil jsem na sloupec ubohých inzerátků. „Zámožný soukromník je ochoten půjčit peníze,“ četl jsem. Toho pána jsem znal. Jakýsi výstředník chtěl zase prodat kolo Cutaway „zcela nové a v ceně L 15“ za pět liber; a nějaká paní v tísni by ráda odprodala s velkou ztrátou rybí příbor – „svatební dar“. Co jsem to četl, nějaký prosťáček bezpochyby už s důležitou tváří ten příbor zkoumal, jiný vítězně odjížděl na onom kole a třetí s důvěrou přišel na návštěvu k laskavému zámožnému soukromníkovi.

Zasmál jsem se a pustil jsem noviny z rukou.

„Je nás ze Země vidět?“ zeptal jsem se.

„Proč?“

„Znal jsem jednoho člověka, který se hodně zajímal o astronomii. Napadlo mi, že by to byla legrace, kdyby se – můj přítel – náhodou právě díval dalekohledem.“

„To by musel mít ten nejsilnější dalekohled na světě, a ještě by nás viděl jenom jako malilinkou skvrnku.“

Nějaký čas jsem hleděl na Měsíc mlčky.

„Je to svět,“ řekl jsem. „Člověk to cítí nekonečně silněji než na Zemi. Snad i lidé tam –“

„Lidé!“ vykřikl. „Kdepak! To pusťte z hlavy! Představte si, že jste jakýsi superarktický cestovatel, který zkoumá pustiny vesmíru. Podívejte na to!“

Mávl rukou k svítící běli pod námi. „Je to mrtvé – mrtvé! Mohutné vyhaslé sopky, lávová poušť, rozházené zbytky sněhu nebo zmrzlého kysličníku uhličitého či zmrzlého vzduchu a všude brázdy po sesuvech půdy, trhliny a propasti. Nic se tam neděje. Lidé pozorují tuhle oběžnici soustavně již přes dvě stě let. Kolik myslíte, že se za tu dobu změnilo?“

„Nic.“

„Vypátrali dva nesporné sesuvy půdy, jednu pochybnou prasklinu, nepatrnou periodickou změnu barvy a to je vše.“

„To jsem ani nevěděl, že vůbec tohle vypátrali.“

„Ale ano. Ovšem pokud jde o lidi –!“

„Mimochodem,“ ptal jsem se, „jak velké věci objeví na Měsíci nejsilnější dalekohledy?“

„Asi takové jako pořádný kostel. Jistě by bylo vidět města, budovy nebo jakékoliv výtvory lidských rukou. Možná že je tam nějaký hmyz, na příklad něco jako mravenci, kteří by se mohli skrývat před měsíčním světlem v hlubokých doupatech, nebo nějaký nový druh bytostí, jež nemají na Zemi obdobu. To je nejpravděpodobnější, máme-li tam vůbec nalézt jaký život. Jenom si představte, jak odlišné jsou tam podmínky! Život se musí přizpůsobit dnu dlouhému jako čtrnáct dní na Zemi, čtrnáctidenní sluneční výhni bez jediného mráčku a pak stejně dlouhé noci, pod těmihle studenými, pronikavými hvězdami stále chladnější a chladnější. Za takové noci musí být pořádná zima, největší možná zima, absolutní nula, 273  C pod pozemským bodem mrazu. Veškerý život, pokud tam je, musí tedy tímhle procházet a každý den se znovu probouzet ze zimního spánku.“

Zahloubal se. „Může to být něco červovitého,“ řekl, „a přijímá to pevný vzduch, tak jako žížala polyká hlínu, anebo to mohou být stvůry s tlustou kůží –“

„Mimochodem,“ přerušil jsem ho, „proč jsme si nevzali pušku?“

Na to mi neodpověděl. „Ne,“ dokončil načatou větu, „musíme prostě letět. Až tam budeme, pak uvidíme.“

Na něco jsem si vzpomněl. „Moje nerosty tam budou samozřejmě v každém případě,“ řekl jsem, „ať jsou na Měsíci podmínky, jaké chtějí.“

Zanedlouho mi sdělil, že chce nepatrně pozměnit náš kurs tím, že na chvíli zapřáhne Zemi, aby nás táhla. Hodlal na třicet vteřin otevřít okenici obrácenou k Zemi. Varoval mě, že se mi z toho zatočí hlava, a radil mi, abych natáhl ruce proti sklu a ztlumil tak pád. Zařídil jsem se podle jeho návodu a zapřel se nohama do žoků bedniček s potravinami a do kyslíkových bomb, aby to na mne nespadlo. Pak se okno s cvaknutím rozletělo. Upadl jsem nemotorně na ruce a na obličej a na okamžik jsem mezi černými roztaženými prsty uviděl dole na obloze planetu – naši matičku Zemi.

Byli jsme ještě velmi blízko – Cavor mi řekl, že jsme vzdáleni asi osm set mil – a obrovský zemský kotouč vyplňoval celou oblohu. Ale viděli jsme už jasně, že svět je kulatý. Země pod námi se ztrácela v mlhavém šeru, avšak dále na západ zářily v klesajícím slunci rozsáhlé šedé pláně Atlantiku jako roztavené stříbro. Zdálo se mi, že rozeznávám podmračené pobřeží Francie, Španělska a jižní Anglie, a vtom se okenice s cvaknutím opět zavřela a já jsem v náramném zmatku klouzal pomalu po hladkém skle.

Když jsem si to konečně v hlavě zase srovnal, připadalo mi zcela vyloučené, aby Měsíc byl „dole“, pod mýma nohama a Země aby byla někde na horizontě – ta Země, která bývala pro mne i pro ostatní příslušníky lidského plemene od prvopočátku všech věcí „dole“.

Stačilo nám vynakládat tak nepatrné úsilí a s naší prakticky nulovou vahou se nám dělalo všechno, co bylo třeba, tak snadno, že nám téměř po šest hodin od startu (podle Cavorova chronometru) ani nenapadlo, abychom se něčím občerstvili. Žasl jsem, jak ten čas letí. Ale přesto jsem se spokojil s nepatrným množstvím potravin. Cavor prohlédl přístroj na absorpci kysličníku uhličitého a vody a prohlásil, že na něm neshledává závad, neboť jsme měli neobyčejně malou spotřebu kyslíku. Jelikož nám dočasně došla nit hovoru a neměli jsme nic jiného na práci, poddali jsme se útoku podivné ospalosti, rozprostřeli jsme si na dno koule přikrývky, aby nám tam nevnikalo tolik měsíčního světla, popřáli jsme si dobré noci a téměř okamžitě jsme usnuli.

A tak jsme spali, někdy pohovořili a trošku četli, občas bez valné chuti pojedli,³ ale většinu doby jsme trávili v jakémsi klidném rozpoložení, které bylo něčím mezi bděním a spánkem, a zatím jsme padali v časovém toku, jenž nezná noc ani den, tiše, měkce a rychle dolů k Měsíci.

------------------------ Poznámky:

  3 Je zajímavé, že pokud jsme byli v kouli, nepocítili jsme ani nejmenší touhu po jídle ani jsme nepozorovali, že by nám chybělo, když jsme na ně zapomněli. Nejdříve jsme se k chuti nutili, ale později jsme se postili úplně. Celkem jsme nespotřebovali ani setinu kondensovaných zásob, co jsme si s sebou vzali. Množství kysličníku uhličitého, který jsme vydýchali, drželo se také mimořádně nízko, ale naprosto nedovedu vysvětlit, proč tomu tak bylo.

Errata:

30.05.2021 13:44