Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Pamatuji se, jak jednoho dne Cavor náhle otevřel šest okenic a tak mě oslnil, že jsem ho hlasitě okřikl. Nebeskou klenbu vyplňoval Měsíc, úžasný handžár bílého šera s okraji rozsekanými temnými zářezy, půlměsícové pobřeží a po něm prchající odliv temnoty, z něhož se vypínaly hroty a vrcholky do sluneční výhně. Předpokládám, že čtenář už viděl obrázky nebo fotografie Měsíce, takže nemusím popisovat bližší krajinné rysy, ty prostorné prstencovité řetězce, rozsáhlejší než jakákoliv pozemská pohoří, jejichž štíty ve dne září a vrhají ostré a hluboké stíny, šedé rozervané planiny, horská pásma, kopce a kráterky, kde všechno přechází nakonec z oslnivého jasu v tajemnou uniformitu temnoty. K tomu světu jsme letěli sotva sto mil nad jeho hřebeny a vrcholy. A viděli jsme, co žádné oko na Zemi nikdy neuvidí, jak v žáru denního světla ostré obrysy skal, rozsedliny v pláních i dna kráterů šednou a ztrácejí se v houstnoucím oparu, jak se běl jejich osvětlených ploch trhá na cáry a skvrny, rozpadá se ještě víc, scvrká se a mizí a jak se tu a tam vynořují a rostou podivné odstíny hnědi a olivové zeleni.

Na pozorování jsme však právě mnoho času neměli. Nadcházel totiž skutečně nebezpečný úsek naší cesty. Jak jsme kroužili kolem Měsíce, museli jsme k němu sestupovat stále níže, mírnit rychlost a číhat na příležitost, kdy se budeme konečně moci odvážit klesnout na jeho povrch.

Pro Cavora to byla doba intensivního vypětí – pro mne to znamenalo nečinnost plnou úzkosti. Měl jsem dojem, že mu věčně uhýbám. Poskakoval po kouli z místa na místo s čilostí, která by na Zemi byla nemožná. V těch posledních rušných hodinách věčně otvíral a zavíral cavoritová okna, počítal a ve svitu žárovky pozoroval chronometr. Dlouho jsme měli všechna okna zavřená, viseli jsme tiše v temnotě a řítili se vesmírem.

Pak Cavor sáhl na knoflíky okenic a náhle se otevřela čtyři okna. Zapotácel jsem se a zakryl si oči, zalitý, spálený a oslněný sluncem nezvykle zářícím zespodu. Potom okenice opět zaklaply a už mi hlava vířila v temnotě, která až tlačila do očí. A nato jsem se opět vznášel v nekonečném černém tichu.

Pak Cavor rozsvítil elektrickou lampu a navrhl, abychom všechna zavazadla svázali dohromady a stáhli do přikrývek, ať se tak pojistíme proti nárazu přistání. Provedli jsme to při zavřených oknech, protože tak se naše věci přirozeně samy srovnaly uprostřed koule. To byla také nezvyklá scéna – dva lidé se volně vznášejí v kulovém prostoru, balí a utahují provazy. Představte si to, jestli to dokážete! Ani nahoru, ani dolů a každé úsilí vyvolávalo neočekávaný pohyb. Hned mě to odmrštilo vší silou na sklo, jak do mne Cavor vrazil, hned jsem bezmocně kopal nohama v prázdnu. Hned jsem měl hvězdičku elektrické lampy nad hlavou, hned pod nohama. Hned se mi Cavorovy nohy vznášely před očima a hned jsme stáli proti sobě. Ale nakonec jsme všechno bezpečně svázali do velikého měkkého žoku, všechno až na dvě přikrývky s otvory pro hlavu, do kterých jsme se měli zabalit sami.

Pak Cavor na okamžik otevřel okno obrácené k Měsíci, a tu jsme viděli, že klesáme směrem k ohromnému centrálnímu kráteru, kolem něhož se seskupila řada menších kráterků v podobě jakéhosi kříže. A potom vydal Cavor naši kouličku zase na pospas spalujícímu, oslepujícímu Slunci. Pravděpodobně používal sluneční přitažlivosti jako brzdy. „Zakryjte se přikrývkou,“ vykřikl a odskočil ode mne. Chvíli jsem mu nerozuměl.

Pak jsem si přikrývku vyndal zpod nohou, zabalil jsem se do ní a přetáhl jsem si ji přes hlavu i přes oči. Cavor rolety náhle opět zasunul, jednu zase s cvaknutím svinul a znovu zasunul a pak najednou začaly všechny klapat, jak je svinoval, každou bezpečně na patřičný ocelový váleček. Něco zaskřípalo a to už jsme se kouleli a kouleli, naráželi na sklo a na ohromný žok zavazadel a chytali se jeden druhého, a venku šplouchala jakási bílá hmota, jako bychom se kutáleli po zasněženém úbočí... Přemet, škub, bác, škub, bác, přemet...

Zadunělo to, já zůstal napůl pohřben pod balíkem našeho majetku a na chvíli všechno utichlo. Potom jsem slyšel, jak Cavor funí a supí a jak okenice zapadá do žlábku. Opřel jsem se, odhodil zavazadlo zabalené v přikrývce a vyprostil jsem se. Otevřená okna se jevila jen jako sytější čerň posetá hvězdami.

Byli jsme nicméně naživu a leželi jsme v temném stínu velkého kráteru, do něhož jsme spadli.

Seděli jsme, nabírali zvolna dech a ohmatávali si pohmožděné údy. Určitě jsme si ani jeden ani druhý předtím nepředstavovali, že se nám dostane tak hrubého přivítání. Bolestivě jsem se postavil na nohy. „A teď se podívejme na měsíční krajinu,“ řekl jsem. „Ale – ! Cavore, vždyť je tu strašlivá tma!“

Sklo bylo zaroseno a při těch slovech jsem je utřel přikrývkou. „Máme asi tak půlhodinový náskok před východem slunce,“ řekl. „Musíme počkat.“

Nedalo se rozeznat vůbec nic. Podle toho, co jsme viděli, mohli jsme být stejně dobře v kouli ocelové. Přikrývkou jsem na skle nadělal jenom šmouhy a sotva jsem je otřel, hned se zase zamžilo čerstvě sraženou vlhkostí, v níž přibývalo stále více chlupů z pokrývky. Neměl jsem jí k tomu samozřejmě použít. Jak jsem se snažil sklo očistit, uklouzl jsem po vlhkém povrchu a poranil si holeň o jednu kyslíkovou bombu, která trčela z našeho balíku.

Zlobilo mě to – bylo to nesmyslné. Právě jsme přistáli na Měsíci uprostřed kdovíjakých divů a všechno co vidíme, je šedá, pramínky sražené páry popsaná stěna bubliny, v níž jsme přiletěli.

„Zatraceně!“ ulevil jsem si, „jak to vypadá, to jsme mohli radši zůstat doma.“ Skrčil jsem se na balíku, roztřásl jsem se a přitáhl si pokrývku těsněji kolem sebe.

V tom se kapičky vlhkosti proměnily v blýskavé hvězdičky a větvičky ledu. „Dosáhnete na elektrická kamínka?“ zeptal se mne Cavor. „Ano – ten černý knoflík. Nebo zmrzneme.“

Nemusel mi to říkat dvakrát. „A co budeme dělat teď?“ otázal jsem se.

„Čekat,“ odpověděl.

„Čekat?“

„Ovšem. Budeme muset počkat, až se vzduch zase ohřeje, a pak se i sklo zjasní. Do té doby nemůžeme dělat nic. Ještě je tu noc; musíme čekat, až nás dostihne den. Zatím – nemáte hlad?“

Chvíli jsem mu neodpovídal, seděl jsem nabručeně. Jen nerad jsem se odvrátil od té záhadné mazanice na skle a zahleděl se mu do očí. „Ano,“ řekl jsem, „mám hlad. Jsem hrozně zklamaný. Očekával jsem – já nevím co, ale tohle ne.“

Sebral jsem veškerý svůj filosofický klid, zachumlal jsem se znovu do pokrývky, usadil jsem se zase do balíku a pustil se do prvního jídla na Měsíci. Myslím, že jsem ale nedojedl – už nevím. Najednou se na skle objevily jasné ostrůvky, ty se pak rychle slévaly ve větší plochy, až se mlžný závoj, který našemu zraku skrýval svět na Měsíci, konečně zvedl.

Vyhlédli jsme na měsíční krajinu.

Errata:

30.05.2021 13:44