Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Při prvním pohledu se nám scenérie jevila úžasně divoká a pustá. Stáli jsme v ohromném amfiteátru, na rozsáhlé kruhové pláni, na dně obřího kráteru. Ze všech stran nás uzavíraly útesovité stěny. Od západu na ně dopadalo světlo slunce, skrytého dosud našim zrakům, sahalo až k samému úpatí útesu a odhalovalo rozervané úbočí hnědé a šedavé skály, lemované tu a tam sněhovými závějemi a rozsedlinami. Bylo to všechno od nás snad tucet mil, ale žádné ovzduší z počátku ani v nejmenším neoslabovalo brilantní drobnokresbu, s jakou na nás zářil každý detail. Vše se jasně a oslnivě rýsovalo na pozadí hvězdnaté černi, která našim pozemským očím připomínala spíše slavnostně okrášlenou sametovou záclonu než vesmírnou oblohu.

Východní útes tvořil zprvu pouze bezhvězdnou obrubu hvězdnaté kopule. Ani stopa růžového nádechu nebo rozlévající se bledosti neoznamovala začátek dne. Jenom koróna, zvířetníkové světlo, nesmírný kuželovitý světélkující opar ukazoval vzhůru k nádheře jitřenky a upozorňoval nás na bezprostřední příchod slunce.

Veškeré světlo kolem nás se odráželo od západních útesů. Odhalovalo nedohlednou zvlněnou pláň, studenou a šedou, a ta šeď k východu temněla a přecházela v havraní čerň stínu za útesem. Nesčetné okrouhlé šedé vrcholky, strašidelné homole a obrovské vlny sněhové masy, táhnoucí se hřeben za hřebenem do tmavých dálek, poskytly nám první zdání o tom, jak je stěna kráteru daleko. Ty homole vypadaly jako sníh. Tehdy jsem si skutečně myslel, že je to sníh. Ale nebyl – byly to kopce a hromady zmrzlého vzduchu!

Takové jsme to viděli zprvu, a pak, náhle, rychle a nečekaně, nastal měsíční den.

Sluneční světlo se přikradlo po útesu dolů, dotklo se navátých mas u jeho úpatí a bez zastávky pochodovalo sedmimílovými kroky k nám. Vzdálený útes jako by se posunoval a chvěl a pod dotykem úsvitu se ze dna kráteru vyvalil proud šedé páry, víry a obláčky a shluky šedých přízraků, a ty se srážely, rostly a houstly, až nakonec celá západní pláň kouřila jako mokrý kapesník nad ohněm a ze západních útesů zbyla jen prosvítající zář.

„To je vzduch,“ ozval se Cavor. „Musí to být vzduch – jinak by to takhle nestoupalo – při pouhém dotyku slunečního paprsku. A takovým tempem...“

Vzhlédl vzhůru. „Podívejte se!“ řekl.

„Na co?“ zeptal jsem se.

„Na oblohu. Už. V černi – lehký modravý nádech. Hleďte! Hvězdy vypadají větší. A ty maličké a všechny ty bledé mlhoviny, které jsme viděli v prázdném prostoru – zmizely!“

Den k nám spěl rychle, nezadržitelně. Sluneční žár dostihoval jeden šedý vrcholek za druhým a proměňoval je v kouřící intensivní běl. Nakonec nezbylo na západ od nás nic než stěna dmoucí se mlhy, bouřlivý příval stoupajícího mračného oparu. Vzdálený útes zatím couval dál a dál, zableskl se matně na obzoru, ve víru změnil podobu a posléze v tom zmatku utonul a zanikl.

Kouřící příval se blížil a blížil takovou rychlostí jako stín mraku při jihozápadním větru. Kolem nás se zvedl řídký opar jako předzvěst.

Cavor mě uchopil za ruku.

„Co je?“ zeptal jsem se.

„Podívejte! Slunce vychází! Slunce!“

Obrátil mě a ukázal na okraj srázu východního útesu, jenž se matně rýsoval nad oparem kolem nás, sotva světlejší než temná obloha. Náhle však jeho linii vykreslily podivné načervenalé útvary, jazyky rumělkového plamene, a kroutily se a tančily. Představoval jsem si, že to musejí být spirály par, které zachytily světlo a vytvořily na pozadí oblohy hřeben ohnivých jazyků, ale ve skutečnosti jsem viděl sluneční protuberance, plamennou korunu kolem Slunce, kterou pozemským zrakům navždy skrývá náš atmosférický závoj.

A potom – Slunce!

Ustavičně a neodvratně blížila se oslnivá čára, blížil se útlý okraj nesnesitelné záře, který se zaoblil, proměnil se v luk, proměnil se v sálající žezlo a mrštil po nás žhavým šípem, jako kdyby to byl oštěp.

Zdálo se mi, že mi doslovně vypíchl oči! Zařval jsem hlasitě, otočil jsem se celý oslepený a tápal jsem po své přikrývce pod balíkem.

A s příchodem té výhně se ozval jakýsi zvuk, první zvuk, jaký k nám pronikl zvenčí od té doby, co jsme opustili Zemi, syčivý a šumivý, halasná vlečka za vzdušným rouchem nastávajícího dne. A s příchodem zvuku a světla se koule zakymácela a my, oslepení a oslnění jsme bezmocně vrávorali k sobě. Znovu se zakymácela a syčení zesílilo. Oči jsem měl násilím zavřené, ještě jsem se nemotorně pokoušel zakrýt si hlavu přikrývkou a po tom druhém zakymácení jsem se bezmocně poroučel k zemi. Spadl jsem na balík, a jak jsem pootevřel oči, nahlédl jsem na okamžik hned za sklem vzduch. Proudil rychle – vřel – jako sníh, do něhož hodíte do běla rozžhavenou tyč. To, co bylo dříve pevným vzduchem, změnilo se náhle pod dotykem slunce v šlichtu, bláto, tekutou břečku, a ta syčela a bublala, až se z ní stal plyn.

Tu se koule zatočila ještě prudčeji a my se pevně chytili jeden druhého. V příštím okamžiku to s námi opět zavířilo. Obrátili jsme se a převrátili a pak jsem se octl na všech čtyřech. Měsíční rozbřesk nás polapil. Chystal se, že nám ubohým človíčkům ukáže, jak s námi Měsíc umí zatočit.

Zahlédl jsem letmo po druhé, jak to vypadá venku, obláčky páry, polotuhou břečku, jež se uvolňuje, klouže, padá a klouže. Pohroužili jsme se do tmy. Klesl jsem a na prsa mi dopadla Cavorova kolena. Potom Cavor ode mne odletěl a já chvíli ležel zcela bez dechu a zíral vzhůru. To se na nás předtím rozplácl zřícený balvan rozměklé hmoty, pohřbil nás pod sebou a teď řidl, vařil se a mizel. Viděl jsem, jak nahoře tančí po skle bublinky. Cavor slabě vykřikl.

Potom nás zachytil obrovský sesun tajícího vzduchu a my jsme se s jektavými protesty začali kutálet po svahu, stále rychleji a rychleji, přeskakovali jsme rozsedliny, odráželi jsme se od náspů, rychleji a rychleji k západu do žhavého běsnění měsíčního dne.

Držíce se pevně jeden druhého, motali jsme se kolem dokola, řítili se střemhlav sem a zas tam a přitom na nás dorážel a tloukl do nás balík zavazadel. Srazili jsme se, pevně jsme se chytili, odtrhlo nás to od sebe – a už jsme zas na sebe narazili hlavami a celý svět se nám rozskočil na ohnivé šípy a hvězdičky. Na Zemi bychom se byli už dávno rozbili, ale na Měsíci jsme měli na štěstí jen šestinu své pozemské váhy, a padali jsme tedy velmi milosrdně. Vzpomínám si, že mi bylo strašně špatně, měl jsem pocit, jako by se mi mozek v lebce převrátil vzhůru nohama, a potom –

Cosi se mi pohybovalo po obličeji, uši mi obtěžovala jakási tenká tykadla. Pak jsem zjistil, že prudký jas okolní krajiny mi zmírňují modré brýle. Nade mnou se skláněl Cavor, jehož obličej jsem viděl obráceně; také si chránil oči barevnými skly. Dýchal nepravidelně a na rtu měl krvácející ránu. „Je vám lépe?“ zeptal se mě a hřbetem ruky si otřel krev.

Chvíli se všechno potácelo, ale to bylo pouze tou mou závratí. Všiml jsem si, že Cavor zatím zavřel několik okenic na vnější kouli, aby mě chránil před přímým slunečním žárem. Všechno kolem nás přímo planulo. „Ježíš!“ vydechl jsem. „No tohle –!“

Natáhl jsem krk, abych lépe viděl. Postřehl jsem, že venku převládá oslnivý jas, pravý opak pochmurné temnoty z našich prvních dojmů. „Byl jsem dlouho v bezvědomí?“ zeptal jsem se.

„Nevím – chronometr se mi rozbil. Chviličku... Kamaráde drahý! Už jsem se bál, že...“

Nějakou dobu jsem ležel a rovnal si to v hlavě. Cavorova tvář ještě nesla známky vzrušení. Chvíli jsem neříkal nic. Přejel jsem si zkoumavě rukou pohmožděniny a hledal jsem podobné úrazy na jeho obličeji. Nejvíce utrpěl hřbet mé pravé ruky, sedřel jsem si na ní kůži až do živého. Také čelo jsem měl potlučené, ale už nekrvácelo. Podal mi malou odlivku s jakýmsi posilujícím prostředkem – jméno si už nepamatuji – který si vzal prozíravě s sebou. Po chvíli jsem se cítil trochu lépe. Začal jsem si opatrně protahovat údy. Brzy jsem nabyl řeči.

„Vy myslíte, že mě to mohlo...?“ řekl jsem, jako by mezi tím nebylo přestávky.

„Ne, ne, to jistě ne.“

Přemýšlel s rukama spuštěnýma na kolena. Vykoukl přes sklo a potom se zadíval na mne. „Panebože!“ řekl. „Ne.“

„Co se stalo?“ zeptal jsem se po krátké přestávce. „Zapadli jsme do tropického pásma?“

„Stalo se, co jsem očekával. Vzduch se vypařil – je-li to vzduch. V každém případě se to vypařilo a objevuje se povrch Měsíce. Ležíme na náspu skalnaté zeminy. Tu a tam je obnažena holá půda. Jakási divná půda!“

Napadlo mu, že je zbytečné, aby mi to vysvětloval. Pomohl mi sednout, a tak jsem to viděl na vlastní oči.

Errata:

30.05.2021 13:44