Pamatuj, že 'host' má omezené možnosti!

Důrazná příkrost scenérie, nelítostná čerň a běl se již zcela ztratily. Sluneční žár se zbarvil lehkým jantarovým odstínem, stíny na útesu kráterové stěny temně zrudly. Na východě se ještě krčil a schovával před vycházejícím sluncem temný příkrov mlhy, ale na západě byla obloha modrá a jasná. Začal jsem si uvědomovat, jak dlouho jsem musel být v bezvědomí.

Už jsme netonuli ve vzduchoprázdnu. Obklopovalo nás ovzduší. Všechny siluety nabyly výraznějšího charakteru, zaostřily se a rozrůznily; až na zbytky bílé hmoty tu a tam ve stínu – bílé hmoty, kterou už netvořil vzduch, nýbrž sníh – arktický ráz krajiny docela zmizel. Kam člověk pohlédl, všude se vystavovaly sluneční výhni široké rezavě hnědé pruhy holé zpřevracené země. Tu a tam zůstaly na okraji sněhových závějí ještě prchavé kalužiny a víry, jediné, co se v té nesmírné planině hýbalo. Sluneční světlo zaplavilo obě horní okna naší koule a vnitřek proměnilo v parné léto, ale nohy jsme měli ještě ve stínu a koule ležela na sněhové závěji.

Sem tam ležela roztroušená po svahu jakási dřívka, suchá pokroucená dřívka téhož rezavého odstínu jako skála, na níž jsme je viděli, ze stinné strany zdůrazněná bílými nitkami neroztálého sněhu. To nás okamžitě zalarmovalo. Dřívka! V neživém světě? Když mi pak oči lépe přivykly na strukturu jejich hmoty, všiml jsem si, že téměř celý povrch je vláknitý, asi jako koberec hnědých jehliček, který se rozprostírá ve stínu borovic.

„Cavore!“ ozval jsem se.

„Ano.“

„Možná že teď je to mrtvý svět – ale kdysi –“

Cosi upoutalo mou pozornost. Mezi tím jehličím jsem objevil spoustu jakýchsi kulatých věciček. A jedna jako by se pohnula.

„Cavore,“ zašeptl jsem.

„Co je?“

Ale neodpověděl jsem mu hned. Hleděl jsem na to nedůvěřivě. Chvíli jsem nemohl uvěřit vlastním očím. Vydal jsem neartikulovaný výkřik. Uchopil jsem ho za ruku. Ukazoval jsem. „Pohleďte!“ vykřikl jsem, jakmile jsem nabyl řeči. „Tamhle! Ano! A tamhle!“

Sledoval očima můj namířený prst. „Co?“ řekl.

Jak mám popsat, co jsem viděl? Je to tak nevýznamná věcička, když se o ní má mluvit, a přece se mi zdála tak obdivuhodná, tak nabitá vzrušením. Říkal jsem už, že si v té dřívkovité podestýlce hověla kulatá tělíska, malinká oválná tělíska, která jsme mohli považovat za nepatrné oblázky. A teď se napřed jedno a pak další pohnulo, překulilo se a prasklo a v puklině každého se objevila žlutozelená čárečka a vyrazila ven do horké náruče právě vyšlého slunce. Okamžik se nedělo nic a pak se zavrtělo a roztrhlo třetí!

„To je semínko,“ prohlásil Cavor. A pak si potichoučku zašeptal „Život!“

„Život!!!“ A okamžitě nás proniklo vědomí, že jsme tu ohromnou cestu nepodnikli nadarmo, že jsme nepřistáli na vyprahlé poušti nerostů, ale ve světě, který žije a hýbe se! Napjatě jsme to pozorovali. Vzpomínám si, že jsem neustále rukávem utíral sklo před sebou, jen aby se mi ani trošičku nezamžilo.

Obraz byl jasný a živý jenom uprostřed zorného pole. Kolem dokola zakřivené sklo ta mrtvá vlákna a semínka zvětšilo a zkreslilo. Ale viděli jsme dost! Po celém sluncem zalitém svahu praskala ta zázračná hnědá tělíska jedno za druhým a široce se rozevírala jako šešulky, jako ovocné slupky; otevírala dychtivá ústa, která vpíjela horko a světlo, řinoucí se z jitřního slunce jako vodopád.

Počet roztržených semenných obalů rostl každým okamžikem a v zápětí překypěli ti nadýmající se průkopníci ze svých rozpuklých pouzder a přešli do druhého stadia růstu. S pevnou důvěrou a po krátké úvaze vystrčila ta úžasná semínka kořínek do země a jakýsi zvláštní uzlíčkovitý pupenec do vzduchu. Za chviličku byl celý svah pokropen titěrnými rostlinkami, které stály v slunečním žáru jako vojáci.

Dlouho nestály. Uzlíčkovité pupence se nadmuly, napnuly, s trhnutím se rozevřely, vystrčily korunku ostrých výhonečků a rozvinuly spirálu drobounkých bodlinatých hnědavých lístků, které se rychle, před našima očima, prodlužovaly. Ten pohyb byl pomalejší než u všech živočichů a rychlejší než u všech rostlin, co jsem jich viděl. Jak vám to mám naznačit – ten způsob růstu? Konečky listů rostly tak, že se viditelně sunuly vzhůru. Hnědý semenný obal se stejně rychle scvrkal a mizel. Vzali jste už někdy za chladného dne do teplé ruky teploměr a sledovali jste, jak se sloupeček rtuti plazí trubičkou vzhůru? Tak nějak rostla měsíční vegetace.

Za několik minut se pupence bujnějších rostlin protáhly na lodyhy, vyháněly už druhou spirálu listů a celý svah, který ještě před chvílí vypadal jako plocha neživé podestýlky, ztemněl teď zakrnělým olivově zeleným porostem ježatých bodlin, kolébajících se prudkostí vlastního růstu.

Obrátil jsem se – a ejhle! Po horním okraji skály na východě se kolébal a ohýbal podobný, o poznání méně vyspělý lem, na pozadí oslnivé sluneční záře zcela temný. A za tím lemem se rýsovala silueta rostlinné masy, která se nemotorně rozvětvovala jako kaktus a znatelně se nadýmala, jako měchýř, do něhož foukáme vzduch.

Pak jsem i na západě objevil, že se nad podrostem zvedá další taková nadmutina. Ale tam světlo dopadalo na její hladkou stranu, a tak jsem viděl, že je zbarvena svěže oranžově. Rostla vůčihledně; když jsem se na minutku ohlédl a pak se zadíval zase zpátky, už měla jiný obrys; vyrazila tupé shluky větviček a za chvilinku z toho vyrostl mnoho stop vysoký korálový útvar. Ve srovnání s takovým růstem by byla pozemská pýchavka, která se někdy za jedinou noc nadme v průměru o celou stopu, nemožným loudalem. Ale nezapomínejme, že pýchavka při svém růstu překonává šestkrát větší přitažlivost, než je na Měsíci. Zezadu, ze stružek a nížin, které zůstaly skryty před našim zrakem, avšak nikoliv před životodárným sluncem, tlačil se přes útesy a břehy lesklé skály ježatý vous bodlinaté a dužnaté vegetace, zběsile chvátal využít výhody krátkého dne, v němž musí vykvést, dozrát, vydat opět semena a zahynout. Ten růst byl přímo zázračný. Člověk si musí představovat, že tak vznikaly stromy a rostliny při stvoření světa, aby přikryly pustinu zbrusu nové země.

Představte si to! Představte si to svítání! Vzkříšení zmrzlého vzduchu, pohyb a ožití půdy a pak to tiché vstávání vegetace, ten nezemský příval dužiny a bodlin. Pomyslete si, že je to všechno zalito září, vedle níž by nejintensivnější sluneční světlo na Zemi zbledlo a pohaslo. A přesto kolem té neklidné džungle všude, kde zůstal stín, otálely závěje modravého sněhu. A abyste měli obraz o našich dojmech úplný, nesmíte zapomínat, že jsme to všechno viděli přes tlusté zakřivené sklo, které to zkreslovalo asi tak, jako čočka zobrazuje předměty, ostře a velmi jasně jen uprostřed a ke krajům zvětšeně a neskutečně.

Errata:

30.05.2021 13:44