Vítej, návštěvníku!

Přestali jsme napjatě pozorovat ten div. Obrátili jsme se jeden na druhého s touž myšlenkou, s touž otázkou v očích. Aby mohly ty rostliny růst, musí mít nějaký vzduch, třeba zředěný, vzduch, který budeme moci dýchat snad i my.

„Otevřeme?“ zeptal jsem se.

„Ano!“ odpověděl Cavor, „jestli to, co vidíme, je vzduch!“

„Za chviličku budou ty rostliny tak vysoké jako my,“ řekl jsem. „Ostatně dejme tomu – dejme tomu – Je to jisté? Jak to víte, že je to vzduch? Mohl by to být dusík – mohl by to být dokonce i kysličník uhličitý!“

„To je snadné,“ řekl a jal se mi to dokazovat. Vytáhl z balíku kus pomačkaného papíru, zapálil jej a rychle vyhodil záklopkou průvlaku. Naklonil jsem se kupředu a nakukoval jsem přes tlusté sklo, kdy se objeví venku ten plamíneček, na jehož důkazu tolik záleželo!

Papír vypadl ven a lehce se dotkl sněhu. Růžový plamínek zmizel. Okamžik se zdálo, že zhasl. Ale pak jsem spatřil na okraji modrý jazýček, a ten plápolal, plazil se a rostl!

Až na místa, která ležela bezprostředně na sněhu, shořel celý arch pokojně na uhel, zkroutil se a vyslal vzhůru chvějivý pramínek kouře. Už jsem nepochyboval – měsíční ovzduší tvoří buď čistý kyslík nebo vzduch, takže může udržovat – pokud není příliš řídký – i náš cizí živel. Budeme moci ven – a žít!

Posadil jsem se rozkročmo na průvlak a chystal jsem se odšroubovat víko, ale Cavor mě zarazil. „Napřed musíme učinit malé bezpečnostní opatření,“ řekl. Vysvětlil mi, že venku je sice docela jistě kyslíkové ovzduší, ale může být tak řídké, že by nám vážně ublížilo. Připomenul mi horskou nemoc a krvácení, které často postihuje vzduchoplavce, když se příliš rychle vznesou, a chvíli připravoval jakýsi nápoj mdlé chuti, o který jsem se s ním musel rozdělit. Jako bych po něm trošičku otupěl, ale jinak se jeho účinek na mně neprojevil. Pak mi dovolil, abych se pustil do šroubování.

Brzy jsem skleněnou zátku průvlaku povolil natolik, že hustší vzduch z koule začal závitem unikat a hvízdal si přitom jako voda v kotlíku, než začne vřít. Nato mě Cavor zarazil. Okamžitě jsme pochopili, že venkovní tlak je daleko a daleko menší než tlak uvnitř. O kolik byl menší, to jsme neměli možnost zjistit.

Držel jsem zátku pevně oběma rukama, připraven opět ji utáhnout, kdyby se přes naše pevné naděje ukázalo, že měsíční ovzduší je přece jen pro nás řídké, a Cavor zatím seděl u kyslíkové bomby, aby mohl obnovit tlak. Podívali jsme se mlčky jeden na druhého a pak na tu fantastickou vegetaci, která se venku kolébala a viditelně a nehlučně rostla. Pronikavé pískání přitom ani na okamžik neustávalo.

V uších mi začalo hučet a zvuk Cavorových pohybů zeslábl. Všiml jsem si, jak v tom řidnoucím vzduchu všechno ztichlo.

Jak se náš vzduch řinul závitem ven, srážel se v malé obláčky páry. Brzy jsem na sobě zpozoroval zvláštní dýchavičnost, jež mě neopustila ani na okamžik po celou dobu našeho pobytu ve vnější měsíční atmosféře, a pak mě upoutal dosti nepříjemný pocit kolem uší, nehtů na rukou a vzadu v hrdle, ale to zanedlouho zase přešlo.

Avšak potom se dostavila závrať a nevolnost, které mou odvahu v mžiku zchladily. Utáhl jsem víko průvlaku o půl kola a Cavorovi jsem chvatně vysvětloval, proč to dělám. Teď se však projevil on jako větší optimista. Odpověděl mi hlasem, který zněl podivně tiše a vzdáleně, protože vzduch, jímž se zvuk nesl, byl už značně řídký. Doporučil mi hlt pálenky a sám mi dal příklad. Hned jsem se cítil lépe. Otočil jsem zátkou průvlaku zase zpátky. Hučení v uších mi zesílilo a pak jsem zpozoroval, že hvízdot unikajícího vzduchu ustal. Chvíli jsem si nebyl jist, jestli ustal skutečně.

„Tak co?“ pronesl Cavor slaboučkým hláskem.

„Tak co?“ opáčil jsem já.

„Budeme pokračovat?“

Přemýšlel jsem. „Mám?“

„Jestli to vydržíte –“

Místo odpovědi jsem se dal znovu do šroubování. Zvedl jsem kruhové víko a opatrně jsem je položil na balík. Naší koule se zmocnil řídký, neznámý vzduch, zavířily v ní dvě tři sněhové vločky a zmizely. Poklekl jsem a pak jsem se posadil na okraj průvlaku a vykoukl ven. Dole, necelý yard ode mne, ležel panenský sníh Měsíce.

Nastala kratičká přestávka. Naše oči se setkaly.

„Nebolí vás z toho plíce?“ zeptal se Cavor.

„Ne,“ odpověděl jsem. „Dá se to vydržet.“

Cavor sáhl po přikrývce, prostrčil hlavu dírou uprostřed a zabalil se. Usedl na okraj průvlaku a spustil nohy až na šest palců od měsíčního povrchu. Okamžik zaváhal, pak se odrazil, seskočil těch pár palců a už stál na nedotčené měsíční půdě.

Když vykročil kupředu, okraj skla ho groteskně zkreslil. Chviličku stál a rozhlížel se. Pak se přikrčil a skočil.

Sklo všechno pozměňovalo, ale i tak mi to připadalo jako neuvěřitelně dlouhý skok. Jedním odrazem se Cavor octl kdesi daleko. Jako by popolétl o dvacet nebo třicet stop. Stál vysoko na skále a obracel se na mne posuňky. Možná že i křičel – ale zvuk ke mně nedolehl. Jak to k čertu udělal? Připadal jsem si, jako kdybych právě spatřil nový kouzelnický trik.

S hlavou plnou zmatku jsem také proklouzl průvlakem. Vzpřímil jsem se. Zrovna přede mnou se sesula sněhová závěj a vytvořila jakýsi příkop. Udělal jsem krok a skočil.

Letěl jsem jako pták, viděl jsem skálu, na níž Cavor stál a očekával mne, zachytil jsem se jí a pevně se držel v nekonečném úžasu.

Pak jsem bolestivě vyjekl. Byl jsem šíleně zmaten. Cavor se sklonil a pípavě na mne volal, abych dával pozor.

Docela jsem zapomněl, že na Měsíci, jenž má jenom osmdesátinu hmoty Země a čtvrtinu jejího průměru, vážím sotva šestinu toho, co jsem vážil na Zemi. Teď mě však skutečnost přinutila, abych si na to vzpomněl.

„Matička Země už nás nedrží na řemínku,“ řekl Cavor.

S obezřelým úsilím jsem se vydrápal na vršek, a pohybuje se opatrně jako revmatik, postavil jsem se vedle něho do sluneční záře. Koule ležela na mizící sněhové závěji třicet stop za námi.

Kam oko dohlédlo přes skály, rozházené bez ladu a skladu po dně kráteru, všude se probouzela k životu táž ježatá houština, jaká obklopovala nás, tu a tam prostřídaná nadutou kaktusovitou masou a šarlatovými i nachovými lišejníky, a ty rostly tak rychle, že se zdálo, jako by se po skalách plazily. Celá plocha kráteru až po samé úpatí okolního útesu vypadala jako jednolitá pustina.

Útes kromě spodní partie nezdobila zřejmě žádná vegetace, zato oplýval pilíři, terasami a plošinami, ale ty tehdy naši pozornost příliš nevábily. Všemi směry byl od nás vzdálen mnoho mil; my jsme stáli téměř uprostřed kráteru a viděli jsme jej v jakémsi oparu, který uháněl před větrem. V tom řídkém vzduchu se totiž zatím zvedl dokonce i vítr, rychlý, třebaže slabý vítr, jenž neuvěřitelně studil, ale tlak vyvíjel jen nepatrný. Foukal pravděpodobně kolem dokola kráteru, z mlžné temnoty pod slunečnou stěnou k straně žhavě osvětlené. Do východní mlhy se nedalo hledět; museli jsme pokukovat přivřenýma očima zastíněnýma rukou, tak pronikavě to nehybné slunce píchalo.

„Vypadá to tu opuštěně,“ řekl Cavor, „naprosto pustě.“

Znovu jsem se rozhlédl. Pořád jsem se ještě nevzdával naděje, že narazíme na nějaký důkaz existence jakýchsi bytostí na způsob člověka, na nějakou vížku budovy, na nějaký dům nebo stroj, ale všude, kam jsem se podíval, táhly se vrcholky a hřebeny rozházených skal a ta zběsilá houština a ty nafouklé kaktusy, které se nadýmaly a nadýmaly vší takové naději na výsměch.

„Ty rostliny si tu rostou zřejmě jenom pro sebe,“ řekl jsem. „Nevidím ani stopy po nějakém jiném tvoru.“

„Ani hmyz – ani ptáci, nic! Ani stopa, ani stín, ani náznak zvířecího života. Kdyby existoval – co by si počali v noci?... Ne, jsou tady jedině ty rostliny.“

Zastínil jsem si oči rukou. „Ta krajina je jako ze snu. Vypadá to všechno spíše jako útvary, které si člověk představuje mezi skalami na mořském dně, než jako pozemské rostliny. Podívejte se na tamhletu! Člověk by mohl docela dobře říct, že je to ještěrka proměněná v rostlinu. A ten oslnivý třpyt!“

„A to je teprv časné ráno,“ řekl Cavor.

Vzdychl si a rozhlédl se. „Tohle není svět pro lidi,“ řekl. „A přece svým způsobem – přitahuje.“

Na chvíli zmlkl, pak spustil své meditativní bzučení.

Škubl jsem sebou, jak se mě cosi lehce dotklo, a zjistil jsem, že mi přes střevíc přečnívá tenký proužek sinavého lišejníku. Kopl jsem do něho, načež se rozpadl a každé smítko začalo růst.

Cavor pronikavě vykřikl; píchl ho jeden z nastražených bodáků křoviska.

Zaváhal, očima bloudil po okolních skaliskách. Náhle se na rozervaný pilíř převislé skály vplížila růžová záře. Byla to úžasně zvláštní růžová barva, siná magenta.

„Podívejte!“ řekl jsem, obrátil jsem se a hle, Cavor zmizel.

Chvíli jsem zůstal ohromen. Potom jsem chvatně vykročil, abych se podíval přes okraj skály. Ale v překvapení nad jeho zmizením jsem zase zapomněl, že jsme na Měsíci. Na Zemi by mě byl takový dlouhý krok poponesl asi o yard; na Měsíci mě zanesl šest – dobrých pět yardů přes okraj. V tu chvíli to na mne působilo jako ty příšerné sny, kdy člověk padá a padá. Neboť na Zemi člověk klesne v první vteřině pádu o šestnáct stop, kdežto na Měsíci o dvě, a to ještě jenom šestinou své váhy. Spadl jsem nebo spíše seskočil asi o deset yardů. Trvalo to dost dlouho, řekl bych takových pět šest vteřin. Plul jsem vzduchem a snesl se jako pírko po kolena do sněhové závěje na dně rokle v šedomodré, bíle žilkované skále.

Rozhlédl jsem se. „Cavore!“ vykřikl jsem, ale Cavor nikde.

„Cavore!“ zvolal jsem hlasitěji a skály mi vracely ozvěnu.

Prudce jsem se obrátil ke skále a pracně se vyškrábal na vrcholek. „Cavore!“ křičel jsem. Mé volání znělo jako hlas ztracené ovečky.

Koule také nebyla v dohledu a na okamžik se mi sevřelo srdce hrozným pocitem opuštěnosti.

Pak jsem ho spatřil. Smál se a kýval na mne, aby přilákal mou pozornost. Stál na holém kousku skály asi dvacet nebo třicet stop ode mne. Hlas jsem neslyšel, ale posuňky mi říkal: „Skočte.“ Váhal jsem, ta vzdálenost vypadala přehnaně. Přece však jsem si pomyslel, že musím rozhodně přeskočit větší vzdálenost než Cavor.

Udělal jsem krok zpátky, nadýchl jsem se a odrazil se vší silou. Vylétl jsem přímo vzhůru do vzduchu, jako bych se neměl nikdy vrátit dolů.

Takový let – to je něco hrozného i skvělého a divokého jako noční můra. Uvědomil jsem si, že jsem skočil příliš prudce. Přeletěl jsem Cavorovi rovnou nad hlavou a zpozoroval jsem, že v rokli se rozevírá vstříc mému pádu ježatá změť. Poplašeně jsem zaskučel. Napřáhl jsem ruce a natáhl nohy.

Dopadl jsem na ohromnou houbovitou masu, která se kolem mne rozstříkla, rozprášila na všechny strany hromadu oranžových výtrusů a mne pokryla oranžovým práškem. Kutálel jsem se a prskal, až jsem se zastavil zcela bez sebe zalykaje se smíchem.

Uvědomil jsem si, že na mne přes bodlinatý živý plot vykukuje Cavorův kulatý obličejík. Volal na mne nějaký nejasný dotaz. „Co?“ snažil jsem se zakřičet, ale nemohl jsem, protože se mi nedostávalo dechu. Razil si ke mně opatrně cestu mezi keři.

„Musíme dávat pozor,“ pravil. „Tenhle Měsíc nezná míru. Nechal by nás, ať se potlučem.“

Pomohl mi na nohy. „Moc jste se na to rozehnal,“ řekl a oklepával mi rukou s šatů žlutý prach.

Stál jsem trpně, těžce jsem oddychoval a nechal jsem ho, ať mi otřepe s kolen i loktů rosolovitou hmotu a ať mi káže o mém neštěstí. „My vůbec nepamatujeme na gravitaci. Ještě jsme si nepřevychovali svaly. Až naberete dechu, musíme se trochu procvičit.“

Vytáhl jsem si z ruky dva tři menší trny a na chvíli jsem se posadil na balvan. Svaly se mi třásly a zažíval jsem podobné osobní zklamání, jaké na Zemi pociťují adepti cyklistiky při prvním pádu.

Vtom Cavorovi napadlo, že bych mohl ze studeného větru v roklině dostat horečku, když nás předtím nahoře rozehřálo slunce. Vyškrábali jsme se tedy znovu na výsluní. Shledali jsme, že kromě několika odřenin jsem při tom zřícení neutrpěl vážnější zranění, a hned jsme se podle Cavorova návrhu rozhlíželi po nějaké bezpečné a snadné přistávací ploše pro další skok. Vybrali jsme si skalní desku, vzdálenou asi deset yardů, od níž nás odděloval lesíček olivově zelených bodlin.

„Představte si, že je to tady!“ řekl Cavor, jenž se tvářil jako můj trenér a ukazoval asi čtyři stopy přede mne. Tenhle skok jsem zvládl bez potíží a pocítil jsem jisté zadostiučinění, když Cavorovi to asi tak o stopu nevyšlo a okusil bodáků houštiny. „Vidíte, člověk musí být opatrný,“ říkal a vytahoval si trny. Tím si přestal hrát na mentora a stal se v umění pohybu na Měsíci mým spoluučněm.

Vybrali jsme si ještě snadnější skok a absolvovali ho bez nesnází, pak jsme skočili zase zpátky a několikrát sem a tam, aby si svaly zvykly na novou míru. Kdybych to nebyl sám zažil, nikdy bych nevěřil, jak rychle se přizpůsobíme. Skutečně velmi brzy, jistě dřív než po třiceti skocích, jsme dovedli téměř s pozemskou jistotou odhadnout, jakou sílu musíme vynaložit na překonání nějaké vzdálenosti.

A po celou tu dobu rostly kolem nás měsíční rostliny, stále větší, hustší a spletitější, každým okamžikem tlustší a vyšší, bodlinaté rostliny, zelená kaktusovitá masa, houby, dužnaté a lišejníkové útvary, úžasně podivné paprskovité a hadovité formy. My jsme se však tak soustředili na své skákání, že jsme nějaký čas na jejich neumdlévající rozpínavost vůbec nedbali.

Zmocnila se nás neobyčejně povznesená nálada. Částečně to bylo asi vědomím, že jsme unikli z vězení koule. Hlavně to však měl na svědomí řídký vonný vzduch, který určitě obsahoval větší procento kyslíku než naše pozemská atmosféra. Ale přestože všechno kolem nás vyhlíželo nezvykle, připadal jsem si asi tak dobrodružně a výzkumnicky jako cockney,⁴ jenž se octl poprvé v horách. A myslím, že nám ani jednomu ani druhému nepřišlo na mysl, že bychom měli mít nějaký veliký strach, třebaže jsme stáli tváří v tvář Neznámu.

Posedla nás podnikavost. Zvolili jsme si lišejníkovitý pahorek, vzdálený snad patnáct yardů, a hladce jsme jeden po druhém přistáli na vrcholku. „Prima!“ volali jsme na sebe. „Prima!“ a Cavor udělal tři kroky a vyrazil na lákavé sněhové úbočí, dobrých dvacet yardů od nás. Okamžik jsem stál zaujat groteskním pohledem na jeho vznášející se postavu – na špinavou kriketovou čepici, zježené vlasy, kulaté tělíčko, ruce, nohy v těsných golfkách, vše na pozadí tajuplné rozhlehlosti měsíční krajiny. Bouřlivě jsem se rozchechtal – a pak jsem vykročil za ním. Žuch! Dopadl jsem vedle něho.

Udělali jsme několik olbřímích kroků, třikrát nebo čtyřikrát jsme ještě skočili a nakonec jsme se usadili v lišejníkovité prohlubni. Bolely nás plíce. Seděli jsme, drželi se za boky, nabírali dech a obdarovali se pochvalnými pohledy. Cavor zasupěl cosi o „úžasných pocitech“. A pak mi něco napadlo. V tu chvíli se mi to nezdál nijak zvlášť hrozný nápad, prostě přirozená otázka vyplývající ze situace.

„Mimochodem,“ řekl jsem, „kde je vlastně naše koule?“

Cavor se na mne podíval. „Cože?“

Vtom mnou projel jako nůž plný Význam toho, co jsme říkali.

„Cavore!“ vykřikl jsem a položil jsem mu ruku na rameno. „Kde je koule?“

------------------------ Poznámky:

  4 Cockney - typ rodilého Londýňana, obdoba typu pražského Žižkováka z období po první světové válce.

Errata:

30.05.2021 13:44