Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!
V jeho obličeji se částečně zrcadlila moje hrůza. Vstal a rozhlížel se po houštině, která nás držela v zajetí a vzpínala se kolem nás do výše ve vášni růstu. Nejistě zvedl ruku k ústům. Promluvil náhle bez veškeré sebedůvěry. „Myslím,“ řekl pomalu, „že jsme ji nechali... někde... tamhle.“
Namířil váhavě prst a opsal jím oblouk.
„Nejsem si jist.“ Jeho ohromení se stupňovalo. „Rozhodně to nemůže být daleko,“ řekl, oči upřené na mne.
To už jsme oba stáli. Vyráželi jsme nesmyslné povzdechy, očima jsme pátrali v propletené, houstnoucí džungli, která nás obkličovala ze všech stran.
Všude kolem na sluncem ozářených svazích se pěnila a kolébala pichlavá křoviska, nadmuté kaktusy, plazivé lišejníky a tam, kde zůstal ještě stín, otálely sněhové závěje. K severu, k jihu, k východu i k západu se rozkládaly tytéž monotónní nezvyklé tvary. A někde mezi nimi, pohřbená již pod tou spletenou změtí, ležela naše koule, náš domov, naše jediná zásobárna, naše jediná naděje na únik z té fantastické pustiny pomíjivých rostlin, do níž jsme se dostali.
„Řekl bych,“ ukázal náhle, „že by mohla být tamhle.“
„Ne,“ odporoval jsem. „Šli jsme obloukem. Vidíte! Tady je stopa po mých podpatcích. Musí to být zřejmě dále na východ, mnohem dále. Ne! – koule musí být tamhle.“
„Já však přece jenom myslím,“ řekl Cavor, „že jsem měl celou tu dobu slunce po pravé straně.“
„Mně se zase zdá,“ řekl jsem, „že stín letěl při každém skoku přede mnou.“
Podívali jsme se jeden druhému do očí. Rozsah kráteru v naší představivosti hrozitánsky vzrostl, přibývající lesíky zhoustly již neproniknutelně.
„Kristepane! Byli jsme to ale hlupáci!“
„Musíme ji samozřejmě zase najít,“ řekl Cavor, „a to brzy. Sluneční žár se stupňuje. Kdyby nebylo tak sucho, omdlévali bychom už vedrem. A... já mám hlad.“
Vytřeštil jsem na něj oči. Tahle stránka naší situace mě zatím vůbec netrápila. Ale náhle to na mne přišlo – přímo jsem dychtil po jídle. „Ano,“ vyrazil jsem. „Já mám taky hlad.“
Cavor vstal a vypadalo to, že se rozhodl jednat. „Kouli musíme určitě najít.“
Přehlédli jsme co nejklidněji nekonečná úskalí a houštiny tvořící dno kráteru a každý sám jsme mlčky odhadovali, jakou máme naději, že najdeme kouli dříve, než nás přemůže horko a hlad.
„Nemůže to být odsud dál než padesát yardů,“ prohlásil Cavor s nerozhodným posuňkem. „Jde jenom o to, prochodit to tu křížem krážem, až na ni narazíme.“
„Nic jiného taky nemůžeme dělat,“ odpověděl jsem, nijak zvlášť dychtivý zahájit ten lov. „Aspoň kdyby ty zatracené pichláče nerostly tak rychle.“
„To je ono,“ řekl Cavor. „Ale koule přece ležela na sněhovém náspu.“
Rozhlížel jsem se kolem sebe v marné naději, že poznám nějaký kopeček nebo křovisko, které jsem předtím viděl poblíž koule. Ale všude jen jednotvárná změť, všude se vzpínaly křoviny, rozlézaly se houby, tratily se sněhové závěje – neustálá a nezadržitelná změna. Slunce žhnulo a bodalo, slabost z nevysvětlitelného hladu se nám mísila s nekonečným zmatkem. Ale třebaže jsme tam stáli v rozpacích a ztraceni v neslýchaném světě, po prvé jsme si uvědomili na Měsíci jiný zvuk než melodii vstávajících rostlin, nesmělé sténání větru nebo hluk, jehož jsme byli sami původci.
Bum... Bum... Bum...
Ozývalo se nám to pod nohama, znělo to kdesi v zemi. Jako bychom to slyšeli nohama stejně jako ušima. Temný tón tlumila vzdálenost, o zřetelnost jej připravila hmota, jíž procházel. Žádný zvuk na světě nás nemohl víc ohromit nebo dokonaleji změnit tvářnost všeho kolem nás. Neboť ten plný, pomalý a rozvážný zvuk nemohl být podle našeho názoru ničím jiným než bitím nějakých obrovských skrytých hodin.
Bum... Bum... Bum...
Zvuk, připomínající tiché kláštery, bezesné noci v přelidněných městech, bdění i očekávanou hodinu, všechno, co má v životě metodu a řád, duněl v té fantastické pustině nesmírně výmluvně a tajuplně! Oku se jevilo všechno beze změny; bezútěšná křoviska a kaktusy, kolébající se tiše ve větru, táhly se bez přerušení až k vzdáleným útesům, nad hlavou nám klidná tmavá obloha zela prázdnotou a na ní nepohnutě žhnulo palčivé slunce. A tím vším pulsoval ten záhadný zvuk jako výstraha, jako hrozba.
Bum... Bum... Bum
Nesměle a zastřeně jsme se ptali jeden druhého: „Jsou to hodiny?“
„Jakoby hodiny!“
„Co je to?“
„Co to může být?“
„Počítejte,“ navrhl Cavor, ale pozdě, neboť při tom slově bití ustalo.
Ticho, nesplněné očekávání rytmického úderu, přišlo jako nový otřes. Na okamžik by byl člověk schopen pochybovat, jestli nějaký zvuk vůbec slyšel. Nebo jestli to snad ještě nepokračuje. Slyšel jsem skutečně nějaký zvuk?
Ucítil jsem na rameni tlak Cavorovy ruky. Mluvil polohlasem, jako by se bál, že někoho vzbudí. „Držme se pohromadě,“ zašeptal, „a hledejme kouli. Musíme se dostat zpátky do koule. Na tohle náš rozum nestačí.“
„Kudy půjdeme?“
Zaváhal. Myšlenky nám ovládlo pevné přesvědčení, že kolem nás a blízko nás existuje cosi neslýchaného. Co to může být? Kde to může být? Je ta vyprahlá poušť, sežehovaná střídavě mrazem a žárem, jen vnější slupkou a maskou nějakého podzemního světa? A jestliže ano, jaký je to svět? Jaké obyvatele na nás třeba zanedlouho vychrlí?
A potom projel trýznivým tichem ostře a náhle jako blesk z jasného nebe zvonivý zvuk a zadrnčení, jako kdyby se najednou dokořán rozletěla veliká kovová vrata.
Znehybněli jsme. Stáli jsme bezmocně s otevřenými ústy. Pak se Cavor přikradl ke mně.
„To nechápu!“ zašeptal mi těsně u ucha. Mávl matně rukou k obloze, matně naznačil ještě matnější myšlenky.
„Musíme se skrýt! Kdyby se něco objevilo...“
Rozhlédl jsem se. Přikývl jsem na souhlas.
Vyrazili jsme. Pohybovali jsme se pokradmu a přehnaně jsme dbali, abychom netropili sebemenší hluk. Mířili jsme ke křovinaté houštině. Kroky nám zrychloval řinkot, jako by někdo bušil kladivy do kotle. „Musíme se plazit,“ zašeptal Cavor.
Spodní listy bodákových rostlin, zastíněné již shora novými, začínaly vadnout a sesychat se, takže jsme si mohli razit cestu mezi jejich stonky bez vážnějšího zranění. Škrábanců na obličeji a na rukou jsme si nevšímali. V hloubi lesíka jsem se zastavil a udýchaně se zahleděl na Cavora.
„Budou to podzemní obyvatelé,“ zašeptal. „Dole pod námi.“
„Kdyby tak vylezli ven!“
„Musíme najít kouli!“
„Ano,“ řekl jsem, „ale jak?“
„Budeme se plazit, až na ni narazíme.“
„A co když nenarazíme?“
„Zůstaneme schováni. Uvidíme, co jsou to zač.“
„Budeme se držet pohromadě,“ řekl jsem.
Uvažoval. „Kudy se pustíme?“
„Musíme zkusit štěstí.“
Rozhlíželi jsme se na všechny strany. Pak jsme se začali velmi obezřetně plazit podrostem džungle, obloukem, pokud jsme to mohli posoudit, a před každou kolébající se houbou, při každém zvuku jsme zůstávali stát, soustředěni jenom na myšlenku najít kouli, kterou jsme tak pošetile opustili. Ze země pod námi přicházely stále nové otřesy, rány, nezvyklé, nevysvětlitelné mechanické zvuky. A jednou, a pak zase, se nám zdálo, že slyšíme, jako by se k nám cosi neslo vzduchem, jakési slabé drnčení a halas. Ale měli jsme takový strach, že jsme se neodvážili vylézt na nějakou pozorovatelnu a přehlédnout kráter. Dlouho a dlouho jsme nespatřili ani stín tvorů, jejichž zvuky nás tak naléhavě zaplavovaly. Nebýt slabosti z hladu a vyschlých hrdel, bylo by nám to plazení připadalo jako živý sen. Tak naprosto neskutečně to vyhlíželo. Jediné, co mělo aspoň příchuť skutečnosti, byly ty zvuky.
Jen si to představte! Kolem nás džungle jako ze sna, s tichými bodákovými listy, vyrážejícími jako šipka vzhůru nad naše hlavy, a pod rukama a koleny tiché, živé, sluncem postříkané lišejníky, vlnící se vervou vlastního růstu jako koberec, pod nějž se dostal vítr. Co chvíli se na obzoru objevila nějaká ta měchýřovitá houba, nadýmající a rozlézající se na slunci. Co chvíli se nám vnucoval nějaký nový útvar živé barvy. Vždyť samy buňky tvořící ty rostliny byly velké jako můj palec, jako korálky z barevného skla. A to všechno jsme viděli prosycené nemilosrdnou sluneční září, na pozadí modravě černé oblohy, pokropené i při slunečním světle řádkou vytrvalých hvězd. Podivné! Vždyť i tvary a struktura kamenů vypadaly podivně. Všechno bylo podivné, tělesné pocity, jaké jsme dosud nezažili, každý druhý pohyb končil překvapením. Dech se nám v hrdle úžil, krev bušila ve spáncích jako nárazy příboje – buch, buch, buch, buch...
A stále a stále přilétaly závany vzruchu, údery kladiv, zvonění a bušení strojů a náhle – řev velkých zvířat.
Errata: