Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Tak jsme se my dva ubozí ztroskotaní pozemšťané, ztracení v divoce bující měsíční džungli, plazili v hrůze před zvuky, jež nás přepadly. Plazili jsme se dlouho a dlouho, než jsme spatřili Selenita nebo tura měsíčního, třebaže řev a chrochtavé zvuky zvířat se ozývaly pořád blíž. Plazili jsme se kamenitými průrvami, přes sněžné svahy, mezi houbami, které pod naším dotykem rázem pukaly jako tenký měchýř a ronily vodnatou šťávu, přes úplný chodník z jakýchsi pýchavek a pod nekonečnou spletí křovisek. A stále bezmocněji hledal náš zrak opuštěnou kouli. Hlas měsíčního tura se podobal chvílemi rozlehlému melancholickému zabučení telat, chvílemi zesílil v užaslý a zlostný řev a zase se proměnil v přidušený zvířecí zvuk, jako kdyby ti dosud neviditelní tvorové chtěli současně žrát i řvát.

Po prvé jsme je zahlédli jen nedokonale, letmo, ale dojem v nás nezůstal i při té neúplnosti o nic méně znepokojivý. Cavor se tehdy plazil přede mnou a první si uvědomil, jak jsou blízko. Zastavil se jako přikovaný a mne zarazil jediným gestem.

Praskání a drcení houštiny postupovalo zřejmě přímo k nám, a když jsme se pak přikrčili až k zemi a pokoušeli se odhadnout vzdálenost a směr hluku, ozval se strašný řev tak těsně za námi a tak mohutný, že vršky bodákového křoviska se pod ním ohnuly a my ucítili na zádech horký a vlhký dech. Obrátili jsme se a za masou rozkolébaných dříků nezřetelně probleskovaly boky měsíčního tura a proti obloze se rýsovala dlouhá linie jeho hřbetu.

Dnes mohu samozřejmě těžko říci, kolik jsem toho tenkrát vlastně viděl, protože při pozdějším pozorování jsem si první dojmy opravil. Nejsilněji na mne zapůsobily turovy nesmírné rozměry; v pase měřil nějakých osmdesát stop, dlouhý byl snad dvě stě. Boky se mu zvedaly a klesaly namáhavým dýcháním. Všiml jsem si, že to obrovité, ochablé tělo leží na zemi a že kůži má svraštělou a bílou, ale podél páteře se mu rozlévalo černé grošování. Nohy jsme neviděli. Myslím, že jsme tehdy rovněž spatřili alespoň profil hlavy téměř bez mozku, s šíjí zarostlou tukem, se slintající všežravou tlamou a s pevně zavřenýma očima. (Tur měsíční má totiž na slunci oči vždycky zavřené.) Letmo jsme zahlédli rozlehlou rudou jámu, jak ta stvůra otevřela tlamu k novému bekotu a řevu; dýchlo to na nás a pak se netvor převalil na bok, vlekl se kupředu po zemi, přičemž poskládal celou svou tuhou kůži do záhybů, opět se překulil, a tak se kolem nás sunul a drtil si křovím cestičku, až ho vbrzku skryla naším zrakům hustá spleť. Kousek dál se objevil druhý a pak ještě jeden a pak, jako kdyby ty oživené hromady aprovisace vedl na pastvu, octl se v našem zorném poli na okamžik Selenit. Jakmile jsem ho spatřil, uchopil jsem Cavora prudce za nohu a oba jsme zůstali jako přimrazeni a jen jsme tupě zírali ještě dlouho po tom, co nám zmizel z dohledu.

Na rozdíl od měsíčního tura vypadal jako nepatrná bytost, jako pouhý mravenec, vysoký sotva pět stop. Na sobě měl oděv z jakési kožnaté látky, takže z vlastního těla nebylo vidět nic, ale o tom jsme tenkrát samozřejmé neměli ani potuchy. Jevil se nám tedy jako kompaktní ježatý tvor, jenž svými bičíkovitými chapadly a chřestivou rukou, vyčnívající z lesklého válce trupového obalu, značně připomínal složitý hmyz. Tvar hlavy mu skrývala ohromná helma s mnoha bodci – později jsme zjistili, že bodců používá k popohánění vzpurných zvířat – a ochranné brýle z tmavého skla, posazené příliš po stranách, dodávaly kovovému přístroji, který mu pokrýval obličej, ptačí podobu. Ruce mu nepřesahovaly obal trupu a držel se na krátkých nožkách, jež měl sice teple zabalené, ale přesto našim pozemským zrakům připadaly neúměrně tenké. Stehna byla kratičká, holeně dlouhé a chodidla malá.

Přes své těžké odění postupoval – podle zemského měřítka – dlouhatánskými kroky a jeho chřestivá ruka neznala klidu. V okamžiku, kdy nás míjel, naznačovaly jeho pohyby spěch a jistou zlost a brzy potom, co jsme ho ztratili z dohledu, přešel řev tura náhle v krátké ostré zakvičení, načež se jeho pachtění zrychlilo. A postupně se to bučení vzdalovalo, až ztichlo docela, jako kdyby zvířata dosáhla toužených pastvin.

Naslouchali jsme. Chvíli se na měsíčním světě neozývalo nic. Trvalo nám však ještě nějakou dobu, než jsme se po kolenou znovu vydali hledat zmizelou kouli.

Když jsme spatřili měsíčního tura po druhé, byl kousek od nás, mezi zpřevracenými skalami. Méně kolmé stěny skalisk pokrýval tlustý koberec skvrnitých zelených rostlin, usazených v hustých mechovitých chumáčích, a na těch se ti tvorové pásli. Jakmile jsme je zpozorovali, zastavili jsme se na pokraji rákosí, v němž jsme se plazili, vykukovali jsme na ně a rozhlíželi se, jestli nezahlédneme ještě nějakého Selenita. Ty nestvůry ležely u své píce jako úžasní slimáci, obrovské upatlané trupy, a žraly hltavě a hlučně, se zalykavou chtivostí. Byly to zřejmě obludy ze samého tuku, neohrabané a zmožené do té míry, že smithfieldský vůl by musel proti nim vypadat jako vzor čilosti. Jejich stále plné, pokroucené, přežvykující tlamy a zavřené oči spolu s povzbudivým mlaskáním tvořily výraz animálního požitku, který nám jedinečně dráždil prázdné útroby.

„Prasata!“ pronesl Cavor neobvykle zuřivě. „Hnusná prasata!“, změřil si je zlobným, závistivým pohledem a odplazil se křovím vpravo, já jsem zůstal ještě na místě, dokud jsem se nepřesvědčil, že ta skvrnitá rostlina vůbec nepřipadá v úvahu jako strava pro lidi a teprve pak jsem se odplazil za ním, žmoulaje mezi zuby jeden stvol.

Brzy nás opět zarazila blízkost Selenita a tentokrát jsme si jej mohli prohlédnout zevrubněji. Viděli jsme, že Selenité mají na sobě skutečně oděv, a ne jakýsi kožnatý obal těla. Svým úborem se úplně podobal tomu, jehož jsme zahlédli prvně, až na to, že mu z krku trčely konce čehosi chomáčkovitého, stál na skalnaté výspě a točil hlavou sem a tam, jako by obhlížel kráter. Leželi jsme zcela tiše v obavě, abychom pohybem nevzbudili jeho pozornost; po chvíli se otočil a zmizel.

Narazili jsme na nové stádo měsíčních turů, jež bučelo vzhůru strží, a pak jsme se dostali do oblasti zvuků, zvuků bušících strojů, jako by se v těch místech blížila těsně k povrchu nějaká obrovská průmyslová hala. Ještě to kolem nás dunělo, když jsme přišli k okraji velikého otevřeného prostoru o průměru snad dvě stě yardů a dokonale rovného. Až na pár lišejníků, které se tam rozlezly od krajů, byl ten povrch holý, s prašným povrchem špinavě žluté barvy. Měli jsme strach pustit se přes tu planinu, ale jelikož kladla našemu plazení méně překážek než houština, sestoupili jsme na ni a ostražitě se drželi okraje.

Na chviličku hluk zdola ustal a kromě nezřetelného vzruchu rostoucí vegetace zavládl všude naprostý klid. Vtom se zvedl lomoz, silnější, mohutnější a bližší než dosud. Zcela jistě pocházel zdola. Instinktivně jsme se skrčili, jak nejvíc to šlo, přichystáni okamžitě skočit střemhlav do přilehlé houštiny. Každá rána a zabušení jako by nám rozechvívaly tělo. Bušení a tlučení zesílilo a nepravidelné chvění zintensivnělo, až se zdálo, že celý měsíční svět se otřásá v křečích a pulsuje.

„Skryjte se!“ zašeptal Cavor a já se obrátil ke křoví.

V tom okamžiku se ozvala rána jako z děla a pak se to stalo – dosud mě to ve snech pronásleduje. Ohlédl jsem se předtím, abych se podíval Cavorovi do tváře, a přitom jsem natáhl ruku před sebe. A ruka se nedotkla ničeho! Ponořila se náhle do bezedné díry!

Narazil jsem hrudí na cosi tvrdého a už jsem ležel bradou na okraji nedozírné propasti, která se náhle pode mnou otevřela, a ruku jsem toporně vztahoval do prázdna. Celá ta rovná kruhová plocha nebyla ničím jiným než gigantickým víkem a to se teď sunulo na strany do připravené štěrbiny a odkrývalo jámu.

Nebýt Cavora, byl bych asi zůstal jako zkamenělý viset přes okraj a civěl bych dolů do nesmírného jícnu, až by mě nakonec okraje štěrbiny smetly a svrhly do hlubin. Cavora však nepostihl ten otřes, který ochromil mne. Stál již kousek od okraje, když se víko pootevřelo, postřehl nebezpečí, v němž jsem bezmocně vězel, uchopil mě pevně za nohy a odtáhl dozadu. Posadil jsem se, po všech čtyřech jsem se odplazil trochu od okraje, pak jsem se vrávoravě postavil a běžel za ním přes tu dunivou a roztřesenou kovovou tabuli. Zdálo se mi, že se rozevírá stále rychleji a rychleji, a keře přede mnou jen uhýbaly, jak jsem letěl.

Neměl jsem také času nazbyt. Cavorova záda zmizela v ježatém houští, a jak jsem se vyškrábal za ním, nestvůrná záklopka s řinkotem zapadla. Dlouho jsme leželi nabírajíce dechu a k jámě jsme se neodvažovali ani přiblížit.

Ale nakonec jsme se velice opatrně a krok za krokem doplížili na místo, odkud jsme mohli hledět dolů. Keře kolem nás sténaly a vlnily se pod náporem čerstvého větříku, který vál do šachty. Zprvu jsme neviděli nic než hladké kolmé stěny, ztrácející se kdesi dole v neproniknutelné černi. A potom jsme pomaličku začali rozpoznávat množství slaboučkých světýlek, pohybujících se sem a tam.

Nějakou dobu nás ten děsný záhadný jícen upoutal natolik, že jsme zapomněli dokonce i na kouli. Časem jsme temnotě přivykli a rozeznávali jsme, jak se mezi těmi svítícími tečkami míhají droboučké, nezřetelné, prchavé zjevy. Hleděli jsme užasle a nedůvěřivě a chápali jsme tak málo, že jsme nenacházeli slov. Nemohli jsme rozluštit nic, co by nám dalo klíč, podle něhož bychom ty matné zjevy určili.

„Co to může být?“ zeptal jsem se; „co to může být?“

„Strojovna!... Jistě v noci žijí v těchhle jeskyních a ve dne vycházejí ven.“

„Cavore!“ řekl jsem. „Mohou to být – bylo tamto – něco jako – lidé?“

„Tamto nebyl člověk.“

„Nemůžeme se odvážit takového risika!“

„Nemůžeme se odvážit ničeho, dokud nenajdeme kouli.“

„Ani se nedá nic dělat, dokud kouli nenajdeme.“

Nevrle přisvědčil a pohnul se k odchodu. Chvíli se pozorně rozhlížel, potom vzdychl a určil směr. Vydali jsme se na cestu džunglí. Nějaký čas jsme se plazili odhodlaně, pak s ubývající vervou. Vtom se mezi velikými, mdle nachovými útvary ozvaly kročeje a pokřik. Lehli jsme k zemi a dlouhou dobu se zvuky přibližovaly a vzdalovaly těsně vedle nás. Tentokrát jsme však neviděli nic. Snažil jsem se pošeptat Cavorovi, že bez jídla už daleko nedojdu, ale ústa jsem měl tak vyschlá, že jsem ani šeptat nemohl.

Řekl jsem tedy: „Cavore, já musím jíst.“

Obrátil ke mně obličej zdrcený hrůzou. „V takovémhle případě se to vydrží,“ odpověděl.

„Ale já jíst musím,“ tvrdil jsem, „a podívejte se na mé rty!“

„Já mám žízeň už dlouho.“

„Kdyby aspoň zůstalo trochu sněhu!“

„Po tom nezbylo ani stopy! Řítíme se z arktického podnebí do tropického rychlostí jednoho stupně za minutu...“

Hryzl jsem si ruku. „Koule!“ řekl. „Nezbývá nám nic než koule.“

Zburcovali jsme se znovu k vypětí všech sil a plazili se dál. Mé myšlenky prodlévaly výhradně u poživatin, u šumící záplavy letních nápojů; zejména jsem dychtil po pivě. Pronásledovala mě vzpomínka na šestnáctigalonový sud, který trůnil v mém lympneském sklepě. V duchu jsem viděl i sousední spíž, a zejména řízek s ledvinkovou paštikou – křehoučký řízek se spoustou ledvinek a k tomu hojně husté šťávy. Co chvíli mě přepadaly záchvaty zívání z hladu. Přišli jsme k rovinkám porostlým čímsi dužnatým a červeným, nestvůrnými korálovými výrůstky; když jsme do nich vrazili, pukaly a lámaly se. Všiml jsem si, jak vypadají na lomu. Ta zpropadená hmota měla takovou strukturu, že by se dala určitě žvýkat. Také se mi zdálo, že docela pěkně voní.

Sebral jsem jeden úlomek a čichl k němu.

Podíval se na mne a zkřivil obličej. „Ne,“ řekl. Položil jsem úlomek na zem a chvíli jsme se plazili tou lákavou dužnatostí dál.

„Cavore,“ nedalo mi to, „proč ne?“

„Je to jedovaté,“ řekl, ale neohlédl se.

Plazili jsme se ještě hezký kus, než jsem se odhodlal.

„Já to riskuji,“ prohlásil jsem.

Pohnul se, aby mi v tom zabránil, ale pozdě. Nacpal jsem si už plná ústa. Skrčil se a pozoroval můj obličej. Sám ho měl zkroucený do prapodivného výrazu. „Je to dobré,“ řekl jsem.

„Panebože!“ vyrazil.

Pozoroval, jak žmoulám, tvář se mu svraštila napůl toužebně a napůl odmítavě, pak náhle podlehl chuti k jídlu a začal trhat velikánská sousta. Dlouho jsme jenom jedli a jedli.

Ta hmota nebyla nepodobná pozemským houbám, jen strukturu měla mnohem řidší, a když jsme ji polkli, hřála nás v hrdle. Ze začátku jsme nacházeli v jídle pouze mechanické uspokojení, pak nám začala rychleji proudit krev, rty a prsty nás pálily a potom nám v hlavě zašuměly nové a poněkud odlehlé myšlenky.

„Je to dobré,“ prohlásil jsem. „Pekelně dobré! Bude to tady skvělý domov pro naše nadpočetné obyvatelstvo! Naše ubohé nadpočetné obyvatelstvo,“ a ulomil jsem si ještě pořádný kus.

Naplnilo mě podivně blahovolné uspokojení, že na Měsíci existuje taková dobrá strava. Deprese z hladu ustoupila nerozumnému veselí. Hrůza a nepohodlí, které jsem dosud prožíval, zmizely úplně. Už jsem nehleděl na Měsíc jako na planetu, z níž jsem co nejopravdověji toužil uniknout, nýbrž jako na možné útočiště lidské bídy. Na Selenity, na tura měsíčního, na víko a na hluk jsem pravděpodobně nadobro zapomněl, sotva jsem spolkl tu houbu.

Když jsem opakoval svou poznámku o „nadpočetném obyvatelstvu“ po třetí, Cavor vyjádřil svůj souhlas podobnými slovy. Hlava se mi točila, ale to jsem připisoval dráždivému účinku jídla po tak dlouhém půstu. „Ten váš ob-objev, Cavore, je báječný. Skoro jako bab-bram-bor.“

„Cco to popovídáte?“ ptal se Cavor. „Ob-objev Měsíce skoro jako bab-bram-bor?“

Podíval jsem se na něho zaraženě, proč mluví najednou tak chraptivě a proč tak špatně artikuluje a koktá. Blesklo mi hlavou, že se otrávil, asi tou houbou. Rovněž mi napadlo, že se mýlí, domnívá-li se, že objevil Měsíc. On ho neobjevil, on ho jenom dosáhl. Pokusil jsem se položit mu ruku na rameno a vysvětlit mu to, ale ten problém byl pro jeho mozek příliš umný. Také mi pojednou připadlo zatěžko vůbec to vyjádřit. Okamžik se mi snažil porozumět – vzpomínám si, že jsem uvažoval, jestli mám z té houby rovněž takové rybí oči jako on – ale potom se pustil do nějakých vlastních pozorování.

„Jsme,“ oznámil se slavnostním škytnutím, „st-stvořeni z toho, cco jíme a ppijem.“

Opakoval to, a jelikož já jsem byl právě v jedné ze svých povznesených nálad, rozhodl jsem se, že se s ním budu o to přít. Možná že jsem trochu odbočil od věci. Ale Cavor stejně nedával vůbec pozor. Postavil se, pokud mu to šlo, rukou se mi opřel o hlavu, aby získal rovnováhu – to bylo neuctivé – a hleděl kolem sebe, jako by docela pozbyl strachu před měsíčními bytostmi.

Snažil jsem se mu vyložit, že je to z nějakého důvodu, který mi nebyl úplně jasný, nebezpečné, ale slovo „nebezpečný“ se mi nějak popletlo s „nediskrétní“ a nakonec z toho vyšlo „nekonkrétní“; pokusil jsem se to rozmotat a pak jsem se vrátil k svému tvrzení, přičemž jsem se obracel zejména k neznámým, ale zato pozorným korálovým výrůstkům po obou stranách. Cítil jsem, že musím ihned objasnit ten zmatek ohledně Měsíce a bramboru – zabočil jsem do dlouhé parenthese o důležitosti přesné definice v disputaci. Co mi síly stačily, snažil jsem se přehlédnout skutečnost, že moje tělesné pocity nejsou už dávno příjemné.

Už si nepamatuji, jak jsem se k tomu dostal, ale myšlenky mi opět zabloudily ke kolonisačním plánům. „Tenhleten Měsíc musíme anektovat,“ prohlásil jsem. „Žádné mám, nemám. Je to součást údělu bílého člověka. Cavore – my jsme – škyt – satap – chci říct satrapové! O takové říši se ani starýmu Caesarovi nesnilo. Bude to v každém plátku. Cavorecie. Bedfordecie. Bedfordecie – škyt – s ručením omezeným. Totiž neomezená! Prakticky.“

Určitě jsem byl opilý.

Pustil jsem se do debaty, jíž jsem chtěl dokázat, jaké nekonečné dobrodiní přinese Měsíci náš příchod. Zapletl jsem se do dosti nesnadného důkazu, že Kolumbův příchod byl pro Ameriku celkem blahodárný. Pak jsem zapomněl, jakou debatní linii jsem hodlal sledovat, a pro vyplnění času jsem opakoval stále dokolečka „ppodobně jako Kkolub-mbus“.

Od toho okamžiku mám vzpomínku na působení té ohavné houby zmatenou. Nejasně si uvědomuji, jak jsme prohlásili, že nemáme v úmyslu trpět tomu zpropadenému hmyzu žádné hlouposti, jak jsme se rozhodli, že se nesluší, aby se lidé hanebně skrývali na pouhém satelitu, jak jsme se vyzbrojili ohromnými náručemi hub – už nevím, jestli jsme jimi chtěli metat nebo ne – a bez ohledu na píchance bodlinaté houštiny jsme vyrazili na slunce.

Téměř vzápětí jsme se museli střetnout se Selenity. Bylo jich šest a kráčeli husím pochodem přes skalnaté území, přičemž vydávali náramně podivné pisklavé a kňouravé zvuky. Zřejmě nás okamžitě zpozorovali, ihned všichni zmlkli a strnuli jako zvířata, obličeje obrácené k nám.

Na okamžik jsem vystřízlivěl.

„Hmyz,“ zamumlal Cavor, „hmyz! A oni si myslí, že se budu plazit po břiše – po svém břiše obratlovce! Po bři-še,“ opakoval pomalu, jako by tu pohanu přežvykoval.

Potom náhle zuřivě vykřikl a udělal tři dlouhatánské kroky a pak skočil směrem k nim. Skočil špatně; ve vzduchu předvedl několik salt, prudce přeletěl rovnou nad nimi a s ohromným šplouchnutím zmizel mezi kaktusovými měchýři. Co si Selenité vybrali z toho úžasného, a podle mne nedůstojného vpádu z jiné planety, to si nedovedu představit. Vzpomínám si trochu na jejich záda, jak se rozprchávali všemi směry, ale jist si tím nejsem. Ty poslední události, po nichž mě zahalilo zapomnění, mi tkví v paměti matně a nezřetelně. Vím, že jsem vykročil za Cavorem, zakopl jsem a spadl střemhlav mezi skály. Určitě se mi v mžiku udělalo strašlivě špatně. Pak si myslím vzpomínám, jak jsem zuřivě zápasil a že mě sevřela kovová pouta...

Dále si jasně pamatuji až to, že jsme byli uvězněni v nevím jaké hloubce pod povrchem Měsíce; seděli jsme ve tmě uprostřed podivných, smysly drásajících zvuků; tělo jsme měli samý škrábanec a samou modřinu a hlava se nám bolestí div nerozskočila.

Errata:

30.05.2021 13:44