Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!
Zjistil jsem, že sedím schoulený v temnotě nabité ruchem. Dlouho jsem nemohl pochopit, kde to jsem a jak jsem se do toho zmatku dostal. Připomnělo mi to příborník, do něhož mě strčili ještě jako dítě, a pak velice tmavou a hlučnou ložnici, kde jsem spával, když jsem byl nemocen. Avšak zvuky kolem mne se nepodobaly žádnému známému hluku a ve vzduchu jsem cítil slabý pach jako závan ze stáje. Pak jsem si řekl, že asi pracujeme ještě na kouli a že jsem se nějak octl ve sklepě Cavorova domu. Vzpomněl jsem si však, že jsme kouli už dokončili, a napadlo mi, že asi sedím ještě v ní a cestuji vesmírem.
„Cavore,“ ozval jsem se, „nemohli bychom si na chvíli rozsvítit?“
Žádná odpověď.
„Cavore!“ opakoval jsem důrazněji.
Odpověděl mi zasténáním. „Má hlava!“ říkal. „Má hlava!“
Zkusil jsem přitisknout si ruce na bolavé čelo a zjistil jsem, že je mám svázány. To mě náramně ohromilo. Zvedl jsem si je k ústům a ucítil jsem chladný, hladký kov. Byly spoutány řetězem. Pokoušel jsem se roznožit a shledal jsem, že nohy mám stejně pojištěny a kromě toho že mě mnohem tlustší řetěz, ovinutý kolem pasu, poutá k zemi.
Ještě nic mě při všech našich podivuhodných příhodách nevyděsilo tak jako tohle. Hezkou chvíli jsem tiše cloumal pouty. „Cavore!“ vykřikl jsem rázně. „Proč jsem svázaný? Proč jste mi svázal ruce i nohy?“
„Já vás nesvazoval,“ odpověděl. „To Selenité.“
Selenité! To slovo mi na chvíli vyhnalo z hlavy každou jinou myšlenku. Pak se mi vrátila paměť – sněžná poušť, tající vzduch, růst vegetace, naše podivné hopsání a plazení mezi skalisky a rostlinstvem kráteru. Znovu mě posedla všechna úzkost šíleného hledání koule... A nakonec to otvírání ohromného víka, které přikrývalo propast!
Když jsem se pak namáhal, abych si krok za krokem vybavil naše další zážitky až po tuhle šlamastiku, rozbolela mě hlava přímo nesnesitelně. Narazil jsem na nepřekonatelnou hradbu, na tvrdošíjnou prázdnotu.
„Cavore!“
„Ano?“
„Kde to jsme?“
„Jak já to mám vědět?“
„Jsme mrtvi?“
„Co je to za nesmysl!“
„Tak nás dostali!“
Neodpověděl, jenom zachrčel. Vleklý účinek jedu u něho zřejmě vyvolal zvláštní popudlivost.
„Co míníte dělat?“
„Jak já mám vědět, co dělat?“
„Nu dobrá!“ řekl jsem a už jsem nepromluvil. Náhle jsem se probral ze strnulosti. „Pro pána boha!“ vykřikl jsem. „Nemohl byste přestat bzučet?!“
Upadli jsme opět do mlčení a naslouchali jsme temné změti zvuků, které nám útočily na sluch jako tlumený hluk ulice nebo továrny. Nemohl jsem v tom nic rozeznat, sledoval jsem v myšlenkách nejprve jeden rytmus a potom druhý a marně jsem je zkoumal. Ale po dlouhé době jsem si uvědomil jakousi novou a výraznější složku, a ta se nemísila s ostatními, nýbrž ostře vyvstávala na mlhavé zvukové kulise. Byla to řada stěží definovatelných zvuků, jako když splývající větvička břečťanu ťuká a škrabe po skle nebo jako když ptáček ťapká sem tam po krabici. Napínali jsme uši a rozhlíželi se kolem sebe, ale na všem ležela tma jako sametový příkrov. Vtom se ozval skřípot, připomínající tichoučké otáčení zoubků dobře naolejovaného zámku. A potom se přede mnou objevila tenoučká jasná čára, jako kdyby v té nesmírné černi na něčem visela.
„Podívejte!“ zašeptal potichoučku Cavor.
„Co je to?“
„Nevím.“
Hleděli jsme s očima dokořán.
Tenoučká jasná čára se rozrostla na pásek, širší a bledší. Nabyl vzezření modravého světla dopadajícího na vybílenou zeď. Ztratil rovnoběžný tvar – na jedné straně se vytvořily hluboké zuby. Obrátil jsem se, abych na to upozornil Cavora, a s úžasem jsem viděl, že má zářivě osvětlené ucho – jinak byl celý ve stínu. Kroutil jsem hlavou, pokud mi to pouta dovolila. „Cavore!“ řekl jsem. „Za námi!“
Ucho zmizelo – ustoupilo oku!
Náhle se skulina, jíž k nám pronikalo světlo, rozšířila a ukázalo se, že se to pootevíraly dveře. Za nimi zel safírový průhled a na prahu se proti ozářenému pozadí rýsovala groteskní silueta.
Oba jsme se křečovitě snažili obrátit, a když se nám to nepodařilo, hleděli jsme na to přes rameno vsedě. Můj první pohled zachytil jakéhosi neohrabaného čtvernožce se svěšenou hlavou. Pak jsem si všiml, že to má štíhlé, přeštípnuté tílko, krátké, nesmírně hubené, selenitovské nohy do O a hlavu vraženou mezi ramena. Byl bez helmy a bez oděvu, jaké nosili venku.
Viděli jsme ho jako obrys černé postavy, ale naše fantasie instinktivně dodala jeho téměř lidské siluetě rysy obličeje. Aspoň já jsem si okamžitě představoval, že je přihrblý, že má vysoké čelo a dlouhý obličej.
Přistoupil k nám o tři kroky a na chvíli se zastavil. Pohyboval se naprosto nehlučně. Pak zase přistoupil blíž. Kráčel jako pták, nohy kladl jednu před druhou. Opustil světelný kužel, který k nám padal dveřmi, a vypadalo to, jako kdyby ve stínu úplně zmizel.
Chvíli jsem ho hledal očima na nesprávném místě a pak jsem si všiml, že stojí v plném světle před námi. Jenže ty lidské rysy, které jsem mu přisoudil, zcela chyběly!
Měl jsem to samozřejmě očekávat, ale já ne. Přepadlo mě to jako naprostý, na okamžik ohromující otřes. Zdálo se mi, že to není obličej, že to určitě musí být maska, hrůza, zrůda, která ihned popře sama sebe nebo se vysvětlí. Nos scházel a po stranách měl ten tvor kalné, vypoulené oči – u siluety jsem je pokládal za uši. Uši neměl... Pokoušel jsem se už takovou hlavu nakreslit, ale nedovedu to. Koutky úst směřovaly dolů jako u lidských úst s dravým výrazem...
Krk, na němž balancovala hlava, měl na třech místech skloubený, skoro jako krátké články na krabí noze. Články údů jsem neviděl, protože je zahaloval jediný oděv toho tvora, pásky podobné ovinovačkám.
Stál a díval se na nás!
V tu chvíli mě zaujala bláznivá myšlenka, že taková bytost nemůže existovat. On asi také žasl a pro svůj úžas měl snad větší důvod než my. Jenže on to k čertu nedal najevo. My jsme přece aspoň věděli, jak k tomu setkání tak nesourodých tvorů došlo. Ale uvědomte si, jak by se tvářili na příklad počestní Londýňané, kdyby narazili na dvě živé bytosti, které by byly velké jako lidé, ale nepodobaly by se žádnému pozemskému živočichu a řádily by v Hyde Parku mezi ovcemi!
Představte si nás! Spoutáni na rukou i nohou, ztrápeni a špinaví, vousy na dva palce, obličeje poškrábané a zakrvácené. Cavora si musíte vybavit v golfkách (na několika místech potrhaných od bodlinatého houští), v Jägerově triku a v staré kriketové čapce, vlasy jako dráty divoce rozježené, každý pramínek na jinou světovou stranu. V tom modrém světle neměl obličej červený, ale docela temný a jeho rty i schnoucí krev na mých rukou se zdály černé. Já jsem byl díky té žluté houbě, do níž jsem předtím skočil, v pokud možno ještě horším stavu než on. Kabáty jsme měli rozepnuté a střevíce nám odebrali a položili k nohám. Seděli jsme zády k tomu podivnému modravému světlu a civěli jsme na netvora jakoby Dürerových kreseb.
Cavor prolomil mlčení – promluvil, zachraptěl a odkašlal si. Venku se ozvalo strašné zabučení, jako kdyby se měsíční tur dostal do nesnází. Skončilo to zapištěním a zase se rozhostilo ticho.
Vtom se Selenit obrátil, kmitl se do stínu, ve dveřích se na okamžik zastavil, pohlédl zpět a pak je za námi zavřel. A znovu jsme se octli v té šumící záhadné temnotě, v jaké jsme se probudili.
Errata: