Pamatuj, že 'host' má omezené možnosti!

Chvíli jsme nepromluvili ani jeden, ani druhý. Srovnat si v hlavě všechno, co jsme si nadrobili, přesahovalo mé duševní síly.

„Dostali nás,“ řekl jsem konečně.

„To ta houba.“

„Ale – kdybych ji nebyl snědl, byli bychom omdleli hlady.“

„Možná že bychom byli našli kouli.“

Ztratil jsem trpělivost s jeho umíněností a v duchu jsem láteřil. Nějakou dobu jsme na sebe nevrazili mlčky. Bubnoval jsem prsty po podlaze mezi koleny a chřestil jsem řetězem. Zanedlouho mi to nedalo a spustil jsem znovu.

„Co o tom ale soudíte?“ zeptal jsem se pokorně.

„Jsou to rozumné bytosti – dovedou vyrábět a logicky jednat – Ta světla, co jsme viděli...“

Odmlčel se. To zřejmě vyložit nedovedl. Když promluvil znovu, musel si přiznat: „Jsou vlastně lidštější, než jsme mohli očekávat. Předpokládám –“

Podrážděně se odmlčel.

„Ano?“

„Rozhodně předpokládám, že – na kterékoliv planetě, kde existuje inteligentní živočich – nosí mozkovou schránku vztyčenou, má ruce a chodí zpříma...“

Vtom odbočil jiným směrem.

„Jsme dosti hluboko,“ řekl. „Myslím – že pár tisíc stop i více.“

„Proč?“

„Je tu chladněji. A naše hlasy znějí mnohem silněji. Ta zastřenost – docela zmizela. I ten pocit v uších a v hrdle.“

Předtím jsem si toho nevšiml, ale teď ano.

„Vzduch je hustší. Musíme být v hloubce – možná že celou míli – pod povrchem Měsíce.“

„To nám nenapadlo, že uvnitř Měsíce je svět.“

„Ne.“

„Jak nám to taky mělo napadnout?“

„Mohlo. Jenže – člověk si zvykne na určitý způsob myšlení.“

Chvíli uvažoval.

„Teď už se to zdá tak samozřejmé,“ řekl. „Jistěže! Měsíc musí být samá jeskyně, musí mít uvnitř ovzduší a uprostřed těch jeskyní moře. Vědělo se, že Měsíc má nižší specifickou váhu než Země, vědělo se, že na povrchu má málo vzduchu nebo vody, vědělo se také, že je to sesterská oběžnice Země, a že tudíž není důvodu, proč by měla mít odlišné složení. Vždyť se přímo nabízel závěr, že Měsíc je uvnitř téměř dutý. A přece tomu nikdo nevěřil. Kepler ovšem –“

Jeho hlas prozrazoval zaujetí člověka, jenž právě odhalil krásný logický řetěz.

„Ano,“ pokračoval, „Kepler se svými ‚subvolvani’⁵ měl nakonec pravdu.“

„Škoda že jste si nedal tu práci a nezjistil to, než jsme sem letěli,“ řekl jsem.

Neodpověděl, tiše si pobzukoval a sledoval své myšlenky. Povolovaly mi nervy.

„Budiž, ale co myslíte, že se stalo s koulí?“ zeptal jsem se.

„Je ztracená,“ řekl tónem, jakým se odpovídá na bezvýznamné otázky.

„Mezi těmi rostlinami?“

„Dokud ji nenajdou.“

„A pak?“

„Co já vím?“

„Cavore,“ prohlásil jsem s jakousi hysterickou trpkostí, „vyhlídky pro tu mou společnost vypadají skvěle...“

Neodpověděl.

„Panebože!“ vykřikl jsem. „Co jsme se jenom nadřeli, abychom se nakonec dostali do téhle bryndy! Proč jsme sem přiletěli? Co teď uděláme? Co nám bylo po Měsíci a co Měsíci po nás? Chtěli jsme příliš mnoho, pustili jsme se příliš daleko. Měli jsme napřed začít s něčím menším. To vy jste navrhoval Měsíc! Ty vaše pružinové rolety z cavoritu! Určitě bychom je byli mohli upravit pro pozemské účely. Určitě! Rozuměl jste vůbec tomu, co jsem vám navrhoval? Ocelový válec –“

„Nesmysl!“ pronesl Cavor.

Přestali jsme se bavit.

Cavor dlouho vedl přerušovaný monolog, v němž jsem ho nikterak nepodporoval.

„Jestliže ji najdou,“ začal, „jestliže ji najdou... co s ní udělají? Nu, to je otázka. Možná kardinální. Jistě jí nebudou rozumět. Kdyby takovým věcem rozuměli, byli by už dávno přiletěli na Zem. Byli by? Proč ne? Aspoň by byli něco poslali – Neodolali by takové možnosti. Ne! Ale budou ji zkoumat. Jsou zřejmě inteligentní a zvídaví. Budou ji zkoumat, vlezou dovnitř – budou si hrát s knoflíky. A vznesou se!... To by pro nás znamenalo doživotní Měsíc. Podivní tvorové, podivné znalosti...“

„Pokud jde o podivné znalosti –“ řekl jsem a hlas mi selhal.

„Podívejte, Bedforde,“ řekl Cavor, „dal jste se na tu výpravu z vlastní svobodné vůle.“

„Vy jste mi tehdy povídal ‚Pokládejte to za průzkum!’“

„Průzkum se neobejde bez risika.“

„Zejména, když se na něj jde s holýma rukama a nepromýšlí se všechny možnosti.“

„Když mě ta koule tak zaujala. Přepadlo nás to jako lavina a vzalo nás to s sebou.“

„Chcete říci, že mne to přepadlo, ne?“

„Mne právě tak. Jak já jsem měl vědět, když jsem se pouštěl do molekulové fysiky, že mě to přivede zrovna sem?“

„To je ta prokletá věda,“ křičel jsem, „To je hotový ďábel. Středověcí knězi a inkvisitoři měli pravdu a modernisté jsou všichni vedle. Vy si s vědou pohráváte – a ona vám nabízí dary. A sotva je popadnete, hned vás nějak nepředvídaně rozdrtí. Staré vášně a nové zbraně – hned vám to zvrátí náboženství, hned vám to zvrátí sociální ideje, hned vás to mrští do bezútěšné bídy!“

„Buď jak buď, teď nemá smyslu, abyste se se mnou hádal. Ti tvorové – ti Selenité, nebo jak jim chcete říkat – nám svázali ruce i nohy. Ať na to jdete s jakou náladou chcete, skočit do toho musíte... Máme před sebou události, které od nás budou vyžadovat veškerou chladnokrevnost.“

Odmlčel se, jako by ode mne vyžadoval souhlas. Ale já seděl nabručeně. „Běžte do háje s vaší vědou!“ řekl jsem.

„Problém je v dorozumění. Gesta budou mít bohužel asi odlišná. Na příklad ukazování. Kromě lidí a opic žádný tvor neukazuje.“

To mi připadalo až nápadně nesprávné. „Vždyť skoro každý živočich pod sluncem ukazuje očima nebo nosem,“ vykřikl jsem.

Cavor nad tím podumal. „Ano,“ řekl konečně, „a my ne. Existují takové rozdíly – takové rozdíly!

Člověk by snad mohl... Ale jak to mám vědět? Vezměme si třeba řeč. Vydávají zvuky, které vypadají jako pískání a pípání. Nevím, jestli bychom to dovedli napodobit. A je to vůbec jejich řeč? Třeba mají odlišné smysly, odlišné dorozumívací prostředky. Ovšem na druhé straně myslí a my také – něco musíme mít společného. Kdo ví, jak dalece bychom se domluvili!“

„Je to docela cizí živel,“ řekl jsem. „Liší se od nás víc než ti nejpodivnější živočichové na Zemi. Jsou z jiného těsta. K čemu takové povídání?“

Cavor přemítal. „S tím nesouhlasím. Kde je rozum, tam bude něco společného – i když se vyvinul na různých planetách. Jestliže je to ovšem otázka pudů, jestliže jsme my nebo oni pouhými živočichy –“

„Nu, a nejsou? Vypadají mnohem víc jako mravenci na zadních nohách než jako lidské bytostí, a kdo se kdy dorozuměl s mravenci?“

„Ale co ty stroje a šaty? Ne, já jsem jiného názoru, Bedforde. Rozdíl je veliký –“

„Nepřekonatelný.“

„Podobnost ho musí překlenout. Vzpomínám si, jak jsem kdysi četl článek zesnulého profesora Galtona o možnosti dorozumění mezi planetami. Tehdy jsem bohužel nepovažoval za pravděpodobné, že by mi mohl někdy přinést závažný užitek, a obávám se, že jsem mu nevěnoval tolik pozornosti, kolik jsem měl – vzhledem k nynějšímu stavu věcí. Ale přece... Nu, počkejme!

Napadlo mu, že vyjde z těch všeobecných pravd, na nichž musí spočívat veškeré myslitelné duševní pochody, a na těch bude stavět. Řekněme nejdřív slavné geometrické poučky. Navrhl, aby se vzal některý hlavní Euklidův axiom a konstrukcí aby se dokázalo, že víme o jeho platnosti, aby se na příklad demonstrovalo, že úhly při základně rovnoramenného trojúhelníka jsou stejné, a prodloužíme-li stejná ramena, úhly z druhé strany jeho základny budou rovněž stejné, anebo že čtverec nad přeponou pravoúhlého trojúhelníka se rovná součtu čtverců nad jeho odvěsnami. Kdybychom dokázali, že ty pravdy známe, dokázali bychom tím zároveň, že oplýváme přiměřenou inteligencí... Dejme tomu tedy, že bych... že bych nakreslil geometrický obrazec mokrým prstem nebo dokonce že bych ho naznačil ve vzduchu...“

Zmlkl. Dumal jsem nad jeho slovy. Na chvíli se mě zmocnila jeho bláznivá naděje, že s těmi tajuplnými bytostmi navážeme styky a domluvíme se. Pak mě zase opanovalo zlostné zoufalství, na němž se podílelo i to, že jsem byl vyčerpán a trpěl jsem fysicky. Viděl jsem náhle ještě jasněji než dříve, jak neskonale hloupě jsem vždycky všechno dělal. „Já osel,“ říkal jsem si, „osel, nevýslovný osel... Já jsem zřejmě na světě jenom proto, abych páchal nepředložené kousky. Proč jsme ten krám vůbec opouštěli?... Poskakovali jsme a hledali patenty a koncese po měsíčních kráterech!... Kdybychom byli měli aspoň špetku rozumu a uvázali kapesník na nějaký klacek, aby bylo poznat, kde jsme tu kouli nechali!“ Dopáleně jsem ztichl.

„Jsou nepopiratelně inteligentní,“ meditoval Cavor. „Jisté věci lze předpokládat. Jelikož nás nezabili hned, musejí znát ideu milosrdenství. Milosrdenství! Rozhodně aspoň umírněnost. Možná že i pojem styků. Třeba nám vyjdou vstříc. A co tenhle příbytek a strážce, kterého jsme zahlédli? Ta pouta! Vysoký stupeň inteligence...“

„Bože, bože!“ hořekoval jsem. „Proč já jen neměřil dvakrát! Bác a hned zas bác! Napřed jeden hazardní start a potom druhý. To všechno proto, že jsem vám důvěřoval! Proč jsem se jen nedržel té své hry? Na tu jsem stačil. To byl můj svět a život, pro jaký jsem byl stvořen. Už jsem ji mohl mít hotovou. Jsem si jist... byla to dobrá hra. Scénář jsem měl už skoro celý. A pak... Představte si to! Skočím na Měsíc! Prakticky jsem – zahodil život! Ta stařenka v hostinci u Canterbury měla víc rozumu.“

Vzhlédl jsem a zarazil se uprostřed věty. Temnota opět ustoupila modravému světlu. Dveře se otevíraly a do místnosti nehlučně vcházelo několik Selenitů. Ani jsem se nepohnul, jen jsem hleděl na jejich groteskní tváře.

Potom se ve mně nepříjemný pocit čehosi nevídaného proměnil náhle v zájem. Postřehl jsem, že první dva nesou mísy. Přece tedy aspoň jedna elementární potřeba, kterou dovedly naše mozky chápat stejně. Mísy byly z jakéhosi kovu, jenž vypadal v tom modravém světle stejně tmavý jako naše pouta, a každá obsahovala spoustu bělavých úlomků. Všechna tísnivá, chmurná bolest a ubohost ve mně v mžiku splynuly a nabyly podoby hladu. Vyvalil jsem oči na ty mísy dravě jako vlk, a přestože mi to později ve snech nedalo pokoj, tehdy mi pramálo záleželo na tom, že na konci rukou, jež se ke mně jednu tu mísu skláněly, nebyly prsty, nýbrž jakýsi lalok a palec jako konec sloního chobotu.

Hmota v míse měla řídkou strukturu a světlehnědou barvu – silně připomínala kusy nějakého studeného nákypu a slabounce voněla houbami. Když jsme zanedlouho spatřili částečně rozčtvrceného měsíčního tura, domyslel jsem si, že to bylo asi maso z něho.

Ruce jsem měl řetězem spoutané tak pevně, že se mi na mísu sotva podařilo dosáhnout, ale když Selenité viděli, jak se namáhám, dva mi utažená zápěstí obratně povolili. Chapadlovité ruce se mi dotýkaly kůže měkce a chladně. Okamžitě jsem uchvátil veliké sousto. Mělo tutéž volnou strukturu jako patrně všechny organické látky na Měsíci, chutnalo částečně jako vlhká oplatka nebo sněhové cukroví, ale nebylo to nikterak nepříjemné. Nabral jsem si další dvě sousta. „Najíst se – to jsem potřeboval!“ zamumlal jsem a utrhl jsem si ještě větší kus...

Jedli jsme dlouho – docela jsme zapomněli, kde jsme a co se s námi děje. Jedli jsme a hned zase pili jako pobudové v obecní kuchyni. Nikdy předtím a nikdy potom jsem nezažil takový vlčí hlad a nebýt právě téhle zkušenosti, nikdy bych nebyl věřil, že čtvrt miliónu mil od našeho vlastního světa, v naprostém duševním zmatku, obklopen, pozorován a postrkován bytostmi grotesknějšími a nelidštějšími než nejstrašidelnější stvůry ze zlého snu, bych mohl jíst a všechno dočista pustit z hlavy. Stáli kolem nás, pozorovali nás a opět a opět mezi sebou slabounce, nezachytitelně švitořili – to se pravděpodobně domlouvali. Ani jsem se při jejich dotyku nezachvěl. A když jsem překonal první zápal krmení, všiml jsem si, že i Cavor se živí stejně nenuceně a bezostyšně.

------------------------ Poznámky:

  5 Narážka na Keplerovu vědeckofantastickou povídku Somnium, která líčí sen o cestě na Měsíc. Volva v ní značí Zemi, subvolvani měsíční tvory, žijící často v jeskyních.

Errata:

30.05.2021 13:44