Pamatuj, že 'host' má omezené možnosti!

Když jsme se konečně najedli, ruce nám Selenité zase pevně spoutali, ale na nohou nám řetězy rozmotali a znovu svázali tak, aby nám poskytli aspoň jakousi možnost pohybu. Potom nám rozepnuli řetězy kolem pasu. Při všech těch úkonech se nás museli různě dotýkat a co chvíli se mi některá ta záhadná hlava skláněla až těsně k obličeji nebo mi měkká chapadlovitá ruka sahala na hlavu či na krk. Nevzpomínám si, že bych se byl tehdy bál nebo že by mě byla jejich blízkost odpuzovala. Snad je to tím, že jsme v nich díky svému nenapravitelnému antropomorfismu viděli vlastně lidské hlavy v maskách. Jejich kůže vypadala namodrale jako všechno ostatní, ale to zavinovalo osvětlení; byla tvrdá a lesklá, docela jako broučí krovky, nikoliv měkká, vlhká nebo chlupatá jako u obratlovců. Na hlavě se jim středem táhl odzadu dopředu nízký hřebínek bělavých ostnů a mnohem mohutnější oblouk se jim klenul nad očima. Selenit, jenž mě rozvazoval, si pomáhal při práci ústy.

„Vypadá to, že nám dávají volnost,“ řekl Cavor. „Pamatujte, že jsme na Měsíci! Žádné prudké pohyby!“

„Zkusíte to s tou geometrií?“

„Jestli k tomu budu mít příležitost. Ale oni třeba začnou sami.“

Zůstali jsme klidně sedět, a když Selenité skončili své úpravy, poodstoupili a zdálo se, že se na nás dívají. Říkám „zdálo se“, protože oči měli po stranách, a ne vpředu, takže směr jejich pohledu se určoval stejně těžce jako u slepic nebo u ryb. Hovořili spolu tím ševelivým tónem, který se nedal ani napodobit, ani definovat. Dveře za námi se otevřely šíře, a když jsem se ohlédl přes rameno, viděl jsem za nimi nezřetelný rozsáhlý prostor, v němž stál úplný malý zástup Selenitů. Tvořili podivně různorodou sběř.

„Chtějí po nás, abychom napodobovali ty jejich zvuky?“ zeptal jsem se Cavora.

„To sotva,“ odpověděl.

„Mně to připadá, jako kdyby se nám snažili cosi naznačit.“

„Já se v těch jejich posuňcích nemohu vyznat. Vidíte tamtoho, co kroutí hlavou jako člověk, kterého škrtí límeček?“

„Kývněme na něho.“

Učinili jsme tak, a když se to nesetkalo s účinkem, pokusili jsme se jejich pohyby napodobit. To je zřejmě zajímalo. Aspoň nasadili všichni tentýž pohyb. Ale jelikož to k ničemu nevedlo, nakonec jsme toho nechali a oni rovněž. Dali se do pisklavé debaty a pak si jeden z nich, menší, mnohem tlustší než ostatní a s neobyčejně širokými ústy, sedl náhle na bobek vedle Cavora, ruce a nohy složil do takové pózy, jak je měl svázány Cavor, a pak se obratně postavil.

„Cavore,“ vykřikl jsem, „oni chtějí, abychom vstali!“

Podíval se na mě s otevřenými ústy. „Máte pravdu!“ vyhrkl.

Po úpěnlivé námaze se nám podařilo postavit se na nohy, ale při těch našich svázaných rukou jsme se něco naoddychovali a nahekali. Selenité se při našem sloním funění přiblížili a šveholili živěji. Jakmile jsme se zvedli, přistoupil k nám ten podsaditý Selenit, poklepal nám chapadly na tvář a kráčel k otevřeným dveřím. To bylo také dosti srozumitelné, šli jsme tedy za ním. Viděli jsme, že ti čtyři Selenité ve dveřích daleko převyšují ostatní a oděni jsou stejně jako ti, co jsme spatřili v kráteru. Měli válcovité krunýře a ostnaté kulaté helmy a všichni čtyři drželi bodce s hrotem a s košem z téhož matného kovu, jako byly mísy. Sotva jsme se vynořili z naší komnaty do jeskyně, odkud přicházelo světlo, obstoupila nás ta čtveřice tak, že jsme oba měli po každé straně jednoho.

Obrázek o jeskyni jsme si neutvořili zdaleka najednou. Dávali jsme pozor na pohyby a postoj Selenitů kráčejících těsně vedle nás a kromě toho jsme se museli soustředit na vlastní motoriku, abychom nepoděsili a nevyplašili ani je ani sebe nějakým obřím krokem. Před námi se točil ten krátký, zavalitý tvor, jenž vyřešil problém, jak nás požádat, abychom vstali; dělal posuňky, které se nám zdály skoro všechny srozumitelné, a zval nás, ať jdeme za ním. Jeho trychtýřovitý obličej se obracel z jednoho na druhého tak rychle, že tím zřejmě vyjadřoval otázku. Docela nás to, jak říkám, na hezkou chvíli zaujalo.

Ale nakonec to všechno zatlačil do pozadí ohromný prostor, na jehož okraji jsme se pohybovali. Objevili jsme, že valná část zvukové změti, jež nás ohlušovala od okamžiku, kdy jsme se vzpamatovali z omámení po houbě, vychází z nesmírné masy strojů v čilém chodu, jejichž točivé a vířivé součásti nejasně probleskovaly nad hlavami a mezi těly našich průvodců. A z toho mechanismu proudilo nejen předivo zvuků naplňujících ovzduší, nýbrž i to zvláštní modré světlo, jež ozařovalo celý prostor. Považovali jsme předtím za samozřejmé, že podzemní jeskyně musí mít umělé osvětlení, ale ještě ani po tom, co už mi svítilo rovnou do očí, jsem plně nepochopil jeho důležitost, až nás pak najednou obklopila tma. Funkci a stavbu onoho nesmírného přístroje nedovedu vysvětlit, protože ani já, ani Cavor jsme se nedověděli, k čemu slouží nebo jak pracuje. Z jeho středu se jeden po druhém vymršťovaly veliké kovové hřídele a hlavami opisovaly jakousi parabolickou dráhu; jakmile se dostaly na vrchol oblouku, spustil každý kývavé rameno, zajel s ním do svislého válce a tlačil jej před sebou dolů. Kolem se pohybovaly postavy dohlížitelů, figurky, které se od tvorů kolem nás čímsi neurčitým lišily. Když se ponořila všechna tři kývavá ramena, ozvalo se zařinčení, potom hřmot a z vršku svislého válce se vylila žhoucí látka, která všechno osvětlovala, přetékala jako mléko kypící z hrnce a v světélkujících krůpějích kanula dolů do nádržky. Bylo to studené modré světlo, jakési fosforeskující záření, jenže nekonečně jasnější, a z nádrží, do nichž padalo, proudilo kanálky po celé jeskyni.

Buch, buch, buch, buch dopadala výkyvná ramena toho nepochopitelného aparátu a světélkující látka syčela a kypěla. Zprvu se nám zdál celý stroj celkem přiměřeně veliký a poměrně blízko, ale pak jsem si všiml, jak na něm Selenité vypadají nesmírně maličcí, a teprve tehdy jsem si uvědomil skutečnou rozlehlost jeskyně i stroje. Od toho úžasného poznání jsem pohlížel Selenitům do tváře s novou úctou. Zastavil jsem se, i Cavor se zastavil, a překvapeně jsme pozorovali rachotící mašinérii.

„To je ale ohromné!“ řekl jsem. „Na co to může být?“

Cavorův modře ozářený obličej vyjadřoval uváženou úctu. „Přece nesním! Tyhle bytosti určitě – Lidé by něco takového nedokázali! Podívejte se na ta ramena, jsou na ojnicích?“

Zavalitý Selenit už mezitím ušel několik kroků bez nás. Teď se vrátil a postavil se mezi nás a mezi ten velikánský stroj. Schválně jsem se na něho nepodíval, protože jsem tušil, že se nám chystá pokynout, ať pokračujeme v cestě. Poodešel zase směrem, kterým jsme ho měli následovat, otočil se, vrátil se a dloubl nás do tváře, aby na sebe upozornil.

Podívali jsme se s Cavorem jeden na druhého.

„Nemůžeme mu naznačit, že máme zájem o ten stroj?“ zeptal jsem se.

„Ano,“ souhlasil Cavor. „Zkusíme to.“ Obrátil se k našemu průvodci a usmál se, ukázal na stroj a ještě jednou, pak ukázal na svou hlavu a zase na stroj. Nějakým logickým omylem došel patrně k závěru, že svá gesta podpoří lámanou angličtinou. „Já dívá na to,“ řekl, „já myslí o tom velmi mnoho. Ano.“

Svým chováním Selenity zřejmě na chvilku zbrzdil, takže nás přestali hnát dál. Dívali se na sebe, kroutili svými podivnými hlavami a rychle a plynně švitořili. Potom jeden z nich, hubený, vysoký tvor, jenž měl na sobě kromě ovinovaček, v nichž byli nastrojeni ostatní, ještě jakýsi plášť, obtočil chobotovitou ruku Cavorovi kolem pasu a jemně ho popotáhl, aby následoval našeho průvodce, jenž kráčel opět kupředu.

Cavor se opřel. „Můžeme se začít domlouvat radši hned. Třeba si myslí, že jsme nějací noví živočichové, možná nějaká nová odrůda tura měsíčního. Je nanejvýš důležité, abychom ukázali inteligentní zájem od samého začátku.“

Začal prudce potřásat hlavou. „Ne, ne,“ řekl, „já minutu nepůjde. Já dívá na to.“

„Nemohl byste vhodně připojit něco z geometrie?“ navrhl jsem, když se Selenité znovu radili.

„Snad o parabole –“ začal.

Vtom mocně zaječel a poskočil o šest stop, ne-li víc!

Jeden ze čtveřice ozbrojených Měsíčňanů ho píchl bodcem!

Obrátil jsem se na zbrojnoše rychlým, výhružným gestem, až couvl. Tenhle projev spolu s Cavorovým náhlým výkřikem a skokem uvedl zřejmě všechny Selenity v úžas. Spěšně ustoupili, obráceni čelem k nám. Vteřinu, která se nám zdála věčností, jsme rozhořčeně protestovali, obklopeni rozptýleným půlkruhem nelidských bytostí.

„On mě bodl!“ zadrhl se Cavor.

„Já vím,“ odpověděl jsem.

„Zatraceně!“ zařval jsem na Selenity, „tohle nebudeme trpět! Za co nás, k čertu, máte?“

Mrkl jsem rychle vpravo i vlevo. Zdaleka k nám přes modrou pustinu jeskyně běžela řada nových Selenitů; byli zavalití i štíhlí a jeden měl větší hlavu než ostatní. Jeskyně se táhla do šířky i dálky a na všech stranách se hroužila do tmy. Vzpomínám si, že strop se jakoby prohýbal pod vahou nesmírné vrstvy skal, které nás věznily. Nebylo odtud úniku – žádného úniku. Nahoře, dole, na všech stranách neznámo a proti nám ti nelidští tvorové s bodci a gesty, a my – dva bezmocní človíčci!

Errata:

30.05.2021 13:44