Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Ta nepřátelská pausa trvala jen okamžik. Domnívám se, že jsme v tu chvíli všichni, my i Selenité o překot uvažovali. Nejpronikavěji ze všeho jsem pociťoval, že se nemám oč opřít a že nás čeká neodvratné obklíčení a smrt. Nesmírné šílenství našeho podniku vyvstávalo přede mnou jako černá, nekonečná výčitka. Proč jsem se jenom dával na takovou bláznivou, nelidskou výpravu?

Cavor se mi postavil po bok a položil mi ruku na rameno. Jeho bledý, vyděšený obličej vypadal v tom modrém světle přímo strašidelně.

„Nemůžeme nic dělat,“ řekl. „Je to omyl. Nerozumějí nám. Musíme jít. Tak, jak oni chtějí.“

Pohlédl jsem na něho svrchu a pak na ty nové Selenity, kteří přicházeli svým druhům na pomoc. „Kdybych tak měl volné ruce –“

„To nemá cenu,“ zasípěl.

„Ne.“

„Půjdeme.“

A obrátil se a první kráčel směrem, který nám naznačili.

Šel jsem za ním a snažil jsem se vypadat co nejpokorněji, ale ohmatával jsem si přitom řetězy na zápěstí. Krev ve mně vřela. V té jeskyni jsem si nevšiml už ničeho, přestože jsme přes ni pochodovali hezky dlouho, nebo jestli jsem si snad něčeho všiml, v tu ránu jsem to zapomněl. Soustředil jsem se pravděpodobně zcela na své řetězy a na Selenity, zejména na ty opřilbené s bodci. Z počátku pochodovali rovnoběžně s námi a v uctivé vzdálenosti, ale zakrátko je dohonili ještě tři a tu se stáhli blíž, až jsme je měli zase na dosah ruky. Cukl jsem sebou jako splašený kůň, když se k nám přiblížili. Ten pomenší, tlustší Selenit pochodoval zprvu po našem pravém boku, ale zanedlouho se přesunul opět do čela.

Obraz toho seskupení se mi nesmazatelně vštípil v paměť; přímo přede mnou temeno Cavorovy sklopené hlavy a jeho bedně skleslá ramena, rozšklebená vizáž našeho průvodce, kterou věčně cukal kolem dokola, po obou stranách ozbrojenci s kopím, ve střehu, a přesto s otevřenými ústy – a jednotvárná modř. Ale přece si jenom vzpomínám ještě na jednu věc, která nespadá do čistě osobních záležitostí. Napříč jeskyní vedl totiž najednou jakýsi žlábek a pak běžel podél skalnatého chodníku, jímž jsme se ubírali. Žlábek byl plný téže jasně modré světélkující hmoty, jaká proudila z velkého stroje. Kráčel jsem těsně vedle ní a mohu dosvědčit, že nevyzařovala ani trošku tepla. Svítila jasně, a přece nebyla ani teplejší, ani chladnější než celá jeskyně.

Bim, bim, bim, procházeli jsme přímo pod bušícími pákami ještě jednoho rozlehlého stroje, až jsme nakonec dospěli do širokého tunelu, kde jsme slyšeli i pleskot vlastních bosých nohou a který byl až na crčící stužku modři vpravo od nás zcela neosvětlený. Na nepravidelné stěně a na stropě tunelu prováděly stíny s našimi postavami i s postavami Selenitů gigantické travestie. Opět a opět jiskřily ve stěnách tunelu krystalky jako drahokamy, opět a opět se tunel rozšiřoval v krápníkové jeskyně nebo se rozvětvoval v chodby, jež mizely ve tmě.

Sestupovali jsme tím tunelem pořádně dlouho. „Crnk, crnk,“ zurčelo jemňounce tekuté světlo a naše kroky s ozvěnou vytvářely nepravidelný rytmický vzorec. Jal jsem se řešit problém pout. Jestli se mi podaří sesmeknout jednu smyčku takhle a pak ji rozmotat takhle...

Když se pokusím provést to pomaličku, postupně, uvidí Selenité, že mi zápěstí vyklouzává z uvolněné smyčky? Jestli ano, co udělají?

„Bedforde,“ ozval se Cavor, „jdeme z kopce. Jdeme pořád z kopce.“ Svou poznámkou mě probral z chmurných úvah.

„Kdyby nás chtěli zabít,“ pokračoval a zůstal pozadu, abychom mohli jít vedle sebe, „nevidím důvod, proč by to už nebyli udělali.“

„Nu,“ připustil jsem, „to je pravda.“

„Nerozumějí nám,“ řekl, „považují nás pouze za nějaké podivné živočichy, snad za nějaký divoký druh z rodu tura měsíčního. Jenom až si nás lépe všimnou, hned pochopí, že myslíme –“

„Až jim naznačíte ty geometrické problémy,“ řekl jsem.

„Možná.“

Chvíli jsme šlapali dále.

„Víte,“ řekl Cavor, „tohle bude asi nějaká nižší kasta Selenitů.“

„Hlupáci zatracení!“ prohlásil jsem nenávistně, pohlédnuv na tváře, z kterých se mi dělalo zle.

„Jestli vydržíme, co s námi udělají –“

„Musíme to vydržet,“ řekl jsem.

„Všichni nebudou třeba tak hloupí. Tohle je pouze vnější okraj jejich světa. Musí to pokračovat níž a níž, přes jeskyně, chodby, tunely a nakonec až k moři – sta mil dolů.“

Jeho slova mi připomněla alespoň míli skály a tunelu, kterou jsme už mohli mít nad hlavou. Tlačila mě na ramena jako závaží. „Bez slunce a vzduchu,“ řekl jsem. „I v půlmílovém dole je dusno.“

„Ale tady přece není. Bude tu pravděpodobně – větrání. Vzduch asi proudí z temné strany Měsíce na osvětlenou a veškerý kysličník uhličitý vyvěrá ven a vyživuje rostliny. Tímhle tunelem táhne na příklad úplný vánek. A jaký to musí být svět. Jen náznak máme v té šachtě a v těch strojích –“

„A v bodcích,“ dodal jsem. „Na bodce nezapomínejte!“

Chvíli kráčel kousek přede mnou. „I ty bodce –“ řekl.

„Co?“

„Rozzlobili mě, to je pravda. Ale – Bylo to snad nutné, abychom šli dál. Oni mají jinou kůži a pravděpodobně i jiné nervy. Možná že nerozumějí našim námitkám – Zrovna jako Marťanovi by se nemusel líbit náš pozemský zvyk šťouchat loktem –“

„Jenom ať si dají pozor, jestli chtějí šťouchat do mne.“

„A pokud jde o geometrii. Oni vlastně také směřují k dorozumění. Jenže začínají prvky životními, a ne myšlenkovými. Potrava. Nátlak. Bolest. Jdou po základech.“

„To jsem teda viděl,“ řekl jsem.

Hovořil dále o tom, do jak nesmírného a úžasného světa nás to vedou. Z jeho tónu jsem pomalu pochopil, že není docela zoufalý ani teď, i když ví, že se ponoří do doupěte té nelidské planety ještě hlouběji. Těkal v myšlenkách po strojích a vynálezech, aby vyloučil tisíce nejasností, které mne trápily. Ne že by těch věcí mínil nějak využít, chtěl je prostě poznat.

„Je to vlastně báječná příležitost,“ řekl. „Setkání dvou světů! Co asi uvidíme? Jenom si představte, co bude tady pod námi!“

„Moc toho neuvidíme, jestli se to světlo nezlepší,“ poznamenal jsem.

„Tohle je jenom vnější kůra. Dole pod ní – – – S takovou – – – Tam bude všechno. Všiml jste si, jak se jeden od druhého liší? To budeme doma vyprávět!“

„Takhle by se mohla utěšovat nějaká vzácná odrůda živočichů cestou do zoo...“ řekl jsem. „Z toho ještě neplyne, že nám to všechno ukáží.“

„Až zjistí, že máme myslící mozky,“ řekl Cavor, „budou se chtít dovědět něco o Zemi. I když nemají šlechetné city, poučí nás, aby se sami něco dověděli... A co všechno musejí znát! Netušené věci!“

Hloubal dále, je-li možné, aby ovládali fakta, o jejichž poznání se mu na Zemi ani nesnilo; takhle hloubal s čerstvou ránou od bodce v kůži! Mnoho z jeho řečí jsem zapomněl, neboť mou pozornost upoutal tunel, jímž jsme pochodovali, a teď se rozevíral šíř a šíře. Podle vzduchu jsme poznali, že vcházíme do obrovského prostoru. Ale jak mohl být ten prostor skutečně veliký, to jsme nezjistili, protože byl neosvětlený. Náš pramínek světla se vinul jako slábnoucí stužka a daleko před námi mizel. Vzápětí zmizely beze stop i skalní steny po obou stranách. Neviděli jsme nic než chodník před sebou a horempádem crčící potůček modře světélkující látky. Přede mnou pochodovala postava Cavorova a vedoucího Selenita; ze strany od potůčku měli nohy a hlavy jasné a světle modré, ale na opačné, tmavé straně, když je teď už neosvětloval odraz od stěny tunelu, splývali nerozeznatelně s temnotou.

Brzy jsem postřehl, že se blížíme k nějakému svahu, protože modrý pramínek náhle zapadl a už jsme ho neviděli.

V příštím okamžiku jsme dospěli zřejmě k okraji. Lesklý pramínek se ještě jednou váhavě zaklikatil a pak se vrhl dolů. Řítil se do hloubky, z níž k nám nedolehl ani jediný zvuk dopadu. Hluboko pod námi – nekonečně daleko se objevila modravá záře, jakási modrá mlha. A tma, z níž unikl náš potůček, dokonale zčernala a pozbyla obsahu až na jakési prkno, které vyčnívalo z okraje útesu a táhlo se do dálky, zvolna se ztrácelo, až zmizelo docela. Z propasti stoupal teplý vzduch.

Okamžik jsme s Cavorem postáli tak blízko okraje, jak jsme se jen odvážili, a nakukovali jsme do namodralé hloubky. A pak mě náš průvodce potáhl za ruku.

Potom ode mne poodešel a kráčel ke konci prkna, stoupl si na ně a ohlédl se. Když pak poznal, že se na něj díváme, obrátil se a kráčel po něm dále tak jistě, jako kdyby šel po pevné zemi. Chviličku jsme jeho podobu rozeznávali jasně, pak se nám změnila v modrou rozmazanou skvrnu a ztratila se v prázdnu. Uvědomoval jsem si jenom jakýsi matný zjev, který se v té černi temně rýsoval.

Nastala pausa. „Jistě – !“ začal Cavor.

Jeden ze zbývajících Selenitů popošel pár kroků po prkně, obrátil se a netečně na nás hleděl. Ostatní stáli připraveni vykročit za námi. Znovu se vynořila čekající postava našeho průvodce. Vracel se, aby se podíval, proč jsme se nevydali za ním.

„Co je to tam v té tmě?“ zeptal jsem se.

„Nic není vidět.“

„Tohle nemůžeme přejít za žádnou cenu,“ řekl jsem.

„Já bych na tom neudělal ani tři kroky,“ řekl Cavor, „i kdybych měl ruce volné.“

Ohromení a zkoprnělí jsme pohlédli jeden druhému do stažené tváře.

„Oni nemohou vědět, co je to mít závrať!“ řekl Cavor.

„Je ale vyloučeno, abychom po tom prkně přešli.“

„Já myslím, že oni vidí jinak než my. Pozoruji je. Zajímalo by mě, jestli vědí, že pro nás je to prostě černá tma. Jak jim to jen vyložit?“

„Za každou cenu jim to vyložit musíme.“

To všechno jsme říkali s jakousi neurčitou maličkou nadějí, že nám Selenité snad nějak porozumí. Věděl jsem zcela jasně, že je třeba jenom a jenom vysvětlení. Když jsem se pak podíval na jejich tváře, uvědomil jsem si, že vysvětlení je nemožné. Právě v tom se ukázalo, že naše podobnost rozdíl mezi námi nepřeklene. Nu, ale přes to prkno jsem rozhodně přejít nemínil. Bleskově jsem vyvlekl zápěstí z volné smyčky řetězu a pak jsem začal kroutit rukama proti sobě. Stál jsem nejblíže mostu, a jak jsem se vyprošťoval, dva Selenité se mne chopili a mírně mě k němu táhli.

Prudce jsem potřásal hlavou. „Nejde,“ řekl jsem, „nemá cenu. Vy nerozumíte.“

K nátlaku se přidal ještě jeden Selenit. Donutili mě postoupit o krok kupředu.

„Mám nápad,“ řekl Cavor; ale já ty jeho nápady znal.

„Počkat!“ zakřikl jsem na Selenity. „Pomalu! Vám se to řekne –“

Otočil jsem se na patě a vychrlil jsem řadu nadávek. Jeden ten selenitský zbrojnoš do mne zezadu vrazil svůj bodec.

Vyškubl jsem zápěstí ze sevření chapadélek a obrátil jsem se na ozbrojence. „Čert tě vem!“ zařval jsem. „Varoval jsem tě. Z čeho, k sakru, myslíš, že jsem, tímhle do mne píchat!? Jestli se mě dotkneš ještě jednou –“

V odpověď mě neprodleně bodl.

Slyšel jsem Cavorův hlas, znepokojený a prosebný. Myslím že ještě i tehdy se chtěl s těmi tvory dohodnout. „Poslyšte, Bedforde,“ křičel, „už vím jak na to!“ Ale osten toho druhého zákeřného útoku jako by ve mně uvolnil skrytou zásobu energie. Článek řetězu na zápěstí v mžiku povolil a s ním i všechny ohledy, které nás držely bez odporu v rukou měsíčních bytostí. V tu vteřinu jsem aspoň šílel strachem i vztekem. Na následky jsem se neohlížel. Vrazil jsem tomu s bodcem jednu rovnou do obličeje. Kolem pěsti jsem měl obtočený řetěz...

Došlo k dalšímu z těch hnusných překvapení, jimiž svět na Měsíci oplývá.

Zdálo se mi, že moje obrněná ruka Selenitem hladce proletěla skrz naskrz. Rozbil se na padrť jako – jako nějaké měkké cukroví s tekutou nádivkou. Vyloženě se roztříštil! Začvachtalo to v něm a rozstříkl se. Jako když se uhodí do vlhké muchomůrky. Křehké tělo se motalo asi tucet yardů a pak se s hluchým nárazem zhroutilo. Zůstal jsem ohromen. Nechtělo se mi věřit, že by živá bytost mohla být tak křehká. Chviličku mi to všechno připadalo spíše jako sen.

Potom se to zase obrátilo v hrozivou skutečnost. Ani Cavor, ani ostatní Selenité neudělali zřejmě nic od chvíle, kdy jsem se otočil, až po okamžik, kdy mrtvý Selenit dopadl na zem. Všichni od nás dvou odstoupili, všichni ve střehu. Tohle ochromení trvalo ještě aspoň vteřinu poté, co Selenit klesl. Pravděpodobně si to všichni rovnali v hlavě. Vzpomínám si, že já sám jsem stál s rukou staženou napůl zpátky a také jsem se pokoušel srovnat si myšlenky. „Co dál?“ hučelo mi v hlavě; „co dál?“ Potom v okamžiku všichni ožili!

Uvědomil jsem si, že se musíme zbavit řetězů, a dříve než to budeme moci provést, je nutno odrazit Selenity. Pohlédl jsem na skupinku tří ozbrojenců. Jeden po mně okamžitě hodil kopím. Zasvištělo mi nad hlavou a zaletělo asi prese mne do propasti.

Když letělo nade mnou, vrhl jsem se vší silou na útočníka. Obrátil se při mém skoku na útěk, ale já ho srazil k zemi, přistál jsem rovnou na něm, sklouzl jsem po jeho rozdrceném těle a upadl jsem. Jako by se mi kroutil pod nohou.

Posadil jsem se a vpravo i vlevo se modrá záda Selenitů stahovala do tmy. Vší silou jsem ohnul jeden článek pout, rozmotal jsem řetěz, který mi věznil kotníky, chytil jsem jej do ruky a vyskočil jsem. Opět mi zahvízdlo kolem uší jedno kopí, mrštěné jako oštěp, a tu jsem se rozběhl do tmy, odkud přiletělo. Potom jsem se otočil ke Cavorovi, jenž stál dosud ve světle potůčku poblíž propastného jícnu, křečovitě trhal zápěstím a současně blábolil nesmysly o svém nápadu.

„Pojďte, pojďte!“ zavolal jsem na něj.

„Napřed ruce!“ odpověděl.

Pak si uvědomil, že se neodvažuji běžet zpátky za ním, protože špatně vyměřené kroky by mě mohly přenést přes okraj, a přišoural se se vztaženýma rukama ke mně.

Okamžitě jsem uchopil řetězy, abych mu je rozepnul.

„Kde jsou?“ sípěl.

„Utekli. Ale oni se vrátí. Házejí po nás! Kudy půjdeme?“

„Podle světla. Do toho tunelu. Ne?“

„Ano,“ řekl jsem a ruce měl volné.

Klekl jsem a pustil jsem se mu do pout na kotnících. Něco plesklo – nevím co – kolem nás se jenom rozstříkly kapky siného potůčku. Daleko po naší pravici zaznělo pískání a pípání.

Strhl jsem mu prudce řetěz s nohou a vložil jsem mu jej do ruky. „Tímhle tlučte!“ řekl jsem a nečekaje na odpověď vyrazil jsem mohutnými kroky po chodníku, kterým jsme přišli. Měl jsem šeredný pocit, že mi ty stvůry skočí ze tmy na záda. Za mnou se ozýval zvuk Cavorových skoků.

Běželi jsme jako o závod. Ale musíte si uvědomit, jak se ten běh naprosto lišil od běhu na Zemi. Na Zemi člověk vyskočí a téměř okamžitě dopadne zase dolů, ale na Měsíci, kde působí slabší přitažlivost, letěli jsme vzduchem několik vteřin, než jsme se zase snesli. Protože jsme tak usilovně spěchali, připadalo nám, že děláme dlouhé přestávky, přestávky, v nichž by bývalo možno napočítat do sedmi či do osmi. „Krok,“ a už jsme se vznášeli! Hlavou mi vířily všemožné otázky: „Kde jsou Selenité? Co udělají? Dostaneme se vůbec do toho tunelu? Je Cavor daleko za mnou? Mohli by ho odříznout?“ Potom plesk, dlouhý krok a zase do vzduchu.

Viděl jsem, jak přede mnou pádí jeden Selenit – nohama pohyboval přesně tak jako člověk na Zemi – pohlédl přes rameno, zapištěl a uháněl mi z cesty do temnot. Myslím, že to byl náš průvodce, ale jist si tím nejsem. Po dalším sedmimílovém kroku se vynořily po obou stranách skalní stěny, ještě dva dlouhatánské kroky a byl jsem v tunelu a mírnil pod nízkým stropem tempo. Pokračoval jsem až k zatáčce, pak jsem se zastavil a otočil, a ťap, ťap, ťap, vynořil se Cavor, při každém dlouhatánském kroku cákl do pramínku modrého světla, zvětšoval se, až doklopýtal ke mně. Pevně jsme se chytili jeden druhého. Aspoň na chviličku jsme setřásli své pronásledovatele a byli jsme sami.

Oba jsme lapali po dechu. Hovořili jsme zadýchanými, přerývanými větami.

„Vy jste všechno pokazil!“ zasípěl Cavor.

„Nesmysl,“ křičel jsem. „Zbývalo nám jenom tohle, nebo smrt!“

„Co budeme dělat?“

„Skryjeme se.“

„Copak to jde?“

„Je tu dost tma.“

„Ale kde?“

„V některé boční jeskyni.“

„A potom?“

„To si rozmyslíme.“

„Dobrá – jdeme.“

Natahovali jsme dále nohy a zanedlouho jsme narazili na rozvětvenou temnou jeskyni. Cavor kráčel první. Zaváhal a zvolil černý otvor, který se zdál slibovat dobrý úkryt. Přistoupil k němu a obrátil se.

„Je tam tma,“ řekl.

„Vaše nohy nám posvítí. Jste tou svítící hmotou úplně promočen.“

„Ale-“

Zaslechli jsme, jak hlavním tunelem postupují rozčilené zvuky, zejména cosi jako dunící gong. Strašlivě nám to připomnělo vřavu pronásledování. Bez odkladu jsme vyrazili do neosvětlené boční jeskyně a Cavorovy světélkující nohy nám k tomu svítily na cestu. „Štěstí,“ zasípěl jsem, „že nám sundali boty, jinak by to tady pěkně klapalo.“ Uháněli jsme dál co nejmenšími krůčky, abychom nenaráželi na strop jeskyně. Po nějakém čase jsme získali před tím rámusem náskok. Doléhal k nám už jen zastřeně, ztrácel se a dozněl.

Zastavil jsem se, ohlédl se, a zaslechl jsem, jak se klusot Cavorových nohou zvolňuje. Pak se také zastavil. „Bedforde,“ zašeptal, „před námi je jakési světlo.“

Podíval jsem se a z počátku jsem neviděl nic. Pak jsem si uvědomil, že se jeho hlava a ramena matně rýsují v slábnoucí temnotě. Rovněž jsem postřehl, že tmu nemírní modrý přísvit jako až dosud všude jinde uvnitř Měsíce, nýbrž světlounce šedý, velmi neurčitý, špinavě bílý, barvy denního světla. Cavor si toho rozdílu všiml současně se mnou, ne-li dříve, a myslím, že ho naplnil touž divou nadějí.

„Bedforde,“ zašeptal a hlas se mu chvěl. „To světlo – je možné –“

Neodvážil se vyslovit, v co doufal. Pak nastala pausa. Náhle jsem podle zvuku jeho nohou poznal, že míří dlouhými kroky k tomu bledému svitu. S bušícím srdcem jsem vykročil za ním.

Errata:

30.05.2021 13:44