Vítej, návštěvníku!

Ani nevím, jak dlouho jsme šplhali, než jsme narazili na mříž. Možná že jsme vystoupili jenom pár set stop, ale tehdy se mi zdálo, že to musí být aspoň míle, co jsme se vlekli kolmo vzhůru, vzpírali se nohama rukama o skalní stěny, skákali a opět se soukali dál. Kdykoliv si na tu dobu vzpomenu, zazní mi v uších těžký řinkot zlatých řetězů, který doprovázel každý náš pohyb. Kotníky a kolena jsem si rozedřel do krve hned na začátku a na tváři jsem utržil modřinu. Po chvíli se náš první zuřivý nápor oslabil, pohybovali jsme se rozvážněji a s menšími bolestmi. Hluk měsíčních pronásledovatelů odumřel už úplně. Vypadalo to skoro, jako kdyby náš únik štěrbinou přece jen nevystopovali, přestože pod ní jistě ležela zrádná hromada roztříštěných hub. Občas se rozsedlina zužovala natolik, že jsme se stěží protáhli; jindy se rozevírala ve veliké drúzové jeskyně, poseté pichlavými křišťálky nebo hustě posázené matně zářícími houbovitými puchýřky. Chvílemi se spirálovitě kroutila a zase se svažovala téměř do vodorovné polohy. Opět a opět se kolem nás ozývalo nepravidelné kapkání a crkot vody. Jednou nebo dvakrát se nám zazdálo, že se před námi šustlo něco malého, živého, ale co to bylo, jsme neviděli. Pokud vím, mohly to být nějaké jedovaté potvůrky, ale neublížily nám a my jsme měli nervy vybičovány do té míry, že nám už pramálo záleželo na tom, potkáme-li o jednoho tajuplného plaza více nebo méně. A konečně se daleko nad námi objevilo zase to staré známé modravé světlo a pak jsme zpozorovali, že se line mříží, která nám tarasila cestu.

Upozornili jsme na to jeden druhého šeptem a při dalším výstupu jsme se pohybovali stále opatrněji. Zanedlouho jsme se octli těsně pod mříží, a když jsem přitiskl obličej k tyčím, zahlédl jsem za nimi jenom kus jeskyně. Byla zřejmě velice prostorná a osvětloval ji bezpochyby potůček téhož modrého světla, které jsme viděli proudit z bušící mašinérie. Mezi tyčemi mně u obličeje co chvíli crkala přerývaná stružka vody.

Nejdříve jsem se pochopitelně mermomocí pokoušel zahlédnout, co je asi na dně jeskyně, ale mříž spočívala v proláklině, jejíž okraj našim zrakům všechno skrýval. Naše neukojená pozornost se tedy uchýlila k náznakům rozličných zvuků a vbrzku jsem zpozoroval, že po šerém stropě vysoko nad námi poskakuje spousta nezřetelných stínů.

V jeskyni muselo být povíc Selenitů, možná i hezká řádka, neboť jsme slyšeli šum domlouvání a nezřetelný hluk, jejž jsem odhadl jako ozvěnu kroků. Zároveň se ozýval sled pravidelně opakovaných zvuků – šmik, šmik, šmik – začínal a ustával a znělo to, jako když se nožem nebo rýčem seká do nějaké měkké hmoty. Potom jej vystřídal řinkot řetězů, zapísknutí a hřmot, jako kdyby dutým prostorem přejel vozík, a hned zase to šmikání. Stíny prozrazovaly, že se tam pohybují jakési postavy, rychle a rytmicky, ve shodě s tím pravidelným zvukem, a když utichl, odpočívaly.

Dali jsme hlavy dohromady a nehlučným šeptem jsme se jali o tom debatovat.

„Něco tam dělají,“ řekl jsem, „cosi tam mají.“

„Ano.“

„Nehledají nás ani na nás nemyslí.“

„Možná že o nás ještě neslyšeli.“

„Ti druzí nás honí dole. Kdybychom se náhle objevili tady...“ Pohlédli jsme na sebe.

„To by mohla být vhodná příležitost k domluvě,“ řekl Cavor.

„Ne,“ prohlásil jsem. „Za téhle situace ne.“

Na chvíli jsme se ponořili každý do svých myšlenek.

Šmik, šmik, šmik pokračovalo sekání a stíny se pohybovaly sem a tam.

Podíval jsem se na mříž. „Je slaboučká,“ řekl jsem. „Mohli bychom ohnout dvě tyče a prolézt.“

Několik okamžiků jsme promarnili planou debatou. Pak jsem uchopil jednu tyč oběma rukama, nohama jsem se opřel o skálu tak vysoko, že jsem je měl skoro v jedné rovině s hlavou, a v té poloze jsem do tyče strčil. Ohnula se tak náhle, že jsem málem sklouzl. Odšplhal jsem kousek dál a sousední tyč jsem ohnul opačným směrem; potom jsem si vyndal z kapsy svítící houbu a spustil ji do štěrbiny.

„Nedělejte nic ukvapeně,“ zašeptal Cavor, když jsem se protahoval rozšířeným otvorem. Jak jsem prolézal mříží, zahlédl jsem činící se postavičky a okamžitě jsem se sehnul, takže okraj prolákliny, kde mříž spočívala, mě před nimi skryl; ležel jsem tam na břiše a dával pokyny Cavorovi, jenž se rovněž chystal prolézt. Zanedlouho jsme leželi v proláklině bok po boku a nakukovali přes okraj do jeskyně a na její obyvatele.

Jeskyně byla mnohem větší, než jsme předpokládali po prvním zběžném pohledu, a to jsme se dívali vzhůru z nejnižší části jejího svažitého dna. Čím dále od nás, tím více se rozšiřovala a strop klesal, takže vzdálenější kouty nám nadobro skrýval. A po celé délce až kamsi do ztracena se v té šílené perspektivě táhla řada obrovských zjevů, obrovských sinavých trupů, na nichž Selenité pracovali. Ze začátku to vypadalo jako velikánské bílé válce nejasného původu. Potom jsem si všiml, že na nich visí hlavy obrácené k nám, bez očí a bez kůže, jako ovčí hlavy u řezníka, a pochopil jsem, že tu Selenité čtvrtí poražený měsíční dobytek, podobně jako posádka velrybářské lodi čtvrtí připoutanou velrybu. Odsekávali maso v pruzích a na vzdálenějších trupech už obnažili bílá žebra. To jejich sekyrky vydávaly ten šmikavý zvuk. Kousek dál ujížděly po svažitém dně jeskyně špalky řídkého masa naložené na jakési lanové dráze. Ta nedohledná řada trupů určených za potravu nám dávala takovou úžasnou představu o lidnatosti měsíčního světa, že ji předčil jedině dojem, jaký v nás zanechalo první nahlédnutí do šachty.

Nejdřív se mi zdálo, že Selenité stojí na deskách opřených o kozy⁷, ale pak jsem zpozoroval, že desky a podstavce i sekyrky mají vlastně týž olověný nádech, jaký měla moje pouta, než na nich spočinulo bílé světlo. Po zemi se povalovala hromada velikánských pák, zřejmě na převracení poražených dobytčat. Dlouhé byly snad šest stop, s tvarovanými rukojeťmi – zbraně k pohledání. Celý prostor osvětlovaly tři příčné potůčky modré tekutiny.

Dlouho jsme jen leželi a všechno vnímali mlčky. „Nuže?“ ozval se konečně Cavor.

Přelezl jsem přikrčeně na druhou stranu a obrátil se k němu. Přišel jsem na báječný nápad. „Pokud nespustili ta zvířata jeřábem,“ řekl jsem, „musíme být blíže povrchu, než jsem si myslel.“

„Proč?“

„Měsíční tur neskáče ani nemá křídla.“

Cavor znovu nakoukl přes okraj prohlubně. „To bych rád věděl...“ začal. „My jsme se vlastně od povrchu příliš nevzdálili...“

Umlčel jsem ho stiskem ruky. Z rozsedliny pod námi jsem zaslechl hluk!

Zkroutili jsme se a leželi potichoučku jako mrtví, všechny smysly napjaté. Za chviličku jsem už nepochyboval, že rozsedlinou cosi tiše stoupá. Pomaloučku a naprosto nehlučně jsem se ujistil, že svírám řetěz pevně v dlani, a čekal jsem, až se to cosi objeví.

„Jenom se zase mrkněte na ty chlapíky se sekyrkami,“ řekl jsem.

„Všechno v pořádku,“ hlásil Cavor.

Zamířil jsem si předběžně na mezeru v mříži. Teď už jsem slyšel zcela zřetelně, jak vystupující Selenité mírně ševelí, ťapkají rukama po skále a jak se pod nimi při šplhání sype prach.

Potom jsem zpozoroval, že se v černé tmě pod mříží něco matně pohybuje, ale nemohl jsem rozeznat, co to může být. Na okamžik jako by to nechtělo spustit – potom bác! Vyskočil jsem a zuřivě jsem se vrhl po čemsi, co na mne vyšlehlo jako blesk. Byl to ostrý hrot oštěpu. Dodnes si myslím, že jen díky jeho délce mě nezasáhli, protože v té úzké rozsedlině ho nemohli sklonit šikmo. Buď jak buď, vymrštil se od mříže jako hadí jazýček, minul mě, vrátil se a vyrazil znovu. Ale po druhé jsem po něm chňapl, chytil jej a vykroutil útočníkovi z ruky, avšak ne dříve, než po mně bezvýsledně mrštili ještě jedním.

Jakmile jsem ucítil, že Selenit mému tahu okamžik odolává a pak povoluje, vítězně jsem zařval a potom jsem bodal přes mříž dolů do tmy, až to tam naříkavě kničelo, a Cavor zatím vyškubl druhý oštěp a skákal a mával jím vedle mne a bez účinku bodal. Cink, cink, ozvalo se zpod mříže a už přifičela sekera a třeskla za námi do skal, aby mi připomněla řezníky u zdechlin v té jeskyni nahoře.

Obrátil jsem se. Přicházeli k nám všichni v rozvinutém útvaru a mávali sekerami. Byli to krátcí, tlustí ouřezci s dlouhýma rukama, nápadně odlišní od těch, které jsme viděli dříve. Jestli o nás dosud neslyšeli, museli pochopit situaci s neuvěřitelnou pohotovostí. Okamžik jsem na ně strnule hleděl, oštěp v ruce. „Hlídejte tu mříž, Cavore,“ vykřikl jsem, zavyl jsem, abych je zastrašil, a vyřítil jsem se jim v ústrety. Dva mě svými sekerkami minuli a ostatek se dal neprodleně na útěk. Pak i ti dva odpelášili vzhůru do jeskyně, pěsti zaťaté a hlavy sklopené. Jakživ jsem neviděl lidi takhle uhánět!

Věděl jsem, že ten oštěp je mi málo platný. Byl tenký a křehký, účinný jenom při hodu a na rychlý ústup příliš dlouhý. Prohnal jsem tedy Selenity jen k prvnímu poraženému dobytčeti a tam jsem se zastavil a zvedl jednu z pák, co se tam povalovaly. Byla potěšitelně těžká a schopná rozdrtit každé množství Selenitů. Oštěp jsem zahodil a zvedl jsem ještě jednu páku do druhé ruky. Cítil jsem se desetkrát lépe než předtím s oštěpem. Pohrozil jsem oběma zbraněmi Selenitům, kteří se zastavili v hloučku daleko v jeskyni, a potom jsem se ohlédl po Cavorovi.

Skákal u mříže ze strany na stranu a výhružně bodal zlomeným oštěpem. To je v pořádku. Udrží tím Selenity dole – aspoň na chvíli. Podíval jsem se zase nahoru do jeskyně. Co budeme dělat probůh dále?

Už nás vlastně zahnali do úzkých. Ale ty řezníky v jeskyni jsme překvapili, potom jsem je pravděpodobně vystrašil a oni neměli žádné zvláštní zbraně, jen ty své sekyrečky. Tudy proto vede cesta k úniku. Jejich statné postavičky – byli mnohem menší a zavalitější než honáci měsíčního tura – se rozptýlily po svahu tak, že jasně prozrazovaly nerozhodnost. Měl jsem morální výhodu rozzuřeného býka na ulici. Ale jich byla přece jen asi strašná spousta. Skoro jistě. Ti Selenité dole v rozsedlině měli určitě pekelně dlouhé oštěpy. Možná že nám přichystali i jiná překvapení... Ale čert to vem! Kdybychom zaútočili na jeskyni, pustili bychom si je nahoru za sebe, a kdyby ne, ti ďáblíci nahoře v jeskyni by pravděpodobně dostali posilu. Sám pánbůh ví, jakou hrůzu ničivých válečných strojů – jestli děla, bomby, či pozemská torpéda – by na nás třeba náhle vyslal ten neznámý svět pod našima nohama, ten rozsáhlý svět, jemuž jsme naťukli sotva vnější tenoučkou skořápku. Viděl jsem jasně, že nám nezbývá nic jiného než zaútočit! Viděl jsem to ještě jasněji, když se objevily nohy spousty nových Selenitů, kteří běželi z jeskyně k nám dolů.

„Bedforde!“ vykřikl Cavor a hle! stál na poloviční cestě mezi mnou a mříží.

„Zpátky!“ křičel jsem. „Co to děláte...“

„Oni mají – vypadá to jako puška!“

A mříží se mezi ochrannými oštěpy protlačila hlava a ramena neobyčejně hubeného a hranatého Selenita, vlekoucího jakýsi složitý přístroj.

Uvědomil jsem si, že Cavor je naprosto neschopný boje, jaký nás očekával. Okamžik jsem váhal. Potom jsem proletěl kolem něho, kroužil pákami nad hlavou a povykoval, abych zmátl Selenitovi cíl. Mířil prapodivně – držel si ten krám na břiše. „Bzzzum!“ Nebyla to puška; vypálilo to spíše jako samostříl a srazilo mě to uprostřed skoku.

Neklesl jsem, prostě jsem dopadl k zemi o něco dříve, než kdyby mě nebyl zasáhl, a podle bolesti v rameni mě to asi kleplo a sklouzlo. Potom jsem levou rukou zavadil o žerď jakéhosi oštěpu a zjistil jsem, že mi trčí v rameně napůl zabodnutý. V příštím okamžiku jsem namířil do černého, páku v pravici, a bacil jsem Selenita, jak se sluší a patří. Zhroutil se – rozdrcený na kaši – hlava se mu rozstříkla jako vajíčko.

Pustil jsem páku, vytáhl jsem si oštěp z ramene a začal jsem jím mříží bodat dolů do temnoty. Při každém bodnutí se ozval pištivý výkřik a rozčilené švitoření. Nakonec jsem po nich oštěpem mrštil vší silou, vyskočil jsem, popadl znovu páku a pustil jsem se vzhůru za davem v jeskyni

„Bedforde! Bedforde!“ křičel Cavor, když jsem pádil kolem něho.

Matně si vzpomínám, jak se ke mně přidala ozvěna jeho kroků.

Krok, skok... plesk, krok, skok... Každý skok jako by trval věky. Při každém se jeskyně rozevírala a počet viditelných Selenitů vzrůstal. Ze začátku to vypadalo, že všichni pobíhají jako mravenci v rozbořeném mraveništi, jeden nebo dva mávali sekyrkami a běželi mi naproti, více jich prchalo pryč, někteří upláchli stranou do haly s poraženým dobytkem, potom se najednou vynořili jiní s oštěpy a potom ještě jiní. Viděl jsem něco prapodivného – samá ruka, samá noha a pelášilo to do úkrytu. Čím výše, tím bylo v jeskyni temněji. Fít! Cosi mi přeletělo nad hlavou. Fít! Když jsem se vznášel na vrcholu skoku, spatřil jsem, jak oštěp trefil jednu dobytčí mrtvolu po mé levici a jak se v ní chvěje. Když jsem se potom snesl zase dolů, dopadl jiný oštěp na zem přede mnou a zaslechl jsem vzdálené bzzzum, jež provázelo odpalování jejich střel. Fít, fít! Chvíli to kolem mne úplně pršelo. Pálili salvy!

Zastavil jsem se jako přikovaný.

Pochybuji, že bych byl tenkrát jasně myslel. Matně si vzpomínám, že mi v uších zněla jakási stereotypní věta: „Postřelované pásmo, kryjte se!“ Určitě vím jenom to, že jsem vrazil do mezery mezi dvě mršiny a tam jsem stál, lapal po dechu a cítil se prachbídně.

Ohlížel jsem se po Cavorovi, ale ten jako by zmizel ze světa. Teprve za chvíli se vynořil ze tmy mezi řadou zdechlin a skalní stěnou jeskyně. Obličejík měl temně modrý a leskl se mu potem i vzrušením.

Cosi povídal, ale co to bylo, nevím. Nestaral jsem se o to. Uvědomil jsem si totiž, že bychom se mohli protlouci jeskyní od dobytčete k dobytčeti, až se dostaneme dost blízko, abychom mohli zaútočit naplno. Nic jiného nám nezbývalo. „Pojďte!“ řekl jsem a vyrazil jsem první.

„Bedforde!“ vykřikl nadarmo.

Jak jsme vystupovali úzkou uličkou mezi poraženým dobytkem a stěnou jeskyně, mozek mi pracoval na plné obrátky. Zmizeli jsme za ohyb skal – už nás nemohli ostřelovat. Třebaže se v tom úzkém prostoru nedalo skákat, se svou silou pozemšťanů jsme přece postupovali daleko a daleko rychleji než Selenité. Počítal jsem, že zanedlouho vpadneme rovnou mezi ně. A jakmile na ně vletíme, budou nebezpeční asi jako švábi. Jenže! – nejdříve vypálí salvu. Uvažoval jsem o strategickém tahu. V běhu jsem se sebe strhl flanelové sako.

„Bedforde!“ supěl za mnou Cavor.

Ohlédl jsem se. „Co je?“

Ukazoval nahoru nad zdechliny. „Bílé světlo!“ řekl. „Zase bílé světlo!“

Podíval jsem se a skutečně, na vzdáleném stropě jeskyně se chvěl nesmělý bílý nádech šera. To mi dodalo dvojnásob síly.

„Držte se těsně za mnou,“ řekl jsem. Ze tmy se vyřítil plochý, dlouhý Selenit, zakničel a utekl. Zastavil jsem se a Cavora jsem zarazil rukou. Pověsil jsem si sako na tyč, oblezl jsem přikrčeně nejbližší zdechlinu, pustil jsem sako i páku, ukázal jsem se a jako střela jsem sebou mrskl zpátky.

„Bzzzum – fít!“ už tu byl šíp. Dostali jsme se těsně k Selenitům; stáli v zástupu, širocí, malí, vysocí, všichni pohromadě u maličké baterie střelných aparátů, zaměřené dolů do jeskyně. Za prvním šípem následovaly ještě tři nebo čtyři a potom palba ustala.

Vystrčil jsem hlavu a unikl jsem jen o vlásek. Tentokrát jsem přivábil aspoň tucet střel a uslyšel jsem Selenity, jak pokřikují a rozčileně švitoří, jakoby vzrušením ze střelby. Opět jsem zvedl sako a tyč.

„Teď,“ řekl jsem a vystrčil jsem kabát.

„Bzzz-zz-zz-zzum! Bzzzum!“ V mžiku mi na saku vyrostl hustý les šípů a po celé zdechlině za našimi zády se zatřepetaly rovněž. Okamžitě jsem vytáhl páky z kabátu, kabát jsem pustil na zem – co vím, leží tam na Měsíci dodnes – a vyrazil jsem na ně.

Asi na minutu se rozpoutal masakr. Já jsem byl příliš rozzuřený, abych dělal nějaké rozdíly, a Selenité byli pravděpodobně příliš poděšeni, aby bojovali. Se mnou aspoň nebojovali vůbec. Viděl jsem, jak se říká, rudě. Pamatuji se, že jsem se brodil mezi těmi kožnatými tenkými tvory jako ve vysoké trávě, kosil jsem a srážel napravo, nalevo; švih, švih. Vzduchem poletovaly vlhké kapičky. Šlapal jsem po čemsi, co praskalo a pípalo a klouzalo. Zástup se rozevíral, zavíral a proudil jako voda. Neměli zřejmě žádný promyšlený plán. Oštěpy létaly kolem mne, jen jeden mě škrábl po uchu. Jednou mě píchli do ruky a jednou do tváře, ale to jsem zjistil až dodatečně, když měla krev už čas vytéci a zchladnout a studila mě.

Co dělal Cavor, nevím. Dlouho se mi zdálo, že ten boj trvá už celou věčnost a musí pokračovat navždy. Potom to náhle všechno skončilo a nebylo vidět nic než zátylky poskakující nahoru a dolů, jak jejich nositelé prchali všemi směry... Měl jsem dojem, že jsem neutržil jediné škrábnutí. Běžel jsem s pokřikem několik kroků vpřed, potom jsem se obrátil. Strnul jsem.

Proletěl jsem totiž obrovskými kroky přímo jejich středem, všichni zůstali za mnou a běhali sem a tam, aby se skryli!

Nešlo mi na rozum, jak pohasl ten veliký boj, do něhož jsem se střemhlav vrhl, ale radosti jsem nepocítil ani za mák. Jako kdybych byl objevil, ne že Selenité jsou nečekaně křehcí, nýbrž já že jsem nečekaně silný. Hloupě jsem se zasmál. Ten fantastický Měsíc!

Na okamžik jsem přelétl pohledem rozdrcená a svíjející se těla, roztroušená po dně jeskyně, a nejasně mi přitom vytanulo na mysli další násilí; potom jsem odchvátal za Cavorem.

------------------------ Poznámky:

  7 Nevzpomínám si, že bych byl na Měsíci viděl něco ze dřeva; dveře, stoly, všechno, co na Zemi patří do truhlářského řemesla, bylo z kovu a myslím, že většinou ze zlata, protože se jako kov - při stejné hodnotě jiných věcí - přirozeně samo doporučovalo pro svou snadnou zpracovatelnost, jakož i pevnost a stálost.

Errata:

30.05.2021 13:44