Vtom jsme spatřili, že se jeskyně před námi rozevírá do mlhavého prázdna. Hned nato jsme se octli na jakési svažité galerii, která čněla do nesmírného kruhového prostoru, do obrovské válcové šachty, směřující kolmo vzhůru i dolů. Kolem šachty ta svažitá galerie bez zábradlí a bez veškerého bezpečnostního opatření opisovala jeden a půl kruhu a pak se kdesi vysoko nořila zase do skály. Nějak mi to tehdy připomnělo jeden ze spirálových závitů na svatogotthardské trati. Všechno to bylo strašlivě rozlehlé. Ani nedoufám, že by se mi podařilo vylíčit vám ty titánské rozměry, ten titánský dojem, jakým to tam všechno působilo. Sledovali jsme očima obrovskou, téměř kolmou stěnu šachty a vysoko nad hlavou jsme spatřili okrouhlý otvor, posázený bledými hvězdami, jehož obruba z poloviny téměř oslňovala bílým slunečním světlem. Při tom pohledu jsme oba naráz hlasitě vykřikli.

„Pojďte!“ řekl jsem a hned jsem vykročil.

„Počkejte, co je tamhle?“ chtěl vědět Cavor a opatrně přistoupil k okraji galerie. Následoval jsem jeho příkladu, natáhl jsem krk a pohlédl dolů, ale ta světelná zář shora mě předtím tak oslepila, že jsem viděl jenom bezednou temnotu, v níž pluly karmínové a nachové duhové skvrny. Ale i když jsem neviděl, slyšel jsem dobře. Ze tmy k nám doléhal zvuk, zvuk podobný zlostnému hukotu, jaký slýcháme, přiložíme-li ucho na úl, zvuk z nesmírné dutiny, snad čtyři míle pod námi...

Chviličku jsem naslouchal, potom jsem pevněji stiskl páku a vyrazil jsem po galerii vzhůru.

„To bude jistě šachta, do které jsme se tenkrát dívali shora,“ řekl Cavor. „Ta pod tím víkem.“

„A tam dole jsme viděli světla.“

„Světla!“ opakoval. „Ano – světla světa, který už nikdy nespatříme.“

„Vrátíme se sem zpátky,“ řekl jsem, neboť když jsme unikli tak velkému nebezpečí, překypoval jsem z ničeho nic optimismem, že kouli zase najdeme.

Jeho odpověď jsem nezaslechl.

„Hm?“ zabručel jsem tázavě.

„Ale nic,“ odpověděl a dál jsme chvátali mlčky.

Ta skloněná boční cesta vedla asi čtyři nebo pět mil – včetně oblouků – a stoupala pod takovým úhlem, že na Zemi by byla téměř naprosto neschůdná, ale za měsíčních podmínek se nám po ní vykračovalo docela snadno. Na celé této etapě svého útěku jsme zahlédli jenom dva Selenity a ti prchali hlava nehlava, sotva nás zpozorovali. Zpráva o naší síle a hrubosti už zřejmě dospěla i k nim. Stoupali jsme k povrchu nečekaně hladce. Spirálová galerie se napřímila v strmě stoupající tunel, jehož dno neslo nesčetné stopy měsíčního tura, a v poměru k rozlehlé klenbě byl tak rovný a krátký, že se v něm nikde úplně nesetmělo. Téměř okamžitě se začal rozsvětlovat a potom se kdesi daleko a vysoko a v přímo oslnivé záplavě objevilo jeho vyústění na povrch, alpsky strmý svah, nad nímž se tyčil hřeben bodákového houští, vysokého a teď už zlámaného, suchého a mrtvého, zježená silueta na pozadí slunce.

A ku podivu, my, jimž se ještě před nedávném zdála právě tahle vegetace tak tajuplná a hrozná, patřili jsme na ni teď chtě nechtě se vzrušením, jaké asi pociťuje vracející se vyhnanec při pohledu na rodnou zem. Vítali jsme dokonce i řídký vzduch, v němž jsme se při běhu zadýchávali a v němž se nám už nehovořilo tak snadno jako dříve, ale museli jsme se namáhat, aby nás bylo vůbec slyšet. Sluncem ozářený kruh nad námi rostl a rostl a celý okolní tunel zapadl do obruby nerozeznatelné černě. Na odumřelém bodákovém houští jsme neviděli už ani nádech zeleně, všechno bylo hnědé a suché a hrubé a stín horních větví, na něž jsme ani dohlédnout nemohli, vytvářel na rozervaných skaliskách hustě propletený vzorek. A přímo u ústí tunelu se rozkládala široká udusaná plocha, jak tudy vcházel a vycházel měsíční tur.

Konečně jsme vystoupili ven na planinu do světla a horka, jež na nás tísnivě dolehlo. Namáhavě jsme přešli přes nechráněnou oblast, vyškrábali jsme se po úbočí mezi kmínky křovisek a nakonec jsme se celí zadýchaní usadili na vyvýšenině ve stínu pokroucené lávové masy. I v tom úkrytu skála pálila.

Vzduch sálal horkem a pociťovali jsme velké fysické nepohodlí, ale zato jsme už nežili ve zlém snu. Octli jsme se opět ve svém království, pod hvězdami. Veškerý strach a tíseň, provázející náš úprk temnými chodbami a štěrbinami, z nás spadl. Poslední bitka nás naplnila ohromnou sebedůvěrou, pokud jde o Selenity. Na černý otvor, z něhož jsme se právě vynořili, jsme se ohlédli téměř nevěřícně. Tam dole, v modrém svitu, který v našich vzpomínkách hraničil s naprostou temnotou, tam jsme se setkali s jakýmisi bláznivými zpotvořeninami lidí, s opřilbenými bytostmi, kráčeli jsme před nimi plni strachu a poddávali jsme se jim tak dlouho, až už se to nedalo snést. A hle, rozmáčkli se jako z vosku a rozprskli se jako plevy, uprchli a zmizeli jako ve snu!

Protřel jsem si oči, neboť jsem si nebyl jist, jestli jsme nespali a jestli se nám to všechno jenom nezdálo pod vlivem houby, které jsme se najedli, a vtom jsem zjistil, že mám na tváři krev a také košile že se mi bolestivě lepí na rameno a na ruku.

„Zatraceně!“ zaklel jsem a rukou jsem si ohledával zranění a vzdálené ústí tunelu se mi najednou jakoby změnilo v číhavé oko.

„Cavore!“ řekl jsem. „Co udělají teď? A co uděláme my?“

Potřásl hlavou, oči upřené na tunel. „Jak má člověk vědět, co udělají?“

„Záleží na tom, co si o nás myslí, a to neuhodneme. A pak záleží na tom, co mají v záloze. Je to, jak říkáte, Cavore, dotkli jsme se sotva slupky tohohle světa. Uvnitř dole mohou mít všechno možné. I s těmi svými samostříly by nám mohli pěkně zatopit...

Ale nakonec,“ pokračoval jsem, „i když tu kouli nenajdeme hned, máme přece jakousi vyhlídku. Mohli bychom vydržet. I přes tu noc. Mohli bychom sestoupit zase dolů a vybojovat si ji.“

Pátravě jsem se rozhlédl. Ráz scenérie se zcela změnil bouřlivým vzrůstem houštiny, která pak zase uschla. Hřeben, na němž jsme seděli, byl vysoko a ovládal široký výhled na kráterovou krajinu, a tak jsme ji viděli v pozdním podzimu lunárního odpoledne, celou svrasklou a suchou. Jedno za druhým se zvedala dlouhá úbočí a pole udusané hnědi, která měsíční tur už spasí, a v dálce se ospale vyhřívalo v plném slunečním žáru celé stádo – roztroušené, každý kus skvrnu stínu za sebou jako ovce na stráni pahorkatiny. Ale po Selenitech ani památky. Jestli uprchli, jakmile jsme se vynořili z podzemních chodeb, nebo jestli vždycky odcházívali, když dobytek vyhnali ven, nemám tušení. Tehdy jsem věřil v tu první možnost.

„Kdybychom všechno tohle roští zapálili,“ řekl jsem, „našli bychom kouli v popelu.“

Cavor mě zřejmě neslyšel. Zastínil si rukou oči a pozoroval hvězdy, které bylo i v intensivním slunečním světle na obloze překrásně vidět. „Jak dlouho myslíte, že už tu jsme?“ zeptal se mne nakonec.

„Kde?“

„Na Měsíci.“

„Asi tak dva pozemské dny.“

„Spíše deset. Slunce už minulo zenit a klesá k západu, vidíte? Nejdéle za čtyři dny nastane noc.“

„Ale – vždyť jsme teprv jednou jedli!“

„Já vím. A... Ale podívejte se na hvězdy!“

„Ale proč by nám měl čas připadat jiný, když jsme na menší planetě?“

„Nevím. Ale je to tak!“

„Jak se určuje čas?“

„Hlad – únava – všechno je tu jiné. Všecičko je tu jiné – všecičko. Mně to připadá, že od té doby, co jsme vystoupili z koule, uplynula teprve řada hodin – nanejvýš dlouhých hodin.“

„Deset dní,“ řekl jsem. „To nám tedy zbývají...“ Na okamžik jsem pohlédl na slunce a viděl jsem, že je na půl cestě mezi zenitem a západním obzorem, „Čtyři dny...! Cavore, nesmíme tady sedět a snít. Co myslíte, jak bychom měli začít?“

Vstal jsem. „Musíme si určit pevný bod, který bychom poznali – mohli bychom vztyčit vlajku nebo kapesník nebo něco takového – a celé území si rozdělit a kolem, dokola je pročesat.“

Postavil se vedle mne.

„Ano,“ řekl, „nezbývá nic jiného než uspořádat na kouli hon. Nic jiného. Možná že ji najdeme – jistěže ji můžeme najít. A když ne...“

„Musíme se dívat a dívat.“

Díval se sem a tam, pohlédl vzhůru na oblohu a dolů na tunel a ohromil mě náhlým, netrpělivým posuňkem. „Ale provedli jsme to hloupě! Dostat se do takové kaše! Když si pomyslím, jak to mohlo všechno dopadnout docela jinak a co jsme mohli všechno udělat!“

„Třeba ještě něco uděláme.“

„Už ne to, co jsme mohli. Tady pod našima nohama je svět. Jen si pomyslete, jaký svět to musí být. Pomyslete na ten stroj, co jsme viděli, a na to víko a na šachtu! A to byly jenom vzdálené, odlehlé věci a ti tvorové, které jsme viděli a s nimiž jsme bojovali, nebyli nic víc než primitivní rolníci, obyvatelé okrajových oblastí, venkované a nádeníci, napůl zvěř. Ale dole! Jeskyně za jeskyní, tunely, stavby, cesty... Musí se to tam rozevírat, musí to být větší a širší a lidnatější, tím více, čím hlouběji se sestoupí. Nesporně. Až docela dolů, k moři, jež omývá jádro Měsíce. Pomyslete na jeho inkoustové vody pod sporými světly – pokud jejich oči světlo vůbec potřebují! Pomyslete na kaskádovité přítoky, jak se hrnou řečištěm dolů a napájejí je! Pomyslete na pravidelný pohyb jeho povrchu a proudění a víření při přílivu a odlivu! Snad mají i lodi, na nichž je přeplouvají, snad jsou dole i mocná města a rušné cesty a moudrost a řád přesahující rozum člověka. A my tady nad tím vším třeba zemřeme a nikdy nespatříme pány, kteří tomu určitě vládnou! My tady třeba zmrzneme a zemřeme, i vzduch nad námi zmrzne a zase roztaje a pak...! Pak na nás náhodou přijdou, narazí na naše ztuhlá a mlčenlivá těla a najdou kouli, kterou my najít nemůžeme, a nakonec – příliš pozdě – pochopí veškeré vědění a snažení, jež tady marně skončilo!“

Při celé téhle promluvě mu zněl hlas slabě a vzdáleně, jako z telefonu.

„Ale co ta tma?“ zeptal jsem se.

„Ta by se snad dala překonat.“

„Jak?“

„Nevím. Jak to mám vědět? Mohli bychom nést pochodeň, mohli bychom mít svítilnu... Ti druzí – by to snad pochopili.“

Okamžik stál, ruce spuštěné a obličej zkormoucený, a strnule hleděl na pustinu, která se mu vzepřela. Potom se s odevzdaným posuňkem obrátil ke mně a navrhl, abychom se pustili do systematického pátrání po kouli.

„Můžeme se sem vrátit,“ řekl jsem.

Rozhlédl se. „Především se budeme muset dostat na Zem.“

„Mohli bychom si pak vzít s sebou svítilny a horolezecké nářadí a stovky potřebných věcí.“

„Ano,“ přisvědčil.

„Můžeme si odsud odnést předzvěst úspěchu v podobě tohohle zlata.“

Podíval se na mé zlaté páky a dlouho neříkal nic. Stál s rukama sepnutýma za zády a hleděl přes kráter do prázdna. Nakonec si vzdychl a promluvil. „To já jsem našel cestu sem, ale najde-li člověk cestu, není ještě jeho. Když si vezmu to své tajemství zpátky na Zem, co se stane? Sotva bych je mohl udržet rok nebo třeba jen půl. Dříve nebo později musí vyjít najevo, i kdyby na ně měli znovu přijít jiní lidé. A potom... Vlády a mocnosti se budou snažit ze všech sil, aby se sem dostaly, budou bojovat jedna s druhou a s těmihle měsíčními lidmi; darmo to rozšíří oblast válečnictví a znásobí to příležitost k válce. Za chvilku, za malinkou chviličku potom, co prozradím své tajemství, bude tahle planeta až po nejhlubší galerie poseta lidskými mrtvolami. Všechno ostatní je pochybné, ale tohle je jisté... Ne že by chtěl člověk Měsíc nějak upotřebit. K čemu by byl lidem Měsíc? Vždyť co jiného udělali ze své vlastní planety než bitevní pole a jeviště nekonečné pošetilosti? Na to, jak je jejich svět malý a jak krátký čas je jim vyměřen, mají přece tam dole v tom svém nepatrném životě daleko více možností, než zatím stačili využít. Ne! Věda už příliš dlouho pracně kuje zbraně pro blázny. Je na čase, aby zavřela ruku. Ať si to znovu objeví sami – za tisíc let.“

„Existují metody utajení,“ prohodil jsem.

Podíval se na mne a usmál se. „Konec konců,“ řekl, „proč si tím lámat hlavu? Stejně máme malou naději, že kouli najdeme, a dole pod námi to vře. Přemýšlíme o návratu prostě z lidského zvyku doufat až do smrti. Trampoty nám teprve začínají. Ukázali jsme měsíčnímu lidu násilí, dali jsme jim okusit, co jsme zač, a máme asi tak skvělé vyhlídky jako tygr, jenž se dostal na svobodu a v Hyde Parku zabil člověka. Zprávy o nás se určitě řítí z galerie do galerie, dolů do ústředí... Po tom, co jsme jim předvedli, nedovolí nám nikdy žádná bytost se zdravým rozumem, abychom se v naší kouli vrátili zpátky na Zem.“

„Když tady budeme vysedávat,“ řekl jsem, „nijak si vyhlídky nezlepšíme.“

Postavili jsme se bok po boku.

„Musíme se vlastně rozejít,“ řekl. „Musíme napíchnout kapesník tamhle na ty vysoké bodliny a pořádně jej tam připevnit a to bude střed, kolem něhož musíme celý kráter prohledat. Vy půjdete na západ a budete se pohybovat v polokruzích směrem k zapadajícímu slunci. Musíte postupovat nejdříve se stínem po pravici, dokud ho nebudete mít kolmo na směr kapesníku, a potom se stínem po levici. A já budu dělat totéž k východu. Nahlédneme do každé rokle, prozkoumáme každý skalnatý ostrůvek, uděláme, co bude v našich silách, abychom kouli našli. Jestliže zahlédneme Selenity, skryjeme se před nimi co nejlépe. Na pití si musíme brát sníh, a pocítíme-li potřebu jídla, budeme muset zabít měsíčního tura, jestli se nám to podaří, maso jíst v takovém stavu, jak je – syrové – a tak půjdeme každý svou cestou.“

„A když jeden z nás narazí na kouli?“

„Musí se vrátit k bílému kapesníku, stát u něho a druhému dávat znamení.“

„A když ani jeden, ani druhý...?“

Cavor zalétl pohledem ke slunci. „Budeme hledat a hledat tak dlouho, dokud nás noc a zima nedostanou.“

„A co když Selenité kouli už našli a skryli?“

Pokrčil rameny.

„Nebo když nás za chvíli začnou honit?“

Neodpověděl.

„Vezměte si raději nějaký klacek,“ řekl jsem.

Zavrtěl hlavou a zahleděl se přes pustinu do dálky.

Ale nevyrazil hned. Plaše se po mně ohlédl, zaváhal. „Au revoir,“ řekl.

Pocítil jsem podivný nával dojetí. Uvědomil jsem si, jak jsme se vzájemně dopalovali, a zejména jak já jsem musel dopalovat jeho. „Hrom do toho,“ pomyslel jsem si, „taky jsme to mohli vymňouknout líp!“ Už už jsem ho chtěl požádat, abychom si podali ruce – tak nějak mě to naladilo – když srazil paty a skočil ode mne k severu. Plul vzduchem jako suchý list, lehce dopadl a skočil znovu. Chviličku jsem se za ním díval, potom jsem se chtě nechtě otočil k západu, sebral jsem se a s pocitem člověka, jenž skáče do ledové vody, jsem si zvolil odraziště a vyrazil kupředu prozkoumat sám a sám svou polovinu měsíčního světa. Dopadl jsem dosti nemotorně mezi skály, vstal jsem a rozhlédl se, vyškrábal jsem se na kamenou plotnu a opět skočil...

Když jsem se zanedlouho ohlížel po Cavorovi, nebylo ho už vidět, ale kapesník se na svém mysu bělostně skvěl ve sluneční výhni.

Umínil jsem si, že ten kapesník nesmím spustit z očí, děj se co děj.

Errata:

30.05.2021 13:44