Za chviličku mi to připadalo, jako kdybych byl na Měsíci odjakživa sám. Nějaký čas jsem slídil po kouli dosti horlivě, ale vedro bylo stále ještě nesnesitelné a řídký vzduch mě svíral jako obruč kolem prsou. Zanedlouho jsem se dostal do propadlé pánve, ježící se kolem dokola vysokými, hnědými, suchými vějíři kapradin, a pod ty jsem se usadil, abych si odpočinul a ochladil se. Měl jsem v úmyslu odpočívat jenom chviličku. Kyje jsem si položil vedle sebe a seděl jsem s bradou v dlaních. S jakýmsi bezbarvým zájmem jsem si všiml, že tu a tam se praskající suché lišejníky scvrkly natolik, až ukázaly poklad pánve – skály hustě protkané a pokropené zlatem, celé hrboly zakulaceného a zvrásněného zlata, vyčnívající tu a tam z popadaných větviček. Co teď na tom záleželo? Mých údů a mozku se zmocnila jakási ochablost, na chvíli jsem přestal věřit, že bychom mohli v té nekonečné vyprahlé pustině kouli vůbec najít. Zdálo se mi, že nemám důvod k nějakému úsilí, dokud se neobjeví Selenité. Potom jsem si říkal, že bych se měl činit, poslechnout ten nesmyslný imperativ, který nutí člověka, aby si především zachoval a uhájil život, přestože si ho zachová třeba jenom proto, aby za chviličku zemřel ještě mučivěji. Proč jsme vůbec přiletěli na Měsíc?

Ta otázka byla tak problematická, že mě uvedla ve zmatek. Jaký je to jenom duch v člověku, že ho věčně nutí opouštět jistotu a štěstí, lopotit se, vystavovat se nebezpečí a vědomě riskovat i jistou smrt? Teprve tam na Měsíci se mi pomalu začalo rozbřeskovat, ač jsem to měl už dávno vědět, že člověk prostě není stvořen k tomu, aby chodil v bezpečí a pohodlí a dobře se živil a bavil. Ať předložíte tuhle otázku komu chcete, nikoliv slovy, nýbrž ve formě vhodné příležitosti, každý vám ukáže, že v tomhle ohledu je to s ním docela stejné. Proti vlastním zájmům, proti vlastnímu štěstí ho cosi ustavičně žene k tomu, aby prováděl nerozumné kousky. Jakási síla mimo něj mu poroučí a on musí jít. Ale proč? Proč? Seděl jsem uprostřed bezcenného měsíčního zlata, uprostřed věcí z jiného světa a účtoval jsem s celým svým životem. Měl-li jsem zemřít na Měsíci jako psanec, nechápal jsem už vůbec, proč jsem žil. Nerozřešil jsem to, ale rozhodně mi bylo jasnější než kdykoliv předtím, že nežiji pro sebe samého, že jsem vpravdě po celý život nikdy nežil pro své soukromí. Pro koho, pro co tedy žiji?... Přestal jsem hloubat nad tím, proč jsme přiletěli na Měsíc, a zabral jsem se do šíře. Proč jsem kdysi přišel na Zem? Proč mám vůbec nějaký soukromý život?... Nakonec jsem se utopil v bezedných úvahách...

Myšlenky se mi stále více mátly a kalily, nešly už žádným určitým směrem. Nebyl jsem ospalý ani otrávený – nedovedu si představit, že by na Měsíci mohl někdo mít takový pocit – ale musel jsem být strašlivě vyčerpaný. Buď jak buď, usnul jsem.

To podřimování mě náramně osvěžilo; slunce se už sklánělo k západu a prudké vedro polevovalo a já jsem celou tu dobu klímal. Když mě z dřímot konečně probral vzdálený lomoz, byl jsem opět čilý a při síle. Protřel jsem si oči a protáhl se. Vstal jsem – trošku zdřevěnělý – a hned jsem se chystal pokračovat v hledání. Na každé rameno jsem si naložil jeden zlatý kyj a vyšel jsem ze strže skal protkaných zlatem.

Slunce bylo určitě níže, mnohem níže než předtím; vzduch se silně ochladil. Uvědomil jsem si, že jsem musel spát dosti dlouho. Zdálo se mi, že na západním útesu visí slaboučký opar mlhavé modři. Vyskočil jsem na skalnatý hrbolek a rozhlédl se po kráteru. Neviděl jsem ani stopy po měsíčním turu nebo po Selenitech, ani Cavora jsem neviděl, ale v dálce jsem zahlédl svůj kapesník, roztažený na trnitém houští. Podíval jsem se kolem sebe a pak jsem skočil rovnou na další vhodnou vyhlídku.

Pročesával jsem terén vždy v polokruhu tam a pak zpátky ještě větším obloukem. Bylo to velmi vyčerpávající a beznadějné. Vzduch se skutečně silně ochladil a zdálo se mi, že stín pod západním útesem se šíří. Opět a opět jsem se zastavoval a prozkoumával okolí, ale po Cavorovi ani stopy, po Selenitech ani stopy a měsíční dobytek také už asi zahnali dovnitř – neviděl jsem ani jediný kus. Stále více a více jsem toužil spatřit Cavora. Obrys slunce letícího jako na křídlech už klesl tak nízko, že ho od lemu oblohy dělila sotva taková vzdálenost, jaký mělo samo průměr. Tísnila mě představa, že Selenité co nevidět zavrou víka a záklopky a nás nechají venku na pospas neúprosnému nájezdu měsíční noci. Říkal jsem si, že je nejvyšší čas, aby Cavor zanechal průzkumu a abychom se společně poradili. Naléhavě jsem cítil, že se musíme brzy rozhodnout o dalším postupu. Kouli se nám najít nepodařilo, neměli jsme už čas dál po ní pátrat, a jakmile se záklopky zavrou a my zůstaneme venku, jsme ztraceni. Sestoupí na nás veliká vesmírná noc – černé prázdno, které znamená jenom absolutní smrt. Celou svou bytostí jsem couval před takovou budoucností. Musíme se dostat zpátky do nitra Měsíce, i kdyby nás při tom měli zabít. Strašila mě vidina, jak hyneme mrazem, jak posledními silami bušíme na záklopku ohromné šachty.

Po kouli jsem už ani nevzdechl. Myslel jsem jenom na to, jak najít zase Cavora. Měl jsem skoro chuť vrátit se raději pod povrch Měsíce bez něho než pátrat po něm, až bude pozdě. Už jsem byl na pul cestě zpátky ke kapesníku, když pojednou...

Spatřil jsem kouli!

Nenašel jsem ani tak já ji jako ona mne. Ležela mnohem západněji, než kudy já jsem chodil, a šikmé paprsky zapadajícího slunce, odražené od jejího skla, ji náhle prozradily oslňující září. Na okamžik jsem myslel, že na nás Selenité vytáhli zase nějaký nový aparát, a pak jsem pochopil.

Radostně jsem zvedl ruce nad hlavu, vyrazil jsem příšerný ryk a obrovskými skoky jsem uháněl k ní. Jeden skok jsem si špatně vyměřil a spadl jsem do hluboké strže, podvrtl jsem si kotník a potom jsem skoro při každém skoku klopýtal. Dostal jsem se do stavu hysterického vzrušení, prudce jsem se třásl a byl jsem zcela bez dechu dlouho před tím, než jsem k ní dorazil. Aspoň třikrát jsem se musel zastavit, ruce přitištěné k boku, a i v tom suchém vzduchu jsem měl obličej zmáčený potem.

Nemyslel jsem na nic jiného než na kouli, dokud jsem se k ní nedostal, zapomněl jsem i na své starosti o to, kde je Cavor. Při posledním skoku jsem rukama narazil na její sklo; potom jsem si na ně lehl, lapal jsem po dechu a marně jsem se snažil zavolat, „Cavore! Koule je tady!“ Když jsem se trošku vzpamatoval, nakoukl jsem tlustým sklem dovnitř, a jako by to tam bylo všechno zpřeházené. Musel jsem kouli trochu nadzvednout, abych mohl prostrčit hlavu průvlakem. Šroubovací zátka zůstala uvnitř a už jsem viděl, že nic nebylo tknuto, nic se nepoškodilo. Koule ležela tak, jak jsme ji tam nechali, když jsme z ní tehdy seskočili do sněhu. Na čas mě zcela zaměstnalo počítání a přepočítávání inventáře. Třásl jsem se jako list. To blaho, vidět zase staré známé temné nitro koule! Ani vypovědět to nedovedu. Nakonec jsem vlezl dovnitř a usadil se mezi naše krámy. Pohlédl jsem přes sklo na měsíční svět a až mě zamrazilo. Zlaté kyje jsem položil na balík, vyhrabal jsem trochu jídla a pojedl jsem; ani ne proto, že by mi jídlo chybělo, jako proto, že tam bylo. Potom mi napadlo, že je na čase vylézt ven a dát znamení Cavorovi. Ale nevylezl jsem neprodleně ven a nedal jsem Cavorovi znamení. Cosi mě drželo v kouli.

Ostatně teď už bude všechno v pořádku. Ještě budeme mít čas sehnat víc toho kouzelného kamene, který dává člověku vládu nad lidmi. Kousek dál, pěkně po ruce, čeká zlato, až si je nabereme; a koule poletí stejně dobře, když bude do poloviny plná zlata, jako kdyby byla prázdná. Teď se budeme moci vrátit domů jako páni sebe i svého světa a pak...

Konečně jsem se zvedl a těžce vylezl z koule. Roztřáslo mě to, když jsem se vynořil, protože večerní vzduch už byl velice chladný. Stál jsem v kotlině a hleděl upřeně na všechny strany. Keře v okolí jsem podrobil zevrubné prohlídce, než jsem skočil na blizoučký skalní výstupek a znovu si zopakoval svůj první skok na Měsíci. Ale tentokrát jsem na něj nevynaložil ani tu nejmenší sílu.

Růst a zánik vegetace zatím pokročil mílovými kroky a celá tvářnost skal se změnila, ale pořád se ještě dal rozeznat svah, na němž tehdy klíčila semena, i skalní masiv, z něhož jsme se po prve rozhlédli po kráteru. Jenže na svahu teď stála ježatá houština, hnědá a svrasklá a třicet stop vysoká a vrhala dlouhé stíny, které se táhly do nedohledna, a semínka, usazená v chomáčích na horních větvích, měla už hnědá a zralá. Své dílo vykonala a teď, celá křehká, čekala jen na to, až klesne a rozpadne se v prach pod mrznoucím vzduchem, jakmile nastane noc. A ohromné kaktusy, které se nafukovaly před našima očima, už dávno popraskaly a rozsely výtrusy na všechny čtyři měsíční strany. Podivuhodný koutek vesmíru – přístav člověka!

Jednoho dne, říkal jsem si, budu tu mít pomník s nápisem, rovnou uprostřed kotliny. Napadlo mi, jaká vřava by se rozzuřila pod povrchem toho kypícího světa, kdyby jen tušili plný význam okamžiku!

Ale zatím se jim o důležitosti našeho příchodu zřejmě ani nesnilo. V opačném případě by určitě kráter pronásledovateli jen hučel a nebyl by tichý jako hrob! Rozhlížel jsem se po nějakém místě, odkud bych mohl dávat Cavorovi znamení, a spatřil jsem tutéž skalnatou plošinku, na niž on tehdy skočil z mého nynějšího stanoviště, stále ještě holou a hluchou i na slunci. Na okamžik jsem zaváhal, mám-li se odvážit tak daleko od koule. Potom mnou projela hanba, že váhám, a skočil jsem...

Z výspy jsem si znovu přeměřil kráter. V dálce, na vršku mého ohromného stínu, se třepotal na keřích bílý kapesníček. Byl maličký a hrozně daleko a Cavor nikde. Říkal jsem si, že touhle dobou mě už musí hledat. Tak jsme se přece dohodli. Ale po něm nebylo ani vidu ani slechu.

Čekal jsem a díval se, rukama jsem si zacláněl oči přesvědčen, že ho objevím každým okamžikem. Jistě jsem tak stál pořádně dlouho. Pokoušel jsem se volat, ale jenom mi to připomnělo, jak řídký je tu vzduch. Nerozhodně jsem vykročil zpátky ke kouli. Avšak neutuchající strach ze Selenitů mi nedovolil, abych vyvěsil na blízké křoví přikrývku a ukázal jim, kde jsem. Znovu jsem prohledal kráter.

Působil na mne dojmem prázdnoty, jež mě skličovala. A to ticho. Dozněl i každý zvuk Selenitů ve světě pode mnou. Bylo ticho jako v hřebe. Až na nepatrný šelest okolních křovin v probouzejícím se vánku neozval se ani zvuk, ani dech. A vánek studil.

Zatracený Cavor!

Zhluboka jsem se nadechl. Přiložil jsem si ruce k ústům.

„Cavore!“ zařval jsem a znělo to, jako kdyby v dálce zavolal skřítek.

Pohlédl jsem na kapesník, ohlédl jsem se na rostoucí stín západního útesu, zastínil jsem si oči a vzhlédl jsem ke slunci. Sunulo se téměř očividně po obloze dolů.

Uvědomil jsem si, že musím okamžitě jednat, mám-li Cavora zachránit. Strhl jsem se sebe vestu a mrštil ji jako značku na svrasklé bodliny křovin, co jsem měl za zády, a potom jsem vyrazil přímo ke kapesníku. Bylo to jistě několik mil – otázka pár stovek skoků a dlouhatánských kroků. Už jsem se zmínil, jak člověk při těch lunárních skocích jako by visel ve vzduchu. Při každém takovém vzlétnutí jsem hledal Cavora a lámal si hlavu, proč by se schovával. Při každém skoku jsem cítil, jak se slunce za mnou sklání k západu. Po každé, když jsem se dotkl půdy, táhlo mé to nazpět.

Poslední skok, a octl jsem se v prohlubni pod naším kapesníkem, dlouhý krok, a stál jsem na našem dřívějším vyhlídkovém bodě, kapesník na dosah ruky. Napřímil jsem se a pozorně jsem prohlédl celý okolní svět mezi pruhy dloužících se stínů. V dálce, pod protáhlým svahem, se otvíral tunel, jímž jsme uprchli nahoru, a můj stín k němu směřoval, natahoval se k němu a dotýkal se ho jako prst noci.

Ani stopy po Cavorovi, ani. hlásku v celé té tišině, jen křoviny a stíny se vlnily a houpaly stále silněji. A pojednou mě prudce zamrazilo. „Cav-“ spustil jsem a znovu jsem si uvědomil nemohoucnost lidského hlasu v tom řídkém vzduchu.

Ticho. Ticho smrti.

Potom jsem cosi zahlédl – jakousi věcičku, která ležela snad padesát yardů pode mnou na úbočí mezi stelivem ohnutých a polámaných větví. Co to je? Věděl jsem to, a přece z jakéhosi důvodu jsem nechtěl vědět.

Šel jsem blíže. Byla to kriketová čepička, jakou nosil Cavor. Nedotkl jsem se jí, stál jsem a hleděl na ni.

Potom jsem si všiml, že rozházené větvičky kolem ní jsou násilím rozdrcené a rozdupané. Zaváhal jsem, pokročil jsem kupředu a zvedl ji.

Stál jsem s Cavorovou čapkou v ruce a strnule jsem civěl na podupané rákosí a trní kolem sebe. Sem tam se černaly krůpěje čehosi, čeho jsem se neodvažoval dotknout. Asi tak tucet yardů dále mi do zorného pole cosi přihnal sílící větřík, cosi malého a jasně bílého.

Byl to kousíček papíru, silně zmačkaný, jako kdyby ho byl někdo pevně svíral v dlani. Když jsem ho zvedl, objevil jsem na něm rudé skvrny a nezřetelné stopy tužky. Uhladil jsem jej a spatřil jsem křivolaké a trhané písmo, končící jakýmsi klikyhákem.

Jal jsem se to luštit.

„Narazil jsem si koleno, myslím, že mám poraněné jablko, a nemohu ani běžet, ani lézt,“ začínalo to – pěkně zřetelně.

Potom méně čitelně: „Už chvíli mě honí a je to pouze otázka“ – vypadalo to, že tam bylo napsáno slovo „času“, pak vymazáno a nahrazeno čímsi nečitelným – „kdy mě dostanou. Pátrají všude kolem mne.“

Potom písmo zkřečovitělo. „Slyším je,“ znamenaly pravděpodobně ty čáry a potom se kus vůbec nedal přečíst. Pak následovala řádka slov úplně zřetelných: „zcela odlišný druh Selenitů, který zřejmě řídí ty...“ Písmo se zase změnilo v pouhou chvatnou čmáranici.

„Mají větší lebky – mnohem větší – a útlejší těla a velmi krátké nohy. Vydávají jemný zvuk a pohybují se s uváženým rozmyslem...

A přestože jsem zraněný a bezmocný, jejich vzhled mi stále ještě dodává naděje...“ To byl celý Cavor. „Nestřílejí po mně ani se nepokoušejí... ublížit. Hodlám...“

Pak přišel ten náhlý škrt tužkou a na zadní straně i na okrajích papíru – krev!

A jak jsem tam stál, hloupý a zmatený, s tou ohromující relikvií na dlani, dotklo se mi ruky cosi měkoučkého, lehounkého a studeného a rozplynulo se to a potom se stínem přehnalo jakési bílé smítko. Byla to mrňavá sněhová vločka, první sněhová vločka, posel noci.

S leknutím jsem vzhlédl, a obloha už ztemněla téměř do černa a skrápěla ji sílící houšť chladně bdělých hvězd. Pohlédl jsem k východu, a světlo toho seschlého světa nabylo chmurně bronzového nádechu; pohlédl jsem k západu, a slunce, oloupené houstnoucí bílou mlhou o polovinu žáru a záře, dotýkalo se okraje kráteru, klesalo do nedohledna a všechny křoviny a zubaté a zpřevracené skály vyvstávaly na jeho pozadí v ježaté disharmonii černých forem. Do velikého jezera tmy na západě se nořil mohutný věnec mlh. Celý kráter se roztřásl studeným větrem. Vtom mě zaplavil okamžitý příval sněhu a celý okolní svět zešedl a zkalil se.

A hned nato jsem zaslechl vyzvánění, nikoliv hlasité a pronikavé jako prve, nýbrž nesmělé a zastřené jako hlas umírajícího, to vyzvánění, které tehdy vítalo příchod dne: Bum!... Bum!... Bum!...

Rozléhalo se celým kráterem, zdálo se, že buší s tepem větších hvězd, i krvavě rudý půlměsíc slunečního kotouče klesal v rytmu vyzvánění: Bum!... Bum!... Bum!...

Co se stalo s Cavorem? Po celé to vyzvánění jsem hloupě stál, až nakonec zvonění ustalo.

A dole se volné ústí tunelu náhle zavřelo jako oko a ztratilo se z dohledu.

Teď jsem zůstal skutečně sám.

Nade mnou i vůkol mne stále úže mě obkličovala a objímala věčnost; ta, která byla před počátkem všeho, ta, která zvítězí nad koncem; to nesmírné prázdno, v němž veškeré světlo, život a bytí je pouze útlou a pomíjející nádherou padající hvězdy, chlad, klid, ticho – vesmírná noc bez konce, jež obsáhne konec všeho.

Po samotě a opuštěnosti na mne dolehla ohromující přítomnost, padala na mne, téměř se mě dotýkala.

„Ne,“ křičel jsem. „Ne! Ještě ne! Ještě ne! Počkat! Počkat! Počkat, proboha!“ Hlas mi přeskočil do pištivého zaskučení. Odmrštil jsem zmačkaný papírek, vyškrábal jsem se zpátky na hřeben, abych se zorientoval, a potom jsem s veškerou vůlí, která mi zbyla, skákal k té své značce, nejasné a vzdálené, už na samém okraji stínu.

Skok, skok, skok a každý trval sedm věků.

Bledá úseč slunce s hadovitým opaskem přede mnou klesala a klesala a postupující stín se rozmáchl, aby pohltil kouli dříve, než já k ní dorazím. Bylo to dvě míle, stovka skoků, ne-li víc, a vzduch kolem mne řidl jako pod vývěvou a zima mi lezla do kostí. Ale kdybych byl zemřel, zemřel bych ve skoku. Jednou a pak ještě jednou jsem sklouzl po kupce sněhu, když jsem skočil a dopadl příliš blízko; jednou mi to vyšlo pouze do keřů, které se roztříštily a rozpadly v prašné třísky a vniveč, a jednou jsem při dopadu klopýtl a skutálel se střemhlav do rokliny; vstal jsem, samá modřina a samá krev, a nevěděl jsem kudy kam.

Ale takové nehody nebyly nic proti přestávkám, proti těm strašlivým pausám, kdy člověk plachtil vzduchem k hrnoucímu se přílivu noci. Při dýchání to ve mně pískalo a měl jsem pocit, jako by mi v plicích vířily nože. Srdce mi bušilo až kdesi na temeni hlavy. „Dorazím tam? Kristepane! Dorazím?“

Úzkost mi pronikla celou bytostí.

„Lehni si!“ ječela ve mně bolest se zoufalstvím. „Lehni si!“

Čím blíže ke kouli jsem se probojovával, tím strašlivěji daleko se zdála. Prokřehl jsem, klopýtal jsem, potloukl jsem se, pořezal a nekrvácel jsem.

Už jsem ji měl před očima.

Padl jsem na všechny čtyři na pokraji zalknutí.

Plazil jsem se. Na rtech se mi usadil mráz, s kníru mi visely rampouchy, od mrznoucí atmosféry jsem celý zbělel.

Byl jsem od koule tucet yardů. Oči se mi zakalily. „Lehni si!“ ječelo zoufalství. „Lehni si!“

Dotkl jsem se jí a zastavil jsem se. „Pozdě!“ ječelo zoufalství. „Lehni si!“

Bojoval jsem houževnatě. Už jsem byl na okraji průvlaku – otupělá, polomrtvá bytost. Všude kolem mne ležel sníh. Vtáhl jsem se dovnitř. Udržel se tam o něco teplejší vzduch.

Jak jsem se pokoušel mrznoucíma rukama zasadit záklopku a pevně a silně ji zatáhnout, vtancovaly kolem mne vločky sněhu – vločky vzduchu. Vzlykal jsem. „Musím,“ jektal jsem mezi zuby. A potom jsem se s rozechvělými a zkřehlými prsty obrátil ke knoflíkům okenic.

Když jsem nemotorně tápal po vypínačích – nikdy dříve jsem s nimi nepracoval – matně jsem viděl přes zapocené sklo zářivě rudé fábory zapadajícího slunce, jak tančí a plápolají v sněhové bouři a černé linie křovin, jak tloustnou, ohýbají se a praskají pod sněhovým nánosem. Sníh, proti světlu černý, vířil hustěji a hustěji. Co kdyby mě vypínače zrovna teď zklamaly?

Potom mi pod rukama cosi cvaklo a v okamžiku mi ten poslední obraz měsíčního světa zmizel z očí. Octl jsem se v tichu a temnotě meziplanetární koule.

Errata:

30.05.2021 13:44