Připadalo mi to skoro, jako kdyby mě byl někdo zabil. Vážně, dovedl bych si představit, že náhle a surově zabíjený člověk zakouší hodně podobné pocity jako tehdy já. V první chvíli vášnivá úzkost o bytí a strach – hned nato tma a klid, ani světlo, ani život, ani slunce, měsíc nebo hvězdy, čiré nekonečno. Přestože jsem si ten obrat přivodil sám, přestože jsem už zažil docela stejný pocit v Cavorově společnosti, ohromil mě, zarazil a přemohl. Jako by mě něco neslo vzhůru, do nesmírné temnoty. Prsty se mi svezly s knoflíků, visel jsem ve vzduchu jako neživý a posléze jsem měkounce a jemně narazil na balík, na zlatý řetěz a na páky, které odpluly doprostřed koule.

Jak dlouho to vznášení trvalo, nevím. V kouli mi pozemský smysl pro čas selhával samozřejmě ještě více než na Měsíci. Když jsem se dotkl balíku, bylo mi, jako kdybych se byl probudil z bezesného spánku. Okamžitě jsem si uvědomil, že chci-li se udržet v bdělém stavu a při životě, musím si rozsvítit nebo otevřít okno, abych se mohl očima na něčem zachytit. A kromě toho mi bylo zima. Odrazil jsem se proto od balíku, drápal jsem se po jemném žebroví skla, doplazil jsem se až k okraji průvlaku a tam jsem se zorientoval, kde jsou knoflíky pro světlo a pro okenice; odstrčil jsem se a obletěl balík, a jelikož jsem se polekal čehosi velikého a tenkého, co se tam volně vznášelo, zachytil jsem se rýhy těsně u vypínačů a sáhl na ně. Nejdříve jsem rozsvítil lampičku, abych viděl, s čím jsem se to srazil, a objevil jsem, že staré číslo Lloyd’s News vyklouzlo ze svých provazových pout a vznáší se v prostoru. To mě přeneslo z nekonečna zase zpátky k mým vlastním rozměrům. Rozesmál jsem se, až jsem se zadýchal a připomněl si, že bych si mohl pustit z jedné bomby trochu kyslíku. Nato jsem zapnul ohřívač, abych se zahřál, a potom jsem se najedl. Pak jsem se s náramnou opatrností pustil do řešení systému cavoritových okenic; chtěl jsem zkusit, jestli přijdu na to, jak se koule dá řídit.

První okenici jsem okamžitě zaklapl, sotva jsem ji otevřel, a nějaký čas jsem zůstal celý otupělý a osleply od slunečního světla, jež mě naplno zasáhlo. Chviličku jsem zapřemýšlel, pak jsem se obrátil na okna k tomu prvnímu kolmá a tentokrát jsem odkryl obrovský půlměsíc a za ním maličký srpek Země. Ohromilo mě, jak daleko jsem už od Měsíce. Počítal jsem nejen s tím, že ucítím nejvýš zlomek toho „kopanečku“, jaký nám uštědřila při startu zemská atmosféra, ale že i tečnový únik od měsíční rotace bude aspoň osmadvacetkrát pomalejší než na Zemi. Očekával jsem, že budu viset nad naším kráterem a na pokraji noci, ale z toho všeho zbyla jenom část obrysu bílého půlměsíce, jenž zaplňoval oblohu. A Cavor?

Ten už byl v nekonečnu.

Snažil jsem se uhodnout, co se mu mohlo stát. Ale tehdy mi nenapadalo nic jiného než smrt. Viděl jsem ho v duchu polámaného a rozdrceného u paty nesmírně vysoké kaskády modři. A všude kolem něho civěl ten hloupý hmyz...

Pod povzbudivým dotykem plujících novin se mi na chvíli vrátil můj praktický duch. Bylo mi zcela jasné, že se musím dostat zpátky na Zem, ale pokud jsem viděl, neslo mě to od ní pryč. Ať se Cavorovi stalo cokoliv, byl-li dokonce ještě naživu, což se mi zdálo po tom objevu zakrvaveného papírového útržku neuvěřitelné, pomoci jsem mu nemohl. Skryl ho tam, živého či mrtvého, plášť noci bez jediného paprsku a musí tam zůstat aspoň tak dlouho, než mu budu moci vyslat naše krajany na pomoc. Udělám to? Měl jsem na mysli něco takového: dostat se zpátky na Zem, bude-li to možné, a potom podle zralejšího uvážení buď ukázat a vysvětlit tajemství koule několika důvěryhodným osobám a jednat s nimi, anebo si tajemství ponechat, prodat zlato, opatřit si zbraně, potraviny a pomocníka, a s takovou převahou se tam vrátit, vyjednávat s křehkými obyvateli Měsíce tentokrát jako rovný s rovným, zachránit Cavora, bude-li to ještě možné, a v každém případě obstarat dostatečnou zásobu zlata, abych mohl postavit další podnikání na pevnější základnu. Ale to už byla hudba budoucnosti, nejdříve jsem se musel dostat zpátky.

Jal jsem se podrobně uvažovat, jak návrat na Zem provést. Pokud jsem se potýkal s tímhle problémem, přestal jsem si lámat hlavu, co budu dělat, až se tam dostanu. Záleželo mi nakonec jenom na tom dostat se zpátky.

Posléze jsem vydumal, že nejlepší vyhlídku budu mít, když se spustím zase k Měsíci, jak nejtěsněji se odvážím, naberu tak rychlost, potom zavřu okna, proletím mimo něj, a až ho budu mít za sebou, otevřu okna obrácená k Zemi, a tak vyrazím pěkným tempem k domovu. Ale jestli mě tenhle nápad přivede na Zemi, či jestli snad budu prostě kroužit kolem ní po hyperbole, parabole nebo jiné křivce, to jsem odhadnout nedovedl. Později jsem dostal šťastné vnuknutí – otevřel jsem určitá okna směrem k Měsíci, jenž stál na obloze před Zemí, a tím jsem stočil kurs stranou, takže jsem si namířil k Zemi, kterou bych, jak se mi ujasnilo, bez nějakého takového triku určitě minul. Tyhle problémy mě stály hezkou chvíli perného přemýšlení – neboť nejsem matematik – a že jsem se nakonec strefil do Země, na tom mělo jistě větší zásluhu štěstí než mé úvahy. Kdybych byl tehdy věděl, co vím dnes, jak matematická pravděpodobnost stála proti mně, pochybuji, že bych se byl vůbec namáhal dotknout se knoflíků a o něco se pokoušet. A když jsem vydumal, co jsem pokládal za to pravé, otevřel jsem všechna okna k Měsíci, skrčil jsem se – tím pohybem jsem se vznesl na chvíli o pár stop do výše a zůstal jsem legračně viset ve vzduchu – a čekal jsem, jak se půlměsíc bude zvětšovat a zvětšovat, až ucítím, že větší blízkost by mi mohla být už nebezpečná. Potom okna zavřu, proletím kolem Měsíce rychlostí, jakou mi udělí – pokud se o něj nerozbiju – a tak budu pokračovat v cestě k Zemi.

To jsem také učinil.

Konečně jsem ucítil, že mám už dostatečný rozběh k Měsíci. Uzavřel jsem výhled, jímž jsem se na něj díval, a – jak si dnes vzpomínám – až neuvěřitelně zbaven úzkosti či tísně jsem se usadil v tom zrníčku hmoty plujícím v nekonečném vesmíru, abych bděl tak dlouho, dokud nenarazím na Zem. Vzduch v kouli se ohřívačem snesitelně oteplil, kyslík jej občerstvil, takže až na slabý nával krve do hlavy, jenž mě neopustil, co jsem se vzdálil ze Země, pociťoval jsem dokonalé fysické pohodlí. Světlo jsem už zase zhasil, aby mi nakonec nechybělo; seděl jsem potmě, jen Země pode mnou svítila a hvězdy se třpytily. Všechno bylo tak naprosto tiché a nepohnuté, že jsem mohl klidně být jedinou bytostí ve vesmíru, a přece jsem, ku podivu, nepociťoval větší osamělost nebo strach, než kdybych byl ležel na Zemi v posteli. Nu, a to mi připadá náramně zvláštní, protože za poslední hodiny pobytu v měsíčním kráteru se ve mně vědomí naprosté osamělosti vystupňovalo v úplná muka...

Bude to vypadat neuvěřitelně, ale časový interval, který jsem strávil ve vesmíru, nelze srovnat s žádným jiným časovým intervalem v celém mém životě. Někdy se mi zdálo, že sedím už nezměrné věky jako pohanský bůh na lotosovém listě, a jindy zase, že jsem skočil z Měsíce na Zemi za pouhý okamžik. Ve skutečnosti mi to zabralo celkem několik týdnů pozemského času. Ale po celou tu dobu jsem neznal starost ani úzkost, hlad nebo strach. Vznášel jsem se a přemýšlel přitom podivuhodně velkoryse a lehce o všem, co jsme podstoupili, i o celém svém životě, o pohnutkách a o tajných stránkách své bytosti. Zdálo se mi, že rostu a rostu, že jsem naprosto přestal vnímat pohyb, že se vznáším mezi hvězdami; a přitom mi každou myšlenku prostupovalo vědomí, jak nepatrná je Země a jak nekonečně nepatrný je na ní můj život.

Netroufám si vysvětlit, co se mi odehrávalo v mysli. Bezpochyby by se to dalo všechno přímo nebo nepřímo odvodit z nezvyklých fysických podmínek, v jakých jsem žil. Uvádím to zde prostě tak, jak to bylo, a bez bližšího komentáře. Nejvýrazněji jsem přitom prožíval pronikavou pochybnost o vlastní totožnosti. Odštěpil jsem se od Bedforda, mohu-li to tak vyjádřit; shlížel jsem na Bedforda svrchu jako na cosi triviálního, příležitostného, s čím jsem byl náhodou spojen. Viděl jsem Bedforda v mnoha situacích jako osla nebo jako ubohé zvíře, ačkoliv dosud jsem se na něj rád dívával s tichou pýchou jako na vrcholně oduševnělou nebo značně působivou osobnost. Viděl jsem ho nejen jako osla, ale jako potomka mnoha oslovských generací. Rozebíral jsem kriticky jeho školní léta a jinošství i jeho první setkání s láskou asi tak, jako kdyby člověk rozebíral chování mravence v písku... Něco z toho jasnozřivého období krouží bohužel kolem mne dodnes a pochybuji, že ještě někdy nabudu robustní samolibosti svých dřívějších let. Ale tehdy mě to nesoužilo ani za mák, neboť jsem žil v prazvláštním přesvědčení, že jsem vlastně pouze vědomím vznášejícím se ve vesmírném klidu a míru a Bedfordem že jsem právě tak málo jako kýmkoliv jiným. Proč by mě měly znepokojovat nedostatky toho Bedforda? Nebyl jsem odpovědný ani za něj, ani za ně.

Nějaký čas jsem s tím nesmírně groteskním přeludem bojoval. Pokoušel jsem se přivolat si na pomoc vzpomínku na nějaké světlé chvíle, na něžné nebo prudké city; tušil jsem, že se to vzrůstající rozštěpování mého já zastaví, když si připamatuji aspoň jedinou opravdovou trýzeň citu. Ale nedokázal jsem to. Viděl jsem Bedforda, klobouk v týle, šosy rozevláté, jak uhání via Chancery Lane na veřejnou zkoušku. Viděl jsem, jak se proplétá mezi podobnými tvorečky v té hemživé lidské stoce, jak na ně naráží a dokonce je slavnostně zdraví. To že jsem já? Viděl jsem Bedforda téhož večera v salóně jisté dámy, klobouk ležel na stole vedle něho – naléhavě už potřeboval kartáč – a on slzel. To že jsem já? Viděl jsem ho s tou dámou v rozmanitých pózách a citových rozpoloženích – ještě nikdy jsem se necítil víc odpoutaný... Viděl jsem ho, jak prchá do Lympne napsat hru, jak obtěžuje Cavora, jak ve vestě pracuje na kouli, jak odchází do Canterbury, protože se bojí letět s ním! To že jsem já? Nevěřil jsem tomu.

Stále jsem ještě soudil, že jsou to halucinace vyvolané samotou a tím, že jsem ztratil veškerou váhu a přestal vnímat odpor. Pokoušel jsem se tyhle počitky znovu nabýt a tloukl jsem sebou po kouli, štípal se do rukou a pevně je spínal. Mimo jiné jsem rozžal světlo, zmocnil jsem se roztrhaného čísla Lloydek a znovu jsem četl ty přesvědčivé realistické inzeráty o bicyklu Cutaway a o mohovitém dobrodinci i o ubohé dámě, jež prodává své „vidličky a lžičky“. Není pochyby, že všichni opravdu existují, i řekl jsem si: „Tohle je tvůj svět a ty jsi Bedford a vracíš se zpátky, abys v něm žil až do smrti.“ Ale pochybnosti v mém nitru stále ještě namítaly: „To nejsi ty, kdo tu čte, to je Bedford, ale ty přece nejsi Bedford. V tom je ten háček.“

„Zatraceně!“ vykřikl jsem. „A když nejsem Bedford, co tedy jsem?“

Avšak v téhle otázce se neobjevovalo světlo, přestože se mi hlavou honily roztodivné představy, záhadná vzdálená podezření jako stíny viděné z dáli... Víte, že mi napadlo, jako bych byl skutečně cosi nejen zcela mimo tento svět, nýbrž i mimo všechny světy a mimo prostor i čas, a jako by ten ubohý Bedford byl pouze kukátkem, jímž se dívám na život?...

Bedford! Jakkoliv jsem ho popíral, přece jsem s ním byl zřetelně spoután a věděl jsem, že ať jsem kde chci nebo čím chci, musím prožívat naléhavost jeho přání a sympatisovat se všemi jeho radostmi i starostmi až do konce jeho života. A až Bedford zemře – co potom?

Dost už toho pozoruhodného období mých zážitků! Uvádím je zde jednoduše proto, abych ukázal, jak osamocenost a odloučení od naší planety vyvolávaly podivné a netušené poruchy nejen ve funkcích a v pocitech každého tělesného orgánu, ale skutečně i v samém předivu mysli. Většinu dlouhatánské cesty vesmírem jsem přemítal o takovýchhle nepodstatných věcech, visel jsem v prázdnu mezi hvězdami a planetami, odtažitý a apatický jako nějaký mračný megaloman; a nejen svět, do něhož jsem se vracel, nýbrž i modře osvětlené jeskyně Selenitů, jejich opřilbené hlavy, jejich gigantické a obdivuhodné stroje i osud Cavora, bezmocně zavlečeného do onoho světa – všechno mi připadalo neskonale malicherné a zcela triviální.

Nakonec jsem na sobě ucítil přitažlivost Země, která mě táhla zase zpátky do pravého života pro lidi. A potom jsem si také uvědomoval stále jasněji, že jsem přece jenom Bedford, že se po úžasných dobrodružstvích vracím na náš svět a mám život, který při tom návratu pravděpodobně ztratím. Pustil jsem se do úvah o podmínkách, za jakých se musím spustit na Zem.

Errata:

30.05.2021 13:44