Vítej, návštěvníku!

Jakmile jsem se dostal do horních vrstev atmosféry, držela se dráha mého letu téměř rovnoběžně se zemským povrchem. Teplota koule začala neprodleně stoupat. Věděl jsem, že by bylo na místě, abych ihned klesl. Hluboko pode mnou, v houstnoucím šeru, se prostírala mocná rozloha moře. Otevřel jsem kdejaké okno a padal jsem – ze slunečního světla do soumraku a ze soumraku do noci. Země nabývala stále mohutnějších a mohutnějších rozměrů, pohltila hvězdy a rozhodila svůj stříbřitě průsvitný oblačný závoj s hvězdnou září, aby mě zachytila. Posléze už svět nevypadal jako koule, nýbrž jako deska a potom jako mísa. Nebyla to už planeta na obloze, nýbrž svět člověka. Zavřel jsem všechna okna až na jedno, obrácené k Zemi, v němž jsem nechal malou skulinku, a klesal jsem mírnější rychlostí. Rostoucí vodní plocha, už tak blízká, že jsem viděl temný třpyt vln, spěchala mi rychle vstříc. Koule se silně rozehřála. Zaklapl jsem poslední proužek okna, zamračeně jsem se posadil, kousal se do prstů a očekával jsem náraz...

Koule dopadla s mohutným šplíchnutím – voda jistě vystříkla na sáhy vysoko. Jak to šplíchlo, okamžitě jsem otevřel cavoritové okenice. Potápěl jsem se, ale stále pomaleji a pomaleji, a vtom jsem ucítil, jak se mi koule vzpírá pod nohama, a to jsem se hnal zase nahoru, jako když stoupá bublina. A posléze jsem plul a kolébal se na mořské hladině a moje cesta vesmírem dospěla ke konci.

Noc byla temná, obloha zatažená. Kdesi v dáli prozrazovaly dvě žluté tečičky, že tamtudy proplouvá loď, a poblíž se objevovala a zase mizela rudá záře. Kdyby se mi nebyla baterie svítilničky vyčerpala, mohli mě vylovit ještě té noci. Pocítil jsem vzrušení, přestože se mne začala zmocňovat nesnesitelná únava, a chvíli jsem horečně, netrpělivě doufal, že tím třeba mé cestování skončí.

Ale nakonec jsem přestal obcházet po kouli, usedl jsem, ruce na kolenou, a civěl jsem na vzdálené světlo. Kymácelo se nahoru a dolů, houpy, houp. Vzrušení mě přešlo. Uvědomil jsem si, že musím v kouli strávit ještě aspoň jednu noc. Byl jsem neskonale ospalý a vyčerpaný. A tak jsem usnul.

Probudila mě změna rytmického pohybu. Vyhlédl jsem čočkovým sklem a vidím, že jsem najel na velikánskou písčitou mělčinu. V dálce jsem zahlédl domy a stromy a na opačné straně jakousi křivku, matně rozmazanou loď, jakoby zavěšenou mezi nebem a mořem.

Vstal jsem a zapotácel jsem se. Ovládla mě jediná touha – vylézt ven. Průvlakový otvor byl nahoře, a já začal zápasit se šroubem. Pomalu jsem průvlak otevíral. Konečně svištěl vzduch zase dovnitř, tak jako kdysi svištěl ven. Ale tentokrát jsem nečekal, až se tlak upraví. V příštím okamžiku jsem se opřel do okna a nic, zhola nic mě nedělilo od staré známé pozemské oblohy.

Vzduch mi vrazil do prsou, div jsem se nezalkl. Skleněnou zátku jsem upustil. Vykřikl jsem, přitiskl si ruce na prsa a usedl. Chvíli mě to bolelo. Potom jsem se několikrát zhluboka nadechl. Posléze jsem mohl zase vstát a přecházet.

Pokusil jsem se prostrčit hlavu průvlakem a koule se převalila. Jako kdyby mi něco táhlo hlavu dolů, sotva jsem ji vystrčil. Bleskově jsem se ponořil zpátky, nebo jinak by mě to bylo přirazilo tváří pod vodu. Stálo mě to něco kroucení a cloumání, než se mi podařilo vylézt na písek, kde se ještě honily couvající vlny.

Nesnažil jsem se vstát. Zdálo se mi, že mám náhle tělo z olova. Matka Země se mě opět zmocnila – žádný cavorit jí v tom už nebránil. Usedl jsem a nedbal na to, že mi voda zaplavuje nohy.

Svítalo. Byl to šedý úsvit, silně zataženo, ale tu a tam prokukoval dlouhý ostrůvek nazelenalé šedi. Kousek dál kotvila jakási loď, bledá silueta lodi s jedním žlutým světlem. Voda se čeřila a valila se ke mně v dlouhých plytkých vlnách. Vpravo vzadu se zatáčela pevnina, štěrkovitý násep s malými chatrčemi a nakonec maják, navigační signál a výběžek pobřeží. Do vnitrozemí se táhl pás rovné písčiny, tu a tam přerušovaný kalužinami a končící asi po jedné míli v nízkém křovinatém břehu. Na severovýchodě bylo vidět jakési osamocené lázeňské místo, řadu odpudivých nájemných domů, nejvyšších bodů, jaké jsem na souši viděl, matných skvrn na jasnící se obloze. Jací podivíni mohli vztyčit ty kolmé sloupy na takové rozloze, to na mou duši nevím. Stojí tam jako kusy Brightonu,⁸ ztracené v pustině.

Dlouho jsem tam seděl, zíval a třel si obličej. Konečně jsem se ze všech sil pokusil vstát. Připadalo mi to, jako kdybych zvedal nějaké břemeno. Postavil jsem se.

Zahleděl jsem se na vzdálené domy. Po prvé od té doby, co jsme v kráteru málem umírali hlady, jsem pomyslel na pozemské jídlo. „Slaninu,“ zašeptal jsem, „vajíčka. Dobrou topinku a dobrou kávu... Ale jak mám, k sakru, dostat celý tenhle krám do Lympne?“ Zajímalo mě, kde jsem. V každém případě to bylo nějaké východní pobřeží, a než jsem přistál, viděl jsem Evropu.

Zaslechl jsem, jak v písku skřípají kroky, a na pláži se objevil přátelsky vyhlížející človíček s kulatým obličejem, ve flanelových kalhotách, froté ručník ovinutý kolem ramen a plavky přes ruku. Okamžitě mi bylo jasné, že jsem v Anglii. Civěl na kouli i na mne téměř dychtivě. Nespustil z nás oči a popošel blíže. Vypadal jsem nejspíš jako zuřivý divoch – nepopsatelně špinavý a ošuntělý, ale tehdy mi to nenapadlo. Dvacet yardů ode mne se zastavil. „Hé-éj, člověče!“ pronesl nejistě.

„Hej, vy tam!“ řekl jsem já.

Tím nabyl opět odvahy a zase kousek popošel. „Co je to zač, probůh?“ zeptal se mne.

„Můžete mi říct, kde to jsem?“ zeptal jsem se já.

„Tohle je Littlestone,“ ukazoval na domy, „a tam je Dungeness! Vy jste zrovna přistál? A co to máte? Nějaký stroj?“

„Ano.“

„Najel jste na mělčinu? Snad jste neztroskotal? Co je to?“

Rychle jsem uvažoval. Jak se ke mně ten mužíček blížil, odhadoval jsem, co je zač. „Ježíš!“ řekl.

„Vy jste ale zkusil! Já myslel, že – – – Nu – – – Kde vás to postihlo? Tamhleto plavidlo je jako záchranný člun?“

Rozhodl jsem se, že se toho prozatím chytnu. Párkrát jsem mu nejasně přisvědčil. „Potřebuji pomoc,“ povídal jsem chraptivě. „Potřebuji dostat nějaké věci na břeh – věci, které tu nemohu dobře nechat.“ Všiml jsem si, že ke mně po písčině přicházejí ještě tři mládenci příjemného zevnějšku s ručníky, v barevných flanelových kazajkách a slamácích. Zřejmě raný koupací oddíl z toho Littlestonu.

„Pomoc?“ opakoval mladý muž. „Ovšemže!“ Probudila se v něm neurčitá aktivita. „Co potřebujete nejdřív?“ Obrátil se a zakýval na ty tři mladíky. Přidali do kroku. Za chvilku stáli kolem mne a zasypávali mě otázkami, na něž se mi nechtělo odpovídat. „To vám všechno povím později,“ řekl jsem. „Jsem polomrtvý únavou. Sotva stojím na nohou.“

„Jděte do hotelu,“ povídal ten první mužíček. „My vám na to tady dohlídneme.“

Zaváhal jsem. „To nejde,“ prohlásil jsem. „V té kouli jsou dvě veliké zlaté tyče.“

Obrátili se nedůvěřivě jeden na druhého a potom na mne s novými dotazy. Odešel jsem ke kouli, sehnul jsem se, vlezl dovnitř a zanedlouho měli páky i roztržený řetěz Selenitů před sebou. Nebýt toho, že jsem byl tak strašně unaven, byl bych se jim vysmál. Stáli jako koťata nad švábem. Nevěděli co s tím. Tlustý mužíček se sehnul, zvedl konec jedné tyče a pak ji s heknutím zase pustil. Po něm to udělali všichni.

„Je to olovo, anebo zlato!“ řekl jeden.

„Zlato je to!“ řekl druhý.

„Zlato, určitě,“ řekl třetí.

Potom se všichni zadívali na mne a potom se všichni zadívali na zakotvenou loď.

„No tohle!“ zvolal mužíček. „A kde jste to vzal?“

Byl jsem příliš vyčerpaný, abych se držel lži. „Na Měsíci.“

Podívali se na sebe.

„Podívejte!“ řekl jsem. „Já se teď nebudu s nikým přít. Pomozte mi odnést zlato do hotelu – doufám, že s přestávkami zvládnete dva jednu tyč, a já povleču ten řetěz – a víc vám povím, až se trochu najím.“

„A co s tou koulí?“

„Ta tu nebude nikomu překážet,“ řekl jsem. „Rozhodně tady ale musí sakra zůstat. Jakmile se sem dostane příliv, určitě ji zvedne.“

Úžasem celí bez sebe naložili si mladíci nadmíru poslušně můj náklad na ramena a já s údy jako z olova kráčel v čele průvodu k vzdálené ukázce „přímořské čtvrti“. V půli cesty posílila naše řady dvě vyjevená děvčátka s lopatkami a později se objevil hubený hošík, který hned ostře zavětřil.

Vzpomínám si, že před sebou tlačil velocipéd a provázel nás s odstupem asi sta yardů po pravém boku; potom nás zřejmě zavrhl coby nedosti zajímavé, nasedl na kolo a šlapal si to přes rovnou písčinu ke kouli.

Ohlédl jsem se za ním.

„Ten se toho nedotkne,“ ujišťoval mě obtloustlý mladík a já jsem se rád nechal ujistit.

Zprvu mi tížilo mysl cosi z té ranní šedi, ale zanedlouho se slunce vyprostilo z nízkých mraků na obzoru, ozářilo svět a olověné moře změnilo v třpytné vody. Nálada se mi pozvedla. Se slunečním svitem mi vklouzlo do hlavy povědomí o nesmírném významu toho, co jsem vykonal a co ještě musím vykonat. Hlasitě jsem se zasmál, když muž vpředu zavrávoral pod mým zlatem. Jak teprve svět užasne, až se v něm ujmu svého místa!

Nebýt toho, že jsem byl nesmírně unaven, byl bych se pobavil tím, jak littlestonský hoteliér váhá mezi mým zlatem a úctyhodným doprovodem na jedné straně a mezi mým špinavým zevnějškem na straně druhé. Ale nakonec jsem se octl zase jednou v pozemské koupelně s teplou vodou a s jakýmsi hávem na převlečení – byl až nemožně malý, ale rozhodně čistý – který mi půjčil ten bodrý mužíček. Půjčil mi rovněž břitvu, ale já jsem se nedokázal donutit k tomu, abych napadl aspoň předsunuté linie ježatého vousu, jenž mi pokrýval tvář.

Sedl jsem si k anglické snídani, jedl s mdlou chutí – byla to chuť už mnoho týdnů stará a tuze zubožená – a konečně jsem se rozhýbal k tomu, abych odpovídal na otázky těch čtyř mladíků. A pověděl jsem jim pravdu.

„Nu,“ řekl jsem, „když tak naléháte – přivezl jsem si to z Měsíce.“

„Z Měsíce?“

„Ano, z Měsíce na nebi.“

„Ale jak to myslíte?“

„Tak jak to říkám, sakra!“

„To letíte rovnou z Měsíce?“

„Přesně tak! Vesmírem – v tom balónu.“ A pozřel jsem lahodné sousto vajíčka. V duchu jsem si říkal, že až poletím zpátky na Měsíc, vezmu si s sebou bedničku vajec.

Jasně jsem viděl, že mi nevěří ani slovo z toho, co jsem jim vyprávěl, ale zřejmě mě považovali za nejslušnějšího lháře, s jakým se setkali. Podívali se na sebe a potom soustředili palbu svých pohledů na mne. Očekávali pravděpodobně, že klíč k mé osobě najdou ve způsobu, jak si solím. Hledali patrně něco významného v tom, že si pepřím vejce. Nešly jim z hlavy ty podivně utvářené kusy zlata, pod nimiž se před chvílí potáceli. Ležely přede mnou, každý v ceně tisíců liber, a byly tak nezcizitelné jako dům nebo pozemek. Když jsem se díval přes šálek kávy na zvědavé obličeje svých pomocníků, začal jsem si uvědomovat, do jaké strašlivé džungle vysvětlování budu muset zabřednout, aby mi lidé zase rozuměli.

„To nemyslíte přece vážně – – –“ spustil nejmladší mládenec takovým tónem, jakým se mluví s umíněným děckem.

„Podejte mi, prosím vás, ten stojánek s topinkami,“ řekl jsem a dokonale jsem ho tím umlčel.

„Ale podívejte,“ začal jiný, „tomu přece nemůžeme věřit.“

„Nu dobrá,“ pokrčil jsem rameny.

„Nechce nám to říct,“ oznámil nejmladší mládenec divadelním šepotem a potom bravurně předstíraje chladnokrevnost: „Dovolíte, abych si zakouřil?“

Srdečně jsem mu přikývl na souhlas a pokračoval jsem v snídani. Druzí dva poodešli k vzdálenějšímu oknu, dívali se ven a neslyšně hovořili. Vtom mi něco napadlo. „Už je odliv?“ zeptal jsem se.

Nastalo ticho, rozpaky, kdo mi má odpovědět. „Za chvíli nastane,“ povídal tlustý mužíček.

„Ále co,“ říkal jsem, „daleko neodpluje.“

Sťal jsem třetí vajíčko a pronesl jsem menší řeč. „Podívejte se,“ povídal jsem, „nepředstavujte si, prosím vás, že jsem bručoun nebo že vám tu vykládám nehorázné lži nebo něco podobného. Jsem téměř nucen být trochu stručný a tajemný. Já docela chápu, že to vypadá velice podivně a že je to i na vaši fantasii trochu moc. Ujišťuji vás, že žijete v pamětihodné době. Ale zatím vám to nemohu objasnit – je to nemožné. Dávám vám své čestné slovo, že jsem právě přiletěl z Měsíce, a to je vše, co vám mohu říci... Nicméně jsem vám ohromně zavázán, rozumíte, ohromně. Doufám, že jsem vás svým chováním neurazil.“

„Ale kdepak, ani v nejmenším!“ prohlásil nejmladší mládenec vlídně. „Docela to chápeme,“ a nespouštěje ze mne ani na okamžik oči, zvrátil židli dozadu, div ji nepřevrhl, a jen s námahou udržel rovnováhu. „Ani trochu,“ řekl tlustý mladík. „To pusťte z hlavy!“ a všichni vstali, rozptýlili se po místnosti, procházeli se sem a tam a kouřili a všemožně se snažili dát najevo, jak jsou dokonale roztomilí a nezaujatí a jak nejsou ani trošku zvědaví na mne ani na kouli. „Ale stejně půjdu na tu loď dohlídnout,“ poznamenal jeden polohlasem. Kdyby se k tomu jenom dokázali přinutit, myslím, že by se byli dokonce sebrali a nechali mě být. Pustil jsem se do třetího vajíčka.

„Počasí je báječné, že?“ prohodil najednou tlustý mužíček. „Ani se nepamatuji, kdy jsme měli takové léto...“

Fffffúúúúú! Jako strašlivá raketa!

A kdesi se rozbilo okno...

„Co to?“ řekl jsem.

„Snad to není...?“ Vykřikl mužíček a běžel k rohovému oknu.

I všichni ostatní se rozběhli k oknu. Já jsem seděl a hleděl na ně.

Náhle jsem vyskočil, převrhl to třetí vajíčko a pádil jsem také k oknu. Právě mi cosi napadlo. „Nic není vidět,“ křičel mužíček a letěl ke dveřím.

„To ten kluk!“ řval jsem, ochraptělý vztekem. „To ten všivák zatracený!“ a obrátil jsem se, odstrčil číšníka – právě mi přinášel nové topinky – a vyřítil jsem se jako šílenec z místnosti a dolů a ven na tu jejich podařenou promenádičku před hotelem.

Moře, dosud hladké, rozčeřil spěchající vítr a v místech, kde kotvila koule, vířila voda jako za lodí. Nahoře kroužil jakýsi obláček jako rozplývající se kouř a tři čtyři lidé na pláži zírali pátravě k ohnisku nečekané explose. A to bylo vše! Za mnou se přiřítil ještě hotelový podomek a číšník a ti čtyři mladíci v pestrých flanelových kazajkách. Z oken a dveří se ozývaly výkřiky a vynořovali se všemožní starostliví lidé – s otevřenými ústy.

Chvíli jsem tam stál, přemožen novým vývojem událostí natolik, že jsem si na lidi ani nevzpomněl.

Byl jsem příliš ohromen, abych viděl skutečný dosah té katastrofy – příliš ohromen, jako bývá člověk, když z čista jasna utrží prudkou ránu. Až dodatečně si začne uvědomovat hloubku vlastního neštěstí.

„Panebože!“

Polil mě smrtelný pot. Kolena se mi podlamovala. Ponenáhlu mi začínalo svítat, co ta kalamita znamená pro mne. Ten hromský kluk je pryč – kdesi na obloze! Já jsem dokonale vyřízen. Za mnou v lokále leží zlato – můj jediný majetek na Zemi. Jak to všechno dopadne? Celkově jsem měl dojem obrovitého, nezvládnutelného zmatku.

„No ne,“ ozval se za mnou mužíček. „No ne, poslyšte!“

Otočil jsem se jako na obrtlíku a vidím dvacet třicet lidí, kteří mě nespořádaně obstoupili a bombardovali němými otázkami, nekonečnými pochybnostmi a podezřením. Nátlak jejich pohledů byl k nesnesení. Hlasitě jsem zasténal.

„Nemohu!“ zařval jsem. „Říkám vám, že nemohu! Nestačím na to! Musíte si lámat hlavu a – vůbec, běžte k čertu!“

Křečovitě jsem šermoval rukama. Mužík ode mne odstoupil, jako kdybych mu byl vyhrožoval. Prolétl jsem mezi nimi jako šipka k hotelu. Vpadl jsem do lokálu, zuřivě jsem zazvonil. Skočil jsem na číšníka, jen co vešel. „Poslyšte!“ řval jsem. „Sežeňte si pomocníky a okamžitě mi zaneste tyhle tyče nahoru do pokoje.“

Neporozuměl mi a já hulákal a zuřil. Objevil se jakýsi vyděšený stařeček v zelené zástěře a dva mladíci ve flanelových kalhotách. Vrhl jsem se k nim a vynutil si jejich služby. Jakmile jsem měl zlato ve svém pokoji, nic mi nebránilo, abych se s nimi nepohádal. „Ven,“ zařval jsem, „všichni ven, jestli nechcete vidět, jak se vám zblázním před očima!“ A pomohl jsem číšníkovi za rameno, když na prahu zaváhal. A sotva jsem za nimi zamkl dveře, strhal jsem se sebe mužíčkovy šaty, poházel je vpravo vlevo a bez meškání jsem skočil do postele. A tam jsem dlouho a dlouho ležel, nadával, až jsem se zalykal, a pomaličku jsem chladl.

Konečně jsem se uklidnil natolik, že jsem mohl vstát z postele a zazvonit na číšníka, který měl oči navrch hlavy, aby mi donesl flanelovou noční košili, whisky se sifonem a nějaké dobré doutníky. Když mi to všechno opatřil po do nebe volajících průtazích, které mě několikrát dohnaly ke zvonku, zamkl jsem opět dveře a jal jsem se velmi rozmyslně probírat celou situaci.

Čistý výtěžek velikého experimentu vypadl jako absolutní neúspěch. Byla to naprostá porážka a já jediný ji přežil. Bylo to absolutní fiasko a tahle kalamita je korunovala. Nezbývalo mi nic jiného než zachránit z toho debaklu především sám sebe a z vyhlídek, kolik se dá. Jedinou dovršující ranou osudu se rozplynulo všechno mé neurčité odhodlávání k návratu a k dobytí Měsíce. Vniveč se rozplynul můj úmysl letět tam zpátky, nabrat si plnou kouli zlata, dát si pak provést rozbor kousku cavoritu, zmocnit se tak velikého tajemství – a nakonec nalézt snad i mrtvého Cavora.

Já jediný jsem to přečkal a to je vše.

Myslím, že jít si lehnout byl jeden z nejšťastnějších nápadů, jaké jsem v té bídě tehdy měl. Jinak bych se byl určitě buď pomátl na rozumu nebo provedl něco osudného, nepředloženého. Ale tady, za zamčenými dveřmi a v bezpečí před jakýmkoliv vyrušováním, jsem mohl zevrubně promyslet situaci a v klidu si sestavit plán.

Věděl jsem samozřejmě docela jasně, co se přihodilo tomu chlapci. Vlezl do koule, šťoural do knoflíků, zavřel cavoritová okna a vznesl se. Je vysoce nepravděpodobné, že by byl zašrouboval poklop průvlaku, a i kdyby ano, jeho naděje na návrat jsou tisíc ku jedné. Docela určitě bude tíhnout s mými balíky někam ke středu koule, a tam zůstane, a tak přestane být zákonitým pozemšťanem, ačkoliv obyvatel nějakého odlehlého kouta vesmíru ho bude třeba pokládat za pěknou pozoruhodnost. Po této stránce jsem sám sebe přesvědčil okamžitě. A pokud jde o mou odpovědnost, čím víc jsem o tom přemýšlel, tím mi bylo jasnější, že se tím vůbec nemusím trápit, jen když o všem pomlčím. Dostaví-li se ke mně truchlící rodiče a budou požadovat svého ztraceného chlapce, postačí, budu-li já od nich požadovat svou ztracenou kouli – nebo se jich zeptám, o čem to mluví. Z počátku mě pronásledovala vidina plačících rodičů a poručníků a všemožných komplikací, ale pak jsem viděl, že musím prostě držet jazyk za zuby a nic se nemůže stát. A opravdu, čím déle jsem ležel, kouřil a přemýšlel, tím zřejměji jsem poznával, jak bude moudré, zůstanu-li nepřístupný.

Každý britský občan, pokud nespáchá škodu nebo neslušný čin, má právo objevit se náhle, kde se mu zlíbí, otrhaný a špinavý, jak se mu zlíbí, a s takovým množstvím surového zlata, jaké uzná za vhodné, a nikdo nemá nejmenší právo bránit mu v tom a zadržet ho. To jsem si nakonec sám zformuloval a opakoval jako soukromou Magnu Chartu⁹ své svobody.

Jakmile jsem tuto spornou otázku nechal stranou, mohl jsem se s rozvahou pustit do řešení jistých problémů, na něž jsem se předtím sotva odvážil pomyslet, problémů, které souvisely s mým úpadkem. Ale když jsem teď už měl dost času a na celou záležitost jsem pohlížel klidně, přišel jsem na to, že bude stačit, zatajím-li svou totožnost tím, že dočasně přijmu nějaké méně známé jméno, ponechám si ten dvouměsíční vous, co mi vyrostl na tváři, a risiko nějakých mrzutostí ze strany potměšilého věřitele, o němž jsem se již zmínil, se skutečně silně zmenší. Odtud k definitivnímu zahájení rozumné světské činnosti je už snadná cesta. Bylo to všechno bezpochyby úžasně malicherné, ale co jiného mi zbývalo?

Ať udělám, co udělám, rozhodl jsem se, že nesmím ztratit zdravý úsudek a jistotu.

Objednal jsem si do pokoje psací potřeby a adresoval jsem dopis bance v New Romney – nejbližší to bance, jak mě informoval číšník – v němž jsem sděloval řediteli, že si chci u nich otevřít účet, a žádal jsem ho, aby ke mně vyslal v drožce s dobrým koněm dvě důvěryhodné osoby s řádným pověřením asi tak pro cent zlata, jímž jsem náhodou obtížen. Podepsal jsem se jako „Blake“, což jsem pokládal za veskrze slušné jméno. Poté jsem si obstaral folkstonskou Modrou knihu, vyhledal jsem si oděvní závod, požádal jsem, aby mi poslali střihače vzít míru na tmavý tweedový oblek, a současně jsem si objednal kufřík, necesér, hnědé boty, košile, k tomu vhodný klobouk a tak dále; i hodinky u hodináře jsem si objednal. A když jsem vyřídil dopisy, dal jsem si přinést nahoru nejlepší oběd, jaký bylo možno v hotelu dostat, a pak jsem ležel s doutníkem v ústech co možná klidně a normálně, až se z banky dostavili podle mých instrukcí dva patřičně pověření úředníci a odvážili a odvezli mé zlato. Nato jsem si přetáhl pokrývky přes uši, abych neslyšel žádné klepání, a v pohodlíčku jsem usnul.

Usnul jsem. Pro prvního člověka, který se vrátil z Měsíce, je to nepochybně prosaická činnost a dovedu si představit, jak mladého čtenáře s fantasií mé chování zklame. Ale byl jsem strašlivě unavený a otrávený a co jiného jsem mohl k čertu dělat? Kdybych byl tehdy někomu vyprávěl svůj příběh, neměl jsem ani nejmenší naději, že by mi uvěřil, a jistě by mi to bylo přivodilo nesnesitelné mrzutosti. Usnul jsem. Když jsem se konečně zase probudil, byl jsem připraven čelit světu, jak jsem býval zvyklý od té doby, co jsem dospěl do odpovědného věku. A tak jsem odešel do Itálie a tam píši tenhle příběh. Nepřijme-li ho svět jako skutečnost, ať si ho pokládá za smyšlenku. Mně na tom nezáleží.

Když jsem teď už s vyprávěním hotov, udivuje mě pomyšlení, jak dokonale to dobrodružství pominulo a skončilo. Každý je přesvědčen, že Cavor byl nepříliš skvělý vědecký experimentátor, jenž vyhodil v Lympne do povětří svůj dům i sebe, a ránu, která se ozvala po mém příchodu do Littlestonu, vysvětlují na základě pokusů s výbušninami, jaké se neustále provádějí v lyddském státním podniku dvě míle odtud. Musím se přiznat, že jsem dosud nepřipustil svou účast na zmizení mladého Tommyho Simmonse – tak se jmenoval ten hošík. To by asi chtělo pořádně podepřít důkazy, než by se to vysvětlilo. Můj nenadálý příchod na littlestonskou pláž v hadrech a se dvěma tyčemi nepopiratelného zlata se vysvětluje rozmanitými duchaplnými způsoby – mne to netrápí, co si kdo o mně myslí. Navlékl prý jsem to všechno tak, abych se vyhnul příliš dotěrným otázkám, pokud jde o zdroj mého bohatství. Rád bych viděl člověka, který by dovedl vymyslet příběh, v němž by všechno klapalo tak jako v tomhle. Nu, ať si to tedy považují za výmysl – tady ho máte.

Pověděl jsem svůj příběh – a teď se asi budu muset zase věnovat starostem pozemského života. Člověk si musí vydělávat na živobytí, i když byl na Měsíci. Pracuji tedy zde v Amalfi na scénáři hry, kterou jsem si nahodil před tím, než vkročil do mého života Cavor, a snažím se dát si život do pořádku tak jako dříve, než jsem Cavora potkal. Musím se přiznat, že se těžko soustřeďuji na hru, když mi vnikne do pokoje měsíční svit. Je zrovna úplněk a včera v noci jsem strávil celé hodiny venku v loubí a hleděl na zářivou prázdnotu, která tolik skrývá. Představte si to! Stoly i židle, podstavce i tyče ze zlata! K sakru! Kdybych jenom znovu narazil na ten cavorit! Ale něco takového se nepřihází v životě dvakrát. Jsem tu, mám se o něco lépe než v Lympne, a to je vše. A Cavor spáchal sebevraždu důmyslněji než jakákoliv lidská bytost před ním. Příběh se tedy uzavírá tak definitivně a beze zbytků jako sen. Zapadá tak málo do ostatních životních skutečností, tolik se v něm toho zcela vymyká veškeré lidské zkušenosti – jak to skákání, jídlo, dýchání, tak ty beztížné stavy – že na mne skutečně přicházívají chvíle, kdy přes všechno své měsíční zlato sám skoro věřím, že to byl přece jenom sen...

------------------------ Poznámky:

  8 Brighton - mondénní lázeňské město na jižním pobřeží Anglie, 75 km od Londýna.

  9 Magna Charta - zkrácený název pro Velkou listinu svobod (Magna Charta Libertatum), jejíž podepsání r. 1215 si na anglickém králi Janu Bezzemkovi vynutila normanská šlechta ve spojení s anglosaským městským a selským stavem. Má charakter ústavní listiny, která zaručuje nejen politická a ekonomická práva jednotlivých stavů a měst, ale jmenovitě též individuální práva občanská.

Errata:

30.05.2021 13:44