Vítej, návštěvníku!

Poutník v čase (považujeme za vhodné ho takto nazývat) nám zaníceně vypravoval o závazné věci. Jeho šedé oči se leskly a mžikaly a jindy bledá tvář plála ruměncem. V krbu hořel jasný oheň a v perličkách, jež stoupaly a vybublávaly z našich sklenic, se odrážela měkká zář bělavě žhnoucího světla. Židle, hostitelův vlastní vynález, naše těla spíše objímaly a hýčkaly, než abychom na nich prostě jen seděli. Panovala nádherná odpolední atmosféra, kdy se myšlenky, zbavené pout přízemnosti, rozlétnou k výšinám. Poutník zdůrazňoval jednotlivá místa svého výkladu pohybem hubeného ukazováčku – a my jsme jen tak seděli a ospale se obdivovali jeho nadšení pro tento nový paradox (aspoň tak se nám jevil) jeho rozumu.

„Je nutné, abyste mě pozorně sledovali. Budu muset vyvrátit jednu nebo dvě všeobecně platné představy. Například geometrie, jakou jste se učili ve škole, je založena na zcela mylném základě.“

„Není to pro nás na začátek moc velké sousto?“ ozval se pochybovačně Filby, hašteřivý člověk s rezavými vlasy.

„Já od vás přece nežádám, abyste věřili něčemu, co nemá rozumné opodstatnění. Zanedlouho budete nuceni přiznat, co potřebuji. Zajisté je vám známo, že přímka, čára, jejíž tloušťka se v matematice rovná nule, reálné neexistuje. To jste se učili, že ano? Stejně tak nemá z matematického hlediska vůbec žádnou plochu. Existuje pouze jako abstrakce.“

„Ano, je to tak,“ souhlasil psycholog.

„Rovněž tak krychle, která má jen délku, šířku a výšku, nemůže skutečně existovat.“

„Vyloučeno!“ vyskočil Filby. „Pevné těleso samosebou může existovat. Všechny skutečné předměty...“

„To se domnívá řada lidí. Ale přemýšlejte chvíli. Může existovat okamžitá krychle?“

„Nerozumím vám,“ zavrčel Filby.

„Může reálně existovat krychle, jejíž doba trvání se rovná nule?“

Filby se zamyslel.

„Je to jasné,“ pokračoval Poutník v čase. „Každé skutečné těleso musí mít čtyři rozměry – délku, šířku, výšku a trvání. Hned vám vysvětlím, z jakého důvodu většinou přehlížíme tento fakt. Ve skutečnosti máme co do činění se čtyřmi dimenzemi. Tři z nich vymezují prostor, čtvrtá je čas. Máme však tendenci nečinit podstatný rozdíl mezi oněmi třemi dimenzemi a mezi dimenzí čtvrtou, protože se stává, že naše vědomí se v ní občas pohybuje jen jedním směrem – od počátku do konce našeho života.“

„To je...,“ vmísil se do debaty mladý člověk, který se urputně snažil zapálit si nad lampou doutník, „to je ovšem jasné.“

„O to pozoruhodnější je, že tento fakt bývá tak často přehlížen,“ vysvětloval dál Poutník v čase s nepatrným náznakem úsměvu. „Takhle bychom měli skutečně čtvrtou dimenzi vnímat, ale je spousta lidí, kteří o ní mluví a netuší, co se tím vlastně míní. Jde jen o jiný způsob pohlížení na čas. Není žádný rozdíl mezi časem a kteroukoliv z ostatních tří prostorových dimenzí kromě toho, že naše vědomí se v něm pohybuje stejným směrem. Přesto se někteří pošetilci zuby nehty drží mylné stránky této představy. Víte všichni, co tvrdí o takové čtvrté dimenzi?“

„Já ne,“ ozval se venkovský purkmistr.

„V podstatě jde o toto: O prostoru, jak ho vymezili naši matematici, se praví, že má tři rozměry, které můžeme nazvat délka, šířka a výška. Prostor lze tedy vždy definovat ve vztahu ke třem plochám, z nichž každá je v pravém úhlu k ostatním. Někteří filozofové však položili otázku, proč právě tři dimenze – proč nehledat pravoúhlý vztah v jiném směru – a pokusili se formulovat čtyřdimenzionální geometrii. Referoval o tom asi před měsícem profesor Simon Newcomb na zasedání newyorské matematické společnosti. Víte přece, že na rovné ploše, která má pouze dva rozměry, můžeme snadno demonstrovat model pevného třírozměrného tělesa. Vědci se proto domnívají, že podobným způsobem s pomocí třírozměrných modelů mohou znázornit i čtyřrozměrné těleso – je to jen otázka zvládnutí perspektivy. Chápete?“

„Nu, ano,“ mručel venkovský purkmistr, svraštil obočí a upadl do jakési zádumčivosti. Pohyboval přitom rty, jako by si opakoval modlitbu. „Ano, myslím, že jsem to pochopil,“ vyhrkl po chvíli a jeho tvář se náhle rozjasnila.

„Nebudu vás unavovat výklady o tom, že jsem se nějaký čas zabýval touto čtyřdimenzionální geometrií. Dosáhl jsem jistých pozoruhodných výsledků. Například zde vám ukážu podobenku člověka v osmi letech, další v patnácti, v sedmnácti, ve třiadvaceti letech. Zcela zřetelně vidíte, že jsou to jakési úseky – trojrozměrná zobrazení jeho čtyřdimenzionální existence. Ta je nezvratná a pevně daná.“

Poutník v čase se na chvíli odmlčel, aby umožnil přítomným strávit jeho sdělení, a poté pokračoval:

„Vědci velmi dobře vědí, že čas je jen jistý druh prostoru. Podívejte se na tyto údaje. Jde o zcela běžný záznam meteorologických pozorování. Tahle čára znázorňuje pohyb barometru. Včera byl barometr dost vysoko v noci poklesl, dokud nedosáhl až do této výše. Rtuť tedy opsala určitou křivku – nicméně tato čára se nedá zaznamenat v žádné prostorové dimenzi. Rtuť ji přesto opsala: a z toho musíme vyvodit jediný závěr – že patří ke čtvrté dimenzi.“

„Jenže,“ namítl lékař, jenž upřeně pozoroval uhlíky v krbu, „je-li čas skutečně pouze čtvrtou dimenzí prostoru, proč byl vždy vnímán jako cosi jiného? A proč se nemůžeme pohybovat v čase, tak jako se pohybujeme v ostatních prostorových dimenzích?“

Poutník v čase se usmál.

„Jste si jist, že se v prostoru můžeme volně pohybovat? Můžeme bez obtíží jít napravo i nalevo, dopředu i dozadu, a lidé to opravdu vždycky dělali. Ve dvou dimenzích se tedy pohybujeme zcela běžně, to připouštím. Ale pohyb dolů a vzhůru? V něm nás omezuje gravitace.“

„Nemáte úplně pravdu,“ namítl lékař. „Existují přece balóny!“

„Jenže dřív, než se objevily, neměl člověk možnost vertikálního pohybu – pokud nebereme v potaz výskok či nerovnosti povrchu.“

„Pohyb dolů i nahoru je přesto do určité míry možný,“ stále oponoval lékař.

„Daleko snáze dolů než nahoru.“

„Jenže v čase se není možné pohybovat vůbec, není možné vzdálit se z přítomného okamžiku.“

„Milý pane, a v tom se právě mýlíte. Celý svět se v tomto ohledu mýlí. Dostáváme se stále dál od přítomného okamžiku. Naše duchovní bytost, jež je nehmotná, a tudíž nemá žádný rozměr, prochází dimenzí času neměnnou rychlostí od kolébky až do hrobu. Je to stejné, jako bychom se spouštěli dolů, v případě, že bychom svoji existenci začali padesát mil nad zemským povrchem.“

„Má to však jeden háček,“ přerušil ho psycholog. „V prostoru se můžeme pohybovat všemi směry, ale v čase ne.“

„A to je právě zárodek mého velkého objevu. Jestliže tvrdíte, že se nemůžeme pohybovat v čase, jste na omylu. Například vzpomínám-li si živě na nějakou událost, vracím se v duchu k okamžiku, kdy se odehrála; jsem duchem nepřítomný, jak se říká. Na okamžik jsem vykonal skok do minulosti. Bohužel nám scházejí prostředky, abychom se mohli vrátit zpět na delší dobu – tak je tomu i u primitiva nebo u zvířete, které se nedokáže udržet šest stop nad zemí. Ale civilizovaný člověk je na tom v tomto směru lépe než primitiv. Může navzdory gravitačním zákonům vystoupat do výšky v balónu. Proč by tedy nemohl doufat, že jednou dokáže zastavit nebo uspíšit pohyb v časové dimenzi nebo dokonce změnit jeho směr a ubírat se opačně?“

„Ó!“ vyskočil Filby. „To všechno je...“

„Proč ne?“ znovu se ptal Poutník v čase.

„Odporuje to zdravému rozumu,“ řekl Filby.

„Proč?“ odpověděl další otázkou Poutník.

„I kdybyste dokázal, že černé je bílé,“ uzavřel Filby, „mě stejně nepřesvědčíte.“

„Možná že ne,“ usmál se Poutník. „Ale udělal jste již první krok – věnoval jste pozornost mému bádání v čtyrdimenzionální geometrii. Dávno jsem toužil po stroji...“

„Na cestu časem!“ zvolal mladík.

„Který by se dokázal pohybovat kterýmkoliv směrem v prostoru i čase podle přání toho, kdo ho ovládá.“

Filby se spokojil s ironickým smíchem.

„Ale já ho mám experimentálně ověřený,“ prohlásil Poutník.

„To by byla báječná pomůcka pro historika,“ podotkl psycholog. „Člověk by se mohl vypravit do minulosti a ověřit si, zda například bitva u Hastingsu proběhla skutečně tak, jak je vylíčena.“

„Nemyslíte, že byste tam vzbuzoval nežádoucí pozornost?“ napadlo lékaře. „Naši předkové neměli velké pochopení pro anachronismy.“

„Člověk by se mohl učit řečtinu přímo od Homéra nebo od Platóna,“ uvažoval mladíček nahlas.

„A kdybyste to udělal, jistě byste při zkoušce propadl. Němečtí jazykovědci totiž řečtinu dost vylepšili.“

„A co teprve budoucnost!“ zvolal mladík. „Jen si to představte! Investoval bych peníze nebo bych si je uložil na vysoký úrok, a hurá do budoucnosti!“

„A třeba byste našel společnost,“ musel jsem se usmát, „zbudovanou na čistě komunistických principech.“

„To jsou jen výstřední a bláznivé teorie!“ poznamenal psycholog.

„Ano, byl jsem stejného názoru, a proto jsem o ničem nemluvil, dokud...“

„Experimentálně ověřený stroj času?“ zvolal jsem. „Chcete to dokázat?“

„Experiment!“ vykřikl Filby, jenž nevynikal přílišnou bystrostí ducha.

„Předveďte nám ten svůj experiment,“ navrhl psycholog, „i když všichni předem víme, že to bude jen humbuk.“

Poutník v čase se po nás s úsměvem podíval. A stále s týmž úsměvem si vrazil ruce hluboko do kapes, vstal a pomalu vyšel z pokoje. Slyšeli jsme šoupání jeho trepek, jak kráčel po dlouhé chodbě směrem k laboratoři.

Psycholog se na nás podíval.

„To jsem zvědav, co vymyslel.“

„Určitě půjde o nějaký trik,“ poznamenal lékař a Filby nám začal vyprávět o jednom kouzelníkovi, kterého viděl v Burslemu, ale nestačil dokončit ani pár úvodních vět a už tu byl zas Poutník v čase, a překazil tak jeho historku.

Držel v rukou lesklý kovový předmět, jen o málo větší než hodinky. Na první pohled bylo zřejmé jeho pečlivé zpracování. Byl vyroben ze slonové kosti a z jakési průhledné hmoty, čiré jako křišťál. A teď musím co nejpřesněji vylíčit, co následovalo, protože to bylo zcela nepochopitelné (pokud jsme nechtěli už předem přijmout jeho teorii). Poutník přinesl jeden z malých osmiúhelníkových, stolků, které byly rozestaveny po celém pokoji, a umístil ho před krbem tak, aby dvě z jeho nožek stály na krbové předložce. Na jeho desku položil svůj přístroj. Pak si k němu přitáhl židli a posadil se. Na stolku stála pouze malá lampa se stínidlem, jejíž jasné světlo dopadalo na model. V místnosti kromě toho hořelo asi dvanáct svíček – dvě v mosazných svícnech nad krbem, ostatní ve svícnech na zdi, takže pokoj byl dostatečně osvětlen.

Seděl jsem v nízkém křesle blízko krbu. Posunul jsem se dopředu tak, abych seděl uprostřed mezi Poutníkem v čase a krbem. Filby seděl za naším hostitelem a nahlížel mu přes rameno. Lékař a venkovský purkmistr ho sledovali z pravé strany, psycholog z levé. Mladík postával za psychologem. Všichni jsme dávali bedlivý pozor. Zdá se mi neuvěřitelné, že by za těchto podmínek bylo možné provést nějaký trik, sebedokonaleji připravený a nacvičený a sebeobratněji provedený. Poutník v čase se podíval na nás a pak na přístroj.

„Tak prosím!“ nevydržel napětí psycholog.

„Tento strojek,“ začal uvážlivě Poutník v čase, který se lokty opřel o stůl a sepnul nad přístrojem ruce jako stříšku, „je pouze model. Je to zmenšenina mého stroje k putování časem. Povšimněte si, že má velmi neobvyklý tvar a že tato ručička je ze zvláštního třpytivého materiálu, jako by ani nebyla skutečná.“ Ukázal na součástku prstem. „A zde jsou dvě malé bílé páčky.“

Lékař vstal ze své židle a začal si stroj prohlížet.

„Je to nesmírně pečlivě vyrobeno,“ tiše podotkl.

„Pracoval jsem na něm dva roky,“ vysvětlil Poutník v čase.

Všichni jsme následovali lékařova příkladu a přistoupili blíž.

„Chci, abyste pochopili, že stlačíme-li jednu páčku, odešleme stroj do budoucnosti, stlačíme-li druhou páčku, dostaneme se do minulostí. Na toto sedadlo usedne cestující časem. Zmáčknu teď páku a uvedu stroj do chodu. Ten pak zmizí, odputuje do budoucnosti a už tu nebude. Dobře si ho prohlédněte. A pořádně přezkoumejte také stůl, abyste se přesvědčili, že to není žádný klam. Když už mám o svůj model přijít, nerad bych, aby se o mně říkalo, že jsem šarlatán.“

Nastala asi minutová přestávka. Zdálo se, že mi psycholog chce něco říci, ale nakonec od toho upustil. Poutník v čase pak zvedl prst směrem k páčce.

„Ne,“ pronesl náhle. „Podejte mi ruku!“

Obrátil se k psychologovi, vzal ho za ruku a požádal ho, aby natáhl ukazováček. A tak to byl nakonec on, kdo vyslal model stroje času na jeho cestu bez návratu. Všichni jsme viděli, jak zmáčkl páčku.

Jsem si zcela jist, že se nejednalo o žádný podvod. Pocítili jsme jemný závan větru, plamen lampy se rozkomíhal. Jedna ze svíček nad krbem zhasla. Malý strojek se náhle začal točit kolem své osy, jeho obrysy se zamlžovaly – na vteřinu vypadal jako kotouč matně se lesknoucího kovu a slonoviny – a potom zmizel! Nezůstalo po něm ani stopy. Na stole stála jen lampa.

Všichni jsme ohromeně mlčeli. Pak Filby hlasitě zaklel. Psycholog se vzpamatoval ze své strnulosti jako první a rychle se sehnul, aby se podíval pod stůl. Poutník v čase se jeho počínání vesele zasmál.

„Tak co tomu říkáte?“ obrátil se k psychologovi. Pak vstal a došel ke krbu, kde měl na římse položenou krabičku s tabákem. Začal si nacpávat dýmku. Byl k nám obrácen zády.

Strnule jsme na sebe hleděli.

„Poslyšte,“ ozval se lékař, „myslíte to skutečně vážně? Opravdu věříte, že stroj odcestoval v čase?“

„Jistě,“ pravil Poutník v čase a sklonil se k ohništi, aby si vzal hořící louč. Když si pak zapálil dýmku, prudce se otočil a pohlédl psychologovi přímo do tváře. (Psycholog, jenž chtěl dokázat, že ho to nemůže vyvést z rovnováhy, si vzal doutník a snažil se ho zapálit, ale přitom přehlédl fakt, že si ho zapomněl oříznout). „A co víc, mám i velký stroj,“ ukázal směrem k laboratoři. „Je už skoro dokončený. Jakmile bude hotový, chci na něm sám tu cestu podniknout.“

„Chcete říci, že ten malý strojek se odebral do budoucnosti?“ pochybovačně se otázal Filby.

„Do budoucnosti nebo do minulosti – to přesně nevím.“

Po krátké přestávce osvítil psychologa nápad.

„Jestliže skutečně zmizel, pak jedině do minulosti,“ téměř vykřikl.

„Proč?“ nechápal Poutník v čase.

„Protože předpokládám, že pohyb v čase neznamená současně pohyb v prostoru. Kdyby se totiž odebral do budoucnosti, musel by celou tu dobu být stále zde, protože by musel procházet současností.“

„Jenže,“ ozval jsem se s námitkou, „kdyby putoval do minulosti, byli bychom ho spatřili dnes, když jsme vkročili do tohoto pokoje, ale i třeba minulý čtvrtek, když jsme se zde sešli stejně jako týden předtím!“

„To jsou závažné námitky,“ poznamenal venkovský purkmistr, který se snažil tvářit nestranně, a otočil se na Poutníka v čase.

„Ale vůbec ne!“ řekl Poutník v čase. Pak se obrátil k psychologovi: „Pane, vy jste moudrý člověk. Vy jim to můžete vysvětlit. Je to takzvaný podprahový obraz, který nikdy nedosáhne k prahu našeho vnímání.“

„Ovšem,“ povzdechl si psycholog a jal se nás poučovat. „Je to zcela běžná záležitost. Mělo mě to napadnout už dřív. Není to nic složitého – dokládá to všeobecně známý paradox. Ten stroj nemůžeme vidět ani ocenit, stejně jako nespatříme loukotě točícího se kola nebo střelu letící vzduchem. Putuje-li časem padesátkrát nebo stokrát rychleji než my, a tudíž proběhne-li minutou, zatímco my procházíme vteřinou, bude výsledný vjem padesátinou nebo setinou toho, který by vznikl, kdyby stroj neputoval časem. Opravdu je to velmi jednoduché.“ Pohybem ruky obsáhl prostor, kde se předtím stroj nalézal. „Vidíte,“ řekl a zasmál se.

Asi minutu jsme všichni seděli a pozorovali prázdný stůl. Poutník v čase se nás konečně otázal, co si o tom všem myslíme.

„Dnes večer to všechno vypadá velmi věrohodně,“ usoudil lékař. „Ale počkejme do zítřka. Ráno moudřejší večera...“

„Chtěli byste vidět skutečný stroj času?“ nečekaně se otázal Poutník v čase. Bez meškání pak vzal lampu a vedl nás dlouhou chodbou ke své laboratoři.

Živě si vzpomínám na mihotavé světlo, na siluetu jeho podivné široké hlavy, tanec stínů na stěnách... Vidím, jak jsme ho všichni následovali, celí zmatení, avšak nedůvěřiví. V laboratořích jsme spatřili větší vydání onoho malého přístroje, který nedlouho předtím zmizel přímo před našima očima.

Některé součástky tohoto stroje byly zhotoveny z niklu, jiné ze slonoviny, část z nich byla nepochybně vyřezaná či vysoustruhovaná z horského křišťálu. Celý stroj byl na první pohled dokončený, ale nakonec jsem si všiml, že na lavici vedle několika technických výkresů leží ještě průhledné páky ukončené hlavicemi.

Vzal jsem jednu z nich do ruky, abych si ji mohl lépe prohlédnout. Vypadala jako z křemene.

„Poslyšte,“ vydechl lékař, „to myslíte úplně vážně? Anebo je to další žertík – jako ten duch, kterého jste nám ukazoval loni o vánocích?“

„Na tomto stroji,“ pravil Poutník v čase důstojně s lampou ve vztyčené pravici, „hodlám probádat čas. Je to všem jasné? V životě jsem nic nemyslel tak vážně.“

Nikdo z nás nevěděl, jak má na toto prohlášení reagovat. Koutkem oka jsem zachytil pohled Filbyho, jenž stál za lékařovými zády a důležitě na mě mrkl.

Errata:

30.05.2021 13:44