Myslím, že tou dobou ještě nikdo z nás v existenci stroje času skutečně nevěřil. Jisté je jen jedno – Poutník v čase patřil k lidem, kteří jsou příliš chytří na to, aby jim ostatní věřili. Člověk měl pocit, že nevidí všechno kolem Poutníka. Za jeho průzračnou upřímností jsme všichni vždy tušili jakési tajemné hlubiny či důmyslná osidla. Kdyby nám byl model stroje času ukazoval Filby a používal přitom Poutníkova slova, projevovali bychom vůči němu daleko méně skepticismu. Dokázali bychom totiž uhodnout jeho motivy – toho by prokoukl kdekdo. Ale Poutník v čase tajil ve své povaze nejednu podivnou libůstku, a my jsme mu proto nedůvěřovali. To, co by mohlo zajistit méně chytrému člověku nehynoucí slávu, působilo v jeho rukou jako trik. Je chyba, když člověk něco dělá bez viditelné námahy. Seriózní lidé, kteří by ho i brali vážně, si nikdy nebyli jisti jeho způsoby. Měli dojem, že svěřit mu k posouzení vlastní pověst je stejně nerozumné, jako ukládat vzácný porcelán v dětském pokoji. Z toho důvodu se nedomnívám, že by se někdo z nás v následujícím týdnu až do příštího čtvrtka příliš šířil o putování v čase. Nicméně nepochybuji ani o tom, že se většina z nás v duchu zaměstnávala touto podivnou hypotézou. Svářila se v nás očividná nevěrohodnost toho, co jsme slyšeli, s kuriózní možností, jež by nastala, kdyby to byla pravda. Domysleli jsme si, k jakým zmatkům by to všechno mohlo vést. Pokud mě se týká, pořád jsem se vracel k tomu triku se zmizelým modelem. Pamatuji se, že jsme o tom debatovali s lékařem, s nímž jsem se sešel v pátek v Linneaenu. On tvrdil, že cosi podobného viděl v Tübingenu, a kladl značný důraz na to, že při experimentu zhasla svíčka. Stejně však nedokázal podat jakékoliv rozumné vysvětlení, jak byl celý kousek proveden.

Příští čtvrtek jsem se opět odebral do Richmondu. Domnívám se, že patřím k nejstálejším návštěvníkům Poutníka v čase. Trochu jsem se opozdil, a tak jsem v salóně již zastihl čtyři nebo pět hostů. Před krbem stál lékař, v jedné ruce třímal kus papíru, ve druhé hodinky. Ohlížel jsem se, kde je vlastně náš hostitel, když vtom lékař prohlásil:

„Je půl osmé. Myslím, že bude nejlepší, když se navečeříme.“

„Kde je?“ otázal jsem se netrpělivě.

„Vy jste teprve dorazil? Všechno je to trochu podivné. Zdrželo ho něco neodkladného. V tomto listě mě žádá, abychom začali večeřet bez něho, pokud se nevrátí do sedmi hodin. Po svém návratu vše vysvětlí.“

„Podle mého by byla škoda, kdyby to jídlo přišlo vniveč,“ poznamenal redaktor chvalně známého deníku.

Lékař zazvonil na sluhu. Jediný, kdo byl kromě mne a lékaře přítomen na večeři minulý týden, byl psycholog. Dalšími dnešními hosty byl jistý pan Blank, výše zmíněný redaktor, další žurnalista a ještě nějaký muž, jehož jsem neznal, tichý a plachý vousáč. Pokud jsem si stačil všimnout, neotevřel za celý večer ústa.

Při večeři se debatovalo o tom, proč zde není Poutník, a proto jsem se žertem zmínil o putování v čase. Redaktor žádal vysvětlení, a tak psycholog ctěné společnosti posloužil neobratným vylíčením „geniálního paradoxu a triku“, jehož jsme před týdnem byli svědky. Byl asi uprostřed vyprávění, když se dveře do chodby zvolna a nehlučně otevřely. Seděl jsem přímo naproti, a proto jsem ho zahlédl jako první.

„Dobrý večer!“ zvolal jsem. „Konečně!“

Dveře se otevřely dokořán a před námi stál Poutník v čase. Vykřikl jsem úžasem.

„Bože můj!“ vyjekl lékař, který ho spatřil hned vzápětí. „Člověče, co se vám stalo?“

Celá společnost se otočila ke dveřím.

Poutník byl v hrozném stavu. Šaty měl zaprášené, špinavé a potrhané, vlasy rozcuchané a snad i trochu šedivější než dříve, ať to bylo způsobeno prachem, nebo skutečně ještě víc zešedivěly. Měl příšerně bledý obličej, bradu mu hyzdila hnědá jizva po čerstvě zhojené ráně. Jeho výraz byl naplněn jakýmsi hlubokým utrpením, celkově působil vyděšeně a nerozhodně.

Na okamžik se zastavil na prahu, jako by byl oslněn světlem. Pak. vešel do pokoje. Kráčel však belhavě, jako chodívají tuláci s rozbolavělýma nohama.

Mlčky jsme na něho hleděli a čekali, až promluví.

Neřekl ani slovo, jen těžce došel až ke stolu a namáhavě natáhl ruku ke sklence vína. Redaktor rychle dolil prázdnou číši šampaňským a podal mu ji.

Poutník sklenici rázem vyprázdnil. Zdálo se, že mu víno prospělo, neboť se konečně rozhlédl kolem stolu a tváří se mu mihl stín jeho někdejšího úsměvu.

„Kde jste, u všech všudy, byl?“ prolomil mlčení lékař.

Zdálo se, že ho Poutník v čase neslyší.

„Nenechte se rušit,“ řekl zajíkavě. „Jsem úplně v pořádku.“

Odmlčel se, a pak znovu natáhl ruku se sklenicí směrem k redaktorovi, aby mu ještě nalil. I další sklenku vypil jedním douškem.

„To mi udělá dobře,“ poznamenal.

Jeho oči ztratily matný lesk a na tvářích se mu objevil slabý ruměnec. Jeho pohled těkal z jednoho návštěvníka na druhého s tichým uspokojením. Očima pak přeletěl vytopený, útulný pokoj. Pak pronesl, stále jako by si jeho slova teprve musela hledat cestu:

„Půjdu se umýt a převléknout. Pak se vrátím a vysvětlím vám... Schovejte mi porci skopové pečeně. Mám hroznou chuť na kus masa.“

Najednou se úkosem podíval na redaktora, který u něj byl vzácným hostem, a prohodil, že doufá, že se mu vede dobře. Redaktor mu neprodleně začal klást otázky.

„Hned vám všechno povím,“ unaveně slíbil Poutník v čase, „jsem..., ale to je k smíchu. Počkejte chviličku.“

Postavil sklenici na stůl a zamířil ke dveřím. Znovu jsem si všiml, že podivně kulhá a má trochu houpavou chůzi. Když procházel kolem, vstal jsem ze židle a podíval jsem se mu na nohy. Měl na nich jen pár roztrhaných, krví zbrocených ponožek.

Dveře za ním zapadly. Měl jsem skoro chuť rozběhnout se za ním, ale včas jsem si vzpomněl, jak mu byl proti mysli jakýkoliv rozruch kolem jeho osoby. Na chvíli jsem zůstal jako přimrazený.

„Podivné chování velkého učence!“ pronesl redaktor, který podle svého zvyku mluvil, jako by psal titulky pro své články. Toto jeho prohlášení mě vytrhlo z letargie. Opět jsem se začal věnovat osvětlenému jídelnímu stolu.

„Co je zase tohle za taškařici?“ vrtěl hlavou žurnalista. „Hraje si snad na žebráka? Já ho nechápu.“

Střetl jsem se s psychologovým pohledem. V jeho tváři jsem četl, že ho napadlo totéž co mě. Myslel jsem na to, jak obtížně se belhal Poutník v čase po schodech vzhůru. Nicméně si nemyslím, že by si někdo jiný všiml, že kulhá.

Jako první se z překvapení vzpamatoval lékař. Zazvonil znovu na služebnou, aby přinesla druhý chod. Poutník v čase totiž neměl rád při večeři neustálou přítomnost služebnictva.

Když bylo jídlo doneseno, redaktor se chopil vidličky a nože a mlčenlivý host následoval jeho příkladu.

Pokračovali jsme v jídle. Nikdo nemluvil, jen občas někomu z nás ujel projev podivu či úžasu. Nakonec mlčení nevydržel zvědavý redaktor.

„Cožpak si náš přítel vylepšuje příjmy žebrotou? Anebo mu něco vlezlo na mozek?“ otázal se.

„Jsem si jist, že se všechno týká stroje času,“ řekl jsem a vyprávěl jim, co nám minule vysvětlil psycholog.

Noví hosté se tvářili nevěřícně. Redaktor vystoupil jako první s námitkami.

„Jak by to spolu mohlo souviset? Člověk se přece nemůže vrátit celý uprášený jen proto, že objevil nějaký paradox, nebo snad ano?“

Protože ho nic dalšího už nenapadlo, uchýlil se k ironii.

„Cožpak v budoucnosti nemají kartáče na šaty?“

Ani žurnalista nepřikládal mému prohlášení žádnou víru a pomáhal redaktorovi v jeho snadném úkolu – zlehčovat celou záležitost a žertovat o ní. Oba patřili k nové generaci našich novinářů – byli to sice bodří, avšak velmi neuctiví mladí muži.

„Náš zvláštní dopisovatel pro zprávy z pozítří!“ zvolal žurnalista, když se Poutník za chvíli vrátil. Měl na sobě normální večerní oblek a kromě jeho vyděšeného výrazu nic nepřipomínalo změnu, která mne předtím tak polekala.

„Představte si,“ pokračoval redaktor rozjařeně, „tito lidé tvrdí, že jste cestoval do příštího týdne! Vypravujte nám o tom!“

Poutník v čase beze slova došel ke svému místu. Pousmál se svým obvyklým způsobem.

„Kde mám to skopové?“ otázal se klidně. „Ani nevíte, jaký je to požitek, napíchnout si na vidličku kousek masa!“

„A co váš příběh?“ naléhal redaktor.

„Příběh ať jde k čertu,“ odbyl ho Poutník v čase. „Nejdřív se chci najíst. Nepovím ani slovo, dokud nedostanu do těla trochu živin. Díky. A trochu soli.“

„Alespoň jedno slovo,“ žadonil jsem. „Putoval jste v čase?“

„Ano,“ přikývl Poutník v čase s plnými ústy.

„Dal bych třeba i šilink za podrobné vyprávění,“ žertoval redaktor.

Poutník v čase postrčil sklenici směrem k tichému návštěvníkovi a ťukal o ni nehtem, načež sebou mlčenlivý pán, který mu dosud strnule hleděl do očí, trhl a nalil mu víno.

Zbytek večera proběhl v napjaté atmosféře. Pokud mě se týká, musel jsem zadržovat příval otázek, jež se mi draly na rty, a myslím, že ostatní na tom byli stejně. Žurnalista se snažil zmírnit napětí vyprávěním lechtivých anekdot o Hettii Potterové.

Poutník v čase však věnoval svoji pozornost výhradně večeři a jedl jako vyhladovělý tulák. Lékař kouřil cigaretu a neustále ho pozorně sledoval. Tichý muž působil svojí zamlklostí ještě nejapněji než předtím a popíjel šampaňské s takovou vervou, že rozhodně nemohl být příliš nervózní.

Konečně Poutník v čase odstrčil prázdný talíř a rozhlédl se kolem sebe.

„Myslím, že bych se vám měl všem omluvit,“ poznamenal. „Měl jsem příšerný hlad. Zažil jsem něco úžasného.“

Pak natáhl ruku pro doutník a pečlivě mu seřízl špičku.

„Pojďme do kuřárny. Moje historka je příliš dlouhá, než aby se mohla vyprávět nad špinavým nádobím.“

Zazvonil na služebnictvo a odvedl nás do vedlejšího pokoje.

„Vyprávěl jste už o tom stroji Blankovi, Dashovi a Chosemu?“ otázal se mě, když se pohodlně uvelebil v lenošce.

„Ale vždyť to celé je jen paradox!“ zvolal redaktor.

„Nechci se dnes hádat. Svůj příběh vám rád povím, avšak přít se s vámi nechci a nemohu,“ dodal Poutník. „Pokud si to přejete, budu vám vyprávět, co se mi stalo, ale nesmíte mě vyrušovat. Cítím potřebu všechno vypovědět. Bohužel, mnohé z toho bude znít jako lež. Ale ať! Všechno je to pravda – každé slůvko, ať už si o tom budete myslet cokoliv. Ve čtyři hodiny jsem byl ve své laboratoři, ale pak... Prožil jsem osm dní, jaké nikdy předtím neprožila žádná lidská bytost! Jsem strašlivě unavený, ale nepůjdu spát dřív, dokud vám všechno nevylíčím. Vyprošuji si však jakékoliv přerušování. Souhlasíte?“

„Souhlasíme,“ slíbil redaktor a všichni jsme pak svůj souhlas zopakovali po něm.

Poté začal Poutník v čase vyprávět svůj příběh, který jsem později zapsal. Zprvu seděl opřený o opěradlo lenošky a mluvil jako velmi unavený člověk. Postupně se však rozhovořil.

Při zapisování tohoto příběhu až bolestně vnímám, že mé pero a inkoust – a především mé schopnosti – ani zdaleka nestačí na to, aby přesně vyjádřily jeho podstatu.

Doufám, že ho budete číst velmi pozorně, přesto však přitom nemůžete vidět bledou, upřímnou tvář vypravěče, jež se črtala v jasném kuželu světla malé lampy, ani nemůžete slyšet jeho hlas. Nedokážete si představit, jakou mimikou doprovázel zvraty příběhu.

Většina nás posluchačů seděla ve stínu, neboť svíčky v kuřáckém pokoji nebyly rozsvíceny. Osvětlen byl jen žurnalistův obličej a nohy tichého společníka.

Zpočátku jsme na sebe občas pohlédli, po chvíli jsme však už jen napjatě sledovali obličej Poutníka v čase.

Errata:

30.05.2021 13:44