Pamatuj, že 'host' má omezené možnosti!

Minulý čtvrtek jsem některým z vás vyložil princip stroje času a ukázal jsem vám i skutečný stroj, jenž stál dosud nedokončený v mé laboratoři. Stojí tam opět, samozřejmě byl při cestě v čase trochu poškozen – jedna páka ze slonoviny je zlomená, mosazná příčka ohnutá, ale jinak je v pořádku. Domníval jsem se, že ho dokončím v pátek. Ale následující den jsem zjistil, že jedna niklová páčka je přesně o palec kratší, a musel jsem ji tedy opravit. Proto byl stroj dokončen až dnes ráno kolem desáté hodiny. Naposledy jsem ho celý zkontroloval, přitáhl jsem znovu všechny šrouby, přikápl jsem ještě olej na křemíkovou tyč a usedl jsem na sedadlo. Myslím si, že sebevrah, který namíří ústí svého revolveru přímo proti svému čelu, musí pociťovat tutéž zvědavost, co bude následovat, jako jsem prožíval já. Jednou rukou jsem uchopil páku, s jejíž pomocí se stroj uvádí do pohybu, druhou jsem pak položil na páku, kterou se stroj zastavuje. Zmáčkl jsem první a bezprostředně nato druhou. Měl jsem pocit, jako bych zavrávoral. Bylo to totéž, jako když se nám v noci zdá, že někam padáme. Rozhlédl jsem se kolem sebe a viděl jsem svoji laboratoř v naprosto stejném stavu jako předtím.

Stalo se něco?

Na okamžik se mi zdálo, že mě šálí smysly. Pak jsem si povšiml hodin. Před chvílí bylo deset hodin a jedna minuta, avšak teď bylo skoro půl čtvrté!

Nadechl jsem se, stiskl zuby a sevřel jsem oběma rukama páku, jíž se stroj uváděl do pohybu. Pocítil jsem prudký poryv zvířeného vzduchu. Laboratoř se pokryla mlhou, její obrysy potemněly.

Vtom vešla paní Watchettová a prošla směrem ke dveřím do zahrady. Zdálo se, že mě nevnímala. Myslím, že k tomu, aby přešla místnost, potřebovala asi tak minutu, ale mně se zdálo, že se kmitla pokojem jako střela. Zmáčkl jsem páku až do nejzazší polohy.

Rázem nastala noc, jako když zhasne lampa, a okamžitě bylo zítra. Již tak nezřetelná a temná laboratoř ztemněla ještě víc. Pak nastala zítřejší noc, a opět byl den a noc, rychle se střídající. V uších mi bzučelo, v hlavě jsem měl pojednou dokonalý zmatek.

Nedovedu, bohužel vylíčit jednotlivé dojmy při putování v čase. Je to velmi nepříjemné – jakýsi pocit prudkého, neovladatelného pohybu. Hrozně jsem se obával, že se v příštím okamžiku rozbiju na sto kusů. Zvýšil jsem rychlost a noc následovala za dnem jakoby mávnutím černého křídla. Zdálo se, že nejasné obrysy laboratoře už zmizely docela. Spatřil jsem, jak slunce poskakuje po obloze a celou ji přetančí za jedinou minutu. Každá tato minuta znamenala jeden den. Domníval jsem se, že laboratoř byla zničena a já jsem se ocitl pod širým nebem. Nabyl jsem nejasného dojmu, že se tu stavělo jakési lešení, ale ujížděl jsem příliš rychle, než abych mohl postřehnout jakýkoliv pohyb věcí kolem sebe. I ten nejpomalejší pohyb ve tmě byl pro mě jen nezřetelnou šmouhou. Prudké pulsování tmy a světla mi působilo ostrou bolest očí. V té mžikavé tmě jsem spatřil měsíc, jenž rychle couval i přibýval až k úplňku, a uvědomoval jsem si slabý odlesk kroužících hvězd. Jak jsem ujížděl vzrůstající rychlostí, pojednou splynulo vlnění dne a noci do jednolité šedi. Obloha získala temně modrý odstín téže zářivé barvy, jakou můžete spatřit za ranního úsvitu. Z kmitajícího slunce se stal skvoucí ohnivý pruh, črtající jakýsi oblouk v prostoru, z měsíce pak slabší chvějivý proužek. Hvězdy jsem již nedokázal rozeznat, vnímal jsem je jen jako občasný jasnější závoj, míhající se v modři.

Krajina byla mlhavá a neurčitá. Dosud jsem setrvával na tomto pahorku, kde teď stojí můj dům. Jeho šedý hřbet se zdvíhal nade mnou. Viděl jsem růst stromy a měnit se v lehké chomáče páry – hned byly hnědé a hned zase zelené; rostly, mohutněly, ševelily listím, a pak zmizely. Viděl jsem zrod obrovských, nádherných, ale mlhavých budov, jež pomíjely jako sny.

Celý zemský povrch se proměnil. Rozplýval se a donekonečna ubíhal před mými zraky. Ručičky na přístrojích, které měřily rychlost mého putování časem, se točily stále rychleji. Najednou jsem si všiml, že se sluneční pás pohybuje nahoru a dolů, od slunovratu ke slunovratu, za méně než jednu minutu. Usoudil jsem tudíž, že za tuto jedinou minutu uplynul celý rok. A každou minutu také nad krajinou přeletěl bílý sníh, ihned zmizel, a na chvilku ho vystřídala jasná jarní zeleň.

Nepříjemné pocity, které jsem měl po startu, se nyní ztlumily. Konečně splynuly v jakési hysterické kolotání. Pozoroval jsem, že se stroj neohrabaně kymácí, ale nedovedl jsem si to vysvětlit. Moje myšlenky byly ostatně příliš zmatené, než abych toho byl schopen. Zmocňovalo se mé jakési šílenství, jak jsem se tak řítil do budoucnosti.

Zpočátku jsem ani nepomyslel na to, abych se zastavil. Ale pojednou mi na mysli vytanuly nové dojmy – jistá zvědavost, ale zároveň i určitý strach –, až konečně úplně převládly. Jaký podivuhodný vývoj lidstva, jaký skvělý pokrok ve srovnání s naší dnešní málo rozvinutou civilizací mi mohl uniknout, říkal jsem si, když jsem se zblízka díval do toho šerého klamného světa, který tu ubíhal a rotoval před mými zraky.

Zahlédl jsem jakési nádherné, obrovské stavby, daleko rozlehlejší než všechny budovy postavené v naší době. Přesto vypadaly, jako by byly stvořeny ze třpytu a mlhy. Viděl jsem, jak na tomto pahorku vybujela daleko sytější zeleň a zůstávala tam bez jakékoliv zimní přestávky.

I když jsem na ni hleděl přes závoj svého zmatku, připadala mi nesmírně krásná. A tak mě napadlo, abych zastavil.

Nesměl jsem podceňovat nebezpečí, jež by vyplynulo z toho, kdybych v prostoru, v němž jsem se se strojem nalézal, narazil na nějakou pevnou hmotu. Dokud jsem závratnou rychlostí putoval časem, nijak na tom nezáleželo. Byl jsem – pokud to tak lze říci – rozředěn. Prostupoval jsem jako pára skulinami hmot, s nimiž jsem se náhodně setkával. Ale zastavit znamenalo vtlačit se, molekulu po molekule, do všeho, co by mi stálo v cestě. Mé atomy by se mohly dostat do tak těsného styku s atomy eventuální překážky, že by mohla nastat bouřlivá chemická reakce, možná dokonce výbuch, který by mě i můj stroj rozmetal ze všech myslitelných dimenzí – do Neznáma. Znovu a znovu jsem uvažoval o této možnosti, už když jsem stroj zhotovoval. Tehdy jsem ji přijal jako nevyhnutelné nebezpečí, jedno z těch, s nimiž člověk musí počítat. Avšak teď, když bylo toto nebezpečí takřka na dosah ruky, jsem ho vnímal daleko intenzívněji. Výsledkem toho bylo, že mi najednou z té absolutní výjimečnosti všeho kolem, ze skřípotu a kymácení stroje, ale hlavně z pocitu dlouhotrvajícího pádu, úplně povolily nervy. Říkal jsem si, že se asi už nikdy nezastavím. Propadl jsem své ztřeštěnosti a rozhodl jsem se zastavit naráz. Jako netrpělivý blázen jsem trhl pákou, stroj se okamžitě překotil a já jsem byl střemhlav vymrštěn do vzduchu.

Do uší mi udeřil rachot hromu. Asi jsem byl na okamžik omráčený. Kolem svištělo nemilosrdné krupobití. Seděl jsem na hebkém trávníku vedle svého převráceného stroje. Všechno mi dosud připadalo šedivé, ale zpozoroval jsem, že mi už přestává hučet v uších. Rozhlédl jsem se kolem sebe.

Vypadalo to, že jsem se ocitl na malém trávníku v zahradě, obklopené rododendrony. Všiml jsem si, že z jejich purpurových květů crčí déšť a padají krupky. Tančící rej odražených krup vytvořil nad strojem jakýsi obláček, který se snášel k zemi jako kouř. Rázem jsem byl promočený na kůži.

Náramně pěkné přivítání pro člověka, jenž musel putovat tolik let, aby toto vše směl spatřit! pomyslel jsem si.

Najednou jsem si uvědomil, že je pošetilé takhle tu sedět a moknout. Vstal jsem a rozhlédl se. Nad rododendrony jsem skrz mlhavou spršku zahlédl obrovskou sochu vytesanou z jakéhosi bílého kamene. Nic jiného jsem dosud nebyl schopen rozpoznat.

Je těžké vylíčit mé pocity. Postupně, jak se krupobití vzdalovalo, jsem mohl sochu pozorovat důkladněji. Byla neobyčejně vysoká, neboť bělokorá bříza, jež stála vedle ní, jí stěží dosahovala po ramena. Socha byla vytesaná z bílého mramoru a znázorňovala jakousi okřídlenou sfingu, která však neměla perutě volně složené, ale roztažené, takže vypadala, jako když se vznáší. Podstavec byl ulit pravděpodobně z bronzu a byl hustě pokryt nazelenalou rzí. Obličej sfingy byl shodou okolností obrácený přímo ke mně – připadalo mi, že mě její nevidoucí oči pozorují. Na rtech jí ulpíval slabý nádech úsměvu. Socha už byla velmi zvětralá, a to působilo velice nepříjemným, až chorobným dojmem. Dost dlouho jsem ji pozoroval – půl minuty nebo půl hodiny – nevím. Tím, jak nad ní sláblo nebo houstlo krupobití, občas vypadala, jako by se vzdalovala a zase přibližovala. Konečně jsem od ní na okamžik odvrátil oči a s ulehčením jsem zjistil, že se dešťová clona roztrhla a už prosvítá kousek modré oblohy, jenž sliboval, že brzy vysvitne slunce.

Opět jsem úkosem pohlédl na bílou sochu a rázem jsem si uvědomil, jak krkolomná byla celá tato moje cesta. Co asi spatřím, až mlhavá clona zmizí úplně? Co se stalo s lidstvem? Nestala se krutost převládající lidskou vášní? Co když lidské pokolení ztratilo veškeré lidské přednosti a zvrhlo se v nějaké nelidské, odporné, přitom však velmi silné tvory? Mohl jsem jim připadat jako jakési prehistorické zvíře – odpudivé, nečisté stvoření, vzbuzující hrůzu, které je třeba bezodkladně zabít.

Zanedlouho jsem začal rozeznávat i jiné předměty – veliké budovy s prolamovanými parapety a vznosnými sloupy. V utišující se bouři v pozadí vystupovala zalesněná úbočí kopců.

Zmocnil se mě panický strach. Jako šílený jsem přiskočil ke stroji času a usilovně jsem se snažil dát ho do pořádku. Právě v té chvíli se bouří prodraly první sluneční paprsky. Sedává přeprška zmizela jako vlečka roucha jakéhosi ducha. Po blankytné modři letní oblohy nad mou hlavou letěly hnědavé cáry mračen, rozplývající se do prázdna. Kolem mě stály obrovské budovy, po dešti se blyštěly, a já jsem jasně a zřetelně viděl všechny jejich detaily. Na jejich římsách a okapech se bělaly velké nerozpuštěné kroupy.

Cítil jsem se v tomto cizím světě bezbranný. Měl jsem asi stejný pocit, jaký zakouší letící pták, když nad sebou zahlédne křídla krahujce, jenž se ho snaží dostihnout. Můj strach se změnil v paniku. Nadechl jsem se, zatnul zuby a zuřivě jsem rukama nohama zápolil se strojem. Ten nakonec pod zoufalým napětím mého těla povolil a podařilo se mi ho otočit do normální polohy. Přitom jsem se bolestivě uhodil do brady. Stál jsem, těžce jsem oddechoval a s jednou rukou položenou na páce a druhou na sedátku jsem se chystal znovu nastoupit.

Ale díky tomu, že jsem se ujistil o možnosti návratu, se mi znovu vrátila odvaha. Začal jsem se rozhlížet po tomto světě daleké budoucnosti s větší dávkou zvědavosti a s daleko menším strachem.

V kruhovém otvoru vysoko na zdi nejbližšího domu jsem zahlédl skupinu postav, oblečených do nádherných měkkých rouch. I ony mě viděly a obrátily se směrem ke mně.

Pak jsem zaslechl přibližující se hlasy. Za křovinami kolem bílé sfingy se objevily hlavy a ramena běžících lidí.

Jeden z nich vyběhl přímo na cestičku, vedoucí k trávníku, kde jsem stál se svým strojem. Byl to malý tvoreček, asi čtyři stopy vysoký, oděný do purpurové tuniky, stažené koženým pásem. Na nohou měl sandály s kothurny, neviděl jsem to však přesně.

Ten tvor mě překvapil svou krásou a půvabem, zároveň však i nepopsatelnou křehkostí. Jeho ruměnec mi připomínal růžové tváře souchotináře – tu příslovečnou hektickou krásu. Při pohledu na něj jsem nabyl sebedůvěry a odtáhl jsem ruce od stroje.

Errata:

30.05.2021 13:44