„Připadalo mi, že jsem teď na tom mnohem hůř než dříve. Kromě nocí, během nichž mě trápila ztráta stroje času, jsem až dosud choval, naději, že se mi podaří utéct. Ale moje nové objevy tuto naději zhatily. Až dosud mě zde držela dětinská prostota malých lidiček a jakési neznámé síly, které jsem musel pochopit, abych nad nimi zvítězil. Avšak v ohavných vlastnostech morloků se mi zjevil zcela nový živel – něco nelidského a zlověstného. Instinktivně jsem tyto tvory nenáviděl. Byl jsem ve stejné situaci jako člověk, který spadne do jámy – obhlížel jsem si jámu a vymýšlel jsem způsob, jak se z ní dostat. Teď jsem se cítil jako zvíře v pasti, jehož nepřítel se musí každou chvíli objevit.

Možná vás překvapí, koho jsem teď považoval za svého nepřítele a koho jsem se bál. Byla to tma při novoluní. Na tuto myšlenku mě přivedla Weena několika zprvu nepochopitelnými poznámkami o „temných nocích“. Nebyl tak velký problém uhodnout, co mohou blížící se „temné noci“ znamenat. Měsíce ubývalo; každou noc byla větší a větší tma. Do jisté míry jsem už dokázal pochopit příčinu strachu malých obyvatel Horního světa. Nejasně jsem tušil, jaká nečistá zvěrstva tropili morlokové za novoluní. Byl jsem si nyní téměř jist, že i moje druhá hypotéza je zcela pochybená. Obyvatelé Horního světa kdysi možná byli privilegovanou aristokracií a morlokové jejich sluhy, ale tento stav již dávno pominul. Oba druhy, potomci lidí, upadaly nebo dokonce již upadly do úplně nových vzájemných vztahů. Morlokové, jako kdysi králové z karolínské dynastie, pod zemí nakonec přestali být schopni žít na sluncem ozářeném zemském povrchu. Soudil jsem, že morlokové zhotovovali pro eloie oblečení a zabezpečovali jejich potřeby, na které byli zvyklí, snad na základě svého někdejšího zvyku sloužit. Konali to tak bezmyšlenkovitě, jako stojící kůň hrabe nohou, jako se lovec baví zabíjením zvířat, prostě protože v jejich podvědomí existoval odedávna zakořeněný podobný zvyk.

Bylo však jasné, že starý pořádek již doznal značných trhlin. Bohyně spravedlivé odplaty Nemesis se hlásila o slovo.

Odjakživa, po tisíce generací, vystrkoval člověk svého bližního z blahobytu a sluneční záře. A teď se ten bližní vracel – jenže jiný. Eloiové byli nuceni se znovu naučit dávno zapomenutým věcem. Opět na ně dolehl strach.

Pojednou se mi v mysli vynořila vzpomínka na maso, které jsem viděl v podsvětí. Bylo zvláštní, že jsem si na to vzpomněl: nebyl to výsledek logického uvažování, ale jako by mi tu otázku něco našeptávalo. Snažil jsem si vzpomenout, jaký tvar to maso mělo. Zmocnil se mě neurčitý, avšak neodbytný pocit čehosi známého, ale nedovedl jsem v té chvíli určit, co to bylo.

Přestože i mě ovládal stejný bezmocný děs jako malé lidičky, byl jsem přece jen z jiného těsta než oni. Přišel jsem z naší doby, která byla obdobím největšího rozkvětu lidského pokolení, jež není ochromeno strachem a zbavilo se hrůzy z neznáma. Chtěl jsem se alespoň bránit. Bez otálení jsem se rozhodl, že si opatřím nějaké zbraně a vybuduji si nějaké opevněné místo, kde bych mohl nerušeně spát. Potřeboval jsem podobné útočiště, abych mohl tomuto cizímu světu čelit alespoň se zlomkem sebedůvěry, kterou jsem ztratil, když jsem si uvědomil, jakým tvorům jsem byl každou noc vydán napospas. Věděl jsem, že pokud se nebudu před nimi cítit bezpečný, nepodaří se mi usnout. Zachvěl jsem se hrůzou při pomyšlení, kolikrát si mě už asi prohlíželi.

Odpoledne jsem bloumal údolím Temže, avšak nenašel jsem žádné místo, které bych mohl považovat za nedobytné. Všechny budovy i stromy mi připadaly snadno přístupné pro takové obratné lezouny, jakými soudě podle jejich studní morlokové dozajista byli. Tu mi opět vytanula na mysli štíhlá cimbuří paláce ze zeleného porcelánu a jeho hladké lesklé zdi. Proto jsem večer vzal Weenu za ruku jako malé dítě a vydal jsem se do kopců směrem na jihozápad. Odhadoval jsem, že je ten dům vzdálený sedm nebo osm mil, ale ve skutečnosti to bylo skoro osmnáct. Poprvé jsem si toho místa všiml v mlhavém odpoledni, kdy se vzdálenosti zdají být menší. Navíc se mi ještě rozviklal podpatek u pohodlných starých bot a podešví se proklubal cvoček, takže jsem kulhal.

Když jsem spatřil palác, černě se odrážející od bledě žluté oblohy, bylo již dávno po západu slunce.

Weena byla velmi ráda, když jsem ji vzal do náruče a nesl ji, avšak po nějaké době mě prosila, abych ji zase pustil na zem. Běžela po mém boku, jen chvílemi odbíhala z přímé cesty stranou natrhat květiny, které mi pak strkala do kapes. Moje kapsy ostatně Weenu vždy uváděly v úžas. Nakonec se rozhodla, že jde o jakési neobvyklé vázy na květinovou výzdobu. Alespoň ona je k tomuto účelu využívala.

Právě si vzpomínám, že když jsem si svlékal kabát, našel jsem...“

Poutník se odmlčel, sáhl rukou do kapsy a mlčky položil na stolek dvě zvadlé květiny, které se vzdáleně podobaly velkému bílému slézu. Pak pokračoval ve vypravování.

„Jak se večerní ticho vkrádalo na svět a my přecházeli hřebeny směrem k Wimbledonu, začala být unavená a chtěla se vrátit do šedého kamenného domu. Ukázal jsem jí vzdálena cimbuří paláce ze zeleného porcelánu a snažil jsem se jí vysvětlit, že tam nalezneme bezpečný úkryt a zbavíme se strachu.

Znáte tu krásnou chvíli ticha, která nastane vždy před soumrakem? I listí stromů přestává šelestit. Pro mě toto večerní ticho v sobě vždy skrývá nádech očekávání. Obloha byla jasná, vzdálená a čistá, až na několik vodorovných pruhů v místě, kde zašlo slunce. Tento večer dostalo očekávání barvu mých obav. V tomto temnějícím tichu nabyly moje smysly na vnímavosti. Zdálo se mi, že pod nohama cítím, jak je země dutá, téměř jsem skrz ni viděl morloky, jak lezou ve svých mraveništích a nemohou se dočkat tmy. Ve svém rozechvění jsem se dohadoval, že můj vpád do jejich doupěte budou vnímat jako vyhlášení války. Proč mi vzali stroj času?

Ubírali jsme se v tom tichu dál a soumrak přešel v noc. Pohasla jasná modř dálek a stromy zčernaly. Weenu přemohl strach a únava. Vzal jsem ji do náruče, konejšivě jsem na ni mluvil a hladil ji. Když pak tma ještě zhoustla, ovinula mi Weena ruce kolem krku a pevně se přitiskla obličejem k mému rameni. Tak jsme sestupovali po povlovném svahu do údolí, a tu jsem ve tmě málem spadl do malé říčky. Přebrodil jsem ji a stoupal do dalšího kopce kolem několika domů, v nichž spali eloiové, a kolem bezhlavé sochy Fauna. Rostly tu také akáty.

Dosud jsem nespatřil žádného morloka, ale noc teprve začínala a temné hodiny před východem nového měsíce byly ještě před námi.

Z vrcholku nejbližšího kopce jsem viděl hustý les, který se přede mnou rozprostíral v celé své šíři. Váhal jsem. Nemohl jsem vpravo ani vlevo dohlédnout jeho konce. Pociťoval jsem již únavu – bolely mě hlavně nohy – proto jsem se zastavil, opatrně jsem položil Weenu a usedl na trávník. Palác ze zeleného porcelánu jsem již neviděl a byl jsem na pochybách, zda jdeme správným směrem. Hleděl jsem do černé spleti lesního porostu a přemýšlel, co se v něm asi skrývá. Větve byly tak hustě spletené, že jsem ani nezahlédl hvězdy. I kdyby nebylo onoho číhajícího nebezpečí, o které jsem se snažil nedbat, abych udržel na uzdě svoji obrazotvornost, zbývalo tu dost kořenů, o něž budu klopýtat, a kmenů stromů, do nichž jsem mohl narazit. Byl jsem po celodenním vypětí velice unavený, a proto jsem se rozhodl, že dál nepůjdeme a strávíme noc na kopci.

Ke svému potěšení jsem zjistil, že Weena tvrdě spí. Pečlivě jsem ji tedy přikryl svým kabátem a usedl jsem vedle ní, abych tak vyčkal východu měsíce. Obočí hory bylo tiché a opuštěné, ale z lesní temnoty se občas ozval zvuk, který nasvědčoval tomu, že tam jsou nějací živí tvorové. Nade mnou svítily hvězdy, neboť byla velice jasná noc. Jejich třpyt ve mně vyvolával přátelský, uklidňující pocit. Avšak všechna mně známá souhvězdí z oblohy zmizela, onen pozvolný pohyb všehomíra, nepozorovatelný během stovky lidských životů, je dávno přeskupil do jiných konstelací. Jen Mléčná dráha dosud vypadala jako přerývaný pruh světla stejně jako za našich dnů. Jižním směrem (jak jsem odhadoval) zářila velice jasná červená hvězda, kterou jsem vůbec neznal. Byla mnohem nádhernější než náš zelenavý Sinus. A uprostřed všech těchto jiskřivých světelných bodů vytrvale a vlídně svítila jedna hvězda jako tvář starého přítele.

Při pohledu na hvězdy se moje vlastní nesnáze i obtíže pozemského života najednou zdály nicotné. Myslel jsem na nezměrnou vzdálenost, jež nás od hvězd dělí, a na pozvolný nevyhnutelný směr jejich pohybu z neznámé minulosti do neznámé budoucnosti. Myslel jsem na velký postupný kruh, který opisuje zemský pól. Tuto kružnici během všech let, jimiž jsem proletěl, opsal pól jen čtyřicetkrát. A během těch několika desítek obrátek přestala existovat práce, všechny tradice, různé organizace, národy, jazyky, literatury, aspirace, ba i pouhá vzpomínka na člověka, jakého jsem znával já. Místo něho žili tito křehcí tvorové, kteří zapomněli na své vznešené předky, a bílí netvoři, od nichž jsem s děsem prchl. Dále jsem myslel na velký strach, který oběma těmto druhům vládl, a poprvé jsem náhle jasnozřivě pochopil, co to asi bylo za maso, jež jsem viděl.

Bylo to strašlivé poznání!

Podíval jsem se na malou Weenu, jak vedle mě spí s bílou zářivou tvářičkou osvětlenou jen hvězdami, a ihned jsem tuto myšlenku zapudil.

Stále jsem se snažil, abych nemyslel na morloky, a trávil jsem čas tím, že jsem se ve vesmírném chaosu pokoušel najít stopy bývalých souhvězdí. Obloha stále zůstávala velice jasná, objevil se jen malý mlhavý obláček. Bezpochyby jsem si chvílemi zdříml. Jak se má noční hlídka chýlila ke konci, rozprostřela se na východní straně bledá záře jako odlesk nějakého bezbarvého ohně a zanedlouho vyšel chorobně bílý měsíc. A těsně za ním přikvačil ranní úsvit, jako by ho chtěl přemoci a zahnat, zpočátku bledý, ale postupně růžovějící a teplající. Nepřiblížili se k nám žádní morlokové. Celou noc jsem na pahorku ani jednoho z nich nezahlédl.

A v bezpečí nového dne se mi dokonce zdálo, že můj strach byl neopodstatněný.

Když jsem vstal, zjistil jsem, že mi otekl kotník a silně mě bolí pata, znovu jsem tedy usedl, zul si střevíce a zahodil je.

Probudil jsem Weenu a vešli jsme do lesa, který nyní hýřil jasnou veselou zelení; strašná temnota už byla ta tam. Našli jsme trochu ovoce, které nám posloužilo jako snídaně. Brzy jsme potkali i jiná stvořeníčka, která tančila a smála se ve sluneční záři, jako by se v přírodě nevyskytovalo nic takového, jako je černá noc.

Znovu jsem musel vzpomínat na maso, které jsem viděl ve studni. Byl jsem si nyní zcela jist, co to bylo, a z hloubi duše jsem litoval tento poslední zbylý pramének, jenž sytil veletok lidstva. Patrně kdysi dávno, v počátcích lidského úpadku došla morlokům potrava. Možná se živili krysami a podobnou havětí. Už dnes je člověk daleko méně vybíravý a náročný, co se potravy týče, než byl kdysi. Kterákoliv opice je mlsnější než člověk. Jeho předsudky proti lidskému masu nejsou příliš hluboko zakořeněné. A tak tito nelidští synové lidí...

Snažil jsem se všechno nazírat z vědeckého hlediska. Konečně, morlokové byli méně lidmi a byli nám vzdálenější než naši kanibalští předkové před třemi či čtyřmi tisíci lety.

A rozum, který by takový stav věcí nikdy nepřipustil, již neexistoval. Proč bych se měl znepokojovat? Tito eloiové byli pouze jakési krmné stádo, které si předvídaví morlokové chovali, aby ho mohli využívat. Dokonce snad i dohlíželi na jejich rozmnožování.

A Weena tančila vedle mě.

Snažil jsem se potlačit hrůzu, která mě posedla. Říkal jsem si, že to všechno je přísný trest za lidské sobectví. Člověk si v blahobytu a rozkoši spokojeně žil z práce svých bližních, za své heslo si na svou omluvu zvolil Nutnost, a když se pohár času naplnil, obrátila se Nutnost proti němu. Rovněž jsem se snažil, abych dokázal k těmto ubohým troskám aristokracie pociťovat stejné pohrdání jako Carlyle. Nebyl jsem toho však schopen. I když jejich intelektuální úpadek byl nesmírně velký, přesto si eloiové uchovali tolik lidských projevů, že mi jich bylo líto. Chtě nechtě jsem s nimi jejich úpadek i jejich strach sdílel.

Měl jsem v té chvíli jen velmi neurčité představy o tom, co bych měl dělat. Nejdřív jsem si chtěl opatřit nějaký bezpečný útulek a vyrobit si podle svých možností kovové nebo kamenné zbraně. To byla prvořadá nutnost. Dále jsem doufal, že se mi podaří najít materiál a prostředky nutné k rozděláni ohně, abych měl možnost připravit si pochodeň. Věděl jsem, že proti morlokům neexistuje účinnější zbraň. Chtěl jsem si také pořídit nějaký nástroj, abych mohl vypáčit bronzová dvířka pod bílou sfingou. Uvažoval jsem o jakémsi svítícím beranidle. Byl jsem přesvědčen, že kdybych dokázal vypáčit tyto dveře a zároveň si přitom svítit, našel bych svůj stroj času a mohl bych utéci.

Nedovedl jsem si představit, že by morlokové mohli být tak silní, aby ho dokázali odtáhnout daleko. Rozhodl jsem se, že Weenu vezmu s sebou do naší doby.

Zatímco se mi honily hlavou tyto plány, kráčel jsem k budově, kterou jsem si v duchu vyvolil za náš příbytek.“

Errata:

30.05.2021 13:44