Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Když jsme se za poledne přiblížili k paláci ze zeleného porcelánu, zjistil jsem, že je zcela opuštěný a v rozvalinách. V oknech zbyly jen úlomky skel, ze zrezivělých kovových dveřních rámů oprýskal lak. Palác se pyšně vypínal na travnaté louce. Byl jsem překvapen, že se za ním rozkládá veliká zátoka nebo záliv tam, kde podle mých vzpomínek určitě býval Wandsworth a Battersea. Přemítal jsem, i když nijak dopodrobna, co asi vzniklo z mořských živočichů.

Po malé zkoušce jsem zjistil, že palác je opravdu z porcelánu. Přes celé průčelí se táhl nápis z neznámého písma. Dostal jsem pošetilý nápad, že by mi ho snad mohla přečíst Weena. Záhy jsem zjistil, že ji nikdy ani ve snu nenapadlo, že by existovalo něco jako psaní. Weena mi vždycky připadala daleko rozumnější, než ve skutečnosti byla.

Veliké rozbité dveře byly otevřené dokořán. Za nimi jsme našli místo klasického nádvoří dlouhou galerii, do níž proudilo četnými okny světlo. Na první pohled mi to připomínalo muzeum. Cihlová podlaha byla pokrytá silnou vrstvou prachu, a pod tímto šedým příkrovem se ztrácelo pozoruhodné množství různých předmětů. Připadal jsem si cizí a ztracený uprostřed toho sálu. Spatřil jsem dolní část obrovské kostry. Podle tvaru končetin jsem poznal, že jde pravděpodobně o vymřelého tvora z rodu megaterií. Lebka a ostatní kosti se válely v hustém prachu na zemi. Na místech, kam pršelo dírou ve střeše, byly na kostech vyhloubeny jamky. O něco dále stála obrovská kostra brontosaura. To potvrdilo můj předpoklad, že jsem se ocitl v muzeu. Po stranách jsem objevil jakési přihrádky nebo police. Když jsem setřel silnou vrstvu prachu, zjistil jsem, že jsou to staré zasklené vitríny známé z naší doby. Protože jejich obsah zůstal v poměrně zachovalém stavu, usoudil jsem, že asi byly neprodyšně uzavřené.

Určitě jsme museli stát uprostřed zřícenin budoucího South Kensingtonu. Pravděpodobně jsme se nacházeli v paleontologickém oddělení, kde byly uloženy nádherné exponáty vykopávek a zkamenělin. Nevyhnutelný rozklad, který ztratil vyhynutím některých bakterií a plísní devadesát devět procent své účinnosti, začal na všech shromážděných pokladech opět hlodat, sice pomalu, ale jistě. Tu i onde jsem našel mezi vzácnými zkamenělinami, rozbitými na úlomky, i stopy malého nárůdku. Na několika místech nestály vitríny na svých místech – to patrně zapracovali morlokové.

Všude panovalo hluboké ticho. Hustý prach tlumil zvuk našich kroků. Weena si hrála s mořským ježkem, jehož spouštěla po šikmém skle vitríny. Když jsem se teď začal rozhlížet, přišla ke mně, vzala mě tiše za ruku a stanula těsně po mém boku.

Byl jsem zpočátku tak udivený tímto svatostánkem ducha, že mě ani nenapadlo, jaké možnosti mi poskytuje. I moje myšlenky na stroj času ustoupily poněkud do pozadí.

Podle mohutnosti stavby se dalo předpokládat, že tento palác v sobě skrývá daleko víc věcí než jen paleontologické muzeum. Možná že zde byly i síně s historickými exponáty, snad dokonce i knihovna. Za stávajících okolností by pro mne byla daleko důležitější než tato podívaná na fosilie. Hledal jsem proto dál, až jsem narazil na další sál, který protínal ústřední halu napříč. Jakmile jsem zahlédl hroudu síry, ihned jsem si vzpomněl na střelný prach. Nemohl jsem však najít ledek a vlastně vůbec žádné dusičnany. Nepochybně zmizely ze světa již před mnoha lety. Síra mi nicméně stále vrtala hlavou, ve svých úvahách jsem se k ní stále vracel. Přestože ostatní exponáty v této síni byly nejzachovalejší ze všech, příliš mě nezajímaly. Nejsem odborník na mineralogii.

Vstoupil jsem do další galerie, rovnoběžné s tou první. Určitě byla vyhrazena botanice a zoologii, ale všechno bylo k nepoznání zničeno. Několik zčernalých a scvrklých stop čehosi, co kdysi mohlo být vycpanými zvířaty, vysušené mumie v nádobách, v nichž kdysi býval líh, hnědý prášek po zteřelých rostlinách – to bylo vše. Bylo mi to líto, protože bych rád sledoval stupně vývoje, jimiž prošla živá příroda.

Poté jsme vešli do síně obrovských rozměrů, jejíž podlaha se nepatrně svažovala. Tato hala byla kupodivu velmi špatně osvětlená. Ze stropu visely bílé koule, téměř bez výjimky rozbité a popraskané, neklamné známky toho, že síň měla původně umělé osvětlení. Tady jsem byl opět ve svém živlu, protože po obou stranách sálu se tyčily obrovské stroje, vesměs však zcela zničené rzí. Část z nich byla rozbitá, avšak některé se zachovaly. Víte, že mám pro stroje jistou slabost, měl jsem proto chuť zdržet se zde co nejdéle. Přitahovaly mě jako nějaké hádanky. Mohl jsem se jen domýšlet, k jakému účelu sloužily. Domníval jsem se, že kdybych dokázal přijít na kloub této záhadě, získal bych i vědomosti, jež by mi mohly posloužit v boji proti morlokům.

Najednou se ke mně Weena přitiskla. Bylo to tak náhlé, až jsem se polekal. Nebýt jí, možná bych si ani nevšiml, že se podlaha svažuje. Vchod, jímž jsme vešli, byl úplně nad zemí a osvětlovala ho zvláštní úzká okna. Jak jsme se od něj vzdalovali, okna byla postupně níž a níž, až se nakonec před každým z nich rozprostíral sklepní dvorek jako u londýnských domů a shora sem dopadal jen úzký kužel světla. Zvolna jsem šel dál a lámal si hlavu nad funkcí strojů. Zaujaly mě natolik, že jsem ani nedostatek světla nezpozoroval, teprve rostoucí Weenin strach mě na něj upozornil. Zjistil jsem, že teď se již síň utápí v čiré temnotě. Váhal jsem a rozhlížel se kolem sebe. Viděl jsem, že je tady už méně prachu a o kousek dál se rýsují úzké drobné šlépěje. Nabyl jsem znovu dojmu, že morlokové jsou nablízku. Uvědomil jsem si, že jsem pozorováním strojů promarnil hodně času. Bylo už pozdní odpoledne a já jsem dosud neměl ani zbraň, natožpak útočiště či prostředky k rozdělání ohně. Dole v daleké tmě jsem zaslechl zvláštní cupitání a stejné podivné zvuky, jaké jsem slyšel už ve studni.

Uchopil jsem Weenu za ruku. Ale pak mě něco napadlo. Pustil jsem ji a otočil se ke stroji, z něhož trčela páka stejná jako u traťového stavědla. Vylezl jsem na podstavec, pevně jsem popadl páku a plnou silou za ni zatáhl. Weena, kterou jsem nechal samotnou uprostřed galerie, začala plakat. Správně jsem odhadl sílu páky, neboť se asi po minutě námahy ulomila. Vrátil jsem se k Weeně ozbrojen. Mohl jsem rozbít lebku každému morlokovi, který by se mi postavil do cesty. Toužebně jsem si přál aspoň jednoho morloka zabít. Třeba si pomyslíte, jak nelidské je chtít vraždit vlastní potomky! Ale tito tvorové nejevili jedinou známku lidskosti. Jen proto, že jsem nechtěl opustit Weenu a měl jsem strach, že když popustím uzdu své krvelačnosti, přijdu o svůj stroj času, jsem se ovládl, nešel dál do černé tmy síně a nezabíjel netvory, které jsem tam slyšel.

Držel jsem Weenu za ruku, ve druhé ruce jsem třímal zbraň. Tak jsem vstoupil do dalšího, ještě většího sálu, který na první pohled vypadal jako vojenská kaple, ověšená rozedranými standartami. Všude kolem se válely zhnědlé, jakoby zuhelnatělé cáry, v nichž jsem rozeznal tlející zbytky knih. Dávno se rozpadly v prach, jen zkroucené desky nebo kovové sponky byly výmluvným svědectvím toho, že jde skutečně o knihy. Kdybych byl spisovatelem, mohl bych snad v této chvíli začít kázat o marnosti veškerého snažení. Mě však nejvíce dojalo pomyšlení na množství zmařené lidské práce, o němž vypovídal ten smutný úhor zpuchřelého papíru. Přiznám se, že jsem v té chvíli pomyslel hlavně na Filozofické rozpravy a na svých sedmnáct knih o fyzikální optice.

Když jsme vystoupili po širokém schodišti, vešli jsme do sálu, vyhrazenému pro chemické exponáty. V něm mi kynula i jakási naděje, že bych mohl najít něco užitečného. Síň byla celkem zachovalá až na jeden kout, kde se zřítila střecha. Dychtivě jsem otvíral každou neporušenou skříň, až jsem konečně našel v jedné hermeticky uzavřené vitríně krabičku sirek. Ihned jsem jednu z nich zkusil zapálit. Vzplanula jasným plamenem – sirky nebyly ani navlhlé! Obrátil jsem se k Weeně.

‚Raduj se,‘ zvolal jsem její řečí. Konečně jsem našel zbraň proti hrozným netvorům, jichž jsme se báli. A tak jsem začal v tom opuštěném muzeu na hustém měkkém koberci prachu k velké Weenině radosti poskakovat a tančit. Vesele jsem si hvízdal a tancoval jsem cosi mezi kankánem, stepem a serpentinovým tancem, pokud mi to jen můj frak dovolil. Byly to opravdu originální figury. I v tanci, jak víte, jsem poměrně vynalézavý člověk.

Myslím, že nejneuvěřitelnější a pro mě zároveň nejšťastnější událostí byl fakt, že krabička sirek celá tisíciletí odolávala zubu času. Podivnou hrou náhod jsem však našel ještě daleko zvláštnější věc. Kafr! Objevil jsem ho v zapečetěné sklenici, která byla zřejmě náhodou opravdu hermeticky uzavřená. Nejdříve jsem se domníval, že zátka je zalita voskem, a urazil jsem hrdlo. Zápach kafru se nedá zaměnit s žádným jiným. Ve všeobecném hynutí se podařilo této těkavé látce přetrvat celá tisíciletí. Připomnělo mi to sépiovou malbu, kterou jsem kdysi zahlédl. Zanechalo ji po sobě barvivo zkamenělého belemnita, jenž zahynul a zkameněl před milióny let. Chtěl jsem už už láhev s kafrem zahodit, když tu jsem si vzpomněl, že je to hořlavina a má pěkný jasný plamen – mohla by z něho být výborná svíčka. Proto jsem strčil láhev do kapsy. Nenašel jsem ale žádné výbušniny, ani vhodné nástroje na vypáčení bronzových dveří. Nejúčinnější mi stále připadala železná páka, kterou jsem ulomil. Přesto jsem tuto síň opouštěl ve značně povznesené náladě.

Nemohu vám podrobně vylíčit všechny své objevy toho odpoledne. Vyžadovalo by to velké úsilí, abych si vzpomněl na své průzkumy. Letmo se mi vybavuje dlouhá síň, kde ve stojanech rezavěly zbraně, a já jsem váhal mezi svou pákou a sekerou nebo mečem. Nemohl jsem však unést všechno a tyč mi mohla dobře posloužit při páčení bronzových dveří. Bylo tu množství ručnic, bambitek a pušek. Z většiny zbyla jen hromádka rzi, ale některé byly vyrobeny z nějakého neznámého kovu, a když jsem na ně poklepal, měly krásný zvuk. Jeden kout byl úplně rozmetaný a zničený – domníval jsem se, že následkem výbuchu jednoho z exponátů. Jinde jsem spatřil dlouhou řadu bůžků – polynéských, mexických, řeckých, fénických a dalších, snad ze všech koutů světa. Náhle jsem podlehl nutkání a na nos jedné steatitové nestvůry z Jižní Ameriky, která mě obzvlášť upoutala, jsem napsal své jméno.

Jak se blížil večer, můj zájem opadal. Chodil jsem ze síně do síně. Všechny byly zaprášené, tiché, místy pobořené. Z vystavených předmětů zbyly někdy pouhé hromádky rzi a zuhelnatělého dřeva, na jiných místech se zachovaly trochu lépe. Náhle jsem se ocitl u modelu cínového dolu a čirou náhodou objevil v neprodyšně uzavřené skříni dvě dynamitové nálože! Zvolal jsem:

‚Heuréka!‘ a radostně jsem skříň rozbil. Pak se však dostavily pochybnosti. Uvažoval jsem. Nakonec jsem si vybral malou postranní chodbu a provedl jsem pokus. Nikdy v životě jsem nepocítil takové zklamání, jako když jsem čekal pět, deset, patnáct minut na výbuch, k němuž však nedošlo. Byly to jen napodobeniny náloží – ostatně taky mě to mohlo napadnout. Mám vskutku za to, že kdyby tomu tak nebylo, co nejrychleji bych běžel a vyhodil do povětří sfingu, bronzové dveře a (jak se později ukázalo) i svou naději na nalezení stroje času.

Vyšli jsme na malý dvorek uvnitř paláce. Rostla tam tráva a tři ovocné stromy. Tam jsme si odpočinuli a občerstvili se. Když zapadlo slunce, začal jsem uvažovat o našem postavení. Blížila se noc a dosud jsem nenalezl bezpečný úkryt. To mne však příliš neznepokojovalo. Měl jsem přece tu nejlepší ochranu proti morlokům – zápalky! V kapse jsem si navíc nesl lahvičku kafru, kdybych snad potřeboval velký plamen. Domníval jsem se, že nejlepší bude, když strávíme noc pod širým nebem pod ochranou ohně. Ráno se pokusím získat stroj času. K tomu mi měla posloužit železná páka. Ale čím víc jsem toho věděl, tím víc se měnil i můj vztah k bronzovým dveřím. Až dosud jsem se je nepokoušel vypáčit, hlavně kvůli tajemství, které se za nimi mohlo skrývat. Nikdy jsem si nemyslel, že by byly příliš pevné, a proto jsem doufal, že železná tyč bude k jejich otevření stačit.

Errata:

30.05.2021 13:44