Pamatuj, že 'host' má omezené možnosti!

Vyšli jsme z paláce, dokud slunce ještě zčásti viselo nad obzorem. Byl jsem odhodlán hned ráno dorazit k bílé sfinze a doufal jsem, že než nastane úplná tma, projdeme lesy, v nichž jsme se předtím zastavili. Předpokládal jsem, že večer dojdeme tak daleko, jak jen to bude možné, a pak rozdělám oheň, jehož záře ochrání náš spánek. Za tím účelem jsem cestou sbíral klestí i suchou trávu a brzo ho měl plnou náruč. S tímto břemenem jsme postupovali pomaleji, než jsem předpokládal, a kromě toho Weena už byla velmi unavená. I na mě padla ospalost. Byla už temná noc, když jsme došli k lesu. Na křovinatém svahu na jeho okraji chtěla Weena zastavit, neboť se bála tmy před námi, avšak mě poháněl kupředu zvláštní pocit hrozícího neštěstí, které nás mohlo potkat. Nespal jsem už dva dny a noc a byl jsem podrážděný. Cítil jsem, že na mě jde spánek a s ním i morlokové.

Zatímco jsem takto váhal, spatřil jsem, jak se v černém houští za námi nejasně rýsují tři schoulené postavy. Kolem dokola rostly keře a vysoká tráva, a proto jsem se necítil v bezpečí – vždyť by se k nám mohli přiblížit! Odhadoval jsem, že les není ani míli dlouhý.

Kdybychom se skrz něj prodrali na holé úbočí, možná bychom tam našli bezpečnější útočiště. Doufal jsem, že si mohu cestou lesem posvítit kafrem a sirkami. Bylo však jasné, že kdybych musel rozškrtávat sirky, nebudu moci dál s sebou nést suché dříví. S jistou dávkou rozmrzelosti jsem ho složil na zem. Jenže pak mě napadlo, že kdybych ho zapálil, určitě bych nepřátele za námi vyděsil. Později jsem bohužel pochopil jak jsem byl pošetilý, avšak tehdy se mi zdálo, že to je báječný nápad, jak si krýt záda.

Nevím, jestli vás někdy napadlo, jak vzácný úkaz je v mírném podnebí oheň, který nezapálil člověk. Sluneční žár většinou není tak silný, aby mohl zapálit dříví, i když někdy kapky rosy mohou posloužit jako lupa, jako tomu bývá v tropických krajinách. Blesk může něco sežehnout na uhel, ale oheň se zřídka rozšíří dál. Tlející rostlinstvo může také někdy doutnat v procesu kvašení, ale ani to zpravidla nevede ke vzplanutí. Rozklad společnosti dospěl tak daleko, že bylo zapomenuto i umění zažehnout oheň. Rudé jazyky, jež začaly olizovat hromadu dříví, byly tudíž pro Weenu čímsi zcela novým a zvláštním.

Chtěla se k nim rozběhnout a hrát si s nimi. Myslím, že by se do nich vrhla, kdybych ji nedržel. Nicméně se mi to podařilo, a přestože se bránila, vydal jsem se do lesa, který se černal před námi. Kousek cesty nám osvětlovala zář ohně. Když jsem se ohlédl zpět, mezi hustě stojícími kmeny jsem viděl, že se plamen z hromady dříví rozšířil na sousední keře. Po trávě se vzhůru dokonce plazila ohnivá křídla. Zasmál jsem se tomu a obrátil se k temným stromům před sebou. Byla hluboká tma a Weena se ke mně bojácně tiskla. Ale když si oči zvykly, bylo tu ještě dost světla, abych nevrážel do stromů. Nad námi se rozkládala černá obloha, jen občas jsem zahlédl kousek blankytného přísvitu. Nemohl jsem rozškrtnout zápalku, protože jsem neměl volné ruce. Na levém rameni jsem držel Weenu a v pravici jsem svíral železnou páku.

Kus cesty jsem neslyšel nic jiného než praskot větví pod nohama, slabé šumění vánku nad hlavou, ozvěnu vlastního dechu a tep krve ve spáncích. Pak se mi zdálo, že se všude ozývá zvláštní cupitání. Zlostně jsem kráčel dál. Krůčky byly stále zřetelnější a pak se ozvaly tytéž podivné zvuky a hlasy, jaké jsem už slyšel v podsvětí. Kolem mě bylo patrně několik morloků, kteří se k nám začali stahovat. Za okamžik jsem skutečně ucítil, jak mi něco škublo za cíp kabátu a poté se cosi dotklo mé ruky. Weena se ustrašeně roztřásla a pak ztichla.

Bylo načase rozškrtnout sirku. Abych si uvolnil ruce, musel jsem Weenu položit na zem. Udělal jsem to, a když jsem sahal do kapsy, ve tmě u mých kolenou nastal zápas. Weenu jsem však neslyšel, jen morlokové se ozývali svými typickými vrkavými zvuky. Měkké malé ruce mi šátraly po kabátě a po zádech, dotýkaly se mého krku. Hned nato jsem rozškrtl sirku. V jejím světle jsem zahlédl bílá záda morloků, jak prchají mezi stromy. Rychle jsem z kapsy vytáhl sklenici s kafrem a chtěl jsem ho podpálit, až sirka začne dohořívat. Poté jsem pohlédl na Weenu. Ležela obličejem k zemi, a objímala mi nohy. Dostal jsem o ni strach a sklonil se k ní. Zdálo se mi, že skoro ani nedýchá. Hodil jsem trochu kafru na zem. Jakmile vzplanul, zaplašil morloky i stíny. Poklekl jsem a zdvihl jsem Weenu. Les za mnou hučel a šeptal tisíci hlasy.

Vypadalo to, že Weena omdlela. Opatrně jsem si ji přehodil přes rameno a chtěl jsem vyrazit dál, ale vtom jsem si uvědomil hroznou věc. Když jsem se zaměstnával sirkami, kafrem a pak Weenou, několikrát jsem se otočil dokola, a teď jsem neměl ani nejmenší představu, kterým směrem se mám vydat. Věděl jsem jen, že stojím pravděpodobně čelem k paláci ze zeleného porcelánu. Na čele mi vyvstal studený pot. Musel jsem rychle uvažovat, co dělat dál. Rozhodl jsem se, že zapálím oheň a přenocujeme na místě, kde jsem stál. Položil jsem Weenu, která se dosud neprobrala, na kmen stromu, porostlý mechem. Protože kafr už dohoříval, začal jsem horečně sbírat klestí a suché listí. Kolem nás zářily ze tmy oči morloků jako rubíny.

Kafr naposledy zaplápolal a zhasl. Zapálil jsem sirku a vtom jsem zahlédl, jak se dvě postavy, které se už už blížily k Weeně, daly na útěk. Jedna z nich byla však tak oslněná světlem, že se rozběhla přímo proti mně. Cítil jsem, jak jí zachrastily kosti, když jsem jí zasadil ránu. Tvor vyděšeně vypískl, chvilku vrávoral a pak klesl na zem. Zapálil jsem ještě trochu kafru a dál jsem sbíral roští na oheň. Najednou jsem si všiml, že listy stromů nad mou hlavou jsou úplně suché. Od mého příletu na stroji času, tedy asi již týden, nepršelo. Místo toho, abych sbíral spadané větévky, jsem proto vyšplhal nahoru a ulamoval suché větve. Velice brzy se rozhořel dusivý oheň z listnatých i suchých větví a já jsem mohl kafr schovat. Poté jsem se vrátil k Weeně, která ležela hned vedle mé železné páky. Všemožnými způsoby jsem se snažil dívku přivést k vědomí, ale ona ležela stále jako mrtvá. Nemohl jsem se ani přesvědčit, zda ještě vůbec dýchá.

Kouř srážel vítr mým směrem a mně se najednou udělalo mdlo. Vzduch čpěl kafrem. Bylo jasné, že nebudu muset nejméně hodinu přikládat na oheň. Cítil jsem po přestálém napětí nesmírnou únavu, a proto jsem si sedl. Les ospale šuměl a hučel, ale já jsem mu nerozuměl. Zdálo se mi, že jsem si jen trochu zdříml, avšak když jsem znovu otevřel oči, všechno bylo temné a po mně se sápaly ruce morloků. Odstrčil jsem jejich chapadla a spěšně jsem sáhl do kapsy pro sirky – jenže byly pryč! Hned vzápětí mě morlokové sevřeli mezi svá těla jako v obklíčení. Okamžitě jsem pochopil, co se stalo. Usnul jsem a oheň mezitím dohořel. Dolehla na mě trpkost smrti. Les páchl spáleným dřevem. Morlokové se mi pověsili na krk, na vlasy, na ruce a táhli mě k zemi. Byla nevýslovná hrůza cítit ve tmě všechny ty tvory blízko sebe. Připadal jsem si, jako bych uvízl v ohromné pavučině. Přemohli mě a já jsem klesl na zem. Cítil jsem, jak se mi drobné zoubky zakusují do krku. Jak jsem se svalil, rukou jsem zavadil o železnou páku. To mi dodalo sílu. Vzchopil jsem se a setřásl ze sebe ty lidské krysy. Popadl jsem tyč a bušil do míst, kde jsem tušil jejich hlavy. Slyšel jsem, jak tyč naráží do masa a kostí, a za okamžik jsem byl volný.

Zmocnila se mě nezvladatelná radost, která tak často nastane po lítém boji. Věděl jsem, že já i Weena jsme ztraceni, ale rozhodl jsem se, že morlokové za své maso musejí draze zaplatit. Postavil jsem se zády ke stromu a železnou pákou jsem mlátil kolem sebe. Celý les se naplnil ruchem a křikem. Uběhla minuta. Zdálo se, že jejich hlasy jsou stále vzrušenější a pohyby rychlejší. Avšak žádný z nich se nepřiblížil na dosah mé tyče. Stál jsem a upřeně hleděl do tmy. Najednou se ve mně probudila jiskřička naděje. Nemají snad morlokové strach? Tu se z dálky přiblížilo podivné světlo. Začal jsem kolem sebe nejasně rozeznávat postavy morloků. Tři z nich leželi zranění u mých nohou. Nedůvěřivě jsem pozoroval, jak odkudsi zezadu přibíhá zástup ostatních a prchá do lesa přede mnou. Jejich záda již nevypadala bílá, ale slabě zarudlá. Jak jsem tu stál s otevřenými ústy, spatřil jsem, že mezi větvemi přeskočila malá rudá jiskra. Teprve teď jsem pochopil, proč je tu tak cítit spálené dřevo, proč konejšivý šum lesa přerostl v burácivý řev a co znamená rudá záře a útěk morloků.

Poodstoupil jsem od kmene a za sebou jsem spatřil, jak se mezi černými sloupy nejbližších stromů objevují rudé plameny. To se za mnou blížil můj první oheň. Ohlížel jsem se zoufale po Weeně, ale ta mezitím zmizela. Sykot a praskot za mnou, jednotlivé výbuchy, když se vzňal další strom – to vše mi ponechávalo jen málo času k úvahám. Se železnou tyčí v ruce jsem se rozběhl za morloky. Byl to skutečně běh o život. Jednou po mé pravici vyrazily plameny tak nečekaně, že jsem musel prudce odbočit vlevo. Konečně jsem se dostal na malou otevřenou mýtinu. Vtom jsem spatřil jednoho vrávorajícího morloka, který mířil ke mně, ale přešel kolem a vrhl se rovnou do ohně.

Nyní jsem musel přihlížet k nejpříšernější a nejhroznější podívané, jaká se v tomto budoucím věku odehrála. Celé prostranství bylo díky záři plamenů osvětleno jako za bílého dne. Uprostřed se tyčil pahorek, porostlý suchými, trnitými keři. Za ním byla další část lesa, odkud se již plazily ohnivé jazyky. Celý prostor byl teď obklíčen hradbou plamenů. Na pahorku stálo asi třicet nebo čtyřicet morloků, oslepených světlem a žárem. Zmateně do sebe naráželi. Nejdříve jsem si neuvědomoval, že jsou vlastně slepí, a v šíleném strachu jsem do nich tloukl tyčí, když se kolem mě shlukli. Jednoho jsem zabil a několik jich zranil. Ale když jsem proti rudé obloze pozorněji sledoval pohyby jednoho z nich, který zalézal pod křoviny, a slyšel jejich kvílení, uvědomil jsem si, že v tomto žáru jsou úplně bezmocní, a přestal jsem na ně útočit.

Přesto se každou chvíli některý z nich hnal přímo na mě a šla z něho taková hrůza, že jsem mu raději ustoupil z cesty. Jednu chvíli plameny trochu pohasly a já jsem se bál, že mě ti tvorové zase spatří. Myslel jsem i na to, že na ně raději zase zaútočím a několik jich zabiju. Ale požár znovu prudce vzplál, a proto jsem nic nepodnikl. Chodil jsem po pahorku mezi nimi a snažil jsem se jim vyhýbat. Hledal jsem nějaké stopy po Weeně, avšak marně.

Konečně jsem usedl nahoře na vrcholku a hleděl na tu podivnou, neuvěřitelnou skupinu slepých tvorů, kteří tu tápali a zmateně na sebe pokřikovali, jak se k nim stále více blížil žár ohně. Po obloze se valily chuchvalce dýmu a na těch několika málo místech, kde bylo možno zahlédnout oblohu, svítily drobné vzdálené hvězdy, jako by patřily do jiného světa. Dva nebo tři vrávorající morlokové do mě vrazili, a já jsem je odehnal pěstí.

Celou tu hroznou noc jsem byl přesvědčen, že se mi zdá nějaký zlý sen. Kousal jsem se a křičel v marné touze se probudit. Tloukl jsem rukama do země, vstával a znovu sedal, bloumal jsem sem a tam a znovu usedal. Mnul jsem si oči a horoucně prosil Boha, abych se směl konečně probudit. Třikrát jsem viděl, jak morlokové v jakési smrtelné úzkosti sklonili hlavy a pak se vrhli přímo do náruče plamenů.

Nakonec se však přece jen nad blednoucí září ohně, nad valícími se oblaky černého kouře, nad vybělenými či zčernalými kmeny stromů a tenčící se skupinou malátných tvorů rozlilo denní světlo.

Pátral jsem znovu po Weeniných stopách, ale žádné jsem nemohl nalézt. Bylo zřejmé, že morlokové nechali její útlé tělo v lese. Nemohu ani vylíčit, jak se mi ulevilo díky vědomí, že unikla svému příšernému osudu. Při této myšlence jsem pocítil přímo neovladatelnou touhu vyvraždit všechny ty ohavné, bezmocné tvory kolem sebe, avšak přemohl jsem ji.

Už jsem říkal, že pahorek tvořil jakýsi ostrůvek v lese. Z jeho vrcholku jsem přes hustou mlhu mohl rozeznat palác ze zeleného porcelánu a dokázal jsem určit, kde stojí bílá sfinga. Když se rozednilo, opustil jsem zbytky těch bloudících a sténajících ubožáků. Ovázal jsem si nohy trávou a belhal se přes žhavý popel, mezi černými kmeny, které dosud doutnaly, k úkrytu stroje času. Šel jsem zvolna, neboť jsem byl vyčerpaný a celý polámaný. Cítil jsem neskonalý smutek nad strašlivou smrtí malé Weeny. Bylo to pro mě hrozné neštěstí. V tomto starém známém pokoji mi připadá, že se mi spíše zdál takový hrozný sen, než že bych ji skutečně ztratil. Ale onoho jitra jsem si připadal nesmírně opuštěný a osamělý. Začal jsem vzpomínat na svůj dům, na krb, na některé z vás, a zároveň jsem pocítil bolestný stesk po domově.

když jsem tak kráčel pod jasnou ranní oblohou přes doutnající spáleniště, učinil jsem důležitý objev. V kapse kalhot jsem objevil několik zápalek. Patrně vypadly z krabičky, než mi ji morlokové vzali.

Errata:

30.05.2021 13:44