Mezi osmou a devátou hodinou ranní jsem došel k sedátku ze žlutého kovu, odkud jsem se první večer rozhlížel po světě. Vzpomínal jsem na své tehdejší ukvapené závěry a nemohl jsem se ubránit hořkému úsměvu nad svojí naivitou. Byla to stejná krásná krajina, hustě zalesněná, nádherné paláce i skvostné zříceniny, stejná stříbrná řeka, jež se vinula mezi úrodnými břehy. Pestrobarevné obleky roztomilých lidiček se kmitaly mezi stromy. Někteří se koupali na tom místě, kde jsem zachránil Weenu, a já jsem pojednou pocítil u srdce bolestné bodnutí. Po krajině byly jako skvrny rozesety kupole nad cestami do podzemí. Už jsem chápal, co se skrývalo za krásou obyvatel Horního světa. Jejich dny plynuly bezstarostně jako den stáda na pastvě. Ani oni nic netušili o nepříteli, a proto proti němu nedělali žádná opatření. A jejich konec byl proto stejný.

Rmoutilo mě pomyšlení, jak krátký byl sen o lidském duchu. Ten ve skutečnosti spáchal sebevraždu. Hnal se co nejrychleji za pohodlím a blahobytem, za dokonalou společností, řídící se heslem o trvalém uspokojení potřeb. Dosáhl splnění svých tužeb – nakonec dospěl až sem. Život a majetek nebyly nikým ohrožovány. Boháč měl zajištěno své bohatství a pohodlí, dělník klidný život a práci. V tom dokonalém světě určitě neexistoval problém nezaměstnanosti, všechny sociální otázky byly vyřešeny. Následoval velký klid.

Nedoceňujeme základní přírodní zákon, totiž že mnohostrannost lidského rozumu se projevuje hlavně při změnách, v nebezpečí a v nesnázích. Živočich žije v téměř dokonalé harmonii se svým prostředím, je jen dokonalý stroj. Příroda nepotřebuje rozum, dokud se zvyk a instinkt nestanou zbytečné. Kde neexistuje změna a potřeba změn, neexistuje rozum. Jen ti živočichové se podílejí na vývoji rozumného tvorstva, kteří se musejí vyrovnat s obrovskými změnami ve svých potřebách i s nebezpečím.

Podle mého názoru dospěl člověk Horního světa ke své bezmocnosti a kráse, a ten z podzemí k mechanické práci. Tento dokonalý stav však postrádal i ke své mechanické dokonalosti jednu věc – a sice absolutní stálost. Podle všeho postupem času v podzemí zmizely všechny zdroje obživy, ať už byly jakékoliv. Matka Nouze, jež se na několik tisíc let vytratila, se vrátila na svět a začala odzdola. V podzemí se neustále pracovalo s dokonalými stroji, které, málo platné, přece jen vyžadovaly určitou myšlenkovou činnost. Proto se tam uchovalo víc iniciativy než nahoře, byť na úkor ostatních lidských vlastností. A když morlokové pocítili nedostatek potravy, vrátili se k tomu, co jim dosud staré zvyky zapovídaly. Tak vypadá svět v roce 802 701. Můj výklad je možná nesprávný, neboť k němu dospěl rozum smrtelného člověka. Ale tak se mi jevily věci, a proto vám je předkládám.

Po únavě, rozčilení a hrůzách uplynulých dnů, přes veškerý můj zármutek bylo posezení zde velice příjemné. Byl jsem unavený a ospalý, a tak není divu, že moje teoretizování brzo přešlo v dřímotu. Když jsem si to uvědomil, natáhl jsem se na trávu a oddal jsem se dlouhému a osvěžujícímu spánku.

Probudil jsem se chvíli před západem slunce. Cítil jsem se teď v bezpečí, že mě morlokové v rozespalosti nechytnou.

Protáhl jsem se a sestupoval z kopce k sfinze. V jedné ruce jsem svíral páku, druhou jsem si pohrával v kapse se sirkami.

Vtom se však stalo cosi neočekávaného. Když jsem se přiblížil k podstavci sochy, zjistil jsem, že bronzová dvířka jsou otevřená.

Zastavil jsem se a chvíli jsem váhal, zda mám vstoupit dovnitř.

Uvnitř podstavce byla malá místnůstka a na vyvýšeném místě v rohu stál stroj času. Malé spouštěcí páky jsem měl v kapse. Po všech pečlivě vypracovaných přípravách k vypáčení dveří jsem najednou našel vchod do bílé sfingy otevřený! Odhodil jsem železnou tyč a málem mi bylo líto, že ji nemohu upotřebit.

Když jsem vykročil směrem k podstavci, náhle mi hlavou bleskla myšlenka. Měl jsem už jednou možnost pochopit duševní pochody morloků. Potlačil jsem bezuzdnou chuť se rozesmát, překročil jsem bronzový práh a přistoupil ke stroji času. Překvapilo mě, že jsem ho našel pečlivě vyčištěný a naolejovaný. Obával jsem se totiž, že ho morlokové částečně rozebrali, neboť se třeba pokoušeli pochopit, k čemu slouží.

Když jsem u něj stál a prohlížel si ho, stalo se to, čeho jsem se obával. Bronzové desky se najednou daly do pohybu a s prudkým třeskem se zaklaply. Ocitl jsem se ve tmě, chycený do pasti. To si alespoň mysleli morlokové. Vesele jsem se zasmál.

Již jsem slyšel jejich mručení a smích, jak se ke mně blížili. Snažil jsem se co nejklidněji rozškrtnout sirku. Stačilo už jen přišroubovat páky a mohl jsem zmizet jako duch. Nedocenil jsem však jednu maličkost. Ty ohavné sirky se jako naschvál daly rozškrtnout jen o krabičku.

Jistě si umíte představit, že všechen můj klid byl rázem ten tam. Malí netvoři stáli těsně kolem mě. Jeden z nich na mě sáhl. Prudce jsem se ohnal pákami a začal jsem se drápat do sedadla stroje. Vtom se mě dotkla jedna ruka, hned vzápětí druhá. Musel jsem se bránit proti jejich všetečným prstům, aby mi nevyrvaly páky, a zároveň jsem chtěl nahmatat čepy, na které jsem je musel přišroubovat. Jednu páku mi morlokové málem vytrhli z ruky. Když mi téměř vyklouzla, vyrazil jsem proti nim hlavou, abych ji chytil. S jedním morlokem jsem se srazil, až mu lebka zaduněla. Tato poslední rvačka byla daleko obtížnější než zápas v lese.

Konečně jsem páku upevnil a zatáhl jsem za ni. Chapadlovité ruce ze mě sklouzly. Tma mi spadla z očí. Náhle jsem byl v šedém přísvitu a ruchu, jaký jsem už jednou vylíčil.

Errata:

30.05.2021 13:44