Vítej, návštěvníku!

Vyprávěl jsem vám o nevolnosti a zmatku, který vyvolává putování časem. A tentokrát jsem navíc neseděl pohodlně na sedadle, ale našikmo, zdaleka ne pevně. Určitou dobu jsem se tiskl ke stroji, který se otřásal a točil. Vůbec jsem nedbal na to, kam mířím. Když jsem se dostal k tomu, abych pohlédl na číselník, ulekl jsem se. Jeden ciferník označoval dny, druhý tisíce dnů, třetí milióny dnů a poslední tisíce miliónů. Místo abych obrátil zpět, trhl jsem pákami tak, že jsem opět směřoval dopředu. Na ukazatelích jsem teď zjistil, že se tisícová ručička točila stejně rychle jako vteřinová ručička na hodinkách – do budoucna.

Po chvíli letu se věci prazvláštně proměnily. Šedavý přísvit potemněl, a přestože jsem cestoval úžasnou rychlostí, na chvíli se vrátilo mžikavé střídání dne a noci, jež bylo obvykle projevem pomalejší jízdy, a bylo stále výraznější. Zpočátku mě to velice překvapilo. Změny dne v noc byly stále pomalejší stejně jako cesta po obloze, až se zdálo, že trvají celá staletí. Nakonec se země ponořila do hustého soumraku. Šero jen občas pročísla zářivá kometa na obloze. Světelný pruh, který zanechávalo Slunce, zmizel již dávno, neboť slunce přestalo zapadat – prostě jen stoupalo a klesalo na západě a bylo stále rudější a větší. Úplně zmizel Měsíc. Hvězdy kroužily čím dál pomaleji, až z nich byly jen nepatrně se pohybující světelné body. Chvíli předtím, než jsem zastavil, nakonec viselo rudé a obrovské Slunce nehnutě na obzoru jako kulatá báň, z níž se linulo mdlé teplo a slabá záře a jež občas úplně pohasínala. Na chvíli se rozzářila jasněji, ale vzápětí se vracela ke svému ponurému rudému teplu. Usoudil jsem z toho, že přestalo střídání dne a noci.

Země také ustrnula a obracela ke Slunci jen jednu svoji polokouli, stejně jako se za našich dob chová Měsíc k Zemi. Velice opatrně jsem zpomaloval, pamětliv svého předchozího střemhlavého pádu. Ručičky se otáčely stále pomaleji, až se tisícová přestala točit úplně. Zpomaloval jsem, až jsem rozeznal nejasné obrysy pustého pobřeží.

Zvolna jsem zastavil. Zůstal jsem sedět na stroji času a rozhlížel se kolem sebe. Obloha nebyla už modrá, ale na severovýchodě inkoustově černá. Ze tmy tam jasně zářily bledé bílé hvězdy. Nad hlavou mi visel temný bezhvězdný purpur, který na jihovýchodě přerůstal v jasnější zářivý nach až do míst, kde nad obzorem nehybně spočíval sluneční kotouč. Skály kolem mě měly červenavou barvu. Jedinou známkou života, kterou jsem zahlédl, byla ostře zelená vegetace, jež strměla na jihovýchodním úbočí hor. Byla to zeleň, typická pro lesní mechy nebo lišejníky v jeskyních – ty také rostou ve věčném šeru.

Stroj stál na svažitém pobřeží. Moře se rozkládalo směrem na jihozápad a zvedalo se proti jasné obloze až k horizontu. Neviděl jsem příboj, hru vln, neucítil ani závan větru. Zdálo se však, jako by věčné moře mírně dýchalo, tudíž se ještě pohybovalo a bylo živé. Podél jeho okraje se táhla vysoká vrstva soli, která dostala pod zářivou oblohou narůžovělou barvu. Cítil jsem tlak a pozoroval jsem, že velice rychle dýchám. Byl to stejný pocit, jako když stoupáte do hor. Podle toho jsem usoudil, že vzduch je mnohem řidší než dnes.

Daleko na pustém úbočí jsem zaslechl jakýsi pronikavý skřek. Zahlédl jsem, jak něco jako obrovský třepotavý bílý motýl vzlétlo k obloze, zakroužilo a zmizelo za nízkými pahorky na druhé straně. Zvuk toho skřeku byl tak příšerný, až jsem se zachvěl a hlouběji se vtiskl do sedadla svého stroje. Znovu jsem se rozhlédl kolem sebe a najednou jsem viděl, že to, co jsem považoval za červenavou skálu, se zvolna pohybuje směrem ke mně. Byl to ohromný krabovitý tvor. Dovedete si představit obřího kraba, velikého jako tento stůl, jak leze na svých vratkých končetinách? Cvakal hrozivými klepety, jeho dlouhá tykadla se vlnila jako biče vozků, oči na dlouhých stopkách kovově zářily. Hřbet měl pokrytý podivnými hrboly, místy porostlými zelenavými ornamenty. Viděl jsem, jak se řady kusadel v jeho složených ústech chvějí.

Pozoroval jsem tohoto příšerného plazícího se tvora, a na tváři jsem ucítil šimrání, jako by se mi tam usadila moucha. Pokusil jsem se ji odehnat, ale ihned se vrátila a téměř vzápětí mé na tváři lechtala další. Ohnal jsem se po ní a chytil jsem cosi vláknitého, co mi rychle vyklouzlo z ruky. Zachvěl jsem se hrůzou a prudce se otočil. Zjistil jsem, že jsem zavadil o tykadlo jiného krabovitého netvora, který stál těsně za mnou. Koulel zlomyslně očima na dlouhých stopkách, ústa se mlsně chvěla a ohromná neobratná klepeta, z nichž kanul lepkavý sliz, se skláněla nade mnou. Okamžitě jsem položil ruku na páku a mezi mnou a těmito tvory byl rázem měsíční odstup. Byl jsem však ještě stále na témže pobřeží, a jakmile jsem zastavil, opět jsem vše zřetelně viděl. Mezi tenkými vrstvami zeleně se jich tam hemžily celé tucty.

Nemohu vám ani vylíčit pocit hrozné opuštěnosti, který panoval na světě. Rudá obloha na východě, tma na severu, slané mrtvé moře, skalnaté pobřeží, hemžící se těmi odpornými, loudavými tvory, jednotvárná jedovatá zeleň lišejníkovitých rostlin, řídký vzduch, jenž bodal do plic – to vše působilo děsivým dojmem. Posunul jsem se o sto let, a našel jsem totéž červené slunce – o trochu větší, o trochu matnější –, stejné mrtvé more a mrazivý vzduch, stejný houf suchozemských korýšů, vylézajících ze zelenavých porostů a načervenalých skal. Na obloze jsem na západě zahlédl obloukovkou bledou čáru velkého Měsíce.

Tak jsem putoval s občasnými zastávkami po tisíciletích, váben tajuplnostmi osudu Země. Hleděl jsem v podivném obluzení, jak se Slunce na západní obloze neustále zvětšuje a pohasíná a jak život staré Země hyne. Víc jak třicet miliónů let odtud dospěla rudá sluneční báň tak daleko, že zakrývala téměř desetinu nebe. Pak jsem znovu zastavil, neboť krabi zmizeli a rudé pobřeží vypadalo jako bez života. Sinavá zeleň se mísila s bělobou. Roztřásl mé chlad. Řídké bílé vločky se vířivě snášely k zemi. Na severovýchodě jiskřil pod svitem hvězd na černé obloze sníh. Zahlédl jsem hřbety narůžověle bílých hor. Podél mořského pobřeží se táhl pás ledové tříště, po hladině také pluly kusy ledu, avšak plocha tohoto slaného oceánu, krvavě rudá pod věčným západem slunce, nebyla dosud úplně zamrzlá.

Rozhlížel jsem se, jestli zde ještě zůstaly nějaké stopy po zvířatech. Jakási podvědomá předtucha mi nedovolila, abych vystoupil ze stroje. Neviděl jsem, že by se na zemi, v moři nebo v povětří něco pohnulo. Jen zelenavý sliz na skaliskách svědčil o tom, že život ještě úplně nevyhasl. Na jednom místě v moři se objevil písečný jazyk a vody ubylo. Zdálo se mi, jako by se na této písčité mělčině třepetal jakýsi černý předmět. Když jsem se na něj zadíval pozorněji, ležel již bez hnutí. Usoudil jsem, že jsem se musel zmýlit, že to není nic jiného než černé skalisko. Hvězdy na obloze zářily neobyčejně jasně a téměř nehybně.

Pojednou jsem si všiml, že se kruhovitý obrys slunce na západě změnil: v jeho oblouku se objevil kulatý otvor. Viděl jsem, že se stále zvětšuje. Chvíli jsem vyděšeně hleděl na čerň, která padala na krajinu, až jsem si uvědomil, že začíná zatmění. Přes sluneční kotouč přecházel buď Měsíc, nebo Merkur. Zpočátku jsem se domníval, že je to Měsíc, ale pak jsem pochopil, že jde o jakousi planetu, pohybující se v těsné blízkosti Země.

Tma se šířila víc a víc, od východu začaly vanout ostré poryvy studeného větru, vzduchem poletovalo stále víc a víc padajících bílých vloček. Z mořského břehu se ozývalo šumění a nárazy vln. Kromě těchto neživých zvuků panovalo na celém světě ticho. Ticho? Jeho nehybnost lze jen stěží popsat. Všechny lidské zvuky, ale i bekot ovcí, zpěv ptáků, bzukot hmyzu, všechny hluky, které jsou součástí našeho života, ustaly. Za houstnoucí tmy padaly stále hojnější sněhové vločky a tančily mi před očima. Vzduch se ochladil. Konečně rychle, jeden za druhým, zmizely ve tmě štíty vzdálených hor. Vítr se změnil na kvílivou vichřici. Viděl jsem, jak mě chce kulatý černý stín uprostřed Slunce pohltit. V následující chvíli nebylo už nic než bledé hvězdy. Všechno ostatní se utopilo v naprosté tmě. I obloha byla neproniknutelně černá.

Z té veliké tmy na mě padla hrůza. Zima, která pronikala až do morku kostí, a bolest při dýchání mě přemohly. Třásl jsem se po celém těle a cítil jsem smrtelnou slabost. Vtom se na obloze jako žhavý rudý oblouk objevil kousek Slunce. Slezl jsem ze stroje, abych se vzpamatoval. Cítil jsem závrať a nebyl jsem schopen uvažovat o zpáteční cestě. Jak jsem tam stál, zmatený a opuštěný, opět jsem spatřil na mělčině pohyblivou věc – teď už nebylo pochyb o tom, že se opravdu pohybuje. Její obraz se zrcadlil v červenavé mořské vodě. Byl to kulatý tvor, veliký jako fotbalový míč nebo možná trochu větší, se svislými tykadly. Poskakoval sem a tam. Cítil jsem, že ztrácím vědomí. Ale strašlivé, hrůzné pomyšlení, že bych zůstal ležet bez pomoci zde, v tom neznámém a děsivém šeru, mi pomohlo, abych zůstal při smyslech. Tak se mi podařilo přece jen vyškrábat se na sedadlo.

Errata:

30.05.2021 13:44