Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Záblesk génia v H. G. Wellsově Stroji času umožnil vymyslet stroj, v němž ten, kdo příběh vypráví, může překračovat hranice času a cestovat daleko do budoucnosti. Nebylo třeba dlouho čekat na napodobňovatele. Povídka Francouze Aljreda Jarryho „Jak zkonstruovat stroj času“ byla první a jak naše sbírka povídek ukazuje, Wellsův nápad fascinuje spisovatele i nadále.

Herbert George Wells (1866–1946) se nadchl vědou už jako školák. V roce 1888 začal pro studentský časopis Science Schools Journal psát na pokračování The Chronic Argonauts – Kroniku argonautů. Její děj probíhá v malé velšské vesničce Llyddwdd. Autor líčí pokusy jistého Dr. Nebogipfela, jenž hodlal cestovat v čase a u pověrčivých vesničanů si brzy vysloužil přezdívku nekromant. Seriál – i když trochu amatérský – vtipný i půvabný vycházel během tří letních měsíců a skončil otevřeným koncem, kdy Nebogipfel zmizí všem z očí „v hromovém rachotu, jako kdyby ze země vyrazil obrovský gejzír vody“. Nápad zřejmě mladého autora nepřestal pronásledovat a po sedmi letech, kdy se zdokonalil v žurnalistice a psaní povídek, udělal z něj základ svého prvního románu „The Time Machine“ – Stroj času, jemuž dal podtitul „Vynález“. Wellsova kariéra a pověst nikdy neustrnuly. Román vycházel v novém a novém vydání. Kronika argonautů vyšla mnohokrát i v antologiích.

Dnes však už jen málokdo ví, že Stroj času vyšel sice u Williama Heinemanna knižně, ale týž vydavatel ho vydal i časopisecky, na pokračování ve svém vlastním měsíčníku New Review, kde ho redigoval W. E. Henley. Ve vydání z roku 1895 se stalo něco kuriózního. V původní kapitole II. s názvem Další vize se popisovala epizoda, kde se cestovatel v čase dostal do dost brutální konfrontace s „groteskním monstrem“ z budoucnosti, připomínajícím stonožku. Když po několika měsících vyšla celá kniha, epizoda už v ní nebyla a nikdy se do knihy nevrátila. Proč historku Šedivého muže (můj vlastní titul – pozn. sestavovatele) vyňali ze Stroje času? Soudil snad Wells anebo jeho vydavatel, že by byla pro citlivé viktoriánské čtenáře příliš nepříjemná? Toto tajemství už asi nikdo nerozluští – ale historka se neztratila. První část možno najít v kterémkoliv vydání románu, avšak vyprávění pak pokračuje bez příběhu, který vám předkládám...

&679;&679;&679;

Už jsem vzpomínal, jaké chorobné stavy s sebou nese a do jakého zmatku člověka uvádí cestování v čase. Tentokrát jsem neseděl pevně v sedle, ale poněkud stranou a sedělo se mi hrozně nepohodlně. Nějakou dobu jsem se jen zoufale držel stroje, jenž se celou cestou houpal a otřásal, a vůbec jsem nedbal, kde se nacházím. Když se mi konečně podařilo opět se podívat na ciferníky, zarazilo mne, kam až jsem se dostal. Jeden ciferník ukazoval dny, druhý tisíce dní, třetí miliony a čtvrtý miliardy dní. A já, místo abych obrátil páčky, ještě jsem je utahoval, jako bych toužil po maximální rychlosti. Když jsem se díval na ciferníky zblízka, zjistil jsem, že tisícková ručička se pohybuje tak rychle jako vteřinová na ciferníku hodinek – do budoucnosti.

Opatrně – protože jsem měl dobře v paměti, jak jsem už jednou střemhlav vyletěl nad stroj – jsem začal snižovat rychlost. Ručičky se otáčely stále pomaleji, až se zdálo, že se tisícková nadobro zastavila a denní přestala být mlhou na ciferníku. Pomalu se sivý opar okolo mne začal rozptylovat a nejasné obrysy zvlněné pustiny byly stále zřetelnější.

Zastavil jsem. Nacházel jsem se na vybledlé, pusté planině, jen tu a tam pokryté jakous takous vegetací a šedivé jíním. Bylo poledne, slunce bylo oranžové, přestávalo jiskřit, vznášelo se někde nad poledníkem na šedé, jednotvárné obloze. Bezútěšnost krajiny narušovalo jen několik černých křovin. Veliké domy přecivilizovaných lidí, mezi nimiž, jak se mi zdálo, jsem byl jen nedávno, beze stopy zmizely. Ani jen hromádky kamení nenaznačovaly, kde stály. Hory a údolí, moře, řeka – všechno, přispěním deště a mrazu, nabylo zcela nových podob. Nebylo pochyb, že sníh a déšť smyly i Morlockovy tunely. Ostrý vánek se dotkl mých rukou a obličeje. Kam jsem dohlédl, nikde nebyly ani kopce, ani stromy, ani řeky. Všude se rozprostírala bezútěšná planina.

Pak najednou z planiny vystoupilo tmavé těleso, něco, co se třpytilo jako zubatá řada ocelových desek, a vzápětí rychle zmizelo v prohlubni. V tom okamžiku jsem si začal uvědomovat přítomnost množství světlešedých věciček, zbarvených skoro do ostínu mrazem zkřehlé země, které na některých místech vyrážely na povrch mezi trsy trávy. Viděl jsem, jak mi něco šedivého vyrostlo přímo před očima a pak můj zrak nahmatal další. Nejdřív jsem myslel, že to jsou králíci nebo nějaký druh miniaturních klokanů. Potom, když jeden z těch tvorů přiskákal až ke mně, jsem poznal, že nepatří ani k jedné skupině. Byli to ploskochodí živočichové, zadní nohy však měli trochu delší, neměli ocas a byli pokryti krátkou šedou srstí, na hlavě hustější, asi jako mají skotští teričři. Protože jsem věděl, že během Zlatého věku člověk téměř vyhubil všechny živočichy a nechal naživu jen několik ozdobných druhů, přitáhla tahle zvířata můj přirozený zájem. Nezdálo se, že bych jim naháněl strach, naopak, popásala se jako králíci v místech, kde se člověk nevyskytuje moc často. Napadlo mi, že bych snad mohl tenhle druh zachránit.

Sestoupil jsem ze stroje, zdvihl kámen. Sotva jsem učinil tyto přípravy, jedno z malých zvířat se přiblížilo až ke mně. Zaradoval jsem se, že mne nečeká žádná větší námaha, zasáhl jsem živočicha do hlavy, že se okamžitě převrátil a zůstal bez pohybu ležet. Vzápětí jsem byl u něj. Nehýbal se, zdálo se, že jsem ho zabil. Překvapilo mne, že ta věcička má pět sotva zřetelných prstů na obou předních i zadních nohou. Přední nohy se přitom podobaly lidským a zadní žabím. Navíc měl tvor oblou hlavu s vystupujícím čelem a vpřed hledícíma očima, skrytýma za rovnými vlasy. Myslí mi proletěla nemilá předtucha. Klekl jsem si, zdvihl úlovek a chtěl se mu podívat na chrup a ostatní anatomické známky, jež by snad mohly nést lidské znaky. V té chvíli se nad obzorem planiny opět zjevil kovově působící předmět, o němž jsem už mluvil. Blížil se ke mně a vydával při tom zvláštní klepavý zvuk.

Vzápětí naň zareagovala šedivá zvířata, jež se nacházela v mé blízkosti – vydávala krátké, slabé štěkání, jako by se jich zmocnil strach, a skákala opačným směrem, než se blížil nový tvor. Musela se poschovávat v norách nebo v křoví a v chumáčích trávy, protože ve chvilce už nebylo v dohledu ani jedno. Vstal jsem a civěl na to groteskní monstrum. Popsat ho mohu jen tak, že ho srovnám se stonožkou. Bylo vysoké asi tři stopy a mělo protáhlé článkovité tělo, dlouhé asi třicet stop, a na sobě mělo zvláštní, přečnívající zelenavě černé pláty. Zdálo se, že se plazí a používá při tom množství nohou. Jak postupovalo, jeho tělo se vlnilo. Na tupé, okrouhlé hlavě jako v mnohoúhelníku seděly černé oční jamky, v nichž byly dvě pohyblivé, skroucené, rohům podobné anténky. Tvor se blížil, pokud jsem mohl usoudit, rychlostí přibližně osm až deset mil za hodinu. Poskytl mi tak trochu času na rozmýšlení. Nechal jsem mé šedé zvíře, nebo šedého člověka, ať už to bylo cokoliv, na zemi a šel ke stroji. V polovině cesty jsem se zastavil, litoval jsem, že takto odcházím, ale pohled, který jsem vrhl přes rameno zpět, mi okamžitě přikázal zapomenut na jakoukoliv lítost. Když jsem došel ke stroji, monstrum bylo ani ne padesát metrů ode mne. Určitě to nebyl živočich s páteří. Neměl nos a ústa mu lemovaly spojené tmavé pláty. O bližší pohled jsem skutečně nestál.

Přejel jsem jeden den a opět jsem zastavil s nadějí, že kolos bude pryč a že najdu pozůstatky mé oběti. Jak jsem se mohl přesvědčit, stonožce nedělaly problémy ani kosti. V každém případě oba tvorové zmizeli. Určitý nádech lidskosti u obou mne dokonale zmátl. Když o tom člověk hlouběji přemýšlí, nenajde důvod, proč by se degenerovaná lidskost nemohla nakonec rozdělit přinejmenším do tolika druhů, jako potomci bahenní ryby, kteří zplodili všechny tvory s páteří na zemi. Už jsem neviděl žádný obří hmyz, jímž podle mého názoru ten článkovaný tvor určitě musel být. Je zřejmé, že fyzikální těžkosti, jež v současnosti udržují hmyz v té velikosti, v jaké jej známe, byly nakonec překonány a onen druh živočišného království se dostal k dlouho očekávané suverenitě, jíž si jeho nesmírná energie a vitalita zasluhují. Ještě několikrát jsem se pokusil zabít nebo chytit další ze šedivé havěti, ale ani jednou jsem s kamenem neuspěl tak, jako poprvé. Asi po tuctu neúspěšných hodů, z nichž mě rozbolela ruka, jsem se sám na sebe rozzlobil, že jedu tak daleko do budoucnosti neozbrojen a bez výstroje. Rozhodl jsem se, že se pustím ještě kousek dál do budoucna – že aspoň na okamžik nahlédnu do ještě hlubší propasti času – a pak se vrátím k nám do naší epochy, Opět jsem vysedl na stroj a svět kolem mne opět zešedl a pokryl se mlhou...

© 1895 Herbert George Wells

30.05.2021 13:44