Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Delyth se pohodlně rozvalovala na lehátku. Kolem bylo zlatě písčité pobřeží, zalité modrobílým jasem velikého slunce. S tváří zakrytou před dotěrnými paprsky naslouchala tichému šumění démantového příboje.

Slunce byl Brinkantův nápad, pláž a oceán zas její.

„To mě popracuj!“ zvolal Brinkant ohromeně a vyskočil z křesla, což u něj znamenalo neskutečné citové pohnutí. „On prohrál!“

„Co-?“ nadzvedla prstem okraj plážového klobouku aby na svého společníka viděla aspoň jedním okem, a současně aby se znovu, již po několikáté, ujistila že okolní scenérie není pouhým snem.

Že má Arknatago uvnitř svého trupu snad nespočet všemožných sekcí, už jí nepřekvapovalo. Ale že si mohou objednat i pláž a moře, jí nešlo na rozum.

Včera se rozhodla zjistit, kde má tahle scenérie konec. Předpokládala, že skutečný písek bude po pár metrech končit, a zbytek bude dokreslen videoplastikou. Jenže když za sebou měla hodinovou chůzi střídanou s klusem, a útesy i vznosné stromy, pod nimiž původně seděla, se staly jen maličkými symboly na vzdáleném obzoru, musela přiznat že prohrála.

Dnes už to neřešila. Prostě se ocitli v nějaké dočista jiné úrovni techniky, která dovolovala věci, běžně označované za zázraky.

A přitom je to JEN nějaký koráb, ve službách Krogga Ramose, připomněla si. Jaké možnosti má asi sám Ramos?

Xarťan teď stál před projektorem, a nevěřícně rozhazoval rukama. „Hórgandév prohrál! To snad není možné! To si dělají legraci!“

„Tak hlavně že tě to baví,“ pousmála se a spustila klobouk dolů. Trallongajský turnaj? Typicky mačistická záležitost, kde se drsňáci řežou jak psi jen pro to, aby nakrmili své nedostatečné ego titulem nejtvrdšího bojovníka osmi galaxií. Kdyby ho vyhrál Skrčoun Přeskuhraný, bylo by to Plasticínce dočista jedno.

„Nevzbudil jsem tě, Svištíčku?“ zarazil se železný muž.

Usmála se, když slyšela milou zdrobnělinu v Plasticínském stylu, a znovu nadzvedla široký kraj klobouku, aby úsměv zveřejnila. „Bez obav. Ráda slyším, když něco říkáš...“

„Už je hotovo,“ mávl rukou. „Vyhrál ten Asper od Lastakarijců. Jestli oni to náhodou neměli předem podplacené!“ vypnul projektor.

„Nech to plavat, a pojď- do moře,“ mrkla na něj. To malé zaváhání mělo na svědomí, že chtěla říci: pojď plavat. Byla by to sice slovní hříčka, ale vzhledem k železné Xarťanově konstituci bylo plavání ve vodě jedna z věcí, které ho nikdy nemohly potkat.

„Skvělý nápad,“ souhlasil Drke. Ještě si vložil do úst maličký krystal lahodného azraqu, a popošel blíž.

Vyskočila a zahodila klobouk.

Společně nakráčeli do průzračného moře.

Když Xarťanovi koukala z vln stěží jen hlava, zastavil. Delyth už dávno nestačila, držela se ho rukou za rameno.

„Dobrá hloubka? Zase jako minule?“ zeptal se.

„Jasně!“

„Tak pojď.“ Pomohl jí stabilizovat se, pak vložil dlaň pod její chodidla a když cítil, jak se napnula, jediným plynulým záběrem jí vyhodil vysoko z vody. Delyth prolétla vzduchem, sbalila se, provedla rychlou otočku a už zase rovná jako šipka zajela zpět do moře. Za chvilku se vesele vynořila u společníka a zábava mohla pokračovat.

Vztah Plasticínky a železného Xarťana se za poslední nesmírně pohodové dny radikálně změnil, a Delyth by řekla, že výrazně k lepšímu. Jestli za to mohla jeho nenápadná snaha pronikat do tajů Vnějšku, nebo nepostřehnutelný vliv Arknataga, netušila a ani neřešila. Od jisté doby je obklopovalo tolik divných věcí, že nad nimi nešlo v jednom kuse žasnout. Jediné východisko bylo brát je prostě jako fakt.

A je to dobré východisko, pomyslela si Delyth, nohou hledajíc pod hladinou společníkovu ruku. Pěkně se opřela, a když přešla vlna, zpevnila tělo – a už letěla. Hodně vysoko. Vážila málo a Xarťanova síla byla obrovská, takže si s rozpaženýma rukama skutečně mohla připadat jako nějaký z bělostných létavců, kteří se občas mihli nad pláží nebo nad mořem.

„Ještě nemáš dost?!“ zaslechla po čase jeho pobavený hlas, když se vynořila. Musela v duchu uznat, že má dobrý odhad. Tři desítky skoků rychle po sobě jí řádně rozbušily srdce a naložily do svalů příjemně pálící únavu.

„Ani ne,“ vrtěla hlavou. „Ale už tě to asi nebaví, viď? Dám ještě jeden a hotovo, dobře?“

„Tak pojď.“ Standardní výzva, mocný odpal, závratný let prosluněným vzduchem, a návrat do jiskřivé náruče oceánu. Super!

Připlavala k němu a když se ho chytila kolem krku, vzal jí zlehka do svých ocelových paží a nesl z vln ven. Zavřela oči a užívala si to. Prostě paráda.

„Pití?“ zeptal se krátce, když ji jemně položil na lehátko.

„Dík, to zvládnu sama!“ zasmála se. Ale stejně se zvedl, a podal z blízkého chladicího boxu orosenou sklenku nápoje. Byl to od něj výkon, a Brinkant na sebe mohl být právem pyšný – manipulace s něčím tak křehkým jako sklenice byla skoro na samé hranici jeho možností.

„Díky, Xartíku.“

„Jo.“

Usrkla a všimla si, jak kovovým pohledem skenuje její tělo.

„Hm-?“

„Dočetl jsem se, co pro velkou část Vnějšáků znamená absence oděvu,“ řekl. „Vážím si toho.“

Delyth maličko zaskočil dech. Původně na něco takového ani nepomyslela; prostě to bylo pohodlné, nic víc. Ale Xarťanova věta jí zasáhla s nečekanou silou.

„Ach jo,“ řekla a zvedla paži. Běžný „čvachták“ by pochopil a nechal se přitáhnout; takhle se musela zvednout Delyth. „To máš za to,“ řekla a odhodlaně ho políbila na tvář.

„I tenhle rituál už znám,“ řekl znatelně překvapeně. „Říká se na něj díky, že?“

Statečně polkla zklamaný nesouhlas. „Jo,“ zašeptala.

Chvíli na sebe zblízka hleděli mlčky.

„Zvláštní vnějšácká hra,“ řekl.

„Nevadí – když je pěkná, vyhovuje...“

„Nemám námitek,“ kývl.

Vtom se ze vzduchu u nich ozval Arknatagův hlas.

„Potřebuji vás na palubě. Raději rychle než pomalu.“

Errata:

30.05.2021 13:23