Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Bez váhání se zvedli a proběhli průchodem, který byl umístěn pár kroků od lehátek, a ocitli se přímo ve velínu.

„Tady je rozpis, koho budeme sbírat,“ objasnil stručně Arknatago, a promítl seznam na panel. Současně se informace nahrály do Plasticínčina organizéru, který měla neustále na zápěstí.

Podívala se na zprávu. „Rozhodl ses doplnit si posádku?“

„To neřeš,“ doporučil jí stroze.

Delyth povytáhla obočí. „A co tedy máme dělat?“

„Budu brát na palubu různé bytosti. Umístím je do vstupního oddělení. Váš úkol bude co nejrychleji je přesunout do jejich dočasné sekce na mé palubě, aby se uvolnilo místo dalším. Když to nepůjde jinak, tak i násilím. Ale nepoškoďte je.“

„Moment... my ty lidi budeme unášet bez jejich souhlasu?!“

„Není vaše starost,“ reagoval Arknatago.

„Četl jsem, že počítačům ve Vnějšku někdy může přeskočit...“ naznačil Brinkant tiše, ale koráb ho slyšel.

„To není můj případ. Honem, do vstupní sekce!“

„Jasně, jen co na sebe něco hodím!“ reagovala Delyth.

„Vem si z pultu svou důstojnickou insignii, to stačí. Akce už běží!“ nařídil hlas korábu a sám sobě zavelel: „Start!“

Skokem se přenesli z hluboké prázdnoty zpět do prostoru Planetárního svazu. Po pravé straně viděli nějaký svět.

„To je Skaringa?“ ujistil se Brinkant, studující nápis na panelu.

„Správně. Zaměřuji. Pospěšte si prosím.“

Ne tak zcela přesvědčeni o správnosti toho co se po nich chtělo, proběhli průchodem a ocitli se rovnou ve vstupní sekci. Na podlaze měla naznačeno osm kruhů, a v jednom z nich již stál očividně překvapený člověk. Pod paží držel ploché zavazadlo.

„Sankal Kra Demor, Skaringa?“ zvolala Delyth skarinžsky.

„Ano, to jsem já,“ potvrdil muž, a bylo vidět jak se mu ulevilo že v neznámém prostředí narazil na někoho, kdo mu rozumí. Navíc, na někoho velice krásného.

„První důstojník Delyth,“ ukázala na sebe. „Jsi součástí sběru osob. Neměj obavy, nic ti nehrozí. Tímto průchodem do sekce, která je pro tebe dočasně určena.“

Muž byl zjevně navyklý poslouchat autority, nepochybně důsledek tvrdé skarinžské morálky.

„Rozumím, důstojníku,“ kývl a bez protestů kráčel ke stěně, na které se rýsoval průchod s číslem jedna. „Bude to dlouhodobé?“

„Další informace později,“ odpověděla hladce.

Gestem otevřela vstup, a muž jím prošel. Poté se průchod samočinně uzavřel, a náhle se jeho číslo změnilo na dvojku.

Bylo to velmi zvláštní. V kruzích, které – jak záhy pochopili – představovaly výstupy z nezávislého teleportu, se objevovaly různé bytosti. Osamocené, dvojice, trojice i celé skupinky. Mladí, dospělí, muži, ženy, od pohledu bohatí i nepochybně chudí, starci i děti. Bylo třeba je co nejdříve provést průchodem do nové sekce, jejíž číslo po každém úspěšném sběru vzrostlo o jedničku.

Plasticínka v rychlém sledu ověřovala dotazem identitu osob a spolu s Xarťanem plnili Arknatagovo zadání. Byl tohle účel, proč jsme se dostali na palubu inteligentního stroje? napadlo jí.

„Dangsta Zwur?!“ vyjekla zanedlouho při pohledu na novou položku seznamu svého organizéru. „Jejich řeč neumím-!“

„Bez obav,“ reagoval Arknatago. V teleportech se objevili dva obyvatelé, Delyth by tipovala že nějací montéři.

„Rozumíte unilangu?“ řekla s obavami.

„Rozumíme, ale můžeme klidně dál mluvit kezwursky,“ ujistil jí jeden z nich. Teprve pak si uvědomila, že slova, která užila, nebyla v unilangu, ale v planetárním jazyce!

Pokud jsem měla pochybnosti o tom, zda do mě Arknatago něco zapisuje, otázka je jasně vyřešena, pomyslela si. Stejně je to ale úžasné, o to víc že spolu s novou řečí automaticky získává i správné mluvnické znalosti. Když se během přijímání osob už potřetí přistihla, jak naprosto plynně a spontánně skládá fráze ve zcela neznámém jazyku, přestala to řešit.

Většinou to bylo snadné. Bylo vidět, že to přenášené bytosti nejspíše čekaly. Někdy se to ale zkomplikovalo. Lidé lidé se chovali váhavě nebo se vzpírali, někteří měli dokonce strach.

V průběhu přemisťování Delyth ocenila fakt, že jí Arknatago nedal čas se obléci. Určitou část případů vyřešila hladce právě proto, jak zapůsobil její vzhled ve spojení s důstojnickým odznakem. Prostě, tak to chodí.

Xarťanova role se měnila případ od případu. Někdy byl jen průvodce ke vstupu, občas se představil jako palubní technik, jindy byl ochranka, sem tam mohl být sám sebou – tedy kapitánem, a ponejvíce jen stál trochu stranou a tvářil se jako kovová socha.

Jen jednou musel zapůsobit svou autoritou. Jeho metoda nijak nevybočila z přímého Xartského rámce.

„Vstupte, nebo vás rozčvachtám!“ prohlásil děsně železným hlasem. Oslovená dvojice si moudře vybrala první možnost.

Stěny vstupní haly se lehounce chvěly, jak se koráb nepochybně teleportoval napříč vesmírem jak splašený, a přenášel další a další bytosti. Delyth počínala zmáhat únava. Možná i protože případy, kdy se sebranými osobami nebyla kloudná řeč, počínaly houstnout.

„Děkuji, hotovo,“ ozval se konečně vysvobozující hlas. Plasticínka si bezvládně sedla tam kde zrovna stála. Na průchodu, připraveném pro další osazenstvo, se skvělo číslo tři sta patnáct.

Tentokrát to nebyla společenská zdvořilost, když dovolila Brinkantovi, aby ji zvedl a odnesl. Byla úplně vysílená. Chvíli stál jakoby přemýšlel, pak vykročil k průchodu. „Koupel!“ nařídil kovovým hlasem. Prošli uzávěrem a skutečně se ocitli v hygienické sekci. Položil ji do vany plné prohřáté vody s pěnou.

„Jak ti mohu pomoci s regenerací?“

„Nepotřebuju nic,“ zasípala stěží srozumitelně. Krk děsně bolel, ale doplnila: „Za chvíli jsem v pohodě...“

„Běhalas tam a dirigovala jedenadvacet hodin,“ zavrtěl hlavou. „To byla náročná úloha. Takže...?“

„Jen trošku... oddechnu. Zvládám, fakt. Kolikrát jsem zařizovala tvoje věci i pětatřicet hodin v kuse...“

Upřeně na ní hleděl. „Nenapadlo mě, jak moc jsem tě zatěžoval.“

„To nic,“ vydechla se zavřenýma očima. Pak si ale řekla, že by měla dát najevo jak jí ta slova potěšila.

„Dělala jsem to pro tebe ráda...“ zašeptala.

„Ráda...? Co na to mám správně říci?“ podotkl, ale Delyth neodpověděla, protože usnula.

Xarťan se posunul o trochu blíže, usadil se a proměnil v železnou sochu. Jen nepatrný jas v kovových očích signalizoval, že dává pozor aby jeho Svištíčkovi náhodou ve spánku nezmizela hlava pod hladinou. Čvachtákům to prý vadí.

Errata:

30.05.2021 13:23