Vítej, návštěvníku!

„Arknatago? Co dělají naši noví cestující?“ vkročila Delyth do velína, zabalená do veliké hebké osušky, se šálkem horkého vonícího nápoje v ruce. Velmi příjemné zdřímnutí v koupeli jí obnovilo síly a inhalace horkých par zregenerovala i hlasivky.

„Nic a všechno, Delyth,“ řekl hlas. To byla divná odpověď.

„Vysvětli mi to lépe,“ vyzvala ho.

„Nebyli to cestující. Evakuovali jsme lidi, a v současné chvíli je ani nemáme na palubě. Už jsou přemístěni na jiné lokality.“

„Evakuovali? Co se dělo?“ Zastavila u pultu, odložila hrnek a vyvolala si zprávy.

„U Leptona,“ vydechla. „Břinkante! Kde jsi! Pojď sem, hned!“ zvolala do organizéru.

„Co se děje?!“ vlétl železný muž do místnosti v domnění, že se dívce něco stalo.

„Já asi špatně čtu,“ ukázala na panel.

Xarťan se zahloubal do zpráv a pak jen zavrtěl hlavou. „To je nějaký výmysl, ne?“

„Zprávy jsou přesné,“ upozornil je Arknatago. „Něco příšerně velkého se nepovedlo. Planeta Homicinga, na kterou jsme vozili ta energetická zařízení, již neexistuje. Co horšího – neexistuje už ani slunce, kolem kterého obíhala.“

„Co-že?! Tvrdíš mi, že Homicingani dokázali zničit hvězdu?!“

„Nebyla to zbraň, co chystali v podzemí, ale zafungovalo to stejně. Vlastně mnohem hůře. Nejde jen o planetu a slunce. Zničí to celý vesmír.“

„Kecáš! Jak může nějaká zbraň, jakákoli, způsobit konec vesmíru?! To je přece hloupost. I sebevětší exploze, třeba sloučení těžkých supernov, jsou jen zanedbatelné prskavky vůči Vnějšku!“

„Chystali zcela převratný fyzikální experiment – degradovat vakuum na nižší energetickou hladinu,“ upřesnil Arknatago. „Je to něco jako vypnutí elektrické sítě. Změna se šíří rychlostí světla na všechny strany. Kdybychom v tu chvíli byli v soustavě Homicingy, zmizeli bychom beze stopy jako oni...“

„No teda...“ Delyth se musela opřít o pult. Tohle by podrazilo kolena i silnějším povahám. „To jsme měli vážně kliku-!“

„Zčásti. Průzkum, který jsme provedli, odhalil s předstihem velmi znepokojivá fakta. Díky tomu jsme dostali za úkol posbírat některé lidi a přesunout je do bezpečí.“

„Kam?“

„Do ?erského prostoru.“

„?????‡???“

„Delyth!“ Hlas korábu zněl překvapeně. „Nemluv na mě ?ersky! To jsem tě přece neučil-! Ty jsi jak šestačtyřicet kilogramů kámene mudrců – stačí jiskřička a už hoříš plamenem!“

„A... kdo mě to tedy naučil...? vydechla, ale při odpovědi, která jí napadla vzápětí, se mimoděk zachvěla. Ve Vnějšku asi není moc bytostí, které by něco takového dokázaly udělat...

„Možná on,“ souhlasil koráb s jejími myšlenkami, a vrátil se k tématu. „?ers neznáš, je to definičně skrytý svět, prostoupený naším, ale na jiné frekvenci. Sdílíme stejnou fyziku, akorát se s ním míjíme. Když jsme v realitě my, on ne, a vzápětí se to zase vymění. Jedině někdy a někde se obě frekvence synchronizují, a pak mají oba světy svůj styčný prostor. Ale nebádej nad tím. Já ještě před dvěma dny také netušil, že existuje.“

„To víš také od něj?“

„Správně.“

Delyth si promnula tvář. Stát se jakoukoli, byť sebemenší, součástkou Ramosových plánů je vždy děsivé.

Počítač pokračoval: „Náš průzkum neměl za úkol mapovat Homicingská zařízení. Měli jsme zjistit stupeň jejich zamoření jakousi cizí technologií. A byl značný.“

Plasticínka se dlouze nadechla. „Ty mi tvrdíš, že někdo Homicinganům hacknul jejich nejtajnější projekt?!“

„Přesně.“

„Kdo?“

„Někdo ještě... mocnější než Krogg,“ přiznal Arknatago těžce.

„Někdo mocnější?!“ zvolala ohromeně. „No potěš proton! Co s tím budeme dělat?“

„Nikdo s tím nedokáže nic udělat.“

„Blbost.“

„Ne. Skutečnost.“

„Ale no tak. Co Svazové prezidium?“

„Nic. Nemá na to prostředky. Nikdo ve Svazu planet je nemá.“

„Nikdo? A co... sám Krogg?!“

„Nic neříká,“ sdělil Arknatago po krátké pomlce.

„Není to nakonec jeho dílo? Nenaštval ho někdo...?“

„Nic neříká,“ zopakoval hlas korábu.

Delyth mimoděk posunovala mapu vesmíru na všechny strany. „Přece se na to jen tak nebudeme dívat! Planety nepochybně spustí evakuační plány. Dobrá, nebudeme vozit materiál, ale můžeme vozit lidi!“

„A co my?“ podotkl věcně Brinkant.

„Jak co my-?“ nepochopila hned.

„Jestli je pravda, co tady čtu,“ ukázal na panel, „tak zdejší Vnějšek přestane zhruba za půl století existovat. Jak zajistíme my svojí budoucnost?“

Delyth se zarazila. Veškeré představy o jejich budoucnosti se pochopitelně opíraly o Svaz planet. Sdružoval více jak tři sta obydlených světů, nespočet kolonií a dokonce sedm oblastí dislokovaných v sedmi malých satelitních galaxiích. Byl to tak obrovský celek, že vlastně nikoho ani ve snu nenapadlo, že by ho mohlo postihnout cokoli fatálního.

„Je kam utéct?“ řekla váhavě.

„Podle toho z jakého hlediska,“ upřesnil Arknatago. „Jestli hledáš řešení pro lidský život, tak ano. Jestli pro Planetární svaz, tak ne.“

„Jaké stanovisko k tomu zaujalo Svazové Prezidium? Vědí to?“

„Vědí. I když se ta zpráva zatím dostala jen na Bokwer, Gorkghann má své špicly všude. A Gorkghannské Svazové Předsednictvo zrovna aktivuje svou armádu.“

„Armádu? Takže mají nějaký plán?“ ptala se s nadějí v hlase.

„Mají, ale vůbec ne dobrý. Zdá se, že chtějí zprávu o katastrofě utajit jak nejdéle to půjde.“

„Možná vědí proč. Pokud vypukne panika, už se nic nezachrání. Bude-li mezitím armáda evakuovat ohrožené světy, mohli bychom se přidat, co říkáš?“

„Nechtějí evakuovat...“

Delyth potřásla hlavou. „Neblázni. K čemu jinak armáda? Válka teď přece nemá nejmenší smysl!“

„Plánují izolovat Bokwer,“ řekl Arknatago.

Chvilku trvalo, než dokázala připustit něco tak šíleného.

„Prosímtě proč?!“

„Aby zabránili zveřejnění pravdy o situaci a tím šíření paniky. Když se nebude hlásit jedna planeta, propaganda to asi dokáže nějak vyžehlit. Ale kdyby se provalilo, že stejný osud čeká i ostatní...“

„To přece nemůžou!“

„Oni se o tom s tebou dohadovat nebudou,“ podotkl hlas.

„Zbláznili se?!“ vykřikla Delyth. „Dočista jim přeskočilo?!“

Ale Arknatago nic neříkal.

„Apsa!“ vytřeštila náhle oči. „Arknatago! Musíme ho dostat pryč!“

„Myslíš že bude souhlasit?“

„To je jedno!“ Divoce se vymotala z osušky, zahodila ji a zaútočila prsty na ovládací panel.

„Letíme pro něj?“ upřesňoval si přihlížející Xarťan.

„Přesně tak!“ odsekla, ale najednou se zarazila. „Promiň,“ obrátila se k Brinkantovi. „Nebude ti to vadit?“

„Je mi to jedno,“ ujistil ji. No pochopitelně, pomyslela si. Žárlivost je na Xartu také neznámé slovo. Tím lépe!

„A ty?“ podívala se ke stropu. Zvláštní, blesklo jí hlavou. Proč užívám tohle gesto? Je to snad podvědomá reakce na skutečnost, že jsme vlastně pod Arknatagovou svrchovaností?

„Nevadí mi to. Ale Prezidiáni nás nenechají na pokoji. Budeme muset bojovat,“ upozornil Arknatago.

„Bojíš se?!“ zarachotil Xarťan.

„Ani ne. V konečném součtu ale pro záchranu jedince zemřou možná desítky jiných. Rozhodnutí je na vás, já jen sděluji fakta.“

Delyth se zarazila. Hrome! Kolik jiných životů má cenu života někoho blízkého? Ale protože byla Svištík, okamžitě jí napadla alternativa. „Dobrá. Zavoláme si ho v předstihu. Letíme!“

„Tak jdeme na to! Start!“ zavelel si Arknatago.

Vesmír blikl a vynořili se v těsné blízkosti nádherné planety.

„Spojení!“ vykřikla naléhavě.

Arknatago bez problémů pronikl do Bokwerské informační soustavy, ve zlomku sekundy analyzoval pravidla komunikace, vlámal se do adresářů a vzápětí už otevřel hovor na soukromé Apsově lince. Jenže na panelu se objevil nějaký jiný obličej.

„Dobrý čas,“ řekl. „Jsem Gelpec, sekretář mistra pokrmů, Apsy Vanimy. S čím vám mohu pomoci?“ Bylo vidět, že i když patrně potkal ve své službě leccos, to co teď zabírala kamera z Plasticínky, ho přesto vyvedlo z míry.

„Jsem Delyth, první důstojník korábu Arknatago. Musím mluvit přímo s mistrem pokrmů. Neodkladně!“

„Lituji, to v danou chvíli nejde. Sdělte mi prosím oč jde, informuji mistra pokrmů v nejkratší možné době.“

„Teď hned to přepni!“ zaječela Delyth.

Drke Brinkant se naklonil do záběru. „Okamžitě, Bokweřane. Nebo budu čvachtat!“

Sekretář ale nic nechápal. „Odmítám akceptovat jakékoli výhrůžky,“ řekl nepřístupně. „Můžete mi sdělit vaši záležitost, a já ji-“

Delyth utnula spojení. „Arknatago, jdeme na to. Dokážeš Apsu zaměřit?“

„Předtím ses pozastavovala nad tím, zda míním nějaké lidi unášet. K čemu se teď chystáš ty?“ podotkl hlas velmi jízlivě.

„K záchraně! Tak pomůžeš mi?!“

„Podívej se na mapu,“ vyzval ji hlas.

Pohybem ruky přepnula panel do režimu mapy. Orbit Bokweru se v pravidelných intervalech plnil množstvím značek, které  signalizovaly mnohačetné výstupy z teleportu.

„To jsou Prezidiální síly,“ upřesnil Arknatago.

„No tím hůř, utíká nám čas! Tak můžeš ho zaměřit?!“

„Stihl jsem jen lokalizaci do třetí úrovně. Víc ne. Spustili rušení. Ale vypadá to, že je doma.“

Hlas udělal krátkou pomlku. „Chceš ho tedy vyzvednout?“

„Ano! Jenžes říkal...“ zarazila se Delyth.

„Říkal. Ale mohu to udělat i tak, že se spokojím s pasivní rezistencí. V tom případě musíme dolů všichni. Výsadkový modul by neuspěl, kdežto moje ochranné prostředky to na určitý čas dovolí,“ ujistil jí hlas.

Plasticínka se znovu podívala na mapu a zamrazilo jí. Prezidiální jednotky právě zahájily ofenzívu.

„Dočista jim přeskočilo,“ zašeptala šokovaně. „To chtějí vyhladit celou planetu?!“

„Ne, jen ničí všechno co má teleport. Pravda o rozsahu zkázy nesmí opustit Bokwer. Dá se čekat, že se to lidem dole asi hodně nebude líbit. Podívej se!“

Na mapě propukl chaos. Všichni si mysleli že jde o globální napadení. Značky se míhaly v divém reji, bylo vidět, že se plno lodí snaží uniknout, a Prezidiální síly jim v tom bránily. Docela nedaleko jedna malá loď odvážně proletěla uzavíracími formacemi a ve strmé křivce svištěla pryč.

Delyth ji dotekem zobrazila. Velký Leptone! Taková kraksna! Tu snad vyhrabali někde na šrotišti?! pomyslela si. Možná právě proto  nestála agresorům za pozornost – a zbědovaná rachotina vzápětí zmizela teleportem pryč.

„Pokud nese zprávu, už všichni Prezidiáni prohráli,“ řekl Brinkant.

„To také, ale právě jsme viděli něco hodně zvláštního,“ komentoval to Arknatago. „Má detekce říká, že ta loď nějakým neznámým způsobem ochromila zbraně okolních prezidiálních lodí, takže nemohla být napadena. Navíc vidím, že měla na palubě pár desítek tun trilibrixia. Zajímavé. Patrně tu i jiné vlivy mají své zámysly...“

„Apsa!“ vzpamatovala se Delyth. „Arknatago! Jdeme dolů! Hned!“

„Tak se držte,“ opáčil hlas. Mohutná loď prudce změnila let a vyrazila v parabolické dráze ke vzdálenému obzoru. „Apsu máme na večerním horizontu,“ informoval je počítač.

Na části panelu se objevilo schéma lodi, na kterém počaly naskakovat fialové kroužky, chovající se jako kruhy po kapkách deště na kaluži. „Zásahy,“ komentoval to hlas. „Střílejí po nás.“

„Můžeš zničit jen jejich zbraně?“ zamračil se Brinkant.

„Omezeně; ale moc to nepomůže,“ upozornil Arknatago. „Křižujeme Prezidiální šiky v pravém úhlu. Ti, co na nás vystřelili, už jsou daleko za námi. Pokud jste ale změnili názor, mohu zapnout aktivní obranu a vypálit si v předstihu bezpečný koridor skrz jejich formace.“

„Zadrž!“ zvolala Delyth a učinila prosebné gesto ke Xarťanovi. „Bez urážky: ty netušíš, co je to povinnost. Myslíš, že to Prezidiální vojáci dělají rádi, nebo dokonce s potěšením? Jsou to jen nástroje, tak jako všichni žoldáci. Nemají na výběr – plní rozkazy. Možná zcela absurdní rozkazy, ale tak armády fungují. Pokud nás to nezastaví, nechme je na živu...“

„Nezastaví. Jen časově omezí na dobu kterou má obrana vydrží,“ reagoval nevzrušeně Arknatago.

Brinkant lhostejně pokrčil rameny. „Že jsi to ty...“

Maličko hořce potřásla hlavou. Na chvilku jsem podlehla sebeklamu, že když se Xarťan chová ke mně vstřícně, že přehodnotil svůj postoj k biologickým rasám. Ani náhodou. Jde přece jen o podřadné čvachtáky...

Nebyl čas to rozebírat. Zdánlivě nesmírně pomalu se posunovali orbitální trajektorií nad prezidiálními šiky. Vůbec to nevypadalo, že každou sekundou překonají třináct kilometrů. Teprve v závěru dráhy Arknatago výrazně zpomalil a vnořil se dolů do atmosféry.

Ta se již počala plnit nespočtem strojů, mířících vzhůru. Bokwer pochopil co se děje a snažil se přežít.

„Sběr! Sběr!“ sekl dvě slova Arknatago, a vzápětí koráb nemilosrdně rozdrtil na kousíčky a plameny kolem sebe sežehl dvě civilní lodě, které se mu náhodně dostaly do dráhy.

„Do Kelu!“ zvolala Delyth. „Nemůžeme se jim-?“

„Nemůžeme. Sběr! Sběr!“ odvětil hlas. „Ale teleportuji je před nárazem na palubu. Napadlo mě, že by ti to bylo líto...“

„Díky moc...“ vydechla. „Nemusíš mi to hlásit...“

„Nebudu. Teď skenuji...“ hlásil Arknatago. „Nad vládním městem kotví Prezidiální bitevník, a hodně se mu nelíbí, co tu vyvádím. Budu muset přistát opodál, protože po mě pálí jak vzteklý a kdybych se přiblížil k Apsovu domu, moc by toho z něj nezbylo. Apsa navíc nemá teleportovou značku. Pošlu vás až k němu, zkuste jí na něj umístit. Pak vás všechny vezmu na palubu a mizíme!“

„Jasně – ale dej mi něco na sebe!“ vyzvala ho Plasticínka, jejíž ohromená mysl teprve nyní zjistila i tuto podružnou skutečnost. Do velína zakrátko vkročil robot, a podal jí jakýsi náhrdelník.

„Počkej – myslela jsem nějaký rozumný oděv!“

„Tohle je nejrozumnější co si můžeš vzít,“ řekl Arknatago. Výsadek za dva, jedna teď!“

Delyth se ani nestačila leknout, a ocitla se někde v přírodě. Vedle ní se stejným způsobem zhmotnil Brinkant.

Nahoře v obloze, ozářen krvavým svitem zapadajícího slunce, visel jako hřmící démon zkázy obrovský temný bitevník, plivající kolem sebe kaskády zničujícího ohně. Z nebe pršely spálené a rozervané letouny, nechávajíce po sobě stopy hustého dýmu.

Kde to jsme?! Tomuhle říká Arknatago „až k němu“? Vlastně – rázem se uklidnila. To je přece Apsova zahrada! No ovšem.

„Pohyb!“ vykřikla.

Rozběhli se k domu. Brinkantovy nohy nechávaly v pěstěném trávníku hluboké krátery. Byl to pro něj příliš měkký terén.

Zahrada končila, ocitli se na okraji parkoviště. Tam vládl chaos. Dva nevelké dopravní moduly zrovna odlétaly riskantní trasou co nejníže nad střechami zástavby. Vpředu čekal poněkud větší letoun s otevřeným vstupem, obstoupený několika ozbrojenými androidy. Dva jiní právě chvatně provázeli nějakého člověka-

Apsa!

„Apso! Sem! Sem k nám!“ vykřikla Delyth v běhu.

Mistr pokrmů se zarazil a upřel na ně užaslý pohled. To samé udělali i androidé, ti si ale všimli něčeho jiného.

„Xarťan! Palte!“ velel jeden synťák. Viděl pádící dívku a v patách dusajícího Xarťana a vyložil si to tak, že je člověk v ohrožení.

Hlavně zbraní se zaměřily na železného muže a vyplivly smrtonosné poselství. To byla veliká chyba.

„Xart! Xart!“ zařval Drke Brinkant a řítil se se zatnutými pěstmi přímo skrz palbu na střelce.

Něco ostře praskavě zaznělo a s běžící Delyth cosi škublo do strany. A znovu! Náhrdelník, uvědomila si. Generuje nějaké pole, co mě chrání před náhodnými nebo odraženými projektily!

„Nestřílet! Nestřílet!!“ zaječela co jí plíce stačily.

Ozbrojenci se zarazili jenže to už mezi ně vlétl rozzuřený Xarťan.

„Ne! Drke, ne!“ Nedbaje vlastního ohrožení, vrhla se Delyth do divokého chumlu vířících ocelových pěstí a syntetických úlomků. Xarťan se zarazil a poohlédl. „Pozor, trochu to tu létá...!“

„Nedělej to! Prosím!“ skočila mu kolem krku a napřáhla ruku proti synťákům. „Zbraně okamžitě pryč! Apso, u Leptona, zastav je!“ křičela, a snažila se vlastním tělem tvořit štít železnému obrovi.

„Všechno stop!“ velel duchapřítomně mistr pokrmů, i když sledoval Brinkanta vyloženě s nedůvěrou.

„Díky,“ špitla Delyth a seskočila zase na zem. Cítila nesmírné ulehčení a určitou hrdost nad tím, že dokázala Brinkanta zadržet. Xartský vztek vzplane snadno a není lehké ho zastavit. Prokličkovala mezi stojícími i rozdrcenými androidy až k Apsovi. „Známe se, viď?!“

Pár okamžiků na ní vyjeveně zíral, a bylo zřejmé že to není její tvář, co ho fascinuje. Pak se vzpamatoval. „Velký Leptone! Tys ta Plasticínka, které jsem zařizoval kapitánskou licenci, že?!“ rozpomněl se. „Co tu prosímtě děláš? Ale to není důležité. Odlétáme, protože nás támhle ten zmetek -“ hodil palcem ke řvoucí obloze, „chce pozabíjet. Honem na palubu, a mizíme! Do Kelu! Zas něco!“ reagoval na další obrovský koráb, který s ušitrhajícím burácením rázové vlny i rachotem drcených staveb právě sedal nedaleko do brownfieldu.

Vládní bitevník do něj divoce pálil z klasických i energetických zbraní, ale nezdálo se, že by si toho obří loď nějak zvlášť všímala.

„To jsme my! Mizíme, ale k nám!“

„To je tvoje loď?!“ užasl.

„Ne. Jeho!“ ukázala na Xarťana a než mohl Apsa protestovat, navlékla mu teleportovou značku na ruku.

„Ou,“ stáhl obličej do grimasy. „Mysleli jsme, že-“

Okolí bliklo a místo otevřené válečné scenérie stáli v tichém vstupním doku.

„-že...“ zadrhl se Apsovi hlas. Rozhlédl se. „Jsme na palubě?“

„Jsme,“ oddechla si Delyth. Učinila velmi rozpačité omluvné gesto, a otočila se k mistrovi pokrmů zády. „Hrome, Arknatago! Ty šaty!“ zvolala dopáleně.

Tentokrát robot donesl něco mnohem lepšího než jen náhrdelník, a Delyth konečně mohla klidněji dýchat.

„Takže, mistře-“ otočila se k Apsovi, ale ten ji přerušil.

„-můžeme sem vzít ještě někoho?! Prosím!“

„Arknatago-?“ obrátila se Plasticínka na koráb.

„Jsem na odletu, ale můžeme se vrátit,“ oznámil.

„Ohrozí nás to?“

„Přiměřeně.“

„Koho ještě vzít?“ obrátila se k Apsovi.

„Synťáky z mého domu.“

Delyth bez váhání kývla. „Dobře, jdeme na to. Arknatago-?“

„Půjdu tam já,“ přistoupil k nim Brinkant. „Já totiž tomu tvému ochrannému šperku moc nevěřím.“

„Bez obav,“ usmála se. „Je spolehlivý.“

„Nemám obavy. Prostě jen říkám co udělám.“

„Není třeba,“ uklidnil je hlas, a v doku se objevil nejen Apsův živý ale též syntetický, rozbitý i nerozbitý doprovod.

Delyth se příliš nepodivila – Arknatago předtím určitě stejným způsobem zachraňoval i posádky lodí, s nimiž hrozilo že se srazí.

„Proč u nich nepotřebuješ značku?“ vyjádřil ale údiv Xarťan.

„Značka je třeba k bezvadnému přenosu,“ vysvětlil Arknatago. „Nezávislým teleportem lze ve skutečnosti přenést i neoznačený objekt, ale hrozí nějaká nepřesnost. Mohlo by se stát, že se dotyčný cíl nepřenese celý.

Přemísťovat lidi s chybějícími částmi těl není moc uspokojivé, takže Svaz tento způsob teleportu nekompromisně zakázal. Já ale užívám Mechanicianský agregát, čtyřicetkrát přesnější. Takže  riziko v dotčených případech bylo menší zlo.

Každopádně, odlétáme! Už mi začíná být dost horko!“

Errata:

30.05.2021 13:23