Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

„Tady nás nikdo hledat nebude,“ ujistil všechny Arknatago. Ukrýt se byla jeho první starost. Nekotvili ani u nějakého slunce, pluli volným mezihvězdným prostorem, kam se dostali po čtyřech rychlých teleportech. To by mělo dostatečně důkladně zmást jejich stopy. Šance že by je tu někdo objevil, byla skutečně pranepatrná.

Arknatago v první řadě poradil lidem, kam si dojít pro skafandry a zbraně. Nebylo to sice o nic víc třeba než předtím, ale výrazně to pomohlo stabilizovat jejich psychiku. Delyth si oblékla novou důvěrnickou kombinézu, ale silnější zbraň si obstarala také.

Brinkant se mezitím postaral o své zranění. Nepotřeboval k tomu nic zvláštního, jen kus železa, kterým se nakrmil. Trilibrixium, obsažené v jeho těle, rychle a hladce zacelilo zející ránu. Nepotřebný uhlík se vyloučil na povrchu těla jako lehký poprašek. Xarťané jsou skutečně od přírody dostatečně silní na to, aby zvládl svůj boj s vesmírem bez jakékoli pomoci...

„Napadl nás Delkwork. Je profesionální lovec korábů,“ podal pak Arknatago všem vysvětlení. „Patří k těm, kteří radikálně nesnáší biologické bytosti, ale ještě mnohem více Mechaniciany, kteří se s nimi bratří. Považuje za svou povinnost je zlikvidovat.“

Aby eliminoval problémy jazyků, mluvil bokwinem a tlumočil hovor Xarťanovi přímo na radiové frekvenci.

„Nečekal jsi, že by tě mohl najít i ve Svazu?“ divila se Delyth.

„Ovšemže jsem to čekal. Tím spíš, když se teď Svaz rozpadá, někteří Mechaniciani do něj určitě provedou invazi. Byl jsem proto neustále ve střehu.

Jenže Svaz obsahuje tři stovky planetárních těles, obrovské množství přirozených i umělých satelitů, a nespočet korábů které mezi nimi neustále cestují. Byla zanedbatelná šance, že by mě tu někdo našel. Naneštěstí jsme se prozradili naší záchrannou akcí na Bokweru. Byl jsem si toho sice vědom, ale lovec mě stejně doběhl. Užil lest a já jí včas nerozpoznal.

Byla to ta Niwijská jachta, vysílající signál nouze.

Užil ji jako návnadu, sám zůstal dokonale skrytý. Dokážu celkem rychle ověřit, zda je na nějakém plavidle lidská posádka, což je jasná známka že to nemůže být Mechanician. Jenže než jsem zjistil, že bytosti na palubě jsou vlastně jen těla uměle udržovaná ve vegetativním stavu, pronikl do mé sítě a paralyzoval mě.

Mohl mě kompletně zničit, ale byl tak moc ovládaný svou nenávistí, že zvolil rafinovanější pomstu. Shromáždil vás do vstupní haly a nechal mě odpojeného od všeho kromě jednoho informačního vlákna ke kameře ve vstupu. Jejím prostřednictvím jsem mohl sledovat, jak budou bytosti, které jsem v sobě hostil, v izolaci bezmocně umírat na zadušení.

Ani nezničil mé tělo, jen ho důsledně odpojil a zbavil mě všech obslužných robotů. Nechal jediný malý zdroj u mého jádra. Ten by nevydržel moc dlouho. Ocitl jsem se v pozici člověka, odsouzeného ke smrti hladem, který je přitom obklopen stoly plnými jídla, akorát na ně jen o malý kousíček nedokáže dosáhnout.

Spočítal si, že mě tím nejvíce potrestá.

Protože sázel na jistotu, zanechal ve mně i svého strážního robota. Sázka mu nevyšla, víme díky komu. Doufám, že budu mít čas i možnost svému zachránci dostatečně projevit svou vděčnost.“

„Zachraňoval jsem...“ Xarťan maličko pohnul hlavou směrem k Delyth, ale ihned odklonil pohled a temně dodal: „...sám sebe. Ale tys měl útočníkovi dát co proto, Mechaniciane!“

„Nejsem válečník jako on. Náš střet pro mě byl od počátku prakticky prohraný,“ přiznal Arknatago.

„Někdy si říkám, že ta Mechanicianská nenávist k lidem a všemu jim podobnému je až děsivě lidská,“ poznamenala Delyth.

„Spíše děsivě nelidská,“ podotkl Apsa.

„Arknatago? Smím se zeptat?“ ozval se Sayor.

„Poslouchám.“

„Mohl sis přece s předstihem někde ukrýt nějaké vlastní roboty, odpojené od sítě tak aby o nich nikdo nevěděl, kteří by tě v případě nouze zase oživili, ne?“

„Ty jsi šikovný člověk,“ uznal koráb. „Měl jsem takové roboty. Delkwork je všechny našel a zničil. Měl jsem tajné sběrnice k některým zařízením. Také je našel. Měl jsem i falešné jádro ke zmatení případného útočníka, ale i to odhalil. Vyvodil jsem z toho pro sebe důrazné poučení. I já vylepšuji své metody.“

„Proč nezničil také mě?“ ozval se Brinkant, a pohladil si svůj bezvadně opravený bok.

„Jeho roboti měli za úkol najít živé. Přesně to provedli.“

„Definiční úskalí,“ podívala se na něj Delyth. „Prostě jsi byl socha. Dekorace. Naštěstí.“

„Nesmírně šikovná dekorace,“ konstatoval Arknatago pobaveně. „Takže: momentálně už jsem plně funkční, virtuální prostory budou kompletně zprovozněny do minuty. Využil jsem čas své izolace a sestavil plán přežití. Takže, Bokweřané! Vadilo by vám, kdybyste se stali také mou posádkou?“

„Výmluvná odpověď,“ usmála se Delyth, když oslovení lidé počali nadšeně vyjadřovat souhlas.

Hlas korábu pokračoval: „Protože prostor bývalého Svazu planet už není bezpečnou zónou, navrhoval bych se vyhnout dalšímu riziku tím, že ho opustíme.“

„Poletíme také do nějaké jiné galaxie?“ podivila se Delyth.

„Ne. Myslím, že draví Mechaniciané zamíří i tam, až budou se zdejšími planetami hotovi. Obstaráme si v dosud nezasažených oblastech dostatek všeho potřebného, a vyrazíme někam hledat rozumné, klidné místo.“

„Nějaké takové existuje?“ zapochyboval Sayor.

„Mohlo by. Lidé, kteří neuprchnou do jiných galaxií, zastaví podle mých propočtů exodus někde na tři sta padesátém srku od epicentra. Mechaniciani, kteří se rozhodnou zůstat, se zase nezastaví dříve než kolem šestistého srku. Máme tedy poměrně velikou oblast kolem poloměru nějakých čtyř, pěti set srků od bývalé Homicingy, kde by se dala hledat nějaká šikovně zastrčená planeta.“

„A co tam...?“ zajímala se jedna z žen.

„Nemám sice tak děsivé zbraně jako třeba lovec Delkwork, ale oproti tomu disponuji velmi rozsáhlým kolonizačním vybavením. Byl jsem k tomu účelu původně vytvořen. Pokud najdeme nějakou přiměřeně vyhovující planetu, mohli byste si vybudovat základnu, případně do ní časem přivést i nějaké další lidi. Co vy na to?“

Bokweřané nadšeně souhlasili, ale pak pozvolna umlkli a počali se trochu zaraženě ohlížet.

Když Plasticínka zaznamenala, jak se všichni tázavě dívají na Xarťana, naznačila mu aby se vyjádřil. Všimla si už během rozmluvy, že mu Arknatago zprostředkoval rozmluvu v xartissu.

„Ale jo,“ souhlasil železný muž.

Delyth přikývla. „Kapitán není proti. Pusťme se do toho, a věřme že to má nějaký smysl!“

Pak se podívala na Brinkanta. „Pojď prosím na chvíli se mnou!“

„Tak hele, ty jedna dekorace,“ řekla trochu škádlivě, když se o chvilku později zastavili na oblíbeném břehu moře. „Všechno dopadlo naprosto skvěle, ale jedna věc mi jasná není.“

„Hm-?“

„Něco jsi mi zapomněl říci.“

„Opravdu? A co?“

„Jak jsi zvládl zapojit Arknataga...?“

„No, prostě tak.“

„Prostě tak? A že jsou popisky v kdejaké řeči kromě xartissu, ti nevadilo? Tak co mi tajíš, tvore z oceli a trilibrixia?“

„Hm! Ty si také všimneš všeho. Ale nic jsem netajil. Porozuměl jsem těm znakům, když jsem se na ně podíval.“ Předvedl gesto rozpaků. „Asi jsem něco během létání odkoukal.“

To určitě, pomyslela si Delyth. Díky, Ramosi Kroggu-!

Ale pak ke kovovému společníkovi zvedla tvář.

„To není všechno!“

„Co ještě?“ divil se.

„Nezkoušej mě oklamat, Břinkáči jeden ubřinkanej!“ zašermovala rozčileně prstem.

„No dobře!“ rozesmál se při pohledu na to, jak Plasticínka, která byla proti jeho obrovskému ocelovému tělu skoro jako panenka na hraní, na něj rozhorleně vyjela.

„Ne všichni Xarťané jsou jen tupé železné potvory. Ano, rozumím lecčemu co je ve vašem Vnějšku, a mám určité vědomosti. V podstatě bych tě asi ani nepotřeboval. Jenže na Xartu je zvykem žít jak jsme žili, a také, co si budeme povídat, je to pro mě mnohem příje- pohodlnější.“

Dobře si všimla jeho nedokončeného slova a jen užasle zavrtěla hlavou. „Ty ses celou dobu přetvařoval, abych s tebou zůstala? Tak tos mě tedy dostal na celé čáře, Břinkáčku...!“

„Přelstil jsem tě? To mě těší. Každopádně-“ náhle stáhl tvář do vzteklé grimasy a uchopil ji pevně za krk. „Slyšel jsem o nějakém Břinkáčovi?! Žádný Svištík si nesmí dovolit urazit Xartského Drka, i kdyby byl desetkrát svobodný! Skončilas, drzá Plasticínko!“ Zvedl ji do vzduchu jako pírko a pozadu ponořil do líných vln příboje.

„Pfrch- když mě- žbluňk- utopíš nebudeš se mnou moct- umglog- dělat už nic jiného-!“ prskala Delyth, jak se zoufale snažila popadat dech mezi vlnami, co zalévaly její obličej. Divoce se kroutila, ale její obratnost jí teď nebyla nic platná – Xarťanova ruka byla jako skála. Kupodivu však nesáhla po paprskometu, i když ho měla připnutý pásem na noze.

Zamyšleně hleděl k obzoru, jakoby na kuckající a topící se dívku dočista zapomněl.

„Hm! To je vlastně pravda,“ řekl náhle a povolil stisk. Nečekaně jemně jí pomohl sednout. Chvíli počkal, až přestala kašlat vodu, a pak řekl: „Přece víš, že jsme fyziologicky absolutně nekompatibilní. Co tedy měla tvá zvláštní poznámka za smysl?“

„Pch!“ vystrčila vzpurně nosík. „Kdybys nevěděl, co si pod tím představovat, tak bys mě asi nepustil a už vůbec by ses takhle neptal!“ Celá zmáčená a ještě udýchaná, znovu zvedla prst. „Uhodla jsem? A nelži mi!“

„Ty jedna Svišťácká šibalko, ty si nedáš pokoj?“ zahartusil železně a rozevřel prsty v náznaku nového uchopení.

„Tvůj proslulý Xartský vztek ještě nevychladl?!“ rozpřáhla ruce a zvedla bradu. „Tady je můj krk, abys dál mohl svého Svištíka topit podle libosti!“

Zvedl svou strašnou paži, ale jen proto, aby úplně zlehka pohladil její holou hlavu. „Znám tohle gesto správně...?“

Viditelně zrozpačitěla. „Ano. Ale provedení má hodně daleko k dokonalosti, ba, je přímo strašlivé.“ Pak ale přivřela jedno oko. „Budeš to muset důkladně natrénovat a abys neřekl že tě nechám vesmíru napospas bez pomoci, hlásím se jako pokusný objekt...!“

Chvilku nad tím dumal. Nebylo po něj snadné vyznat se v tom co Delyth řekla. „Přijímám,“ řekl pak. „Budeme mít na hledání a tvorbu styčných bodů plno času.“

Uchopila ho za zápěstí a otřela se tváří o kovovou dlaň. „Pro mě to bude velice milé hledání. Nikdy dříve jsem nevěřila, že bychom si mohli rozumět, a tím méně že bys se mnou dokázal vést tak složitou hru náznaků. A podívej se na nás teď. Myslíš, že jsme úplně šílení...?“

Drke se zamyslel, což, jak už Delyth dobře věděla, byl proces který mohl vést k nejnečekanějším výsledkům.

„Ne,“ řekl rozhodně. „Jsme vítězové, přežívající konec vesmíru.“

© 2020 Al.Hexth

30.05.2021 13:23