Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Invaze, provedená cizími roboty do velína, nechala Brinkanta v klidu. Nebyl tak pohotový, aby bleskově poznal oč jde a postavil se na odpor. Vlastně si v první chvíli řekl, že se ho to netýká, a proměnil se v železnou sochu.

Jako Xarťan byl skutečně od přírody vybaven k plnohodnotnému boji s vesmírem, ale i značným genetickým egoismem, který mu tiše, ale důtklivě velel: co tě nepálí, nehas! Jeho rasa díky své podstatě naprosto neoplývala vlastností zvanou přátelství či soucit.

Takže kdyby byl skutečně čistokrevný Xarťan, nejspíše by nevzrušeně zůstal ve své hibernační fázi, dokud by ho to nepřestalo bavit.

Ale Drke byl jiný. Navzdory instinktu nemohl přestat myslet na své slabé a zranitelné společníky.

Vlastně v jeho hlavě figurovala jedině Delyth. To byla sice pro obyvatele Xartu zcela netypická věc, ale Brinkant pod vlivem událostí minulých dnů cítil obrovský obdiv nad tím, jak takový malý, slabý tvoreček jako jeho Svištík, dokáže bravurně zvládat nástrahy Vnějšku. A protože nejasně tušil, že by se jí silně dotkl i nedobrý osud ostatních čvachtáků, byli v jeho hlavě nakonec všichni.

Stál, a sváděl v sobě nelehký boj. Tady je Vnějšek, a v něm dokonce i Xarťané uvažují, zněla mu myslí věta jeho malé důvěrnice. Nezbyde, než se do toho zapeklitého uvažování pustit.

To je ale problém. Pokud invazní roboti koráb opustili, je potřeba začít jednat. Jenže jestli ho zrovna rabují, někde na sebe mohou nečekaně narazit. Brinkant sice neznal slovo „strach“, ale v takovém případě agresorovi dojde s kým má tu čest a možná raději zničí celý koráb. Brinkant se v duchu pohrdavě ušklíbl. To mu může být jedno. Ale ti zpropadení čvachtáci-!

Jenže zatímco tu stojí, Delyth se možná děje něco nemilého. Jak to říkal ten mizera Swil-mrec? Páčení? Možná teď někdo Svištíka páčí...! Ta myšlenka proměnila Brinkantův mozek v nístěj vysoké pece. Do Kelu a Erebu! Jdu na to! řekl si železný muž.

Když se rozhodl, dokázal jednat hodně rázně. V malé chvilce zjistil, že jsou průchody zablokované. Pah! pomyslel si. Běžný plastokov není pro Xarťana žádná překážka.

Bez jakékoli námahy rukou prorazil uzávěr, který měl vést do vstupní haly. Prudce to zasyčelo a kolem otvoru a na jeho předloktí se usadila jiskřivá námraza. Venku nebyla atmosféra!

Xarťanovi to bylo jedno. Ohnul ruku a vyrval na jeden záběr celý plát. Jeho očím se zjevila syrová, obnažená konstrukce Arknatagových vnitřností. No super, řekl si. Virtuální prostory se rozpojily.

Takže kudy kam? Protože nemá ani potuchu o tom, kde velín je a jak je situován, nějaká směrovka by docela pomohla. Co dál?!

Zpropadené uvažování, hartusil v duchu. Proklatě těžká věc!

No, to asi vážně nebude moje silná stránka, řekl si, když uběhla chvíle a nic ho nenapadlo. Opravdu mi nemůže nic napovědět?

Naklonil se za průchod a rozhlížel se. Vnitřnosti korábu však vypadaly zcela neorganizovaně. Samosebou, určitě v tom nějaký systém bude, řekl si. Ale jaký?

Náhle si všiml, že na jednom kabelu je něco napsáno.

Vlastně, na ostatních rozvodech také!

Hm, to mi fakt bude co platné! Přesto ale popolezl ke sběrnici, kterou vedlo množství kabelů i trubek. Aha! Všechny rozvody byly potištěny informacemi o tom, co jsou zač, a odkud kam vedou. A i když nebyly psány xartissem, kupodivu je uměl přečíst!

Ukazoval si na ně prstem. Vzduch. Temperační médium. A tohle je dozajista energie. Vlevo velín, vpravo zdroj. To dává smysl!

I když je divné, že nějaká energie nepochybně funguje, zdroj není to, co hledá. Doufejme že čvachtáci zůstali na místě. Je tedy třeba najít vstupní hangár. Ale jak? Ech! Zas takový rébus!

Arknatago je jistě centralizovaný, napadlo ho. Dobrá, najdu jeho centrum a z něj se podle rozvodů dostanu zpět ke vstupu. To bude jistější než hledat vstup v obrovitém korábu jen tak naslepo.

Velín, centrální uzel, našel vhodný kabel. To je ten pravý!

Ještě se na skok vrátil do velína. Z nouzového boxu vyndal skafandr a velmi opatrně ho smotal do pevného balíku. Pokud najde nějakého čvachtáka, přijde mu možná vhod.

Pak vyrazil. Pohyb byl obtížný. Vnitřek kosmokorábu nebyl konstruovaný s ohledem na přemisťování bytostí Xartské rasy. A navíc tam byla tma.

S nedostatkem světla si Brinkant snadno poradil: přeskupil trilibrixium ve svém těle tak, že emitovalo do okolí slabé ultrafialové paprsky, které mohl pohodlně vnímat.

Neprůchodnost konstrukce byla horší. Xarťan nebyl zrovna malý, a tak aby urychlil postup, prostě občas utrhl nebo ohnul nějaký nosník či zařízení, bránící mu v cestě.

Když se dostal do jednoho delšího koridoru, všiml si, že se kabely namnožily. Víc kabelů, větší zmatek, napadlo ho nejprve, ale vzápětí si řekl: naopak, to je dobré znamení! Blížím se k jádru!

Pocítil nad sebou uspokojení. Jo, to bude to uvažování! Cha!

Vtom něco upoutalo jeho pozornost.

Spatřil cizího robota, který číhal skrčený v rohu jako černý pavouk. Mechanická paže, držící zbraň, se pohnula.

Xarťan sice nebyl vzorem geniality, ale reflexy měl docela rychlé. Oslepivě žhnoucí jazyk plazmového výboje ho těsně minul, protože už byl v bleskovém pohybu vpřed. Za zády se mu rozlétla bělostná fontána sublimovaných zařízení.

Plamenomet?! pomyslel si. To je na pováženou. Byl sice od přírody hodně odolný, ale koncentrovaný proud plazmy o teplotě přes deset tisíc stupňů nebyla legrace ani pro něj.

Zjistil to vzápětí, protože ho druhý výstřel zasáhl do boku a vykousl mu v těle velký, oranžově a rudě roztřepený kráter.

Xarťan ale nezpomalil ani o okamžíček. K dalšímu výstřelu se útočník nedostal: Xarťanova pěst ho probila jak kalené beranidlo.

S temným vztekem utrhl a rozdrtil robotovu hlavu. Jistota je jistota. Pak se podíval na bok. Pěkná trefa, pomyslel si a zaměřil se na zvláštní, ne zrovna příjemný pocit, který dodnes nikdy nezažil. Aha, to bude asi bolest – pojem, který pro Vnějšáky znamená tak moc, a pro Xarťany prakticky nic. Zase nová zkušenost v tom hromském Vnějšku!

Mlčky pohodil hlavou. No, konec přemítání! Utrhl nějaké malé zařízení, a zatímco ho žvýkal, opatrně sebral skafandr a ručkoval k protější stěně. Teď už se dalšími prostorami Brinkant cpal v divém chvatu, aniž bral moc ohledu na to co je kolem něho. Bylo třeba spěchat. Pokud někdo měl s robotem spojení, už byl stejně prozrazen.

Utrhl další uzávěr a protáhl se do nečekaně prostorné sekce.

Leptone! Ze stěny vlevo trčelo obrovské množství mohutných kontaktů, kterým odpovídaly protilehlé zapojovače vpravo.

Centrální rozvod, sekundární větev, hlásal štítek dole.

Xarťan zavrčel. Hm! Rozvody? Neměly by být správně zapojené?! Nepochybně! Jenže pokud je zapojí, jednoznačně prozradí nejen že je v korábu někdo akceschopný, ale i místo, kde se právě nachází!

Jenže Xarťanova trpělivost už ustupovala vzteku.

No a? Jen ať se někdo odváží ukázat! řekl si zarputile.

Rozvody byly strojově ovládané na dálku; ale pokud v té dálce někdo byl, očividně nemohl příkaz k zapojení vydat. Jenže ani servisní panel, umístěný vedle propojovacích roštů, nebyl aktivní. Vyrvané drátky, trčící z něj ven, ukazovaly proč.

Zařízení naštěstí mělo i své manuální ovládání.

Postavil se do izolované vany, uchopil izolovanou kliku a rázně s ní otočil. Křaplo to a klika mu zůstala v ruce.

Hm! Podíval se zblízka na utržené železo. I manuální páka byla přivařená ke své rozpojené pozici! Ten, kdo odpojení provedl, sázel na jistotu – ovšem nenapadlo ho, že by se sem dostal Xarťan.

Vždyť kliku nepotřebuji, ušklíbl se pohrdavě.

Uvolnil ocelové táhlo vedoucí od přivařené kliky tím, že ho prostě utrhl jak stéblo trávy, a opatrně vysunul do zapínací polohy.

Tyčová spojnice odklonila západky a uvolnila pružiny pod čelistmi stykače. Kontakty prvního vedení se vymrštily ze svého lůžka a se zábleskem zapadly do protějších rozvodů.

Xarťan neztrácel čas: co nejopatrněji, ale také co nejrychleji skákal z jednoho manipulačního stanoviště do druhého a nad hlavou se mu v kaskádách bezzvučných blesků spojovaly rozvody se zdrojem. Jak si všiml, napojovaly se i různé vedlejší přivěšené kontakty. No, tím lépe!

Když utrhl a zapojil čtvrtý, náhle ožily obslužné automaty.  Vyrojily se jako hejno hbitých pavoukovitých dravců ze svých boxů a vyrazily všemi směry. Brinkant reflexívně nejbližší samočinný stroj rozmázl úderem dlaně, ale pak si uvědomil, že na něj neútočí. Automaty chvatně odblokovaly ovladače rozvodů a vzápětí se zbylé kontakty s impozantním ohňostrojem propojily!

Vtom svět kolem prudce blikl. Nezávislý teleport, pomyslel si Drke. Tak! Teď zjistím kdo vládne korábu. A vycenil zuby v očekávání skvělé rvačky.

„Břinkáčku!“

S úžasem si uvědomil, že stojí ve vstupní sekci, a to malé, co k němu s radostným výkřikem běží, že moc dobře zná.

„Nazdar Svištíčku,“ zavrčel.

Obrazová stěna se rozzářila a objevil se velký znak korábu Arknatago. „Děkuji, vzácný Drke! Už jsme v bezpečí!“ řekl hlas.

Errata:

30.05.2021 13:23