Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Ultimatum

Lhůta pro splnění mých podmínek se chýlila ke konci.

Monika na Ivana naléhala, strašila ho, že jsem vypátral na Ukrajině Hryhoryje Jakimčuka, který se mě zalekl, takže raději splnil mé podmínky. Ivan jí to ale nevěřil, i když zjistil, že jeho najatý zabiják skutečně zmizel z Čech.

Varoval jsem aspoň Moniku, aby mě nepodceňovala.

„Myslíš si, že jsem v nehmotném stavu neškodný?“

„Na ten otřes mozku nezapomenu!“ otřásla se.

„Tu ránu sis prve dala sama, když jsi přede mnou prudce uhnula a nevšimla sis, že máš za sebou zeď,“ objasňoval jsem jí. „Jako nehmotný procházím i skrz cihly a beton a nemohu se nikoho dotknout.“

„Takže jako duch vlastně nemůžeš nikomu nic udělat?“ zajímala se.

„To neříkám,“ nesouhlasil jsem. „Jednak mohu vystoupit do klasické hmoty, když chci, za druhé nemusím být neškodný ani v allohmotě. Nemohu se nikoho dotknout ani udeřit, ale to je přece primitivní. Jako duch ti mohu přidat nebo ubrat životní sílu. Bez ní jsi pápěrka, ale kdybych ti ji přidal, postavím tě na nohy i kdybys byla na umření.“

„O tom jsem nikdy neslyšela,“ řekla udiveně.

„My to smíme používat jen v krajních případech,“ přiznal jsem. „Ani my nenapravíme všechny křivdy světa, nemůžeme se tím zabývat soustavně.“

„Ale pár lidí jsi už zruinoval a na Ivana se pořád chystáš,“ namítla. „Koho jsi naopak postavil na nohy?“

„Nikoho,“ přiznal jsem bez mučení. „Můj úkol byl trochu pomoci spravedlnosti. Kdyby mě Barča neopustila, mohl bych ji podržet, ale za zradu si to nezaslouží. Věděl jsem od samého začátku, že nemám komu pomáhat.“

„Škoda!“ řekla. „Byl bys docela zajímavý člověk.“

„To bych musel být člověk,“ připomenul jsem jí. „Smím se občas vracet a když opravdu hodně chci, smím být i hmotný, ale patřím do Záhrobí, na tom nic nezměníš. Nevyčítej mi to, máš taky část viny na tom, co jsem.“

„Nekecáš?“ zeptala se mě podezíravě. „Mohl bys mi tady předvést, jak jsi hmotný?“

„Nekecám,“ řekl jsem. A abych to dokázal, prošel jsem hmotovým zrcadlem valrurem a objevil se přímo před ní.

„Teď jsem skoro jako normální člověk,“ řekl jsem. „Až na to, že takhle nemohu být příliš dlouho.“

„Mohla bych se tě... smím se tě dotknout?“ žadonila.

„Jak myslíš...“ svolil jsem a podal jí ruku. Ale místo aby mi ji normálně stiskla, nečekaně si mě přitáhla oběma rukama k sobě. Najednou jsem ji držel v náručí a ona mě také objímala. Byla jen v lehkém domácím oblečení, až mi trochu zatrnulo.

„Jako duch bys měl být studený!“ řekla trochu vyčítavě.

„Jako duch bych tě neohřál,“ řekl jsem. „Ale když jsem hmotný, jsem skoro normální.“

„Normální...“ řekla zklamaným tónem. „Normální chlap by takové situace jinak využil!“

Tím ale pohár přetekl. Držet v náručí ženskou, která se sama docela nepokrytě nabízí, a zůstat jako dřevěný svatý?

Přitiskl jsem se k ní. Nebránila se, jen se mnou pomalu couvala do dveří své ložnice...

Budeš mít, co chceš, pomyslel jsem si. A Ivan bude mít parádní parohy! I to může být trest!

„Kdyby se dal vrátit čas...“ vzdychla si, když jsme se po další půlhodině loučili.

„To bys toho chtěla!“ odfrkl jsem si. „Kdyby se dal vrátit čas, nemusel by se Bůh zdržovat potopou světa. Vrátil by se jen o kus v čase a ovlivňoval by lidstvo, aby nebylo tak zlé. I když – on může všechno a kdoví, zda to párkrát neudělal... ale asi to nemělo úspěch. Pokud tu potopu způsobil on a někdo jiný ji na něho nesvaluje...“

„Což samozřejmě nevíš!“ řekla.

„Nejsem vševědoucí,“ přiznal jsem. „Spíš naopak.“

„Nevíš tedy, že tu dnes v noci Ivan zase byl. Chtěl prodat podnik a emigrovat někam do Irska, ale chtěl, abych šla s ním,“ řekla nerozhodně. „Odmítla jsem, že nikam nepůjdu. Aspoň mě tedy přesvědčoval, abych za něho převzala řízení jeho podniku, že mi bude na dálku radit, ale ani na to jsem nepřistoupila.“

„Prodat podnik a odstěhovat se je přece moje podmínka,“ připomněl jsem jí. „Neřekl jsem, že by to mělo být do Irska, ale do nějakého Zapadákova. Budiž, Irsko je celé Zapadákov. Ale ať se nediví, jestli zůstane tady!“

„Já jsem ho varovala,“ uzavřela debatu Monika. „Neslíbila jsem mu nic, jen to, že se ho asi ráno přijdeš pozeptat, jak se rozhodl. Nato se zvedl a zmizel.“

„Jestli odjede za hranice, splní moji podmínku. Budiž mu to přáno! O podnik ovšem přijde ať ho prodá nebo ne. Ale jestli si myslí, že se bude skrývat v Čechách a řídit svůj podnik na dálku, pak mě hodně krutě podceňuje.“

Mohl bych se spokojit s jeho parohy, ale pro jistotu jsem se zajímal i o jeho aktivity.

Musel jsem ale uznat, že Ivan, i když nebyl právníkem, byl na své peníze opatrnější než oba zlikvidovaní doktoři práv. Pochopitelně je měl v bance, dokonce ve třech bankách, aby ho žádná z nich nemohla přivést na mizinu, dnes to při podnikání jinak nejde, ale internetovému ani telefonnímu bankovnictví nevěřil, proto měl veškeré dálkové finanční operace zakázané. Čas od času přeposílal Monice peníze na domácnost, ale založil jí účet bez kontokorentu, aby mu nemohla nadělat žádné dluhy. Na rozdíl od milovníka zlatých cihliček Goldmanna neměl jiná aktiva než výjimečně dobře zabezpečené peníze. Tak opatrného finančníka nebude snadné napálit.

Ani Monika netušila, že do jejich bytu nepřicházím jen za ní. Občas jsem se u nich objevil neviditelný a vyposlechl jsem si i jejich manželské hádky, poslední dobou velice časté. Monika svému manžílkovi vyčítala, že se neustále někde schovává a ji zanedbává, ale odmítala pomáhat mu s podnikem – vymlouvala se, že tomu nerozumí. Občas ho strašila, že jsem ho u ní hledal, on se pak vždy rychle vytratil.

Doprovázel jsem je přitom až do jejich ložnice.

Potřeboval jsem, aby Ivan ulehl a klidně ležel, abych se do něho mohl nenápadně vnořit. Myslel si, kdovíjak mě netahá za nos, přitom jsem věděl o všem, nejen o jeho úkrytech. Jenže Ivan měl finanční operace skutečně spolehlivě pod kontrolou. Platební příkazy uplatňoval zásadně na přepážkách, i když dnes banky zatěžují přepážkové operace vysokými poplatky. Pro ně je výhodnější, když klienti komunikují s bankovními počítači než s pracovníky a pracovnicemi na přepážkách.

A pak se mi konečně naskytla příležitost.

Ivan byl pečlivý hospodář, to mu musím nechat. Kdyby byl tak pečlivý ještě jako můj zaměstnanec, dopadlo by to asi jinak. O svůj nakradený podnik se ale staral opravdu dobře.

Jenže člověk nedokáže uhlídat vždycky všechno. Ivan musel při správě podniku posílat desítky platebních příkazů. Aby jejich vyplňování nenechával až před přepážkami, nosil si formuláře domů, předem je v klidu vyplňoval a podával je pak u přepážky hromadně. Přitom však musel ke každému příkazu naklofat číselný PIN. Dával si sice pozor, aby neměl v blízkosti nikoho cizího, mě ale neviděl. Mohl jsem mu brejlit přímo do ruky, když to klofal a ostražité rozhlížení mu nebylo nic platné.

Nebyl pro mě problém vyčíhat si vhodný okamžik. Když si během vyplňování příkazů musel odskočit na záchod, přidal jsem na hromádku jeden podstrčený příkaz a na dva další jsem připsal o nulu víc. Zatímco bude vyřizovat »svůj omyl«, peníze odeslané podstrčeným příkazem dorazí na fiktivní konto, kde se ani neohřejí a zmizí na Seychelách. Konto zruším a stopa se nenávratně ztratí.

Ivan měl limit na jednu transakci, takže jsem mu na jeden příkaz nezpronevěřil víc než limit, horší bylo, že jsem znal jeho PIN. »Pověsil« jsem se večer neviditelný na něho a dovedl mě až do ubytovny, kde právě přespával. Střídal je často, ale měl smůlu. Večer než šel spát, »půjčil« jsem si z jeho peněženky platební karty, brzy ráno jsem si přispíšil do všech bank a než vstal, měl karty zpět, ovšem bankovní konta značně ztenčená.

Očekával jsem, že drzou krádež budou v bankách pečlivě prověřovat, počítal jsem i s kamerovým systémem. Jistě dojde na otázku, zda Ivan zná muže ze záznamu, který po činu drze mává rukou přímo do kamer.

Mohli by mě poznat sousedé, když v Záhrobí neexistuje jediný televizor? Těžko. Ale Ivan bude dobře vědět, kdo se mu vloupal do jeho kont. Ještě že měl omezený limit na transakci!

Na druhé straně jsem si řekl, že by to mohlo stačit. Ti dva nejhorší už dostali co jim patřilo. Ivan byl sice také darebák k pohledání, ale když si to rozmýšlím nezaujatě, lekce od těch tří grázlů byla pro mě velice užitečná. A nejen tím, že jsem sám poznal nouzi. Jinak bych se přece nedostal do Záhrobí a co bych dneska byl? Bezohledný podnikatel s košatými parohy od Barči. Lhala denně o své lásce a přitom kradla jako straka.

I když jsem těch pár facek od osudu potřeboval také. Jako prase drbání!

Přiznám si to.

Za kmotrami jsem přišel nerozhodně, skoro až zkroušeně.

„Tak co je ve světě nového?“ zeptala se mě Cilka.

Vypověděl jsem jim, jak jsem obral Ivana o jeho pečlivě uložené a střežené peníze, ale jedním dechem jsem dodal:

„Nejraději bych je už nechal na pokoji. Potrestal jsem je všechny. Ty hlavní důkladně a ty, ze kterých příležitost udělala zloděje, aspoň trochu. Co kdybych je už nechal být?“

„Takže aspoň Ivanovi odpouštíš?“ zeptala se mě Danka.

„Nevím, jestli to je odpuštění,“ řekl jsem nerozhodně. „Není to bezvýhradné, těžko mu někdy podám ruku. Nemusím ho ale zničit dokonale, msty snad už bylo dost. Mohlo by se ale stát, že budu mít s Monikou dítě. Co mi na to řeknete?“

„Přece víš, jak to je,“ pokrčila rameny Danka. „Thuki děti nepřijme. Nejlepší by bylo, kdyby je vychovali Monika s Ivanem.“

Čekal jsem, že mi to vyčtou víc. Samotnému mi to bylo proti srsti, starost o děti je v lidech zakódovaná kdesi hluboko, ale žorukajni se zřejmě o děti opravdu nestarají.

„Není správné protahovat pomstu do nekonečna,“ přidala s pochopením Cilka. „Říká se – oko za oko, zub za zub, dokud nebudou všichni bez zubů a slepí... Pokud si myslíš, že už to účel splnilo, je dobré vědět, kdy přestat.“

„Ale...“ zarazil jsem se. „Mám jim říci, že s tím končím, nebo je mám nechat v nejistotě?“

„To záleží na tobě,“ usmála se Danka. „Kdybys je nechal v nejistotě, tvá pomsta vy vlastně pokračovala.“

„Aha – takže jim ještě povím, že mi stačí, co jsem jim už provedl,“ přikývl jsem. „Podle mě by to tak šlo...“

Kmotry souhlasily a já jsem se tedy rozhodl naposledy navštívit Moniku. Přece jen se sluší aspoň se rozloučit.

Jenže Monika měla pro mě novinu – pozitivní těhotenský test. Má pomsta Ivanovi bude mít tedy pokračování – nejenže má krásně košaté paroží, ale bude mít i dítě – kukaččí vejce.

„Má to jednu nevýhodu,“ zchladil jsem její nadšení, když mi to sdělovala. „Vyčerpal jsem už povolený čas ve hmotné podobě. Přestanu se zhmotňovat a vrátím se do Záhrobí.“

„Vážně?“ podívala se na mě vytřeštěně.

„Od začátku přece víš, že mohu být hmotný jen když si to usilovně přeji,“ připomněl jsem jí. „Samo přání ale nestačí, patřím víc do Záhrobí než sem. Budu to muset vyvážit. Asi mě teď nějakou dobu neuvidíš.“

„Na jak dlouho to odhaduješ?“ zeptala se mě.

„Vypadá to na několik let,“ řekl jsem jí.

Nepotěšil jsem ji, ale ani jsem to neměl v úmyslu. Sex mezi námi dvěma byl čistě náhodný, o lásce se nedalo mluvit.

„Můžeš tím udělat radost svému mužíčkovi,“ dodal jsem. „Nemohu se zabývat pomstou, takže bude mít konečně ode mě pokoj. Ale když si to přebereš nestranně, pomstil jsem se mu už víc než dost. A může ti děkovat, že ho nezničím úplně. Měl jsem to původně v úmyslu.“

„Radíš mi, abych se k němu vrátila?“ podívala se na mě nepřátelsky. „Jenže já už mám podanou žádost o rozvod!“

„Od začátku víš, že patřím do Záhrobí!“ vyčetl jsem jí. „Varoval jsem tě, že nemohu být hmotný, žít s tebou a starat se o děti. Rozvod bych ocenil jako odvahu, ale když zůstaneš s Ivanem, ocením to jako snahu zachovat dítěti domov.“

„Tobě by nevadilo, kdyby se o tvé dítě staral Ivan?“

„Kdyby se staral dobře, bylo by to lepší než když na to budeš sama,“ přikývl jsem. „Já se mohu nanejvýš čas od času zjevit jako nehmotný a kdyby se vám vedlo opravdu zle, budu se snažit pomoci, ale raději se na mě nespoléhej. Není všechno v mých možnostech.“

Errata:

11.08.2021 15:08