Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Základny

První úkol mi kmotry daly, abych při něm uspokojil svou touhu po pomstě. Přitom jsem se ledacos naučil. Nenápadné průchody hmotovým zrcadlem valrurem i pohyb allohmotou, přesuny vdudegem na přímou viditelnost i s využitím ganfi, ale také vyznat se v thuki. Už jsem si nepřipadal jako ten mnich, co měl spoustu knih, ale nevěděl co je v nich... Zpočátku jsem se zajímal jen nedávnou minulostí spojenou s mým bankrotem, ale umínil jsem si navštívit i starší události světové historie.

Postupně jsem hlouběji pronikal i do pozemské historie thuki. I to bylo zajímavé. Thuki totiž nejsou jen na Zemi. Věděl jsem od začátku, že je to pozůstatek po mimozemské návštěvě, ale až po splnění prvního samostatného úkolu mi kmotry směly prozradit podrobnosti a přenést mě i do obydlí v jiných světech Sluneční soustavy.

Thuki měly základny na devíti místech hvězdné soustavy Slunce. Kromě Země i na měsících Marsu, Jupitera a Saturnu, i když jedině na Zemi vyvíjely činnost spojenou s námi lidmi. Přenést jsme se tam mohli jen ve stavu allohmoty a objevili jsme se v místnosti se všemi stěnami pokrytými plánky. Nebyly na papíru, protože se měnily. V jedné místnosti se tam objevily tři zelené tečky – to jsme byli my tři.

„Jsme ve velínu českého »lodainu« čili oblasti základny u Saturnu,“ řekla Cilka. „Thuki nám umožňují zdejší základny navštěvovat, ale delší pobyt nám tady nedoporučují.“

Pocit vznášení byl velice zřetelný, tak nějak se cítili naši kosmonauti na Měsíci. Pohybovali jsme se zde pomalu jako ve vodě, člověk se neměl o co opřít. Až na plánky v místnosti nic nebylo, ale to byl jen první dojem. Na Cilčin pokyn se vynořil z podlahy stoleček a kolem něho křesílka, kam jsme se mohli opatrně posadit. Na stolečku vyvstal plastický obraz místnosti a tři tečky se změnily ve tři postavičky.

„Vysvětlení je pochopitelné,“ pokračovala Cilka. „Jedině na Zemi je pro nás lidi přirozená gravitace. Tady na základnách je příliš nízká, při delším pobytu by se nám odvápnily kosti, ochably by svaly a po několika staletích pobytu bychom se už na Zem ani vrátit nemohli – praskaly by nám tam kosti.“

„K čemu potom tyhle základny jsou?“ ptal jsem se.

„K záchraně lidstva před globální katastrofou na Zemi,“ zvážněla Cilka. „Ferégipdá nedokáží při katastrofě kosmického měřítka zachránit všechny lidi, ale zachránili by tak velkou část lidstva, aby druh Homo Sapiens z vesmíru úplně nezmizel. My žorukajni bychom byli v tom případě posádkou, naším úkolem by bylo dostat na palubu co nejvíc lidí jako pasažérů. Proto se s tím musíš seznámit i ty.“

„Proč je ale postavili na tak mrňavých měsících, jako je zdejší měsíček nebo Fobos u Marsu? Na Marsu je přece vyšší gravitace a pobyt tam bude jistě snesitelnější,“ kritizoval jsem tvůrce základen.

„Základna na planetě jako je Mars by zachránila lidi před katastrofou na Zemi,“ řekla Cilka, kterou zřejmě potěšilo, že o tom přemýšlím. „Ať by ji způsobili lidé, nebo nějaký ničivý asteroid. Ale před výbuchem Slunce by to nikoho nezachránilo. Pak bychom museli opustit Sluneční soustavu úplně – a ty malé měsíce jsou ve skutečnosti samostatné kosmické lodě. Spojená inteligence thuki trvale vyhodnocuje stabilitu Slunce, kdyby se začala zhoršovat, varovaly by nás.“

„Ale co při katastrofách menšího rozsahu?“ staral jsem se. „Co kdyby na Zemi vypukla jaderná válka?“

„Základny zachrání dost lidí, aby umožnily osídlit svět, až úroveň záření poklesne,“ řekla Cilka. „Předpokládají, že by to trvalo jen pár desítek let, to bychom ještě vydrželi. Kdyby to ale mělo trvat déle, nezbylo by nám nic jiného než hledat si ve vesmíru jiný domov. Byl by to skok do neznáma, ale bylo by to lepší než čekat na smrt na Zemi.“

„Aha...“ zmohl jsem se jen na tohle.

„Když si uvědomíš prvotní důvod přítomnosti thuki na Zemi, jistě pochopíš, proč se odmítají zabývat lidstvem v době mimo ohrožení,“ navázala na Cilku Danka. „Mohou se opravdu starat jen o nás žorukajni a většinu lidstva musí nechat stranou. Proto nesmíme jejich existenci prozrazovat ostatním lidem.“

„Thuki vládnou obrovskými možnostmi,“ pokračovala Cilka. „Uvědom si – veškeré naše potřeby zajišťují strukturální přeměnou hmoty, anihilací a syntézou nové hmoty. Energeticky je to ovšem nesmírně náročné. Přeměna jediného gramu hmoty znamená proud energie srovnatelný s roční spotřebou lidstva. Thuki nám tyto možnosti dávají, ale pro všechny lidi na Zemi by to nestačilo.“

„Kdyby tu energii darovaly lidem ve formě elektřiny, dařilo by se všem lépe,“ uvažoval jsem. „Potraviny se přece dají jednodušeji získávat na polích...“

„Ano – na Zemi,“ přikývla Cilka. „Ve vesmíru to nejde. Kdyby Slunce explodovalo a základny by odletěly do vesmíru, byli by lidé na palubě odkázáni na strukturální přeměnu hmoty. Thuki proto musí udržovat všechny zdroje v pohotovosti. Ale pro všechny to stačit nemůže a na základny se miliardy lidí ani nevejdou. V případě kosmické katastrofy zachrání thuki deset milionů lidí a zbytek zahyne. Kdybychom si to způsobili sami, byla by to naše vina a při kosmické katastrofě bychom měli být rádi, že nás přežije aspoň deset milionů. Thuki jsou pro lidstvo pojistkou pro případ skutečné katastrofy. Nemohou se zabývat všemi, na to ani jejich obrovské kapacity nestačí.“

„Ale jak chtějí thuki v případě hrozící katastrofy vybírat, koho zachrání a koho ne?“ mračil jsem se.

„Jednoduše,“ usmála se trpce Cilka. „My označujeme lidi průběžně, některé jako gaunery, jiné jako spravedlivé. Kdyby došlo ke katastrofě, thuki popadnou koho popadnou a nahází je do základen a nikoho se ptát nebudou. Začnou od označených kladně, takže se tam nikdo označený jako gauner nedostane. Kolik lidí stihnou pobrat, tolik stihnou, zbytek bude mít prostě smůlu. Nás na Zemi rozhodně nenechají, budeme jim sloužit na Základnách jako posádka.“

„To ale není spravedlivé,“ namítl jsem zamračeně.

„To bys chtěl příliš mnoho,“ odfrkla si Cilka. „Chtěl bys snad v případě katastrofy uspořádat soud nebo výběrové řízení? Na to nebude čas. Možná zachráníme i pár darebáků a zahyne plno vynikajících lidí, kterých bude škoda. Ale thuki to riziko respektují. Snaží se, aby v oblastech s převahou darebáků bylo thuki a s nimi i žorukajni hrstka, zatímco jinde nás je víc.“

„Jako třeba v Záhrobí?“ zeptal jsem se.

„Všichni žorukajni, nejen ti v Záhrobí, mají předurčené »lodainy« – okruhy, odkud mají lidi zachraňovat,“ řekla Danka. „S vlastní thuki dostaneš i svůj lodain. Často to bývá čtvrť velkého města, někdy je to menší město a já tam mám několik vesnic. V lodainu musíš označit lidi, které mají thuki zachránit. V ideálním případě by to měli být lidé čestní a spravedliví, ale těch je v každé populaci jen pár, v Čechách je odhadujeme na pět až deset procent. Zhruba stejné procento jsou darebáci bez citu a svědomí. Zbytek – těch devadesát procent – představují dav, který se dá strhnout na jednu či druhou stranu. Naposledy se to povedlo Němcům – a výsledek znáš, byla to katastrofa. V Čechách se naopak podařilo lidi sjednotit v počátcích invaze vojsk Varšavské smlouvy – to si většina lidí pomáhala přímo vzorně, bohužel to vydrželo krátce a pak nastoupila Husákova normalizace, kdy gauneři opět získali vrch.“

„A my máme těch pět procent označit?“ zeptal jsem se.

„Jistě,“ přikývla. „Je to práce trvalého charakteru, lidé se mění. Někoho máš označeného jako hrdinu a vyklube se z něho grázl, jinde – například u tebe – se z gaunera může stát i hrdina bez bázně a hany... to je naše současná činnost na Zemi.“

„A kdyby došlo k té katastrofě?“

„Pak se budeme starat o lidi na základně, předpokládá se, že tam bude zpočátku zmatek nad zmatek.“

„Takže thuki není všude na světě stejně?“ hádal jsem.

„Není,“ přikývla vážně Cilka. „Někde – jako v Čechách – je nás spousta, jinde je od jednoho k druhému daleko. Můžeš se zeptat na současné rozmístění po světě. Někde žorukajni nejsou vůbec, jinde jich je málo. V celé severní Americe je jich tolik jako v Čechách, ačkoliv tam je podstatně víc lidí. V Indonésii a Malajsii nejsou žorukajni vůbec.“

„Ale vždyť je i v Americe spousta poctivých a čestných lidí!“ namítl jsem. „A v Indonésii jistě také!“

„Asi je tam větší poměr darebáků,“ hádala Cilka. „Thuki usoudily, že to tak má být. Z Německa se za Hitlera odstěhovali skoro všichni žorukajni a kdyby Slunce v té době explodovalo, nezachránily by jediného Němce. Od té doby už žorukajni žijí i v Německu, ale je jich tam méně než v Čechách. Thuki jim zřejmě pořád nevěří.“

„Ani v Čechách nežijí samí svatí!“ namítl jsem.

„Jistěže, to vlastně nikde,“ přikývla Cilka. „Nejhorší, co by se ti mohlo přihodit, by byl příkaz odstěhovat se od lidí, ze kterých pocházíš, jak to nedávno potkalo žorukajni v Německu. Ale i v rámci jednoho národa platí některá omezení, ovšem jak se mi zdá, nebudeš mít s nimi problémy.“

„Jaká omezení platí v Čechách?“

„Máme výslovně zakázáno zachraňovat právníky a lidi, zabývající se drogami,“ řekla Cilka.

„To pro mě nebude žádný problém!“ opáčil jsem.

„Trochu bude,“ ujistila mě Danka. „Musíš je znát, abys je nezachraňoval, ale nesmíš jim otevřeně škodit.“

„Proč ne?“

„Budeš muset žít mezi nimi,“ řekla Cilka. „Tam, kde jsi žil, žádní žorukajni nebydlí, proto jsme ti v pomstě nebránily. Pomstít ses ale mohl jen tam. Kdyby se nějaký soudce, advokát nebo nedejbože drogový baron usadil v Záhrobí, nesmíme mu škodit. Naštěstí tady nikdo jiný než my žorukajni není.“

„Vraťme se domů,“ navrhl jsem jim.

„Ještě si pojď prohlédnout základnu!“ vyzvala mě Cilka.

Provedly mě tedy základnou. Měla zajímavé uspořádání. Spirálové chodby jasně osvětlené svítícími stropy a ověnčené obytnými buňkami, proloženými čas od času společenskými sály se skleněnými dveřmi. Na stěnách svítily nápisy.

»Rodinná lodain. Jména jsou nade dveřmi, orientujte se i podle čísel! Nenechte pobíhat děti, ať se neztratí! Nezapsaní! Použijte nejbližší výtah kamkoliv do žluté oblasti! Děti bez rodičů nasměrujte do klesající chodby, ať najdou rodiče. Dokud nebudou ubytovaní všichni, odložte návštěvy! Řiďte se pokyny v knížce, najdete ji v každé předsíňce!«

„Tady je česká oblast,“ podotkla Cilka. „V ruské oblasti jsou nápisy rusky, v německé oblasti německy. Thuki jazykové oblasti předběžně vybavují. Česká oblast je poměrně rozsáhlá.“

„Nechceš se podívat do některého bytu?“ zeptala se mě Danka. „Doufejme, že to nebudeme potřebovat, ale kdybychom to nedejbože přece jen potřebovali, měli bychom to znát.“

Byt byly tři prázdné místnosti, kde se na povel z podlahy zvedaly různé kusy nábytku, sedačky, postele i stolky. Dočasná stěna oddělila místnůstku se sprchou, vanou i záchodem. Vana vznikla poklesem podlahy pod úroveň okolí, záchod se vysunul ze stěny, jenže po použití všechno zmizelo, oddělující stěna se zasunula a místnost se opět dala podle potřeby obyvatel použít jako ložnice, obývací nebo dětský pokoj.

V bytě chyběla kuchyň, kamna a lednička. Zřejmě nikdo nepočítal s tím, že by si zdejší obyvatelé vařili. Upozornil jsem na to kmotry, ale odpověděly mi jen úsměvem.

„Máš snad hlad?“ řekla po chvilce Danka.

„Hlad nemám, ale vždyť se tu nedá uvařit ani kafe!“

„Máš chuť na kafe?“ optala se Danka a pokynula stranou.

Ze stěny se vysunul stoleček, na něm tři hrnky se známou vůní a miska koláčků. Rozsadili jsme se do křesílek a udělali si chvilku pohody. Od Země se lišila jen nižší gravitací.

„Co tu ale budou ti lidé dělat?“ zajímalo mě. „Nebudou se tu k smrti nudit?“

„Mohli by, kdyby chtěli,“ přikývla Danka. „Ale kdo chce, nějaké povyražení si najde. Jsou tu společenské místnosti, jsou tu i jakési tělocvičny. Tělocvičné nářadí se sice nepodobá tomu, co lidé znají ze Sokola, ale centrifugy i plavecké bazény si jistě získají oblibu.“

„Prakticky jedinou zábavou bude studium a knihy,“ řekla stručně Cilka. „Zdejší knihovny jich obsahují statisíce. Nejen beletrii, především odborné. Nebudou tu filmy z Hollywoodu, ale lidé budou mít k dispozici všechno, co si pamatují thuki. Je toho neporovnatelně víc a dá se v tom vybírat.“

„Se zábavou to tady asi bude horší,“ vzdychla si Danka. „Základny mají lidi zachránit před případnou katastrofou. Bude jistě nejlepší, když nebudou vůbec potřebné. Ale kdyby byly, bylo by nejdůležitější přežití. Zábava je až na kdovíkolikátém místě. I když – lidé si jistě něco najdou, dokázali hrát divadlo i za války v Terezíně...“

„Jsou to takové záchranné čluny,“ vzdychla si Cilka. „Jde hlavně o záchranu, ostatní je vedlejší.“

„Ale je dobře, že existují,“ povzdychl jsem si. „Můžeme se cítit jistější. I když si také myslím, že bych tu nerad prožil delší dobu.“

„Jsme si jen o něco jistější,“ přikývla Danka.

„I když jen my, co o tom víme,“ dodala Cilka.

„Aspoň tak...“

Errata:

11.08.2021 15:08