Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

V Záhrobí

Vědět o záchranném člunu, připraveném mimozemšťany, bylo současně povzbuzující i skličující.

Povzbuzující bylo, že máme naději na přežití – i když ne pro všechny, ale jen pro náhodný výběr šťastlivců. Příjemnější bylo vědět, že se mezi nimi nacházím i já.

Skličující bylo, že není vyloučeno, že budeme skutečně tuto záchranu potřebovat. Ba co víc, že se pravděpodobnost katastrofy s každou vyrobenou nukleární hlavicí zvyšuje.

Jako by nestačilo nebezpečí kosmického bombardování. Asteroidů, schopných zahubit na Zemi život, je pohříchu více než dost, ale nukleárních hlavic je dnes na počty mnohem více.

Na základně jsme pobyli necelý půlden a většinu z toho zabrala prohlídka společných prostor. V jednom z bytů jsme si krátce vyzkoušeli přichystané pohodlí, ale pak už nebylo o čem hovořit. Vrátili jsme se proto na Zem, do Čech, přesněji Dančiny chalupy v Záhrobí.

„Musíme si nacvičit odesílání lidí na Základnu,“ řekla Cilka. „Tím se konečně zařadíš mezi nás a můžeš získat vlastní thuki a s ní i samostatnost.“

Kdo by si ale pomyslel, že tahle znalost bude patřit mezi ty nejprostší? Počáteční nastavení probíhalo v klidu, v naprosté pohodě a beze spěchu. Vlastní akce byla jednoduchá – zaměřit se očima na odesílanou osobu a vyslovit nebo jen pomyslet si kouzelné slovo »Ichdamni!« Šlo o klíčový příkaz k provedení několika po sobě následujících činností. První byla prohození označené osoba hmotovým zrcadlem valrurem, pak následoval přenos v allohmotě na předem nastavené místo určení a opětné prohození valrurem, což nic nechápající osobu změnilo zpátky do klasické hmoty.

„A to je všechno?“ divil jsem se.

„V kritické době není čas na parádičky,“ řekla Cilka.

„A co když přenášená osoba nestihne na Základně opustit značku ganfi?“ vyzvídal jsem.

Na Zemi to znamenalo nemožnost dalšího skoku na totéž místo. Všichni jsme ale věděli, že po přenosu je nutné okamžitě značku ganfi opustit a neblokovat ji. Ale co neinformovaní lidé na Základně? Napadne je vůbec uvolnit značku dalším?

„Nemusí,“ ujistila mě Cilka. „Na Základnách jsou značky pohyblivé, značka po přeskoku sama odskočí na nejbližší volné místo, takže je vždy volná. Nemusíš se tedy starat, zda je nebo není volná a můžeš tam lidi sypat jako kulometem.“

Jako zkušební předmět jsem tam měl obě přenést s tím, že si návrat zajistí samy. Ale nebylo to tak těžké a zkouška se ke všeobecné spokojenosti zdařila.

„Tak – a od nynějška máš i ty svou vlastní thuki,“ sdělila mi Cilka slavnostně. „Přivolej si ji!“

„Bude slyšet na mé jméno?“ nadskočil jsem radostí.

„Částečně,“ řekla Cilka. „Potíž je, že máš v Čechách již několik jmenovců, takže tam musíš přidat pořadí – tak jako se spousta králů ve Francii jmenovali Ludvík a bez číslovky za jménem nebylo jasné, o koho jde. Naštěstí je žorukajni jménem Karel v Čechách jen pět, takže budeš zkrátka Karel-Šestý a tak si tě bude tvá thuki pamatovat.“

„Takže – »Thuki skiž Karel-Šestý«!“ poručil jsem si.

A ležela přede mnou! Moje thuki!

„A tím jsem samostatný?“ obrátil jsem se na Cilku.

„Formálně ano,“ přikývla se šibalským úsměvem. „Ale od Danky tě zatím nikdo nevyhání. I když už nebudeš žáčkem, můžeš být pořád hostem!“

„Až tě omrzíme, pomůžeme ti s vlastním bydlem,“ slíbila mi Danka. „U nás je zvykem prvních pět let zůstávat se svými kmotrami »gbitlemi« a vyptávat se, je to obvykle rychlejší než vyptávat se thuki. Ale nebudeme ti bránit, kdyby ses rozhodl osamostatnit se už teď.“

„Jestli vám nebude vadit...“ začal jsem.

„Se vším předem souhlasíme,“ ujistila mě Cilka.

„Budu se vás asi často ptát,“ vzdychl jsem si.

„V tom případě navrhuji dát si večeři,“ řekla Danka. Bylo to nejrozumnější.

Byl už přece večer.

Když se to vezme kolem a kolem, žorukajni jsou vlastně přímo určení k zahálce. Vyplývá to z jejich podstaty. Rodinám se nevěnují – nemá to smysl, každý přežije nejen všechny své děti, ale i pravnuky. Navíc v rodině vždy exponenciálně narůstá nebezpečí prozrazení hlavního tajemství existence thuki. Lepší je ponechat výchovu na jiných a když je nejhůř, trochu pomoci při náhlých osobních pohromách. Ale ani to se nesmí přehánět.

„Nevyšel bys z truchlení, kdybys to nedokázal hodit za hlavu,“ varovala mě Cilka. „Jakmile ti někdo trošičku přiroste k srdci, zemře. Teď jsi ještě mládě, možná máš zájem, abys měl nějaké potomky a aby se jim dobře dařilo. Nebudeme ti v tom bránit, ale začínej si zvykat, že to není ve tvém zájmu.“

Ale to se rozumí, že jsem nepřestal sledovat své zájmy!

Ivan s Monikou si ode mne mohli oddychnout, jenže tím to mezi nimi neskončilo. Monika byla vážně od rány. Usmyslela si, že se rozvede, neboť ji manžel zanedbává (pravý důvod ovšem nehodlala uvádět), a šla za tím jako ohař po krvavé stopě. Ani mu neřekla, že jsem upustil od další pomsty a nechala ho dál se přede mnou skrývat. Při každé další Ivanově návštěvě propukaly mezi nimi hádky. Monika se nedala utišit, neboť se ani nechtěla dát utišit. Podala žádost o rozvod, uvedla, že je Ivan alkoholik a násilník a trvala na rozvodu tak urputně, že se ji její advokát neodvážil mírnit. Ivan se uraženě hájil, že alkoholikem nikdy nebyl a není, jenže mu to nevěřil ani jeho vlastní advokát a bylo předem jasné, jak se svou verzí uspěje u soudu.

Ženská má přece vždycky pravdu a chlap čelí presumpci viny, kterou nemá čím vyřešit.

Skoro bych Ivana litoval. Nestačil se ani divit, co to do ní vjelo. Pravý důvod, to se rozumí, neznal.

Nelitoval jsem ho však. Snad bych s ním měl mít soucit, když jsem viděl, jaké křivdy se na jeho hlavu sypou, ale říkal jsem si, že tomu darebovi nějaký trest patří. A může být rád, mohl by skončit i jako doktoři práv Slamáček a Goldmann.

Méně informovaný křesťan by to nazval »Boží mlýny«. Buddhista by řekl, že se mu jen vrátila karma. Já jsem si pořád říkal – kdyby nedělal podrazy, neměl by problémy. A podrazy dělal hodně zákeřné.

Neměl by se teď tak divit.

V Záhrobí se ale přece jen stala změna.

Cilka se vrátila domů. Byla u Danky na návštěvě tak jako já, vždyť mě sem přitáhla se žádostí o pomoc. Kdyby její thuki nevyžadovala spolupráci nejméně dvou žorukajni, přitáhla by mě do vlastní chalupy a Danku by do toho netahala.

Danka měla zpočátku proti mně výhrady a až později si na mě zvykla. Musím jí ale uznat, jakmile mě přijala za hosta, už se tak bez dalších řečí ke mně chovala. Sama mi přece nabízela prodloužení pobytu u ní a odhadoval jsem, že by totéž udělala i Cilka, kdybych tady nechtěl zůstat.

Považoval jsem za rozumné té velkorysé nabídky využít. Co se vlastně mění? Budu samostatný, ale nebudu bydlet sám v nějaké chajdě. I když mi ji pomohou zařídit, což bych už jistě svedl i sám, nezdálo se mi vhodné překotně se od nich izolovat. Přece jen mi kontakt s kmotrami dával víc jistoty.

S Cilkou jsem se tedy rozloučil, doufejme že ne nadlouho. Rozloučila se i s Dankou.

„Doufám, že se tentokrát ukážeš dřív než za dvacet let, jako minule!“ vymínila si Danka.

„Můžeš přece stejně tak dobře přijít ty za mnou,“ opáčila Cilka. „Máš to ke mně stejně daleko jako já k tobě.“

Pak se obrátila ke mně.

„Doufám, že mě co nejdřív navštívíš!“ nabádala mě. „Je to přece snadné. Ohlásíš-li se mi telepaticky, řeknu ti, kde mě najdeš – buď ti řeknu název nejbližší značky ganfi, nebo ji pro tebe dočasně vytvořím.“

„Jinak než v allohmotě to nejde?“ zeptal jsem se.

„Šlo by to i pěšky,“ pokrčila rameny Cilka. „Chceš se ale táhnout pěšky takovou štrapáci? Skok je rychlejší!“

Pak se vedle ní objevilo hmotové zrcadlo valrur, Cilka do něho vstoupila – a zmizela.

Zůstal jsem jako host u Danky.

Za Monikou jsem se byl podívat krátce před termínem porodu. Brečela a nesnažila se to ani skrývat.

„Co se děje?“ zeptal jsem se – a vystoupil jsem z valruru.

„Ivan chce hned po porodu testovat Elču na otcovství,“ řekla. „Tvrdí, že není jeho a nebude mi na ni platit!“

„Má přece pravdu,“ pokrčil jsem rameny. „Budu tedy na Elču platit já. Ale neudělá dobře. Je sám proti sobě, jen o tom ještě neví. Výchovu dítěte bych mu musel umožnit a nesměl bych ho zničit. Když se od tebe odtrhne, vrhnu se na něho.“

„Máš jako duch peníze, abys to platil za něho?“ podívala se na mě nedůvěřivě.

„Mám,“ ujistil jsem ji. „Dokonce hmotné. Ale nechci aby z toho Ivan vyklouzl tak lehce. Chtěl bych, aby si myslel, že je Elča jeho. I když jsem se rozhodl nezničit ho, měl by si aspoň něco vytrpět.“

„To dlouho nevydrží,“ řekla. „Když se rozhodl zaplatit test otcovství, určitě dosáhne svého.“

„Čeho dosáhne?“ pokrčil jsem rameny. „Opakuji, jakmile přestane na dítě platit, nebude mít z čeho.“

„Mám dojem, že jsem si to zkazila sama,“ fňukla.

„Jak se to vezme,“ utěšoval jsem ji. „Uvidíš, co se s tím dá ještě dělat...“

Nechal jsem si zopakovat, kdy má termín, ale pak jsem se rozloučil.

Nebude to mít, holka, lehké...

Danka mě seznámila s možností, o které jsem zatím neměl ani tušení. Záchranu lidí v případě katastrofy mohli žorukajni uskutečnit dvěma způsoby. První – »Metodu přímého výběru« – jsem znal, žorukajni při ní zachraňované obyvatele odešlou na kosmickou Základnu.

„Druhou možností je »Předběžný výběr«,“ vysvětlovala mi Danka prvního večera, kdy jsme byli v její chalupě sami dva.

„Co to znamená?“ otázal jsem se pochopitelně.

„Místo zachraňování lidí po jednom příkazy »ichdamni« je můžeš ve své oblasti »lodainu« předem označit a vytvořit si »skupiny«. Některé chceš zachraňovat přednostně – může jich být jen malá část, ale budou zachráněni jako první. Pak naopak označíš ty, koho zachraňovat nechceš. Pokud zbytek rozčleníš na skupiny podle významnosti, určíš tím pořadí zachraňování. Může se stát – a je to dokonce hodně pravděpodobné – že thuki zachrání jen ty nejdůležitější a ostatní nestihnou. Můžeš tedy ovlivnit, kdo se na Základnu dostane. Je to rychlejší, ale musíš lidi vybírat dostatečně dlouho předem.“

Chvíli jsem nad tím přemýšlel. Obě metody měly jistě své pro i proti. »Metoda přímého výběru« byla starší a zřejmě pomalejší, »metoda předběžného výběru« rychlejší, bez rizika, že na některé lidi zapomeneme, ale musela být připravenější.

Nejjednodušší by bylo označit vždy celé město, aby thuki zachránily všechny. Bohužel to nebylo použitelné, naráželo to na omezenou velikost Základen. Stručně řečeno, nikdy nebude dost míst pro všechny a bude tedy nutné zachraňované vybírat. Deset milionů míst byla jen nepatrná část lidstva. Tolik je přece obyvatel Čech, ale muselo přece zbýt místo i pro jiné národy.

»Předběžný výběr« byl však náročnější nejen na přípravu území, ale i na výběr. Je vůbec možné předem označit jedince odsouzené k smrti? A co hůř – měla jich být většina! Pro Čechy měl být limit kolem sta tisíc. Proti deseti milionům je to pouhá hrstka. Bylo by špatné zachraňovat darebáky a ponechat zkáze lidi poctivé. Ale co to znamená – poctivé? Znamená to, že se my žorukajni máme stát soudci? Nevolenými a neznámými, ale mocnějšími než všichni diktátoři světa?

Ačkoliv s tou mocí to vlastně není tak žhavé. Nemůžeme lidem nařizovat, co mají dělat a co ne. Můžeme jen vybrat, kdo si záchranu v případě katastrofy zaslouží víc a oddělit ty, kdo si ji nezaslouží. Nic víc. Když katastrofa nepřijde, budou mít naše výběry cenu loňského trhacího kalendáře.

Ano – ale! Pokud k něčemu dojde, jsme vlastně pány nad životem a smrtí velké většiny našich spoluobčanů. A rozhodně nebude jedno, koho vybereme a koho zatratíme.

„Jak to máš ty?“ zeptal jsem se Danky. „Máš už vybrané, koho zachráníš?“

„Mám,“ řekla vážně. „Mám je vybrané už déle než sto let a čas od času seznamy oživuji. Lidé umírají i přibývají, některé občas přeřadím z vybraných do zavržených, jiní za ně postoupí do vyšší skupiny. Ale dá se říci, kdyby se něco stalo zítra, budu to mít vybrané tak, abych se za to nemusela stydět.“

„Asi bych to měl udělat také tak,“ mínil jsem. „Kde mám vlastně přidělenou oblast?“

Thuki nám na Dančin příkaz na obílené stěně ukázala jako na promítacím plátně mapu Čech s oblastí, za kterou bych měl zodpovídat. Udivilo mě to. Moje oblast neměla nic společného s místy, kde jsem to znal. Řekl jsem to tak Dance.

„To je tím, že jsi ji zdědil po Vukovi,“ pokrčila rameny. „Nahrazuješ ho a dostal jsi tím pádem i jeho oblast. Asi by ses měl trochu seznámit s lidmi, ale nespěchá to tolik, abys musel vyskočit a vrhnout se tam. Vuk měl lidi roztříděné do skupin, seznam se s tím, můžeš to klidně použít a jen občas oživit.“

„To abych s tím co nejdřív začal, nejlépe hned,“ vzdychl jsem si. „Jak ale poznám, jak je kdo označený?“

„Snadno,“ usmála se. „Když si pomyslíš příkaz »ivtyš«, uvidíš nad hlavami lidí barevné plamínky »tyramchy«. Barvy jsou odstupňované podle duhy, nejvyšší jsou červení, ti budou zachráněni přednostně, fialoví jsou naopak zavržení. Lidé bez označeni tyramchy jsou totéž co modří. Když uvidíš tyramchy v podobě malé barevné tečky, není jeho nositel ze tvé oblasti »lodainu«, ale označil je jiný žorukajni. Jednoduché, že?“

„Myslíš, že bych měl Vukovo označení zachovat?“

„Pro začátek bych ti to vřele doporučila,“ přikývla. „Vuk se v lidech vyznal. Ale jak říkám, lidé umírají i přibývají, občas zjistíš závažný důvod k přeřazení, teď je to tvá lodain.“

„Podívám se tam,“ slíbil jsem,

Při příští návštěvě jsem Moniku doma nezastihl, sanitka ji odvezla do porodnice. Nezbylo mi než se tam vypravit za ní. Nebyl pro mě problém najít ji. Prošel jsem stěnou do jejího pokoje a rozhlédl se. Na pokoji s ní ležela i druhá rodička, ale právě odpočívala se zavřenýma očima, buď spala, nebo se o to aspoň pokoušela. Důležité bylo, že mě neuvidí.

Zhmotnil jsem se průchodem valruru. Druhou rodičkou to ani netrhlo, očividně si mě nevšimla. Monika na mě vytřeštila oči, ale ne že by se mě polekala.

„Sem se nesmí!“ varovala mě. „Návštěvy nepouštějí na pokoje, ostatně ani nejsou návštěvní hodiny!“

„Vždyť přece víš, že na takové předpisy kašlu!“ odvětil jsem klidně. „Jdu se tě zeptat, jak se ti vede?“

„Teď už to jde,“ řekla. „Měla jsem to o pár dní předčasně a kvůli komplikacím je Elča na dětském pokoji. Ale dnes sem má přijít odborná komise kvůli žalobě na vyloučení otcovství!“

„Ivan přijde s nimi?“ zeptal jsem se. „To mi jde rovnou do rány!“

„Ivan nepřijde,“ oznámila mi. „Slyšela jsem od sestřičky, že sem smí jen doktor a svědek, aby se dalo do protokolu, které dítě se má testovat. Ivanovi už prý vzorky odebrali. Nemůže to ale Elči ublížit?“

„Dnes už se neodebírá děcku krev, jako v prvopočátcích testů,“ chlácholil jsem ji. „Jen jí vytřou pusinku vatičkou, to ji ani neprobudí. Ivan má kliku že tu nebude, podám si ho až pak. Teď se věnuji komisi, něco mám v plánu.“

„Ale ten test... objektivní vědeckou metodu přece nemůžeš obalamutit!“

„Vědeckou metodu ne,“ přikývl jsem. „Jen na komisi se podívám. Škoda, že to jsou nevinní lidé a nesmím proti nim nic podnikat! Ale plán na ně mám. Ty se koukej vzpamatovat a být v pohodě. Pamatuj, co jsem ti říkal! Ivan z toho nevyklouzne. Nebude-li se o Elču starat, postarám se o vás, ale on mě bude mít na krku než bys řekla »švec«!“

Opět jsem prošel zrcadlem valrur a zmizel jsem. Zamířil jsem nejprve na chodbu, trochu jsem se tam procházel, prošel jsem stěnou do sesterny, ale tam byl všude klid. Komise však měla podle Moniky přijít už dnes, rozhodl jsem se proto počkat si na ni tady.

Docela se zájmem jsem pak sledoval, jak lékař v bílém šátrá miminku v pusince vatičkou na špejli a uzavírá vzorky do zkumavek se štítky. Dnes je to opravdu snadné, i když dřív se na to musela odebírat krev a proto se test podle zákona nesměl dělat před třetím rokem věku dítěte – a spousta chlapů platila tři roky na cizí dítě. Některým to snad i patřilo...

Komise se pak rozloučila a odjela autem. Zmizet duchovi autem je možné jen když to je duchovi šumafuk. Sledovat auto není pro mě problém. Když skrz mě někdo projede, ani si toho nevšimne – a mně to také nevadí. Cesta nám pěkně ubíhala, na dálnici svištěli jako by právě vyloupili banku, ale na rychlost vdudegu nestačili.

Do laboratoře vstoupili oba, ale ten druhý, co zde byl jen do počtu, se rychle rozloučil a nechal tam kolegu samotného. Bylo to proti předpisům? Nebo stačilo, když svědek dosvědčil, že vzorek odebrali správnému děcku? Buď jak buď, lékař byl nějakou dobu v laboratoři sám. Nebyl pro mě problém najít na chodbě pojistkovou skříň a vypnout pár jističů.

Na chodbu se vyrojilo několik vědců. Přesvědčil jsem se, že »můj« doktor je mezi nimi a vrátil jsem se skrz zeď do tmy laboratoře. Na to, abych se zhmotnil, světlo nepotřebuji, ale na laboratorním stole jsem potřebovali vidět. Naštěstí mi postačilo požádat thuki.

Oba vzorky – Elčin i Ivanův – ležely vedle sebe. Nabrat si z úst další vzorek a vyměnit s Ivanovým byla věc okamžiku. Pak jsem zhasl světélko a prošel valrurem. Ukázalo se, že jsem měl ještě skoro pětiminutovou rezervu, než se v laboratoři rozsvítila světla. Doktoři bývají nepraktičtí tvorové a pojistky jim nejspíš musel nahodit přivolaný elektrikář. Než se můj odborník vrátil do laboratoře, stačil bych toho i mnohem víc.

Podle mě to mělo stačit. Samotný test je přece objektivní vědecká metoda a ta se nedá jen tak obalamutit. Jistě určí otce přesně – i když je ve zkumavce jiný vzorek než ten pravý.

To se bude Ivan divit!

Errata:

11.08.2021 15:08