Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Danka

 Nejžhavější místa v pekle jsou vyhrazena těm,

 kdo vidí bezpráví a mlčí (Dante Alighieri)

Tentokrát jsem dychtil po návratu domů. Musím se s tím někomu svěřit, i kdyby to dutá vrba byla. Kmotra k tomu bude nejvhodnější, může mě asi jako jediná na světě pochopit. Cilku v této chvíli nepočítám, je někde daleko a přes telepatii to přece jen není to pravé.

Nejspíš mi to poznala na očích, ale když jsem se přihrnul do sednice, zeptala se mě účastně, co se mi dneska přihodilo. Musel jsem jí všechno vypovědět – jak o hospodě na náměstí, změněné v mešitu, tak o tunách zbraní ve sklepě, ale i o tom, že jsem se nemohl odhodlat označit ultrafialově darebáka, kterého by pět místních chlapů jednohlasně poslalo do pekla.

„Koukám, že by sis rozuměl s Lojzou,“ podívala se na mě přísně jako učitelka na školáčka.

„Ty vetřelce jsem označil bez velkých výčitek svědomí,“ přiznal jsem. „Nepochybuji o tom, že se chystají vraždit a to ve velkém. To nebezpečí tu zkrátka je a těžko ho vyvrátíš. Ale ten starosta... to je něco úplně jiného. Už jsem ho měl označeného ultrafialově, jenže když se zvedl, že jde na záchod, fofrem jsem mu změnil barvu na fialovou. Prostě jsem ho nedokázal zabít.“

„To ti počítám jako plus,“ řekla Danka. „I když... jak víš, měla jsem mezitím schůzku se svými starými známými. Budeš se asi divit, polovina by jich na tvém místě odeslala starostu do pekla bez velkých cavyků a bez výčitek svědomí. A odůvodňují to poměrně logicky. Bez grázlů by byl svět snesitelnější a to, co ti zloději rozkradou a zašmelí, by mohlo lidem pomoci. Díky jim se znatelně zkracuje i průměrný lidský věk, takže je to jako kdyby své bližní opravdu vraždili. Možná pomalu, ale tím jistěji. A něco na tom bude...“

„Takže kdybys byla na mém místě...“ nakousl jsem...

„Asi bych ho ušetřila jako ty,“ přiznala. „Ale ještě včera jsem se na Lojzu zlobila a dnes bych – tak jako vy dva – proti vetřelcům použila totéž.“

„Takže se dneska na mě ani nehněváš?“ podíval jsem se na ni trošku jinýma očima.

„Ani ne,“ přikývla. „Spíš mě trochu zarazilo těch pět, co by souseda poslali do pekla bez jediného mrknutí oka. Na to by musel být opravdu velký gauner, nemyslíš?“

„Spíš mám dojem, že to nemysleli vážně,“ hájil jsem je. „Znáš to... člověk v rozčílení klidně vybuchne »čert tě vem!«, ale jen protože ví, že je to jen takové neškodné zaklení. Jeden z těch pěti se cukal víc. Říkal, »s nadpřirozenými věcmi raději opatrně, mohly by se splnit!« Nakonec se přidal k ostatním, ale jen protože si myslel, že vlastně o nic nejde.“

„A jak ses vymluvil, když ses rozhodl označení stáhnout? Přijali to vůbec?“

„Mám dojem, že ano,“ zvážněl jsem. „Zkrátka jsem jim řekl, že je to bohužel příliš reálné a že nechci mít na svědomí smrt nevinného. Kupodivu si pak na mě ani nedělali vtípky.“

„A ta hospoda... nebo spíš mešita?“

„Doporučil jsem jim, aby si jí více všímali a kdyby sami objevili něco podstatného, ať si to nenechávají pro sebe. Řekl jsem jim ale, že se tam dnes, nejpozději zítra, budou dít divné věci, protože mě u těch vetřelců svědomí nedonutilo neoznámit je v pekle... a ať si o tom myslí kdo chce co chce, není to pouhý hec, jak si možná všichni myslí. Uvidíme zítra!“

„Půjdeš to zítra zkontrolovat?“ optala se mě.

„Musím,“ přikývl jsem. „Zvědavost mi nedá.“

„Možná tam půjdu s tebou,“ napadlo ji.

„Tím lépe, můžeme se doplňovat,“ souhlasil jsem.

„Takže ráno...“ řekla.

„Jo, jsem pro,“ souhlasil jsem.

„Ale ještě se tě musím na něco zeptat,“ nemínila skončit.

„Nic před tebou netajím,“ souhlasil jsem.

„Dobře – jak jsi na tom s Monikou?“ položila otázku, kterou mě patřičně zaskočila. Ale asi bylo dobře, že mě donutila si to patřičně ujasnit.

„Narozením Elišky se můj vztah k Monice s Ivanem dostal na stejnou úroveň, jako vztah k Barči s Vinckem,“ uvažoval jsem. „Další nepřátelství není žádoucí. Nejenže nechci s rodiči trestat nevinné dítě, ale to je přece moje, i když se k němu podle zásad žorukajni nemám hlásit. Zfalšováním testu otcovství jsem si to hodně usnadnil. Monika s Ivanem považují Elišku za svoji, budou ji ochotně vychovávat a nehodlám jim to vymlouvat.“

„Jsi si tím otcovstvím tak jistý?“ zeptala se mě.

„Testy DNA jsou údajně velice spolehlivé,“ ujistil jsem ji. „Výměnou vzorků jsem způsobil, že Ivan i s Monikou uvěřili, že je pravým otcem Ivan. Pro mě je to naopak potvrzení. Eliška je zkrátka moje. Mám tedy potomka nasazeného do cizí rodiny jako kukačka, ale víme to jen já a ty.“

„A tvůj vztah k Monice?“ podívala se na mě vyčkávavě.

„Myslím, že tady šlo především o trest pro ty dva,“ řekl jsem. „Ivan se honosí košatými parohy, přičemž už mu začalo něco vrtat hlavou, jinak by ho nenapadl test otcovství. Teď si ale myslí, že je Eliška jeho, což je vlastně další trest, jen o tom ještě neví. Bude ji aspoň vychovávat s láskou.“

„Ale co Monika?“

„To je trochu složitější,“ přiznal jsem. „Myslel jsem, že jako trest pro ni postačí rána do hlavy, jak uhýbala před mou rukou, i když jsem jí nemohl ublížit. Nasazování parohů Ivanovi bylo pro ni spíš příjemné. Teď se k němu vrátila v domnění, že Eliška je jeho.“

„Proč jsi jí ale neřekl, že Eliška je tvoje?“

„Chtěl jsem jí to říci,“ přikývl jsem. „Jenže když přišla s tím, že se raději vrátí k Ivanovi, aby měla Eliška správného otce, rozmyslel jsem si to. Co bude pro Elišku lepší? Když bude mít dva milující rodiče, i když jeden není její, nebo kdyby mezi Monikou a Ivanem ležel takový balvan tajemství? Monika by to nejspíš nevydržela, při nějaké hádce by to Ivanovi vpálila do očí, je tedy lepší, když si to myslí také, aspoň zbytečně nerozvrací rodinu.“

„Takže jsi v zájmu svého dítěte mlčel?“

„Tak nějak,“ přiznal jsem. „Menší roli v tom hrálo i to, že se žorukajni nemohou o vlastní děti starat. I tak si ale myslím, že se za Eliškou čas od času podívám, ale dokud se o ni budou starat dobře, nebudu se do toho míchat a ani se jim neukážu.“

„To bude jedině dobře,“ řekla.

„Tak jste mi to přece vysvětlovaly,“ připomněl jsem jí.

„Měla bych pro tebe ale jiný návrh,“ řekla.

„Jestli bude dobrý, proč ne?“ odvětil jsem. „Povídej!“

„Není to sice podle jakéhosi Gutha-Jarkovského, ale chci ti něco nabídnout,“ řekla. „A sice sebe – tedy svoji ruku.“

V první chvíli jsem zůstal stát jako by mě hrom bacil. To by mě ani nenapadlo, vzít si ženskou o tři sta let starší, proti které jsem malé štěně... Vlastně... napadlo mě to, dokonce hned zpočátku, jenže jsem to zavrhl a pustil ze zřetele jako naprosto vyloučené. Ačkoliv – pravda, uvažoval jsem to obráceně, jak by to dopadlo, kdybych já požádal o ruku Danu, ale hned jsem si odpověděl, že mě odmítne, v horším případě se mi vysměje a úplně v nejhorším případě se rozzlobí a vyžene mě. Vůbec mi nepřišlo na mysl, že by s tím mohla přijít ona.

„To myslíš vážně?“ vytřeštil jsem na ni oči.

„Myslím,“ přikývla. „Říkala jsem si, že tě taková nabídka možná ani nenapadne, nebo si s ní netroufneš přijít. Na druhou stranu – my dva si přece můžeme rozumět. Mladší žorukajni těžko v Čechách seženeš a vzít si normální ženu, dopadli byste určitě špatně. Se mnou nemůžeš prohrát. Co ty na to?“

Tak – to byla rána!

„Napadlo mě to,“ odpověděl jsem trochu nesměle.

„Tak na co jsi čekal?“ usmála se.

„Právě že na nic,“ odvětil jsem. „Prostě jsem si sám řekl, že je to nesmysl a že se mi leda vysměješ.“

„Proč bych se ti měla vysmát?“

„Protože jsem proti tobě pískle neopeřené,“ přiznal jsem to i sám sobě.

„Pískle neopeřené, ale přitom žorukajni,“ připomněla mi. „Nemůžeš se mnou prohrát, ale já s tebou také ne. Nejsem snad taková baba, jak by mému věku odpovídalo, ne?“

„A tobě nevadilo, že mám s Monikou Elišku?“ vyhrkl jsem.

„Já to docela chápu,“ řekla. „Každý člověk – i žorukajni – má přirozenou touhu zanechat po sobě potomky, i kdyby se o ně nesměl starat. Určitě bys po dítěti toužil tak jako tak a je lepší mít je hned zpočátku. A protože víš, že to se mnou nejde, věděla jsem, že s tím musíš jinam. Teď už Elišku máš, jistě se za ní občas podíváš a zkontroluješ, aby s ní dobře zacházeli, jenže thuki nepodporují dynastie, takže ti neumožní vzít ji mezi nás žorukajni. Víš to, ale touha po potomcích je tak silná, že bys to nejspíš zkusil, hned nebo později. Takhle už to máš za sebou, Elišku zkrátka chápu. A předpokládám, že velkou lásku k Monice necítíš, když jsi jí tak lehce umožnil vrátit se k Ivanovi.“

„Máš pravdu,“ přiznal jsem. „Hlavně jsem s ní nasazoval parohy Ivanovi. I když přiznávám, že Monika je atraktivní ženská a docela jsem si s ní to nasazování paroží užil...“

„Aha! Takže se budu muset hodně snažit, abych vedle ní nevypadala moc neatraktivně...“ usmála se.

„Ani bych to tak neřekl,“ podíval jsem se na ni. „Nejsi na svůj věk až moc atraktivní? A co až vás dvě budu srovnávat za takových padesát let?“

„Možná už za třicet,“ usmála se.

„Jak říkám, netroufl bych si,“ opakoval jsem. „Ale když s tím přicházíš ty sama, to se ví, že košem nedostaneš! Naopak, budu jedině nadšený!“

„Tím lépe,“ řekla. „Snad ti nebude vadit, že nepůjdeme ani za farářem, ani... jestli se nepletu, dnes se chodí i na obecní úřad... ale to není nic pro nás. Mimochodem, svatba mezi námi žorukajni není trvalá. My si dáváme slib, jaký se zachoval jen v Japonsku. I tam platí sňatek jen dočasně, i když... devadesát devět let je u nich skoro totéž jako »na věčné časy« a »dokud nás smrt nerozdělí«. Rozvod mezi námi žorukajni nepěstujeme, ale dá se to naopak po devadesáti devíti letech prodloužit.“

„Něco jako Cilka s Vukem?“ zeptal jsem se.

„Prodlužovali to čtyřikrát a nakonec je skutečně rozdělila Vukova smrt,“ řekla vážně. „Vím o dvojicích, které to vydržely i tisíc let, ale vím o takových, které to prostě neprodloužily. I to je možné. Uvidíme, jestli se k sobě hodíme, abychom si slib prodloužili, nebo se v klidu rozejdeme. Obojí je možné.“

„Takže je to skoro na sto let,“ uvažoval jsem. „Ale dá se to libovolně prodlužovat... ale jak to děláte, když nechodíte ani na úřady, ani do kostela?“

„Slibujeme si to před thuki,“ řekla. „Jinak se žádná velká svatba nestrojí, je to věc těch dvou, stačí, když svědčí thuki. Je to ale stejně závazný slib jako ten úvodní, zasvěcovací.“

„Tak ji tedy přivolej,“ řekl jsem...

Manželství mezi žorukajni stvrzuje thuki. Podobá se to úvodní přísaze, dokonce i tím, že nám ruce přirostly k thuki. Je to přece jen mnohem vážnější slib než jaký si dávají snoubenci na úřadě, vážnější než v kostele, kde by to mělo být na věčné časy. Jak známo, spousta lidí to vážně nebere. Víc než polovina manželství se brzy rozvádí, rodiny se rozpadají a děti pak žijí v neúplných rodinách. U žorukajni je to jiné. Děti mít nesmíme, manželství se uzavírá jen dočasně – i když sto let je pro ostatní lidi totéž co věčnost, ale pro nás ne. Jen s věrností je to podstatně jinak. Kdo se proti slibu prohřeší, rozplyne se jako když někoho veřejně zabije nebo prozradí tajemství lidem.

Pro Casanovy a dony Juany to rozhodně není.

Kdyby mi tu nabídku dala předtím, asi bych ji také přijal, jenže slib věrnosti v trvání sta let by mi myšlenky na potomky s konečnou platností znemožnil. Měl bych tedy ocenit, že mě nechala ještě »za svobodna« vybouřit? Sama měla dětí pět, její první manželé nebyli žorukajni, takže brzy zemřeli, měla tedy pochopení, že mohu zatoužit po nějakém tom potomčeti.

Mám tedy Elišku. Je to sice kukaččí mládě, ale když se o ni budu starat jen z dálky, Daně to vadit nebude. Spíš může vadit mně, že Eliška zestárne a změní se ve starou bábu dřív než já, ale to je zkrátka druhá strana medaile.

Musím ale uznat, že jsem s Dankou neprohrál. Vypadala na první pohled na čtyřicet, jenže starodávné venkovské oblečení ji dělalo zbytečně starší. Samozřejmě by jí nikdo nemohl hádat šestnáct, dokonce ani osmnáct, ve srovnání s Barčou i Monikou byla zralejší, ale nevypadala ani na čtyřicet, kdy už bezdětným ženám tikají biologické hodiny.

Danka měla do dneška dva manžely, oba se dávno změnili v prach. S prvním měla pět dětí, ten ji ještě mohl považovat za normální ženskou a zřejmě ji měl opravdu rád, i když k stáru musel pochopit, že je Jiná. Po prvním manželovi držela dlouho smutek, jak bylo v té době zvykem, dalšího si vzala, když už jí bylo přes sto dvacet let, takže s ním už děti neměla. Ten to také pochopil, jenže se choval úplně jinak. Dělal jí ze života peklo, podezíral ji a špehoval, takže jí manželství na více než sto let znechutil. Kdyby neviděla Cilčin příklad, už by si nejspíš nikdy nic s žádným chlapem nezačala. Až teď si řekla, že by to mohla zkusit. Mám prý proti jejímu minulému manželu pár předností. Předně jsem žorukajni, což umožňuje více vzájemné důvěry. Viděla, jak se chovám k nepřátelské Monice a jak jsem upustil od pomsty, když bylo ve hře nevinné dítě, a rozhodla se zkusit to ještě jednou. I tak se na mě pátravě dívala, když mi řekla o závaznosti slibu před thuki. Dalo by se čekat, že si to pořádně rozmyslím, ale když viděla, jak jen krátce uvažuji a jsem hned svolný i k tak závažnému slibu, přišla prý o poslední zbytky pochybností.

Danka měla menší výhodu, že o mně předem věděla skoro všechno, ale odhodlala se přede mnou také nic netajit. Nechal jsem ji vypovídat se o jejím dosavadním životě – bylo to velice zajímavé vyprávění, které se protáhlo dlouho do noci.

Uvidíme, jak nám to bude spolu klapat.

I když mám dojem, že to půjde.

Errata:

11.08.2021 15:08