Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Muslimky

 Nejnovější nabídka většiny arabských bazarů:

„kouzelná vesta“ (stiskem knoflíku osoba zmizí).

Ráno jsme se oba společně vypravili do města podívat se na horní hospodu – mešitu. Podle mého předpokladu měla být prázdná, bojovníci džihádisté měli obíhat kolem Jupitera mrtví. Bylo to kruté? Jistě, ale co jiného mohlo zabránit ještě větším krutostem z jejich strany? Kdyby zůstali doma, nepřinášeli nám válku, my bychom za nimi nešli!

Značku ganfi jsme měli poměrně vysoko, až na podstavci sochy Jana Husa, aby nám ji nikdo neobsadil. Objevil jsem se jako první, ale hned jsem seskočil, abych umožnil skok i Dance. Ta se objevila vzápětí, ale zůstala nahoře na soše.

Teprve to mě upozornilo, že něco není v pořádku. Danka by teď měla seskočit dolů za mnou, pak jsme se měli zhmotnit a jakoby nic bychom se vydali dolů náměstím. Mělo to vypadat jako když jsme oba vyšli zpoza pomníku. Jenže Danka zůstala nahoře a udiveně se rozhlížela.

Přelétl jsem očima náměstí a už jsem si toho také všiml.

Na náměstí nikdo nestál. Nebylo prázdné, ale všichni tam leželi. Jen před horní hospodou stálo šest vztyčených černých postav a pomalu kráčely směrem k dolnímu konci náměstí.

Muslimky!

V duchovitém stavu jsme nic neslyšeli. Jen jsme viděli krátké záblesky. Uměl jsem si ale představit práskání výstřelů. Ta černá strašidla držela v rukou kalašnikovy a »včeličkami« kropila celé náměstí. A lidé, kteří zde porůznu leželi, byli buď oběti, nebo to aspoň předstírali v zoufalé a asi marné snaze, že se jim smrt vyhne. Někteří se ještě krčili za kašnou, ale ta je nemohla stínit dlouho. Až ty smrtky dorazí až k nim...

„Tvrdil jsi mi, že jsi je označil ultrafialovou!“ vyčetla mi přísně telepaticky Danka.

„Chlapy!“ hájil jsem se. „Ženské ne!“

„Zřejmě to byla chyba,“ zhodnotila to a cítil jsem to také tak. „Počkej, co to děláš?“

Opustil jsem totiž kryt za pomníkem, změnou polarizace jsem si zvýšil viditelnost a vykročil vstříc muslimkám.

„V allohmotě mi neublíží!“ odsekl jsem. „Když na mě vystřílejí munici, nezbude jim na jiné.“

Jak jsem čekal, stalo se. Zpříma stojící nevěřící na sebe strhl pozornost i palbu, ale jen Danka si nemyslela, že jsem se zbláznil. Střelkyně se samozřejmě otočily a zasypaly mě přímo krupobitím oplášťovaného olova. Doufal jsem, že kulky, které nezeslabené projdou mým tělem, za mnou nikoho nezasáhnou. Mrtvým by to bylo jedno, ale za kašnou se krčili živí, kteří teď zvědavě vyhlíželi, co se to nahoře na náměstí děje, i když tím riskovali kulku do čela.

Byl jsem od nejbližší muslimky dva kroky, když jí došly náboje. Rychle, ale marně zalomcovala závěrem. Dříve než ji napadlo vyměnit zásobník, byl jsem u ní. Koutkem oka jsem zpozoroval, že i ostatní zmateně lomcují závěry zbraní, nejspíš náboje došly všem pěti. To by bylo dobré!

Hmotové zrcadlo valrur se na okamžik objevilo vedle mě a stačil mi úkrok, abych získal reálnou hmotu. Popadl jsem za hlaveň zbraň, která na mě mířila, ale nemohla střílet, trhnutím jsem ji muslimce vyškubl a naplocho ji pažbou udeřil do hlavy. Ohledy k ženám tady nebyly na místě, dávat vražednicím další příležitost by byla chyba. Muslimka se skácela a ostatní ztratily hlavu a začaly odhazovat prázdné zbraně.

Očekával jsem, že se obrátí na útěk zpátky do hospody, ale v tom jsem se přepočítal.

„Zpět do allohmoty!“ vykřikla na mě telepaticky Danka.

Stačil úkrok a byl jsem opět duch, jenže se samopalem v ruce. Stihl jsem to ale na poslední chvíli. Vedle mě se oslnivě zablýsklo, skla z oken nejbližších budov se rozlétla a kolem začaly pršet střepy, roztrhané černé hadry – a krvavé kusy těl. Ty potvory měly nejspíš na těle semtex, nebo co to bylo! Když je zradily samopaly, odpálily se. Kam se na ně hrabou japonští kamikaze!

Stihly to ale jen dvě z pěti a je docela dobře možné, že se odpálila jen jedna a druhá explodovala, protože byla blízko. Ta, kterou jsem omráčil, mi ležela u nohou a dvě strašidla exploze odhodila stranou, ale nevybuchly. Jenže byly příliš blízko, než aby výbuch přežily.

„Dávej si na ně větší pozor!“ varovala mě Danka, která se už rychlými kroky blížila, naštěstí také zůstávala v allohmotě. Jedině tak nám dvěma nemohly tlakové vlny ublížit.

„Fuj, to jsem se lekl!“ ulevil jsem si. „Ale snad už bude od nich pokoj!“

„Taky doufám,“ odvětila Danka.

Muslimky, v okamžiku výbuchu stojící, odhodila tlaková vlna dobrých deset metrů stranou. Pochyboval jsem, že by jim ještě někdo mohl pomoci. Danka si to zřejmě myslela také, ale raději vystoupila z allohmoty a sklonila se nad jednou ležící fanatičkou, aby se o tom opravdu důkladně přesvědčila.

„Káči pitomé!“ konstatovala po chvilce. „Už ten náraz je zabil, ale aby to měly jistější, měly v té trhavině i nějaké kusy železa, hřebíky či co. Rozsekalo je to na cimpr campr!“

Podíval jsem se na muslimku, která mi ležela u nohou. Vleže nekladla výbuchu odpor, proto ji to ani neodhodilo, byla ostatně od těch dvou nejdál, ale několik kusů železa, které se rozlétly velkou silou do stran, ji zřejmě zasáhlo. Pod bezvládně ležícím tělem se začala rozlévat zvětšující se kaluž krve.

„Pusť mě!“ doběhla mezitím Danka ke mně a odstrčila mě až jsem málem upadl. Duch ducha ovšem strkat může, jejich allohmota se o sebe opře. Danka padla k zemi přímo přes ležící tělo muslimky, takže se vnořila přímo do ní. Došlo mi, chce se napojit na její vědomí, i když bylo omráčené a neschopné akce. Jenže to jí asi nebude moc platné, pomyslel jsem si, ale Danka už na to přišla také.

„Kájo, prosím tě, zkus ji aspoň na okamžíček probudit,“ požádala mě telepaticky.

Změnil jsem se opět v normální hmotu, abych pleskáním po tvářích bezvědomou probudil. Nadzvedl jsem jí šátek či co to měla na obličeji. Měla pod ním na nose rozbité brýle, držely jí tam gumičkou, nejspíš aby si je nemusela pořád rovnat, ale to mě nezaujalo. Zarazila mě její bledost. Bylo mi jasné, že i když se probere, nebude to na dlouho. Spíš se zdálo, že ta fanatička dřív vykrvácí aniž by nabyla vědomí. Ale aspoň jsem to zkusil. Zdálo se mi dokonce, že si vzdychla, ale oči neotevřela.

„Už ji nech, ta už nám nic nepoví,“ řekla najednou Danka a trhnutím se narovnala.

„Zjistila jsi něco?“ zeptal jsem se jí. „Myslel jsem si to, tu dardu nemohla přežít ani jedna. Ale zdálo se mi, že jich bylo v hospodě víc než pět.“

„Jo, jsou tam,“ přikývla Danka. „Musíme je navštívit, než provedou nějakou lumpárnu. Ale myslíš, že jsem si ji nestihla vyslechnout? Trochu se pleteš. Naopak, právě v blízkosti smrti pracuje lidský mozek naplno. Říká se přece, že člověku proletí v jediném okamžiku před očima celý jeho život. Větší problém je zachytit to, ale ono se to většinou uloží do podvědomí.“

„Chceš říci, že ses přece jen něco dozvěděla?“ divil jsem se. Bylo čemu.

„Dost na to, abych neváhala s návštěvou hospody,“ řekla Danka. „Půjdeme tam spolu? Ale v allohmotě!“

„Jak jinak?“ odvětil jsem.

„Pak máme nejvyšší čas vyrazit, než ty pitomé káči zase vyvedou nějakou nepředloženost!“

Shýbla se a zvedla jeden odhozený samopal. Pochybuji, že s ním uměla zacházet, ale neměla už tak holé ruce.

„Myslíš, že jsou všechny tak pitomé jako těch pět?“ řekl jsem trochu pochybovačně.

„To se ví!“ odvětila. „Islámu může věřit jenom pitomec!“

„Vždyť se říká, že islámu věří i velice inteligentní lidé,“ nesouhlasil jsem.

„Nevěří,“ řekla Danka trpce a neuctivě. „Inteligentní lidé tomu nevěří. Jen to sveřepě předstírají a díky tomu i využívají, nebo spíš zneužívají víru naivních jednodušších lidí.“

Požádala o hmotové zrcadlo a prošla jím i s ukořistěným samopalem. Vypadala teď ozbrojeně a nebezpečně a nejspíš jen já jsem tušil, že by tu prázdnou zbraň neuměla nabít. Měl bych s tím asi problém i já, ve zbraních jsem se moc nevyznal.

Mrknutím jsem zaregistroval, jak lidé na náměstí začali opatrně vyhlížet z úkrytů, někteří se až teď rozběhli jako šílenci do bočních uliček, aby byli co nejdál, jiní se pokoušeli pomáhat raněným. Několik lidí telefonovalo, hádal bych na Policii a pro záchranky.

„Jdeme!“ pobídla mě Danka a vykročili jsme k hospodě. Mrtvé muslimky jsme nechali ležet – dvě byly i tak rozložené na prvočinitele, tři byly vcelku, ale mrtvé. Čtyři zemřely hned při výbuchu, poslední jen pár minut po nich.

Pohyb v allohmotě se od normální chůze značně odlišuje. Chybí zde pevný kontakt se zemí, takže se víc podobá vznášení nebo brodění neexistující kapalinou. Dopluli jsme až k hospodě a prolnuli dveřmi do vstupní chodby. Bylo tu pusto. Muslimky byly při mé minulé návštěvě v kuchyňské části hospody, Danka mě tam také vedla podle vzpomínek té poslední umírající.

Bylo jich tam ještě šest, byly také ozbrojené, ale přitom na nejvyšší míru vyplašené. To už nebyly bojovnice amazonky, ochotné samy sebe odpálit, až vystřílejí munici, spíš skupinka vystrašených, nerozhodných dívčin, zvyklých na to, že bojovat budou především chlapi. Jak se zdá, ocitly se náhle samy a jen pět z nich se odhodlalo aktivněji vyrazit ven do boje. Tyhle tak odhodlané nebyly. Ačkoliv měly každá po ruce samopal, na mou výzvu zvedly ochotně ruce nad hlavy. Některé s obavami, co s nimi bude bez ochrany mužů, jiné ulehčeně, že už nemusí hrdinně zemřít za Alláha.

„Drž je v šachu!“ poručila mi Danka. „Odzbrojím je.“

Prošla valrurem a postupně odebírala zbylým muslimkám samopaly. Házela si je křížem přes sebe na záda, jistě ji tlačily, ale nevšímala si toho.

„Chcete ještě některá střílet?“ vybafla pak na ně česky.

Dvě začaly hned horlivě kroutit hlavami, že ne, ostatní se k nim váhavě přidaly.

„Která umíte česky?“ vyštěkla na ně Danka. Předtím jsme přece viděli, jak přinejmenším dvě na českou otázku okamžitě a správně reagovaly, takže jí rozuměly.

Jedna se nesměle přihlásila hned a druhá ještě váhavěji až po ní. Zbylé čtyři očividně nerozuměly otázce.

„Vážené dámy, považujeme vás za teroristky,“ nemazlila se s nimi Danka a pokračovala bez ohledu na jejich narůstající zděšení: „Předpokládám, že jste byly vdané, jinak byste nebyly mezi chlapy, takže jste v současné době vdovy. Nemusíte se už zahalovat a protože musím zjistit, jestli nemáte na těle nálože, pěkně vás všechny požádám – šaty dolů!“

Dvě uměly česky, proto nesouhlasně vyjekly hned a když to jedna z nich přeložila těm zbývajícím, začaly ječet všechny.

„To přece nejde, když je tu chlap!“ ukazovala tlumočnice na mě. „Ať nejdřív odejde!“

„To by se vám hodilo!“ odpálila ji Danka. „Ten chlap vás musí držet na mušce, aby vás nenapadl nějaký podraz. Bylo by vás na mě šest a jistě pochopíte, proč vám nevěřím ani slovo!“

„Ale to my nemůžeme!“ protestovala tlumočnice.

„Měly jste zbraně, jste vojandy,“ nedala se Danka oblomit. „Jako vojákyně a v této chvíli už zajatkyně musíte snést víc než civilky. Povídám – šaty dolů! V případě odporu smíme střílet!“

Muslimky nevěděly, že nemáme zbraně nabité. Prázdné zásobníky nám ovšem nebránily vyhrožovat jim zastřelením. A působilo to velice věrohodně a nebezpečně.

„Počítám do tří!“ řekla Dana a pozvedla zbraň. „Jedna!“

„Nestřílejte!“ vykřikla druhá Češka, rychle ze sebe strhla černý hábit a odhodila ho stranou.

V té chvíli se ale Danka rozmáchla samopalem a udeřila do hlavy další muslimku, která se bezvládně sesunula k zemi.

„Sundejte z ní ten hábit!“ poručila polonahé Češce.

Nezmohla se na odpor, ale klepala se před namířeným samopalem strachy, až to bylo vidět. Opatrně stáhla společnici černý hábit a zvolna odložila stranou.

Muslimka měla na holém těle pás s upevněnými velkými patronami – asi dynamit nebo semtex. Jak na to Danka přišla, to mi hned nedošlo, nejspíš se ty patrony rýsovaly pod hábitem, ale praštila ji dřív než se ta fanatička odhodlala odpálit. Čert ví, možná by to pro ni bylo přijatelnější než odhalit se před cizím chlapem. U těchhle fanatiček si člověk nemohl být jistý.

„Odstupte!“ nakázala Danka ostatním. Ani Češce nevěřila, že se nezblázní. Podpořil jsem ji namířením zbraně na zděšený hlouček a naznačil, aby držely ruce nahoře, než Danka fanatičce uvolnila a odebrala pás s patronami.

„Tak ještě vy!“ pobídla zbývající čtyři. Jestliže se oběma Češkám nechtělo, pak těmhle dvojnásob, i když už měly před očima příklad svých dvou sester ve víře.

Ale ještě jedna muslimka měla na sobě pás s patronami. Naštěstí nejevila snahu odpálit se a jakmile si stáhla přes hlavu černý hábit, upustila ho na zem a sama držela ruce nahoře, aby neschytala olovo. Danka se na ni zaškaredila, ale nevystřelila, vypadalo to skoro jako shovívavost. Kdyby ale ta nána věděla, že nemáme samopaly nabité, dopadlo by to hůř. Předpokládám, že by Danka do hmotového zrcadla stihla ustoupit, ale všechny tyto květinky by skončily v krvi, roztrhané vlastními náložemi.

„Jsou tu ještě někde další?“ zeptala se Danka, když i této mladé ženské odepnula vražedný pás. „Za lhaní bude kulka!“

„V celém baráku nikdo není, na mou duši!“ vyjekla první Češka. „Chlapi v noci někam zmizeli, nevíme kam ani jak!“

„Dobrá, oblečte se!“ povolila jim Danka, což těch pět, co byly při vědomí, provedlo mnohem ochotněji a hbitěji než když se musely svlékat. Danka se potom shýbla a přikryla omráčenou muslimku aspoň jejím vlastním hábitem.

„Jste vdovy!“ ujistila je opět. „Nemusíte si už zakrývat obličeje. Ať vidíme, s kým mluvíme!“

Černé mundury byly ale střižené, aby tváře zakrývaly. To se změnit nedalo a Češka na to Dance nesměle upozornila.

„Takhle je to ale lepší!“ dodala ulehčeně, když viděla její pokrčení rameny.

„Vy jste byla křesťanka, že?“ obrátila se na ni Dana. „Co vás to napadlo za pitomost dát se k džihádistům?“

„Já jsem...“ zakoktala se oslovená, „...chtěla jsem si jen rozšířit duchovní obzory... ...a Mohameda jsem měla opravdu ráda... Co je s ním vlastně?“

„On byl tady mezi těmi...?“ zeptala se jí Danka.

Česká muslimka jen němě přikývla.

„V tom případě je v pekle,“ řekla tvrdě Dana.

„Vždyť jsme se denně poctivě modlili!“ namítla Češka.

„Modlili jste se?“ opakovala po ní Danka posměšně.

„No jistě, pětkrát denně!“ ujišťovala ji Češka uraženě.

„Ale ke komu? K Satanáši?“ vyzvídala Danka.

„Ne!“ řekla uraženě Češka. „Není boha kromě Alláha...“

„Já vím!“ odbyla ji Danka. „A Satanáš je jeho prorok!“

„Neurážejte naše náboženství?“ vyjela si na ni Češka zle. „Známe svá práva! Že jste nás zajali, ještě neznamená, že nás smíte ponižovat!“

„Proč bych nesměla?“ odvětila Danka. „Dobré se od zlého pozná podle činů a se Satanovým džihádem patříte všichni do pekla! Vaši chlapi už tam jsou. Vaše náboženství vykreslují nejlépe vaše zbraně – a mrtví venku!“

„Co jste udělali s našimi muži?“ zeptala se jí Češka ještě uraženěji a s nenávistí.

„Vy to nevíte? Včera byla přece Noc Otevřeného Pekla,“ pokračovala Danka v mé verzi výkladu včerejších událostí, jak jsem to včera prezentoval chlapům v hospodě a jak jsem jí to vyprávěl. „Kdybyste o ní věděli, drželi byste se hodně zpátky a zbraním byste se vyhýbali jako čert kříži... ach jo, vy tohle úsloví vlastně neuznáváte... zkrátka byste se vyhýbali zbraním víc než alkoholu a vepřovému!“

„To je nepřípustná xenofobie!“ odvážila se označit nás ta druhá Češka.

„Poslyšte, vy hloupá vdovo!“ otočila se k ní Danka. „Ještě nevím, co s vámi uděláme, ale omluvu od nás nečekejte!“

„Vy jste nás napadli!“ vyčetla nám opět ta první. „A s tím peklem je to přece nesmysl!“

„A to mi bude říkat muslimka?“ zasmála se Danka. „Milá paní, totiž vdovo! Chcete mi namluvit, že si islámem rozšíříte duševní obzory? Vy byste mě rozesmála! Tomu mám uvěřit? Vždyť to vaše rozšíření obzorů se nakonec smrsklo na mlácení hlavou o koberec v mešitě a na sexuální otroctví pro vás. Říká se, že nejlepšími otroky jsou ti, kdo své otroctví milují – a to je přesně váš případ!“

„A vy se pořád klaníte v křesťanském kostele!“ vyhrkla nahněvaně česká muslimka. „Myslíte si, že to je lepší?“

„Jste vedle jak ta jedle,“ ušklíbla se Danka. „Mě v kostele nikdo neviděl už tři sta let. A ani mi to nechybělo.“

Českým muslimkám tím mírně vyrazila dech a nečeským stačil pohled na souvěrkyně, aby také strnuly.

»Neprozrazuješ jim toho moc?« optal jsem se telepaticky Danky, aby to vnímala jen ona.

»Odpovídá to ale předpokladu, že jsme pro ně duchové,« odpověděla mi stejně. »To už vědí, možná si to neuvědomily, ale kdyby se na tebe pořádně podívaly, zjistily by, že jsi pro ně průhledný – a já brzy také budu. To jim ještě nic neřekne.«

Najednou sebou většina muslimek trhla a Danka také něco zpozorovala. Byl jsem asi jediný, kdo si ničeho nevšiml.

»Přijela Policie a záchranky,« řekla mi telepaticky Danka.

Takže si všichni všimli sirén, které jsem neslyšel jako jediný, neboť v allohmotě se normální zvuky nešíří.

„Tak milé vdovy!“ oslovila Danka muslimky. „Přijela sem konečně Česká Policie. Trvalo jim to dlouho, ale už jsou tady. Zahalené jste, takže se zvedněte a vyjdete s rukama nad hlavou ven! Předáme vás Policii, je tu od toho.“

„Vy dva... nejste od Policie?“ podívaly se překvapeně obě Češky. „Co jste tedy zač?“

„To byste stejně nepochopily,“ ujistila je Danka. „Třeba vám to někdy dojde. Všimněte si už konečně, že jsme napůl průhlední! To přece nikdo od Policie neumí!“

Muslimky se neochotně zvedly. Dokonce i ta omráčená, která v této chvíli nechápala co se děje, ale pochopila, že není předpisově oblečená. Rychle na sebe navlékla svůj černý hábit a jen se na mě úkosem podívala.

»Půjdu napřed a obhlédnu situaci,« navrhla Danka.

»Ale raději v allohmotě,« varoval jsem ji.

»To už přece jsem,« ujistila mě. Měla pravdu, ani jsem si nevšiml, kdy prošla hmotovým zrcadlem. Nejspíš ve chvíli, kdy jsem sledoval, jak se poslední muslimka chvatně obléká.

»Půjdeš poslední,« rozhodla Danka, »aby některou z nich nenapadla hrdinná sebevražda. Předáme je Policii, ale pak bez vysvětlení zmizíme. Vdudegem přímo domů, jasné?«

Vyšli jsme z kuchyňského oddělení do vstupní chodby.

»Počkejte za dveřmi, půjdu vyjednávat s policisty!« řekla Danka a obrátila se na nás. »Žádné hlouposti, nebo...«

Neřekla sice co, ale to si už každá domyslela. Pak se stalo něco, co všech šest muslimek vyděsilo k smrti. Danka, ověšená ukořistěnými samopaly jako napoleonský granátník, venkovní dveře neotevřela, ale prošla skrz ně ven na náměstí.

Asi jako jediný jsem nevypadal zděšeně.

„C...co t...to bylo?“ vykoktala jedna z obou Češek – už jsem zase nevěděl, která to byla, jedna jako druhá, kdo se má v těch strašidlech zakuklených vyznat? I její hlas jsem slyšel jen zprostředkovaně od thuki.

»To bude asi tím, že my dva nejsme tak docela lidi,« řekl jsem klidně telepaticky, což jejich zděšení ještě znásobilo. Asi až teď v tmavé chodbě si všimly, že světlo z okénka zadních dveří prochází i skrze mne.

„K...kdo n...nebo c...co vlastně jste?“ vyjekla muslimka.

»V Čechách nám lidi říkají duchové,« ujistil jsem ji. »Ale opravdu nevím, jak se to řekne arabsky. To budete muset těm druhým přeložit vy.«

„Ale to byste museli být... jen takové nic...!“ namítala.

»To je jen pověra,« ujistil jsem ji. »Když hodně chceme, máme i hmotná těla a můžeme vás praštit do hlavy, až se vám před očima zajiskří. Ale jinak... jinak projdeme dveřmi i zdmi, je to pro nás pohodlnější.«

„Šejtanovo mámení!“ vyhrkla zděšeně.

»Tak to zase prrr!« ohradil jsem se. »K Šejtanovi máte blíž vy! Proč jste sem přišli se zbraněmi? Zabíjet? Jenže jste si vybrali špatnou dobu. Včera byla Noc Otevřeného Pekla a vaši chlapi skončili u Jóviše. Mohly jste to ještě přečkat, ale když jste si také usmyslely zabíjet, už se aspoň tak hloupě nedivte, že vás nevítáme.«

Mezitím se – opět skrz zavřené dveře – vrátila Danka.

»Tak milé vdovy!« oslovila muslimky telepaticky jako já, čímž k jejich klidu nijak nepřispěla, spíš naopak. »Vyjednala jsem, že vás nikdo ve dveřích nerozstřílí. Vyjdete ven s rukama nad hlavou a nebudete dělat prudké pohyby, jasné? Otevřete si dveře a jděte!«

To se ví, že se jim nechtělo! Ale neměly na vybranou. Za nimi dvě Šejtanova mámení s jejich samopaly, před nimi osud v podobě připravené Policie.

Ta vpředu vzala opatrně za kliku a otevřela. Pak všechny zvolna vyšly z temné chodby do světla náměstí.

My dva – já a Danka – jsme v téže chvíli zmizeli.

To už není naše věc!

Errata:

11.08.2021 15:08