Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Zakletá země Zakletá-země   Science fiction Karel Hloucha © 1925 Karel Hloucha Nakladatelství: Vilímek Kapitola 1

 Odkud přichází toto poselství?

 Z nebe, nebo z kraje za mlhami?

 Stará anonymní hra.

Pan ředitel kolonie a jeho roztomilá choť s obvyklou laskavostí pozvali mne a Feliciena Boineta, abychom společně oslavili v jejich pohostinném domě svátek Štědrého večera.

Nemohlo býti pozvání vítanějšího! Obával jsem se beztoho již, že Felicien Boinet bude pokračovati ve svých zlomyslně ironických nápadech, kterými mne od tří dnů častoval s krutou vytrvalostí.

Míra jeho nálady klesala a stoupala zároveň s ručičkou barometru a sloupcem teploměru. Poslední dobou pak počasí bylo prahanebné. Vánice a studené větry bičovaly ubohý Godthaab, a ve chvílích, kdy toto řádění ulehlo, ukazoval teploměr 30 stupňů Celsiových pod nulou.

V takových dobách nelze představiti si dokonalejšího odloučení od světa, než jaké skýtá hlavní osada Jižního Inspektorátu. Tato dánská kolonie je pak stejně opuštěna jako nějaký neznámý ostrůvek, ztracený v Tichém oceánu.

Ostatně nepředstavujte si, prosím, Godthaab s elektrickým osvětlením, s ulicemi oživenými, s výklady zářícími.

Okolo přívětivé zátoky kupí se několik úhledných dřevěných stavení. Opodál na vyvýšenině kostelík s ostrou zvonicí, toť nejmonumentálnější stavba osady. Ostatek tvoří několik tuctů eskymáckých chýší: pahrbky země s jedním zaskleným okénkem a tenkým plechovým komínkem.

Rada kajaků a umiaků leží vytažena na pobřeží.

Odtud na západ ztrácí se plocha šedého a smutného moře, na které zřídka kdy usměje se bezoblačná obloha. Na východ vlní se sněhem poprášené pahorky, které přecházejí v rozeklanou alpskou krajinu a ostrý vítr fičí z nekonečných ledových pustin vnitrozemí…

Kdo pak dnes by si všímal nevlídného počasí?!… Kdo by se staral o cosi na západě a tím méně na východě, když dnes je slavný, tolik očekávaný den!… Každým okamžikem přibližuje se radostný svátek Štědrého večera. I v této světem zapomenuté končině rozlévá pohádkový ten večer blahodárné teplo poetické nálady!

Loni ještě strávil jsem Štědrý večer v Praze a proto není div, že se mi dnes vracely vzpomínky: na staré zasmušilé, ale tolik milované město, s věžemi trčícími, rozložené pod mocnou siluetou Hradu, rýsujícího se na těžké zimní obloze.

Vzpomínky na drahé bytosti, které dělí ode mne sta mil.

Tolik drobných vzpomínek na štědré dny mého dětství, které nyní budily jedna druhou z dočasné dřímoty…

Pověřen velice lichotivou úlohou University a mineralogického oddělení Musea odejel jsem brzo po svátcích přes Kodaň, Faroery a Island do Julianehaabu. Kryolitové doly v Ivigutu byly prvou stanicí, kde zdržel jsem se několik týdnů za příčinou studia tohoto zajímavého a specielně grónského minerálu. Skvělé výsledky sedmileté výzkumné cesty mineraloga L. Giesecka nedaly mi spáti. I postupoval jsem pak na sever přes Friderikshaab do Godthaabu, kde jsem také na zimu uvízl.

Jako zimní stanice na grónském pobřeží je Godthaab skutečně výtečný. Vlídnost a pohostinnost pana ředitele a ostatních úředníků zpříjemnila mi velmi pobyt v kolonii.

Eskymáci jsou dobrosrdeční jako děti. V čisté a teplé své komůrce mohl jsem s klidem pracovati o pojednání, určeném pro Sborník Akademie.

A právě v Godthaabu setkal jsem se s Felicienem Boinetem. Uzavřeli jsme rychle přátelství. Byl suchý, křehký, černý hoch, s temně modrýma očima. Vždy bezvadně, ba s jistou koketností oděný.

Felicien byl vůbec zajímavý umělecký zjev. Byl to nový druh reportéra: kreslič reportér. Sjezdil celý téměř svět. Jeho geniální skicy malebné, groteskní a exotické plnily přední »magazíny«, měsíčníky i přední žurnály ilustrované.

Veliká nakladatelství rvala se o něho. Jeho příjmy byly skvělé. Avšak Felicien nespokojil se kresbami. Zatímco plnil svůj skicář, nezapomínal na zápisník, plný zajímavého »folkloru«: zachycoval se stejným nadšením a zdarem staré báje, pohádky a primitivní zpěvy divokých kmenů. Volnou chvíli věnoval veliké své vášni, honbě. Dovedl vypravovati neuvěřitelné lovecké historie ze všech dílů světa s vážnou ironií. Zkrátka – živá letora Felicienova činila z něho neobyčejně výborného společníka. Sršel espritem. Nejpoutavějším způsobem dovedl vyprávěti tisíce duchaplných věcí.

A pak jeho rčení, tak ryze francouzská a tak překvapující, jeho provincialismy, jeho lidová pořekadla, úmyslně umístěná v situacích, kdy působila nejgroteskněji!…

Při tom však trpěl ironickou zimnicí.

Nevím, nachází-li se ta nemoc v nejpodrobnějších knihách lékařských. Pochybuji tuze, tím spíše, že sám jsem ten název vymyslil. Dokud Feliciena trápila tato podivná zimnice, nezbylo, než obrniti se největší shovívavostí.

Pokládaje vás za svého dobrého přítele, domníval se míti právo, po celou dobu svého špatného rozmaru bodati vás tisícerými jehlami rafinované ironie. V duchu jsem obdivoval výši jeho umění a vynalézavosti v tomto oboru. Tím uchránil jsem se často rozmrzelosti.

Dlužno však uznati, že Felicien nikdy nevybočil z mezí vybrané zdvořilosti. Jiný, naslouchaje mu, ani by jeho ironické nájezdy nevycítil. Když však si odlehčil, stal se můj Francouz zase tím nejroztomilejším kamarádem, jakým býval. Již několik měsíců dleli jsme pospolu a věru nemohl jsem vzájemnému poměru našemu ničeho již vytýkati.

Nuže, dnes právě o Štědrý den Felicien trpěl krutou recidivou své choroby. Snad tím bylo vinno mizerné počasí, nevím. Možno, že i jakási sestřenice, výstřední krasavice, o níž mi často vyprávěl, a která do celého světa posílala za ním svá parfémovaná psaníčka, zapečetěná zlatou pečetí – ale do Grónska poslat zapomněla. Opravdu, nechci tvrditi…

Celý den již panoval v osadě nezvyklý ruch. Slavnostní přípravy byly v plném proudu. O druhé hodině odpolední se celá osada shromáždila v kostele, kde konala se zkouška školních dětí. Pak všechny ty malé caparty, zašité v kůžích, paní ředitelová podělila velikými kornouty fíků.

Zatímco kolonie zpívala nadšeně vánoční písně v kostelíku, připravovaly se v domech úředníků i v chýžích domorodců štědrovečerní hody. Odevšad valila se libá vůně. Plechové komínky dýmaly z plných plic.

Godthaabští Eskymáci nedovedou představiti si Vánoce bez spousty vřelé kávy. Toť jejich vrcholný požitek, pro který hotovi jsou vše obětovati.

Je opravdu neuvěřitelné, jaké množství tohoto nápoje se za vánočních dní v osadě spotřebuje!… Náleží k dobrému tónu připraviti v každé chýži dostatečné množství vřelé kávy, aby všichni návštěvníci mohli býti počastováni.

Toho večera zasedli jsme tedy v domě pana ředitele, v jizbě vyhřáté a útulně osvětlené.

Pan ředitel, doktor Binzer, pastor Balle, tesař a loďař Frederiksen, Felicien Boinet a moje maličkost. Tvořili jsme spolu se třemi evropskými dámami kolonie společnost kolem dlouhého stolu. Hovor rychle přecházel do veselých a srdečných proudů a ironická zimnice mého přítele začínala mizeti.

Hostitelka objevila se a zasedla mezi nás a nám nezbylo než vzdávati zaslouženou chválu výtečné hospodyni a jejímu umění.

Rýže, sobí kýta, pečené sněhule, ovocné konservy a zákusky mizely na důkaz uznání téměř kouzelně. A když se posléze objevil vánoční stromek, vánoční stromek grónský, pracně a uměle sestavený z větévek jalovce, nastrkaných do zeleně natřené tyče, avšak stromek jiskřící světélky a cetkami – dostoupila slavnost vrcholu. Nikdo z přítomných neubránil se mocnému pohnutí, když pastor Binzer zapěl čistým hlasem prostý vánoční popěvek dánský.

Každý z nás obdržel nějakou maličkost v upomínku na tuto slavnost. Při punči a černé kávě rozproudila se nálada dokonale.

Felicien přímo zářil starým svým rozmarem.

Obklopen dámami okouzloval a udivoval je pravým ohňostrojem duchaplných paradox, neuvěřitelných historií, pařížských žertů a rojem veselých nápadů.

Ozývaly se výbuchy smíchu.

Konečně Felicien, uchopiv sklenici vřelého punče, povstal, aby slavnostním a žertovným proslovem učiněný dojem korunoval.

Učinil přestávku plnou důležitosti.

„La belle humeur…“ začal.

Vtom přerušil ho hluk v předsíni. Přišel jakýsi pozdní návštěvník a nedal se odbýti. Chtěl osobně mluviti s ředitelem kolonie. A posléze vstoupil.

Pamatuji se dopodrobna na ten výjev, tak vryl se mi do paměti. Neboť tu, myslím, počala tato neuvěřitelná a pochmurná historie, kterou odvažuji se vyprávěti přes nebezpečí, že bude pokládána za mystifikaci.

Objevil se malý, ale zavalitý Eskymák, na jehož anoraku tály vločky sněhové. Kapuci svého timiaku⁰⁰¹ měl shrnutu a zpod divokého houští jeho smolně černých vlasů svítila udiveně dvě dobromyslná tmavá očka. Jinak oblečen byl jako ostatní lovci osady v kalhoty z tulení kůže a kamikkery, obuv ze stejné látky. Kazajku okolo krku a v zápěstí rukávů mu vroubila černá psí kožešina. Na mou věru – byl to všem nám dobře známý Daniel, nejlepší lovec tuleňů a mrožů z Nového Herrenhutu. Jak tu stál, mhouraje v jasu vánočního stromku, s kulatými tvářemi, jež se leskly mastnotou, s nejistým a rozpačitým úsměvem na širokých rtech, všiml jsem si náhle, že něco drží v ruce.

Byl to mrtvý havran.

Byl to mrtvý havran...

Mrtvý a dobře zmrzlý, a dnes ještě připomínám si živě jeho oči modrošedou blanou potažené, přeražené křídlo a rozcuchané peří zmáčené tajícím sněhem.

Dobrák Daniel držel opatrně mrtvého ptáka za jeden z černých drápů a zdál se tonouti v ukrutných rozpacích, co s ním má počíti. Celá společnost shrnula se kolem Eskymáka. Otázky hrnuly se proudem, avšak Daniel nechtěl odpovídati jinému, než samému řediteli.

Když konečně bylo zjednáno ticho, a pan ředitel vlídným hlasem kladl otázky, dověděli jsme se vbrzku, co se přihodilo.

Před třemi dny odešel Daniel do Ameralikfjordu na lov divokých sobů.

Brodil se sněhem, slézal stráně a pachtil se dlouho marně po kořisti, až posléz podivným řízením náhody, dovednou ranou ze své předpotopní bouchačky skolil velkého tučného »tugt-tuta«.

Za odměnu si hned na místě s chutí popřál syrového obsahu sobího žaludku, domorodou delikatessu prvního řádu a hodiv si kořist přes plece, ubíral se zpět, když tu uzřel havrana, sedícího na svahu pahorku.

Havran ten začal prováděti neuvěřitelné přemety a zoufalé skoky ve sněhu. Daniel zastavil se, shodil soba a popřával si pohodlně dlouhou chvíli neobvyklé podívané, při čemž marně snažil se vyzkoumati příčinu tohoto podivného úkazu.

Konečně přiložil pušku a vystřelil. Shledal s podivením, že ani tentokráte zase nechybil, přiloudal se rozvážně a zvedl zvolna úlovek. Podivení jeho změnilo se v úžas, když shledal, že havran uvízl drápem jedné nohy za cosi, co bylo přivázáno v peří na jeho krku. Tím se milému Danieli zdála ta záležitost velmi podezřelou. Kdo ví, jakou čertovinu obsahuje malý váček, připjatý koženým páskem na ptačí krk?… Daniel nechtěl s tím nic míti.

Naposled je to snad nějaký skřítek nebo jiná síla nečistá, »tupilik« jakýsi, s nímž není radno žertovati. V prvém okamžiku hodlal Daniel odejíti a nechati havrana havranem. Posléz po krátkém, ale urputném vnitřním boji přemohl nával pověrčivosti, sebral havrana, aniž by zapomněl na soba.

To se stalo před třemi dny. Daniel měl co dělati, aby dorazil před Štědrým večerem domů. Beztak se zpozdil a Anne, jeho rozšafná ženuška, trne asi v Novém Herrenhutu nad kotlíkem kávy a hloubá, proč že se Daniel nevrací?…

Taková to byla tedy historie.

Pan ředitel přijal mrtvého havrana z rukou Inuitových.

Pochválil Daniele za jeho svědomitost a rozvahu; Daniel obdržel veliký kornout cukrovin a fíků pro rozšafnou Anne, aby jí osladil trpké chvíle čekání. Ohřál se v kuchyni a ztratil se potom, záře spokojeností jako úplněk, spokojeností s sebou samým i celým ostatním světem. A my stáli teď kolem mrtvého havrana, ležícího na stole u vánočního stromku.

„To je malé vánoční překvapení,“ řekl Felicien, učiniv znamenité gesto. „Není-li to nevhodný žert. Ale takový žert o Štědrém večeru byl by impertinencí…“

Plně jsem s ním souhlasil.

Zatím Frederiksen přeřízl poutko tak utažené, že ubohému havranu jistě bránilo polykati větší sousta – našel-li příležitost k tomu. Váček sám byl ze žlutavé kůže, takový asi, v jakém prodávají kapesní hodinky.

Pan ředitel rozřízl opatrně hedvábné stehy.

„Papír!“ vzkřikl doktor Binzer.

„A popsaný,“ dodal pastor Balle.

V obalu olejovaného papíru objevil se bílý popsaný lístek. Byl popsán na obou stranách několika řádky drobného písma.

Zmocnilo se nás pochopitelné rozčilení. Okamžitě ocitl se záhadný papír rozprostřen pod ostrým světlem lampy. Tvář pana ředitele jevila zprvu údiv, pak zklamání. Současně však ozvaly se dva výkřiky:

„Rusky!“

„A francouzsky!…“

To jsem byl já a přítel Felicien.

Bylo tu několik řádek napsaných nervosní, stařeckou rukou.

Ani slova více. Žádné datum. Žádný podpis.

Dvakráte se opakující záhadné slovo jako výkřik, o jehož významu neměli jsme nejmenšího tušení.

Svíčičky na vánočním stromku vesele zářily, punč voněl lákavě, ale my pohlíželi na sebe dlouhou chvíli beze slova, překvapeni jakýmsi melancholickým údivem a velice zaraženi ve svém štědrovečerním veselí.

Errata:

19.10.2021 17:30