Vítej, návštěvníku!

Kapitola 2

Právem se domnívám, že Felicien toho roku měl své malé vánoční překvapení.

On právě z nás nejvíce hloubal nad záhadným dopisem.

Neznámé slovo, tam se vyskytující, rozechvívalo jeho obraznost. Tvrdil, že nedá se porovnati se žádným ze známých nářečí Čukčů, Eskymáků nebo Indiánů arktické Ameriky. Co vyznačuje asi? Odkud přišla podivuhodná ta zpráva? Dle udání šířky mohla přijíti z končin polární Asie zrovna jako Ameriky. K bezpečnému určení scházelo udání zeměpisné délky.

To vše byly otázky, na které scházela odpověď.

Zůstalo tedy temným, odkud přilétl havran, který tak bídně skončil ručnicí Danielovou. Tito havrani jsou velmi houževnatí, vytrvalí ptáci. Možno, že zahnala ho vichřice z veliké dálky.

Doktor Binzer klonil se k domněnce, že nutno hledati záhadné místo tam, kde rovnoběžka protíná západní pobřeží Grónska. Nalezl hojně přívrženců. Felicien Boinet Vyplýtval nadarmo mnoho důmyslu na rozluštění těchto hádanek, než se vrhl se svou živou fantasií na jiné pole.

Dopis byl adresován dámě!

Kdo byla tato Naděžda Golovina? Byla mladá a hezká, stará či ošklivá? Felicien snažil se ve svém skicáři zachytiti podobu, jak mu v mysli tanula.

Jisto, že adresátka dlela v Grónsku, v nejsevernější stanici západního pobřeží!

Co tam pohledávala?

Znovu patrno, že hemží se tyto řádky nezodpověděnými otázkami.

Pokud se mne týče, snažil jsem se pohlížeti na celou záležitost co nejstřízlivěji. Byl jsem přesvědčen, že nutno hledati u neznámého pisatele jakés vzdálené příznaky duševní poruchy.

Buď je to špatný vtipálek nebo podivín nebo blázen. Nedalo se však popřít, že příhoda má odstín pravděpodobnosti.

Pan ředitel se rozpomněl, že na podzim přijelo z míst severního Inspektorátu několik kajaků a Eskymáci vyprávěli o jakýchsi cizincích, kteří připluli velrybářskou lodí. Zprávy byly velmi neurčitě a nastávající zima a nepohoda znemožnila spojení na sever podél pobřeží.

Opravdu, nemohli jsme tu prozatím nic dělati.

Felicien viděl k svému žalu, že nemůže osobně dodati dopisu adresátce a zlobil se ve všech tóninách, že dosud nebylo zřízeno dokonalé spojení jiskrovou telegrafií² mezi všemi stanicemi Grónska až nahoru k Smith Sundu, o expresních ledoborcích nemluvě. Následkem těchto fantastických přání a u vědomí své malomoci upadal Felicien častěji než jindy v prudké záchvaty »ironické zimnice«.

Ani můj rozmar nebyl nejskvělejší. Teprve, kdy uplynulo několik dlouhých týdnů, nemoc polevovala.

Felicien zdál se zapomínati. Záhadný lístek v původním svém obalu zatím odpočíval pečlivě uschován v zásuvce u pana generálního inspektora.

V době následující byl jsem velmi zaujat svými pracemi.

Podnikl jsem několik mineralogických výletů, které skončily uspokojivě. Jinak zůstali jsme úplně od světa odříznuti.

Pro osvěžení podnikali jsme střídavě výlety na lyžích do hlubin fjordů a stříleli jsme sněhule a lišky s pravou rozkoší. Ve střelbě i jízdě byl mi Felicien neocenitelným učitelem. Rychle nabyl jsem v obou druzích sportu velké zručnosti.

Také skicář Felicienův naplňoval se utěšeně. Zkrátka – nikterak jsme času nepromarnili.

Ke konci března a na počátku dubna se povětrnost zase trvale zhoršila. Prudké sněhové vánice střídaly se s ostrými větry, které činily pobyt venku nesnesitelným. Žádná loď neobjevovala se na pobřeží. Zdálo se, že celý svět na nás zapomněl. Toužil jsem již opravdu opustiti Godthaab, abych se podíval na sever. Nesměl jsem opustit Grónsko, aniž bych prozkoumal geologicky neobyčejně zajímavé pobřeží na sever od sedmdesáté rovnoběžky. Felicien nemínil mne opustiti.

Hodlali jsme použiti nejbližšího pobřežního škuneru Obchodní Společnosti, který by se u pobřeží objevil. Pozvolna touha tato stávala se mánií.

Naší pravidelnou denní procházkou bylo vystoupiti k vlajkovému pahorku, kde na vysoké žerdi ve větru poletoval danebrog, červený, s bílým křížem a iniciálou jména králova.

S krutou pravidelností vídali jsme však valící se mlhou, chumelenicí nebo deštěm náhle se zřítivším jen kajaky Eskymáků, vracejících se z lovu plotic nebo tuleňů, nebo prchajících před rozbouřeným mořem.

Léčili jsme pak svoji špatnou náladu u roztomilého doktora při černé kávě a doutnících, partii karet nebo dámy, kterážto hra byla v osadě velmi oblíbena. A tak, jak pozorujete, měli jsme tu dokonalou příležitost, vycvičiti a zdokonaliti se v trpělivosti.

Dvanáctého dubna, když vystupovali jsme v náladě ne právě nejlepší k obvyklé rozhledně, ozval se od pobřeží dlouhý, nadšený výkřik:

„Umiarsuit!…“

Celá kolonie upadla v ohromné rozčilení. Lidé vybíhali z domů a chýží a pobíhali zmateně po nábřeží. Půl tuctu kajaků odrazilo střelhbitě od břehu a vlétlo do mlhy.

A opět táhlé výkřiky: „Umiarsuit!… Umiarsuit!…“

Toto eskymácké slovo působilo na přítele folkloristu čarovně. „Loď? Slyšíš?… Raduj se! Konečně loď!…“

Div mne neumačkal nadšením.

Obrátili jsme se na místě a spěchali k nábřeží mnohem rychleji, než jsme byli uvyklí. Lehkou mlhou, která se ještě nezvedla, spatřili jsme elegantní obrysy blížící se lodi, krásného parního škuneru o třech stěžních, jehož černý, bíle ovroubený komín vypouštěl chvost dýmu, splývající s mlhami. Hned po té ozval se rachot pozdravných výstřelů. Z pevniny odpověděli pyšnou ranou z hmoždíře a loď stanula.

Měla dánskou vlajku, ale k velikému překvapení všech nebyla to ani loď Obchodní Společnosti, ani loď kryolitových dolů, ba ani loď velrybářská. Pokud jsme z posledních zpráv na podzim věděli, nechystala se k severu žádná expedice ani z Evropy, ani z Ameriky.

Pocítili jsme zklamání, když jsme zjistili, že je to loď soukromá. Neboť naše naděje, dostati se přece jednou dále na sever, počala povážlivě blednouti.

„…po čertech se začíná rozplývat, jako obsah dánské porculánky,“ řekl tehdy Felicien s nepopsatelným přízvukem.

Stalo se však jinak.

Když jsme se za hodinu shromáždili v bytě ředitelově, byli jsme představeni panu Kristiánu Sneedorffovi, jako majiteli, škuny »Gorm den Gamle«. Spatřil jsem starce atletické postavy, modrookého a osmahlého, s plavým vlasem valně prostříbřeným, krásný typ Jutlanďana, s vousem patriarchálním.

Z informací doktora Binzera – mimochodem řečeno, doktor Binzer dovedl nepochopitelným způsobem o všem možném podávati přesné a spolehlivé informace – jsem zvěděl, že pan Kristián Sneedorff byl velkým boháčem. V Kodani náležely mu dva výnosné pivovary, pozemky na ostrově Falsteru a ložiska porculánové hlíny u Rönne. Byl také podílníkem Velké nordické telegrafní společnosti a kryolitových dolů v Ivigutu. Neúnavně podnikavý, zimničně činný. Pod hustým bílým obočím zářily jeho dobré oči živorodou energií. V těch očích není ani stopy stařecké resignace nebo ochablosti. Veliký shovívavý klid, který také osvědčuje vůči svému okolí.

Studoval prý soukromě na filosofické fakultě. Jeho zálibou a vášní jsou přírodní vědy a zeměpis. Je bezdětný vdovec. Když se nabažil výnosných spekulací, oddal se cestování pro zábavu.

S vlastníkem lodi přišel Niels Kierkegaard, kapitán škuny, malý ryšavý člověk šedých veselých očí, hubený, tiše se pro sebe usmívající, důkladný námořník v severních vodách a velice snesitelný patron.

Všichni osadníci shromáždili se uvítati příchozí. Vždyť přinášeli jim pozdravy z domoviny, celou poštu a plno novinek o vzdáleném rušném světě.

Hned při obřadném představení s panem Sneedorffem zjistil jsem s potěšením, že jsme si velmi sympatičtí. Pan Sneedorff znal dobře moji zemi, neboť mnoho cestoval. Okamžitě připomněl si sladké jméno královny Dagmary, andělské královny dánské. Jako hoch prý se zbožným obdivem a pohnutím navštěvoval její hrobku v Ringstedu. A pak, jak jsem brzy zpozoroval, vyznal se výborně v geologii a to nás sblížilo docela.

Oběd, který uspořádal pan ředitel na počest příchozích, zasluhoval plného uznání. Při nadšených přípitcích dověděli jsme se novou překvapující zprávu.

Máme před sebou účastníky skutečné vědecké a výzkumné výpravy, jež má za úkol proniknouti hluboko na vnitrozemský led a provésti řadu pozorování. To byl jistě smělý podnik, a já byl jím přímo okouzlen. Od mládí již cítil jsem v sobě touhy po cestách neobyčejných. Čítal jsem s pocitem plného požitku cestopisy a obrazy krajin dalekých dovedl jsem v duchu promítnouti si je s překvapující věrností. Pokud se pamatuji, litoval jsem často, že naše země je tak malá. Záviděl jsem ostatním větším oběžnicím. S žalem patřil jsem, jak bílé skvrny na mapách, označující kraje neznámé, ztrácejí se jako sníh na slunci. Žádné překvapení není již přichystáno lidskému duchu, známe již vše kromě obou vzdorných pólů, které jsou však jen bodem těžce dosažitelným, ale bez zvláštností – pouhým bodem matematickým.

Pamatuji se, když jsem o tom za dlouhých grónských večerů rozmlouval s Felicienem, veselý Francouz mávl rukou a. zvolal s ironií:

„Och, och! Máš pravdu! Vše je popsáno, vše vybrakováno. Ubozí spisovatelé fantastičtí! Nezbývá jim, chtějí-li žíti, než objeviti novou nějakou »Laputu« dobrého Swifta, zavěšenou kdesi ve vzduchu!…“

Na mou milou, musil jsem jen přisvědčiti!

Ale nesmím se odchylovati od svého vypravování.

„Nejodvážnější výpravy,“ řekl pan Sneedorff, postaviv sklenku a ukazuje na mapu Grónska, „nejodvážnější výpravy k prozkoumání vnitrozemí tohoto dánského území vykonali – cizinci. Nezdařené a primitivní výpravy Dalagerova a Jensenova stojí sotva za zmínku. 1883 byl to Švéd Nordenskiold, 1886 Američan Peary, 1888 slavný Nor Nansen, 1892 opět Peary.

Kde je tu jméno dánské?

Je třeba tuto mezeru vyplniti. Chci tam vepsati své jméno. Zastavil jsem se v Godthaabu, abych doplnil uhlí a zásoby.“

Přítomní Dánové byli hluboce pohnuti. Vstali jsme a blahopřáli mu. Starý badatel mluvil tak prostě a samozřejmě, že to budilo úctu.

Felicien pozdvihl sklenku a proti svému obyčeji mlčky vyzval k přípitku. A připili jsme vážně a dojati.

Ale brzy byla zábava zase srdečná a veselá, až náhle pan Sneedorff, zamysliv se v rozmluvě s ředitelem, otázal se z nenadání:

„Zajisté jste, pánové, slyšeli o nějaké Rusce v Uperniviku!“

Rázem umlkli jsme všichni překvapením. Felicien vymrštil se v pravém slova smyslu se svého sedadla.

„Naděžda Golovina!“ vzkřikl.

Pan Sneedorff pozoroval neočekávaný účinek své otázky. Jeho klidné oči rozzářily se poněkud, a on pokynul kapitánovi.

Niels Kierkegaard, stále se beze slova usmívaje, vyňal z objemné kapsy svého kabátu starou krabici na konservy. Otevřel ji zvolna a k našemu největšímu úžasu vyňal z ní lístek, podobný našemu štědrovečernímu lístku jako vejce vejci.

„Vylovili jsme to,“ řekl Niels Kierkegaard neobyčejným basovým hlasem, který tolik kontrastoval s jeho filigránskou postavou a očima stále se usmívajícíma.

„Vylovili jsme to v šířce Fiskernaesu. Bylo to bezpochyby přihnáno proudem od severu.“

„To je rozhodně nejpodivuhodnější zpráva, kterou tu kdo kdy z moře vylovil,“ doložil klidně pan Sneedorff.

Předložil nám lístek k nahlédnutí. Obsahoval opět dva odstavečky drobného písma, rusky a francouzsky:

Zase žádný podpis, ani datum, ani slůvko vysvětlení.

Felicien Boinet převrhl stolici, skočil ke knihovně a hodil objemný atlas na stůl.

Pan ředitel nalezl náš lístek a několika slovy objasnil našemu hosti: měli jsme délku i šířku! Nezbylo než vyhledati na mapě bod, v němž se obě tyto čáry protínají.

„To je strašlivé, to je strašlivé,“ křičel Felicien, když se tak stalo. „Ohavná mystifikace. Viděl-li kdo schránku, hozenou do moře uprostřed ledem přikryté pevniny?!… Hnusná mystifikace, vyrobená pohodlně na pobřeží!…Avšak k čemu… proč?… Jestli je to špatný šprým, proč se všichni tak rozčilujeme, proč?!“

Byli jsme rozčileni, to přiznávám. Jedinký pan Sneedorff ne. A Niels Kierkegaard usmíval se vedle něho svým věčným bezhlasým smíchem.

„V Uperniviku,“ řekl starý pán, „dovíme se více.“

Naslouchali jsme mlčky.

„A pak,“ pokračoval s mírným důrazem, který zesiloval, „dokáže-li se, že to není výrobek špatného vtipálka – uvidíme.“

Jakýsi záměr uzrál asi v té chvíli v jeho mysli.

------------------------ Poznámky:

  2 Jiskrová telegrafie – jednoduchý vysílač tvořil jen laděný obvod a jiskřiště.

Errata:

19.10.2021 17:30