Vítej, návštěvníku!

Kapitola 3 Na palubě Gorm den Gamle.

Znamenitá loď, takový škuner. Pevně stavěná, s využitím všech zkušeností posledních polárních výprav. Malá, neboť četné výpravy již dávno dokázaly, že menší typ je v severních mořích neocenitelný.

»Gorm den Gamle« je tedy postaven dle skotského modelu, šířka a délka v poměru 1 : 5,26. Ke stavbě bylo použito pouze bílého dubu, oregonské borovice a Yellow Pine. Loď má nosnost 1500 tun. Ocelové pláty chrání boky před nátlakem ledových ker. Kompoundní parní stroj o tisíci koňských silách otáčí masivním těžkým hřídelem, končícím v šroubu o 11 stopách v průměru.

Lodní posádka je výborná – výběr, který slouží ke cti Nielsi Kierkegaardovi: samí veselí, odvážní chlapíci, kteří již vícekráte prodělali tuhé kampaně polární. Prozatím nejde o nic jiného, než proniknouti nejvýš k eskymácké stanici Tessiusacku.

Rozumí se, že učiníme dříve zastávku v Uperniviku. Tam se rozloučíme s naším laskavým hostitelem. Teď však plujeme plnou parou k severu, a tento statečný »Gorm den Gamle« hodinu k hodině zkracuje vzdálenost prostoru i času, jež dělí nás od rozluštění záhady.

Je sice trochu časně z jara, cesta je obtížnější, ale musíme v zájmu zdaru výpravy dostihnouti cíle v měsíci dubnu nebo v prvé polovině května, neboť později za plného polárního léta nastaly by nepřekonatelné obtíže vystoupení na vnitrozemský led.

Když se pan Sneedorff dozvěděl o našem úmyslu navštíviti Upernivik, pozval nás, abychom použili jeho lodi. Pokušení bylo veliké, neodolali jsme. Rozloučili jsme se pohnutě se starými přáteli a opustili Godthaab.

Naše loď je zařízená s největším pohodlím. Opravdu si nelze přáti příjemnějšího cestování uprostřed tak vybraného komfortu a ve společnosti tak roztomilé. Je tu ještě lodní inženýr, Peter Holberg, rozený v Rönne na Bornholmu, mladý muž s energickým, osmahlým, hladce vyholeným obličejem. Zúčastní se také výpravy do vnitrozemí. Mluvívám s ním často na palubě. Upadá někdy ve snění a svěřil mi, že zanechal ve starém domě v Hammershuusu plavovlasé děvče s očima stejně sivýma, snivé a oddané, které po jeho návratu stane se jeho ženou. Opustil též v Rönne stařičkou matku, a nyní obě tyto ženy provázejí mladého muže vroucími vzpomínkami a modlitbou. Ukázal mi ve své kajutě dvě podobizny v prostých rámcích, podobizny, na které hleděl s vášnivou něžností. Je to řádný muž.

Tvoříme tedy pětičlennou partu a nemůžeme si stěžovati, že bychom se nudili. Zkrátka – pouze jediný člověk na »Gorm den Gamle« vzbuzuje můj instinktivní odpor. Sluha pana Sneedorffa jménem Syv. Člověk černých kadeřavých vlasů a vousů, temné pleti a divokých očí. Chodí tichými, elastickými kočičími kroky a hlavu má vsazenou mezi lopatky, jakoby věčně na někoho číhal. Usměje-li se někdy potměšile, ukáže řadu ostrých, bílých zubů, připravených kousnouti.

Tento Syv je příslušníkem záhadného plemene, které vede kočovný život na jutských vřesovištích. Jsou to dle všeho cikáni, smíšení s domácími tuláky, a Dánové nazývají je Nadmaendsfok – Noční Lidé.

Tito Kjaeltringové – jak si říkají – jsou velmi podezřelý živel. Žebrají mnoho a kradou ještě více. Minulost našeho Syva byla asi dle toho. Mluvil zvláštní hatmatilkou dánštiny a němčiny, s podivnými koncovkami.

Rozuměl prý výborně kotlářství. Pan Sneedorff nalezl ho na kterési vyjížďce ve vřesovišti hlady polomrtvého, potlučeného a zuboženého i ujal se ho z útrpnosti. Ke svému pánu lne za to Syv oddaností buldoka, a jsem přesvědčen, že krom této věrnosti je právě jako tento druh psů souborem všech špatných vlastností – člověkem, před nímž dlužno míti se každé chvíle na pozoru. –

Počasí je nad očekávání příznivé. Většinou o polednách slunečno. Moře se třpytí v tisíci jiskrách a kolem majestátně plují zástupy fantastických ledovců a ker, které Arktický proud unáší k jihu podél západního pobřeží. Je to celé loďstvo ledové, úžasně krásné a neuvěřitelně formované. Obrovské hory s modravými nebo zelenými jeskyněmi, do nichž moře s šumem se vlévá a v pěnách vylévá, kry všemožných podob a útvarů, všechny ty divy, které již tolikrát podrobně a vzletně vylíčily popisy známých polárních cestovatelů. A vše to jeví se vždy novým za šera, za podmračných večerů, pod šedivým nebem zataženým nebo pod nebesy měnícími svou barvu od nuancí jaspisu až do jemného nádechu nefritu.

Niels Kierkegaard dokázal brilantní kousek ve svém oboru, když bez úrazu provedl škuner tímto ledovým bludištěm. Nebylo to bez nebezpečí, neboť i když se loď vyhnula přímé srážce, číhala tu zkáza v jiných podobách.

Kdysi odpoledne jedna z ledových hor náhle se bez zjevné příčiny převrhla. Mohutná vlna přelila se přes kolísající záď.

Vyvázli jsme jen leknutím, ale loď mohla být zasažena i balvany ledu, snad tisíce tun, znenadání utržených z ledovců plujících kolem. Ledovce se »otelily«, říkají námořníci. A opět jiné roztříštily se na tisíc kusů, jako roztrženy třaskavinou.

Majestátní bílé hory uvázly ve fjordech na mělčinách.

Někdy je příliv vyzdvihl a ony otáčejíce se zvolna, vypluly s odlivem na moře, mocní kolosové, kteří klidně vyšli, aby rozmačkali malou loď, která dýmajíc hnala se kolem jejich rodného pobřeží.

Tu onde na nízkých krách vyhřívali se tuleni, malý druh, kterému říkají »snadd«. Hejno kosatek ujíždělo v řadě za sebou, a velká lesknoucí se těla objevovala se v pršce rozstříknutých skvoucích krůpějí. Rackové a jiní opeřenci, bílí nebo modrošedí, jako ten led pod nimi, naplňovali ovzduší ohlušujícím pokřikem.

My pak sedali na palubě, činíce dlouhé přestávky v hovoru.

Pan Sneedorff dýmal mlčky z pěkné kodaňské porculánky.

Daleko na východě vystupoval proužek pobřeží a za ním byl věčný led. Dívali jsme se tím směrem dlouhé hodiny, a myslím, že to bylo nejasné tušení budoucích věcí, které nás tehdy plnilo jakýms zvědavým nepokojem zasmušilým.

Třetího dne po odjezdu z Godthaabu minuli jsme osadu »Ege-desminde«. Led se pak značně zhoršil.

Musili jsme ztuha zápasit o každou čtvrt míle a tím jsme se poněkud zdrželi. Konečně spustili jsme kotvy před Godhavenem, v přístavu znamenitě chráněném.

Godhaven je hlavní osadou Severního inspektorátu, osadou téhož rázu jako Godthaab. Leží na ostrově Disku, jehož čedičové skály jsou proslulé. Grónská Společnost připravila tu loni již objednané zásoby uhlí pro škuner.

Zatím co se loď zásobovala, využil jsem doby, abych podnikl honbu na zkameněliny a vrátil jsem se s bohatou kořistí v náladě výtečné.

V době pravěké toto pusté ledové pobřeží pokrývaly bujné tropické pralesy. Jaká to změna!

Druhého dne »Gorm den Gamle« opustil přístav a mířil k posledním stanicím přímo na sever. Toť se rozumí, že všichni – ale hlavně pan Sneedorff a Felicien – sháněli zprávy o cizincích v Uperniviku hned, jakmile vyskočili jsme z člunu na pevný břeh Godhavenský.

A kupodivu začínala celá historie vystupovati v nejasných obrysech skutečnosti, ač už jsme ji považovali za čirý nesmysl.

Loni koncem léta vystoupili prý v Uperniviku dva cestující »kablunakové«, běloši z americké lodi rybářské.

Eskymáci i míšenci, kteří navštívili Upernivik, vyprávěli, že to byl starý muž v průvodu mladé dívky. Starý muž trávil prý celé dny ve velké dřevěné kůlně, kterou »dal po příjezdu postavit a tam se prý jistojistě oddával nějakému tajemnému čarodějnictví«.

Zvědavost naše byla tím vypjatá znovu, možno-li ještě větší měrou. Znali jsme sice dobře příslovečnou pověrčivost grónských Eskymáků, avšak tyto zprávy potvrdil sám ředitel godhavenský. Z podrobností nemohl ani on více říci, než jak zvěděl od domorodých katechetů, že oba cizinci jsou Rusové.

Nu bohudíky, zbývaly nám nyní již jen tři dny cesty. Obrátil se příznivý vítr a »Gorm den Gamle« mohl použít všech plachet. Stále drsnější počasí je znamením, že jsme tu již vysoko na severu. Časté vánice zatemňují náhle obzor, a zmrzlé mlhy jsou velmi nepříjemné.

Neudálo se nic pozoruhodného. Nepadl na nás rozpoltěný ledovec, ba ani ledního medvěda jsme neuzřeli, k veliké mrzutosti nás mladších, kteří jsme toužili po důstojných loveckých trofejích. Stříleli jsme sice po tuleních a ptácích s výsledkem velmi uspokojivým, avšak to naší ctižádosti nikterak nestačovalo. Usoudili jsme konečně svorně, že máme důkladnou smůlu.

Až do této doby pan Sneedorff zachovával zdrženlivost, jakmile začali jsme hovořiti o výpravě na vnitrozemský led.

Peter Holberg napověděl mi při jedné procházce po palubě, že by mohl o tom mnoho zajímavého sděliti, avšak jen pokud pan Sneedorff sám promluví.

Zatím však naše vespolné přátelství utužovalo se od hodiny k hodině. Důvěrné rozhovory s majitelem lodi se prodlužovaly.

Druhého dne potom, co jsme opustili Godhavn, seděli jsme večer při čaji v salóně útulně osvětleném. Pamatuji se, že to řekl pan Sneedorff po třetí porculánce.

Poprvé od našeho seznámení se rozhovořil se obšírněji o programu své cesty. Vyklepal popel pečlivě a Syv pospíšil si nacpati novou dýmku dobrým silným tabákem.

„Hlavní podíl na zdaru výpravy,“ řekl pan Sneedorff, „náležeti bude panu Holbergovi.“

Peter Holberg usmál se maličko. Byl to jistě skromný hoch, a podobná chvála působila mu rozpaky.

Mapa Grónska ležela na stole.

Barevné čáry označovaly cesty dřívějších výprav. Prvé výpravy na vnitrozemský led vycházely vždy od západního pobřeží. Tak obě cesty Nordenskieldovy i cesta Pearyho. Byla to celkem nešťastná myšlenka, pokud by se jednalo o to, projíti Grónskem od západu na východ.

Neboť východní břeh je z mořské strany pro ustavičný val tříště nepřístupný a úplně pustý. Výprava musila by se vraceti touže cestou přes ledoviště zpět, což by byl pokus přinejmenším – nerozvážný.

Proto Nansen r. 1888 v úmyslu přejít zemí napříč, připlavil se do vod východního pobřeží, opustil loď, probil se v člunu pásem tříště a opustiv se svými společníky břeh u hory Umiviku, přešel pevninu napříč do Godthaabu. Tam nalezl osadu, civilisaci, útočiště po nadlidských útrapách. Jen tím způsobem jemu prvému zdařil se tento odvážný kousek.

Výprava páně Sneedorffova neměla v úmyslu projíti zemí napříč. Ve výši Uperniviku měli vystoupiti na led, proniknout velikým půlkruhem až za čtyřicátý poledník a vrátiti se zase k západu do Christianehaabu.

Jeho pýchou bylo, že výprava bude první toho druhu. On sám, podporován Petrem Holbergem, obstará přesná vědecká pozorování. Jednalo se v první řadě zjistiti poměry ledu a klimatu uprostřed místa, kde Grónsko vykazuje největší šířku, a přidružiti tak důstojně vlajku dánskou vedle vlajky švédské, norské a hvězdné vlajky Unie.

Nansen použil výhradně lyží a saní, tažených lidmi.

Peary a Astrup saní, tažených eskymáckými psy.

V době, kdy technika motorů nabyla tak úžasné dokonalosti a ovládla veškerá pole dopravy, není div, že pan Sneedorff hodlá použít saní automobilových, či chcete-li, sněžného automobilu, vynálezu Petra Holberga. Tím způsobem trvání cesty nad míru se zkrátí, odpadnou komplikované starosti o proviant a zastávky, věnované vědeckým pozorováním, mohou býti prodlouženy.

Tyto novinky vyprávěl starý cestovatel jako samozřejmé.

Petr Holberg odfukoval kouř z cigarety, a jsem přesvědčen, že myšlenky jeho netěkaly daleko od Bornholmu.

Na mou milou, nyní popadá mne chuť zúčastniti se toho »výletu«. S takovými lidmi bylo by cestování požitkem.

Avšak to jsou samé bláhové nápady. V Uperniviku se rozloučíme, každý půjdeme jinam za svým cílem a mně zbudou mé zkameněliny a vzorky nerostů.

Také přítel Felicien bude se těžko loučiti s našimi přáteli.

Svěřil se mi, že se ho – kupodivu – zmocňuje tatáž utkvělá myšlenka zúčastniti se boje s ledovou pustinou.

„Považ, mon chére! Automobil, uhánějící ledovou a sněžnou plání!… Šoférem je onen roztomilý Peter!…Jmenuj mi Francouze, který by odolal vstoupit do karoserie nejmodernějšího dopravního prostředku!“

Zamlčel se po těchto výlevech a dodal prorocky:

„Předpokládám, že ta cesta špatně skončí. Na mou věru! To je právě při tom to nejhezčí!“

Pohlédl jsem na svého Francouze se strany. Koutky jeho hezkých úst byly poněkud spuštěny. Prvý symptom blížící se ironické zimnice…

Konečně!

Jsme v Uperniviku!

Maličké hnízdo na ostrůvku, a jeho přístav je velice bídný. Vichřice a nepohody všeho druhu mohou v něm dle libosti řáditi.

Tucet evropsky vyhlížejících stavení, nad nimiž na tyči třepetá se dánský prapor. Kolem pustá, divoká příroda polární. Šedivý obzor a šedé a černé skály s bílou sněhovou kapuci svírají ubohou malou osadu.

Spustil se studený déšť.

Kajaky přilétly na vlnách a krouží mezi plovoucími kusy ledu kolem lodi. Častovati domorodce kořalkou nebo prodávati ji je přísně v Grónsku vládou zakázáno. Ne však dovoz tabáku.

Podělili jsme tedy domorodce tabákem a způsobili jim mnoho radosti.

Bez meškání jsme vysadili člun a za chvíli pluli jsme, provázeni kajaky, ke skalnatému pobřeží, kde shromáždil se zatím hlouček lidí.

Správce osady uvítal nás okázale, možno říci, s pathosem, neboť znal pana Sneedorffa jako nejvlivnějšího člena Nordické Obchodní Společnosti.

Niels Kierkegaard byl pověřen, aby zařídil vše, co bude třeba k nastávajícímu vylodění.

My pak odebrali jsme se k správci osady. Dobrý ten muž, rozplývaje se přímo, slíbil ve všech našich podnicích býti nám všemožně nápomocen.

Kupodivu, pan Sneedorff vyslechl téměř s netrpělivostí tyto nekonečné přednášky. Obrátil se přímo na řečníka s otázkou zdánlivě nesouvislou:

„A slečna Golovina? Bydlí zde slečna Naděžda Golovina?“

Správce ztuhl překvapením a údivem. Odpověděl:

„Odešla právě před hodinou na vycházku do hor.“

„V tomto počasí?“

„Činí tak každodenně, vyjímajíc při velkých vánicích.“

„Což je zde sama?“

„Sama. Alexej Platonovič, kterého provázela, zmizel odtud ke konci podzimu.“

„Vynálezce, aviatér. Dobyvatel pólu…“ ukončil svou řeč správce s despektem.

Pak si poklepal ukazováčkem do čela, naznačil ve vzduchu zmotanou křivku, jejíž význam byl snadno pochopitelný každému a potřásal zasmušile hlavou.

„Zlomil vaz?“ ptal se všetečně Felicien.

„Nejspíše… Ano zcela jistě …“ odpovídal správce. „Dá se to s určitostí předpokládati. Ale…“ tu pokrčil rameny a vzhlédl okénkem do zakalené oblohy, „kdož ví?… Kdož ví?…“

Errata:

19.10.2021 17:30