Kapitola 4

Dvě hodiny po této rozmluvě uzřel jsem poprvé Naděždu Golovinu.

Přicházela k osadě a šedý aljašský pes statečného plemene doprovázel ji, vesele štěkaje.

Taková je Naděžda Golovina:

Velká, elegantní dívka, asi dvaadvacetiletá, a její hnědé oči jsou obdivuhodné. Oválný slovanský obličej, něžný a vážný, v rámci hnědých kadeří, obličej, jemuž nádherné oči dodávají výrazu snivého nebo zádumčivého.

Mluví lahodným, altovým hlasem, poněkud snad hlubším, ale nejvýš melodickým. Přítel Felicien je »skvostnou Slovankou« okouzlený. Její půvab vyniká dvojnásob v bohaprázdné arktické poušti, která nás obklopuje. Mezi ubohými ženami domorodců vyhlíží opravdu jako zjev z jiného světa. Je to vysoce vzdělaná mladá dáma, distinguovaná a ušlechtilá, i tonul jsem ve velkém zmatku, když poprvé promluvila! V tomto eskymáckém hnízdě bych se nikdy ničeho podobného nenadál.

Jakou energií a nekonečným hrdinstvím přemohla ty tíživé, nebezpečné dny nudy, smutku a stesku arktické noci?

Její krásné oči rozšířily se překvapením, když spatřila nenadálou invazi civilisace do této Ultima Thule.

Přivítali jsme ji uctivě a přátelsky. Podmanila si nás prvým okamžikem. Ticho plnilo jizbu, jen veliký samovar šuměl a bzučel.

Tajemná korespondence, již jsme nalezli za okolností téměř fantastických, stihla konečně své adresátky.

Dívka vzala oba lístky jemně svou obdivuhodnou ručkou, děkujíc starému pánu pohledem udiveným a tázavým.

„Zprávy z Evropy?“ zeptala se.

A až potom pohlédla na písmo.

Výkřik a vzdech unikl jejím rtům:

„Strýček Alexej!… Strýček Alexej!… On tedy žije!… Ubohý strýček Alexej!“

Spatřil jsem, jak její zářivé oči pohasly a jakási rosa se v nich objevila. Velká dívka se odvrátila a tiše zavzlykala.

Když se však za okamžik obrátila a položila drobnou pěst na desku stolu, bylo v očích jejích mnoho svitu energie.

„Pánové,“ řekla. „Jste dobří. Pokládám vás za své přátele. A tu jsem vám povinna vysvětlením věcí, o nichž jsem se dosud nikomu zde nezmínila. A pak? Pak budu vás prosit o pomoc!“

Ukončili jsme besedu v domě Colonibestyrera a vrátili se na loď s novou návštěvou. V salóně lodi zasedli jsme kolem po divanech, a stříbrošedý Husky schoulil se u nohou dívčiných, obraceje k ní tázavě moudré oči.

A toto vyprávěla dívka klidným, pokojným hlasem:

„Osiřela jsem úplně ve čtyřech letech. Mého vychování se ujal strýc z matčiny strany, starý mládenec Alexej Platonovič Somov. Strýce od mládí považovali v rodině i v příbuzenstvu za podivína. Nosíval prý například brýle ze zeleného skla, a ve své pracovně měl na řetízku uvázaného obrovského indického netopýra, který naplňoval dobrá srdce počestných měšťáků zděšením a hnusem. Ale strýček Alexej díval se dále zelenými okuláry na svět, a kaloň visel klidně na bidélku, hlavou dolů, ovinut létacími blanami a pojídaje s mlaskáním své zavařeniny.

Strýček Alexej byl původně gymnasiálním profesorem fysiky a chemie. Vědám svým oddával se s náruživostí starého alchymisty. Jeho podivínství, ještě však více jeho svobodomyslné názory vynesly mu mnoho nepřízně u představených. Spory jeho se přiostřovaly. V tu kritickou dobu jakási vzdálená jeho příbuzná zemřela a zanechala značné jmění. Připadlo celé strýci Alexeji.

Ihned opustil svůj úřad, aby oddal se realisování svých snů. Od teoretických studií přešel k praxi. Marné pokusy pohltily většinu jmění. Strýcovou utkvělou myšlenkou bylo vyřešení problému dynamického letadla. Za tím účelem seznámil se s jakýmsi Renščakovem, mechanikem, hubeným souchotinářem, géniem v oboru výbušných motorů.

Pracovali oba společně.

Dlouho jsem neměla tušení o záměrech strýce Alexeje. Studovala jsem v Moskvě na dívčím lyceu a dostávala jen řídké a velmi roztržité dopisy. Minuly dva roky. V jednom dopise strýc oznámil, že Renščakov zemřel. Dokončila jsem úspěšně studium a s diplomem jsem se vrátila domů.

Vše bylo tu změněno.

Strýc zakoupil venkovskou daču a zařídil ji úplně ke svým pokusům. V zahradě vykácel stromy. Mezi zbylými jabloněmi stála kůlna, a v ní pracovali dva lidé pod dohledem strýcovým.

Strýček Alexej uvítal mne srdečně, věru miloval mě jako vlastní otec. Avšak jeho záměry zaměstnávaly jej příliš, i stalo se, že často zapomínal mé přítomnosti. Několik dní nepromluvila jsem s ním ani slova. Bloudívala jsem zprvu po okolí, sedávala čítajíc pod starými jabloněmi, ale posléze nuda mne zmohla. Začal se ve mně probouzeti zájem o záhadné kutění v kůlně na zahradě. Strýc nikdy se o nich přede mnou ani slovem nezmínil. Na mou přímou otázku odpověděl mi jen učenou přednáškou o mechanických letadlech a nových pokrocích ve zdokonalení motorů.

I ponořil se znovu do svých výkresů a výpočtů.

Brzy po té politické převraty a bouře zaburácely naší zemí. V noci vídala jsem vzdálené požáry. Mužíci bouřili se, přebíhali jako vlci, které hlad dohnal k zoufalství.

I k nám vnikla pohroma.

S důvěrné strany dostal strýc Alexej varovné upozornění. Jednalo se, tuším, o nějaké politické pikle Renščakova. Poslední léta žil s ním strýc v intimním přátelství, aniž ovšem tušil jeho rejdy. Renščakov byl sice mrtev, ale byl tu strýc. Stačilo, že udržoval styky s bývalým revolucionářem. Doba byla nesmírně nebezpečná.

To strýce konečně probudilo z jeho zasmušilé uzavřenosti. Téže noci dva pomocníci balili součásti přístrojů do beden, které strýc odesílal pryč. Druhého dne opustili jsme za deštivého rána daču a dostali se šťastně přes hranice…

Byla jsem příliš zvyklá strýcovým podivným rozmarům, avšak tentokráte jsem se děsila: vždyť mne odvážel do nového domova, daleko, daleko, a já do posledního okamžiku nevěděla, kam. Jeli jsme do Královce, pak do Hamburku a do Brém. Čekali jsme tu v starém, smutném hotelu plných čtrnáct dní.

Jednoho dne dostal strýc dopis. Četl jej večer při světle lampy. Plameny v krbu hořely vysoko. Strýc Alexej četl a když odložil dopis, mnul si radostně ruce.

„Vše daří se výborně, Naděnko,“ povídal. „Odjedeme odtud ještě tento týden.“

„Kam?“ ptala jsem se unaveně.

„Do St. Johns.“

„Do Ameriky?“

„Do Ameriky.“

Strýc spálil pečlivě dopis v krbu, a ke konci týdne byli jsme na širém moři.

Znáte St. Johns na Novém Foundlandu? Strašlivé místo. Dodnes cítím odporný zápach tresek a sledů, který tam vše vyplňoval.

Strýc Alexej najal starý opuštěný dům za městem. Netrvalo dlouho, a ponořil se zase do svých prací. Zapomněl na mě docela. Představte si, pánové, jaká to byla pro mne trapná situace. Ale zvolna jsem zvykala. Stávala jsem se podivínkou a samotářkou jako můj strýc. Vězela jsem celé dny zahrabána v knihách. To mě uchránilo před melancholií. Několikráte navštívil strýce neznámý člověk, zasmušilého vzezření a pichlavých očí. Zahlédla jsem ho jen letmo. Návštěvy tyto trvaly často po celou noc. Ještě z rána, kdy obzor šedl, hořela světla v strýcově pokoji.

V tu dobu s úzkostí pozorovala jsem na strýci prvé příznaky duševní choroby. Často odešel z domu a toulal se třeba tři dny, bůh ví kde, vracel se domů zbědován, hladov, sešlý a ubohý.

Pak měl zase dny plné inteligence, energie a čilosti.

Pamatuji se, že rozrušily jej dvě události nesmírně.

Poprvé – za dob mého dětství – v den odletu Andreova balonu ze Špicberků. A zde, v St. Johnsu přišly zprávy o chystané výpravě Wellmannově.

Strýce zmocnilo se chorobné rozčilení. Přijal tehdy právě onu záhadnou návštěvu, a z komnaty jeho ozývaly se rozzlobené hlasy. Kdosi tam křičel a vykládal povýšeným hlasem. Strýc odpovídal podrážděně, jeho hněv se stupňoval. Posléze práskly dveře, a strýc Alexej vyřítil se ven.

Vrátil se teprve čtvrtého dne. Ach, kterak vyhlížel!… Přivlekl se jako stín … Když se zotavil, byl klidný, jako nikdy před tím.

Mluvil se mnou dlouho a něžně. Vytýkal si trpce, že mě vláčí tak bezohledně po světě. Že měl mi opatřiti pokojný domov v nějakém francouzském pensionu.

Konečně prohlásil, že jeho práce jsou skončeny, a že odjede. Rozhodně se však nemůže odhodlati, aby mne opět vzal s sebou.

Objala jsem ho s pláčem, neboť jeho stav budil ve mně velké obavy. Povinností mojí a pevným odhodláním bylo, v žádném případě jej neopustiti. Dlouho se bránil, ubohý strýček Alexej. Ale nepovolila jsem. Kdo by jej opatroval? Kdo by jej chránil před nějakou nebezpečnou výstředností?

A tak loď „Kite“, která odjížděla na lov tuleňů do zálivu Melwilleova, dopravila nás dva do Uperniviku. Bylo to k podzimu minulého roku. Pan ředitel osady byl velice roztomilý, ostatně strýček měl jakési listiny od dánské vlády.

Bydlila jsem u pana pastora Snedgea a jeho eskymáckého katechety. Paní pastorová je nejlepší žena na tomto pobřeží Grónska. Jsem jí velkým díkem zavázána.

Strýc se dal neprodleně do práce. Kázal vystavěti vzadu za kostelíkem dřevěný hangár, jaký jsem již znala, z materiálu, který přivezla „Kite“ ze St. Johnsu spolu s několika velkými bednami.

Byly si věru podobny, ty tři naše podivné stanice, dača, novofoundlandské město a tato osada na grónském ostrůvku!… Začínala jsem cosi tušiti.

Těžká starost o strýce napadla mne znovu. Vyptávala jsem se obratně. Avšak všechny dotazy zůstávaly marné. Umínila jsem si bdíti se zdvojenou pozorností.

Brániti mu násilím nebo ho vydati lékařům jsem nesměla. Vím, bylo to částečně slabostí, ale věděla jsem také, že podobné zakročení vyvolalo by u něho okamžitou katastrofu.

Minulý podzim byl zde velice sychravý. Zdraví strýčkovo bylo velmi otřesené. Celé dny pracoval v kůlně jako dělník, a zář ohně pronikala malými okénky do tmavé noci.

S osadníky nestýkal se vůbec. Všichni pociťovali před ním pověrečnou hrůzu. Nikoho do kůlny nepouštěl, jen jednoho němého míšence, obratného řemeslníka.

Čtyři týdny tak uplynuly.

Konečně strýc začal si mne opět všímati. Stal se dokonce starostlivým, vyptával se na mé potřeby, byl velmi roztomilý. Uzamkl hangár a odešel do hor.

Pozdě večer se vrátil. Byl krásný, tichý večer, jakých bylo loňského podzimu málo. Znenadání strýc Alexej stál přede mnou, oči jeho zářily a bílé jeho obrví bylo staženo.

„Pojď, Naděnko,“ řekl a vedl mne k hangáru.

Tenkráte jsem se zachvěla.

Byla noc. Nuzné světlo svítilny padalo v kamenitou cestu. Hušky mě tiše následoval. Strýc Alexej se dlouho obíral složitým zámkem. Svítila jsem mu. Chvěla jsem se chladem a rozčilením ve svém kožíšku. Konečně dveře povolily, i vešli jsme. Neviděla jsem zprvu ničeho. Pak náhle vzplálo oslnivé bílé světlo, sršící z malého přístroje, opatřeného ostrým reflektorem – a oslepilo mě na chvíli… Když jsem prohlédla, viděla jsem před sebou cosi, jako netvorného ptáka se široce rozevřenými křídly. Žebroví zhotovené ze zvláštního dřeva, lesklé části kovových pák, zahlédla jsem jemná ústrojí motoru, měď, ocel, mosaz. Veliké plochy letadel z nějaké neznámé pevné tkaniny.

Mezi letadly zablýskla se velká dutá osa, na které visely dvě malá kupé pro tři, čtyři osoby, kupé. uzavřená okenicemi z osinku nebo celuloidu.

Strýc Alexej neuznával mne za hodnu bližšího výkladu. Stál tu vzpřímen s rukou vztaženou, pohlížeje s pýchou na své dílo.

Dušinko... to je dílo mého života!

Mlčeli jsme dlouhou dobu …

„Dušinko,“ řekl potom strýc zticha. Jeho hlas změkl, byl něžný, jaký jsem u něho nikdy neslyšela. „Dušinko, toto je dílo mého života!“

Pamatuji se, jak se tehdy ozval v nitru mém živý a mocný pocit hlubokého soucitu s tím nešťastným starým dítětem, jehož hlas se třásl pohnutím a sebedůvěrou. Viděla jsem v duchu všechnu tu marnost jeho šíleného počínání.

A strýc Alexej pokračoval:

„Naděnko … Naděnko … Jsi statečná dušinka. Máš ráda svého ubohého starého, pošetilého strýce?… Ty mu jistě dovolíš, aby tě na chvíli opustil, drahoušku, na maličkou chvilčinku?!…“

Leknutím zatajil se mi dech.

Vzkřikla jsem:

„Jak, strýčku?!… Co pravíš?… Ty že bys chtěl?… A sám?“

„Sám,“ zamručel strýc tiše, ale rozhodně. „Stroj sice unese čtyři osoby, ale vezmu náklad!“ Jeho oči byly divně rozšířeny.

„Och, strýčku! Považ své stáří! Potřebuješ klidu a ošetření. Nač takové nebezpečné pokusy? Dejme tomu, že to vzlétne – maličká chybička, neopatrnost, nedopatření! Zaplatíš to životem!“

„Žádné nedopatření, žádná chyba,“ řekl strýc mrazivě. Byl rozhněván a uražen.

„Nebojím se ani smršti, půjde-li jen stejným směrem jako stroj. Eh, což ty víš, co ty rozumíš? Pohleď!“

Šel, otevřel protější vrata budovy a zhasl světlo.

Stáli jsme v čiré tmě. Viděla jsem výsek oblohy, posypané velkými zářícími hvězdami. Ale najednou severní obzor oživl, zaplanul.

Moře zelených plamenů vyrazilo za vzdálenými horami.

Vysoko, vysoko vyšlehovaly až k zenitu, zhasínaly a opět se rodily z neznámého zdroje, mizejíce v hlubinách prostoru nebeského.

V takové úchvatné kráse jsem polární záři ještě neviděla. V jejím svitu podivném, zelenavém odrážela se tvrdě kontura fantastického stroje.

Strýc vztáhl svou hubenou pravici.

„Letěti do mystické záře! Vznášeti se v ohni magnetickém, v ohni, který nespaluje, nezžírá… Dotknouti se onoho místa nedostupného, které tolik vzdoruje lidskému úsilí. Ani André, ani Wellmann!… Já, já, Alexej Platonovič Somov!…“

Vypukl v nehezký smích, který mne zmrazil. Bála jsem se záchvatu.

V tom nebeské plameny zhasly. Čerň oblohy byla sametová, záře hvězd řeřavá. Objala jsem strýce a konejšila jej. Uklidnil se. Políbil mne něžně na čelo.

„Dobrou noc, Naděnko! Slib mi, že ať se stane cokoli, vydržíš ještě půl roku v tomto dehtem čpícím hnízdě. Jen půl roku, nic více. Potom můžeš odjeti svobodně, neboť se nevrátím, a dobře mi tak. Nijak se nad tím netruď, ano? Listiny jsou v železné krabici číslo dvě. Tu je klíč. To, co zbylo – je toho málo – postačí ti na skromné živobytí. Nu, nu, uklidni se, dušinko! Nic tedy nepodnikne tvůj strýc bláhového, nic – mohl by si zbytečně zlomit vaz, he he, nuže dobrou noc, drahoušku!…“

Políbil mě na čelo. Ucítila jsem slzu, jež skanula na mé líce. Prvá slza strýce Alexeje.

Přestála jsem hroznou noc, tehdy. Ticho bylo venku, ani vánku. Ale v nitru mém vířilo neklidem. Několikráte chtěla jsem vyhledati strýce. Jednu chvíli zmocnil se mě tak živý pocit úzkosti a stísněnosti, že jsem až vykřikla.

Proč jsem tehdy neuposlechla hlasu svého tušení?…

Ráno spěchala jsem k dřevěné budově. Obě vrata byla otevřena. Dav domorodců kupil se tiše v pověrčivé vzdálenosti. Nikdo neodvážil se nahlédnouti.

Vběhla jsem zoufale dovnitř.

Prázdno!…

Stroj zmizel, a s ním i Alexej Platonovič. A vy víte nyní, že se již nikdy nevrátil.

Nuže, pánové, splnila jsem, co strýc ode mne žádal. Čekala jsem. Strašlivý den za dnem míjel s ukrutnou zdlouhavostí.

Každého dne nová naděj opanovala moji mysl, naděje, že strýc Alexej objeví se na mém prahu.

V prvých dobách myslila jsem, že ztroskotal se svým strojem někde v okolí osady. Prohledala jsem ve společnosti Kačua, němého míšence, každou píď ostrůvku.

Potom napadlo mne, že zhynul v moři.

Brodili jsme se příbojem. Kajaky a umiaky prohledávaly horlivě zátoky. Nic naplat.

Ani stopy, ani zprávy jsem nenalezla. Zmizel, jako by planoucí výheň polární záře vtáhla v sebe letadlo i s mužem, jenž ho řídil, a pohltila ho, jako plamen přitahuje a ničí příliš oslněnou jepici. Zvolna pozbývala jsem naděje.

I kdyby strýc Alexej dosáhl svého smělého cíle, i kdyby byl šťastným geniálním vynálezcem, který budoval na pokusech Farmanových a Wrightů, a jejž hrdé sebevědomí nezklamalo: přece nemohl býti již na živu. To přesvědčení uzrálo ve mně, když jsem naslouchala za nocí vytí děsných zimních vichřic, jimiž se dům v základech otřásal. Když místo tichých, poměrně teplých dnů pozdního léta zavládl nemilosrdný mráz, až led v mořských zálivech praštěl; když spousty sněhu utvořily hluboké závěje na svazích hor!… Jediný starý churavý člověk v této arktické poušti! Dobrotivé nebe!… Myšlenky ty přiváděly mne na pokraj zoufalství. Za nocí děsily mě hrozné sny. Avšak i to přešlo… Přišla tichá resignace …

Šílený odvážlivec zmizel navždy v pustinách pólu, a já ho již oplakala. Přemýšlela jsem o návratu do civilizovaného světa. Neboť, pánové, pozítří uplyne osm měsíců od chvíle, co strýc zmizel.

A nyní, když již přestala jsem doufati, přinášíte mi tyto podivné, nevysvětlitelné jeho dopisy. Kdy je psal?… Nevím.

Ale žil, když je psal!…“

Errata:

19.10.2021 17:30