Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Kapitola 43

Tak skončila naše nesmyslná, fantastická cesta.

Cykloplan rozbil se na kusy o skály neznámého pobřeží.

Motory vybuchly, křídla se zlámala, turbinový válec byl zkroucen a roztříštěn. Přední budka narazila na skalní výstupek, a geniální vynálezce byl usmrcen. Jeho dílo zhynulo s ním.

Pohřbili jsme ho tiše téhož dne.

Naděžda osiřela docela.

Postavil jsem s Felicienem u pobřeží iglú, v místě chráněném před větry, kde byl i vhodný, pevný sníh. Co dalo se z trosek letadla upotřebiti, vzali jsme.

Tu tedy jsme uvázli.

Moře před námi bylo zamrzlé, u břehu natlačené kry tvořily tarasy. Všude pusto.

Na jihu jakýsi slabý, sotva znatelný přísvit hlásal, že je den.

Slunce tam dole putovalo nad radostnějšími kraji a svítilo šťastnějším.

Zde byla samota a smrt.

My však umínili si bojovati houževnatě až do posledního dechu. Vyvázli jsme z jedné záhuby, abychom upadli v jinou. Jedinou naší nadějí byli Eskymáci. Věděl jsem, že jejich kolonie u mysu Yorkského je dosti rozsáhlá, a že podnikají dlouhé cesty podle pobřeží.

Ale již celé týdny seděli jsme v iglu, a nikdo nepřicházel.

Docela jsme zdivočili. Utloukli jsme tuleně, svítili jeho tukem a pojídali odporná jídla. Neboť naše zásoby z cykloplanu brzy došly. Jediný tvor živý, jehož jsme viděli, byl bílý medvěd, který klusal přes záliv a zmizel na severovýchodě.

Pan Sneedorff utloukl dva polární zajíce, což prodloužilo nám život opět o několik dní. Ale konec konců rozřešení naší historie blížilo se rychle a neúprosně.

Přece však bylo jinaké, než jsme očekávali.

Stál jsem s Naděždou na ledě u předhoří, zatím co nervosní plamenné šmouhy vlály nebesy. Mlčeli jsme, ač oba jsme cítili, že nám ještě zbývá mnoho říci.

A pak – pak konečně rozhodl jsem se promluviti.

Jenže dříve než jsem vyslovil spoustu sladkých pošetilostí, které draly se mi na rty, ozval se z mrtvé pustiny před námi hlas.

Naslouchali jsme.

Hlas se opakoval.

Byl to psí štěkot. Téměř současně jsme zahlédli pohybující se černé body u paty předhoří.

Byly to dvojí sáně, tažené spřežením psů. Blížily se k nám přes zátoku. Rozeznali jsme lidi, zabalené v kožešinách.

Běželi jsme jim vstříc, křičíce nesouvisle a gestikulujíce.

Zastavili a očekávali nás. Byli to dva Evropané a Eskymák, který vedl spřežení. Pozdravili jsme je. Odpověděli nám dobrou angličtinou. Jejich loď »President Taft«, lovec tuleňů z Portlandu, přezimovala dvě míle odsud na sever v zálivu Inglefieldském.

Zaskočena ledem, uvázla zde.

Vzali nás pohostinně na palubu a vykázali nám dvě kajuty jako dlaň. Tam strávili jsme zbytek polární zimy.

Kapitán Isaac Morton, tlustý Yankee lněných vlasů, šilhavý, s cihlovou pletí, osvědčil se výborným hostitelem.

Plavci byli též drsní, ale dobří chlapi. Zbožňovali Naděždu a chovali se k nám s největší šetrností.

Měli jsme dlouhou rozmluvu s kapitánem v jeho kajutě. Řekli jsme mu jen tolik, kolik jsme uznali za dobré, beztak by nám vše neuvěřil. I toho však bylo dosti.

Kapitán naslouchal funě jako mrož.

Tři muži s dívkou v iglu na pustém pobřeží!… Žádné lodní trosky!…

Přesto ani nemrkl. Hladil si chvíli pravý ušní lalok, mžikal očima a funěl.

„Inu… přiházejí se divné věci nahoře mezi ledem. Divné věci… Sám jsem jedenkráte zažil… Přepodivné…“

Ale co Isaac Morton zažil podivného mezi ledy nad zátokou Inglefieldskou, nikdy jsme se nedověděli.

Felicien nenalezl dřívějšího svého humoru. Byl teď zamlklý a nevrlý. Na jeho malou Venuši z Brassempouy nezbyla mu jiná památka než řada zběžných skic, které úzkostlivě uschovával a chránil. Stal se samotářem.

Nezbude mu, než zapomenouti v hluku a shonu boulevardů.

I nám z celé cesty zbyly jen vzpomínky, podobné těžkému snu. Vyhýbali jsme se hovořiti o nich.

Až ledy na jaře povolí, vrátíme se v starý, milý svět.

Errata:

19.10.2021 17:30