Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Kapitola 42

Vyslal jsem svůj balvan tak obratně, že zasáhl posledního útočníka na ústupu. Valil se po svahu bez vlády, až zachytil se – asi svým lukem – o jakési kořání.

Vzali jsme pak mrtvého Syva a odnesli do pozadí jeskyně.

Co však se zlatem?… Ubohý ten tvor, který dovedl tak nenávidět, sbíral ho vášnivě celou dobu své samoty.

Určil je pro svého pána!

Nalezl je zajisté v řečišti Naděje a to vysvětlilo mi podivné jeho chování tehdy, kdy pátrali jsme u ledovce Sneedorffova po troskách automobilu.

Shlédl tam valoun zlata a hleděl prostě nález svůj zatajiti.

Žil pak vypuzen a vědom své viny hrozný život divocha, sleduje zpovzdálí naše osudy. Připadá mi nemožným, že jsme po něm nikdy stopy neshlédli. Ale stalo se tak. Přišel k nám již jen jako k smrti odsouzený!… Jeho zlato válelo se u našich nohou!

Co s ním?…

„Věcí dokonalých,“ řekl Felicien ušklíbaje se, „nelze věcí dokonalých postrádati člověku s trochou zásad estetických…“

Bylo to groteskní, opravdu, když my tu na skalní plošině, kolem strašidelného stroje, obléháni srstnatými divochy, tváří v tvář klidnému, nevýslovně sladkému nočnímu nebi snažili jsme se s přemrštěnou úzkostlivostí uchrániti trochu toho bídného kovu, ještě krví zbroceného.

Myslím, dokonce, že několik valounů vzal si z nás každý do kapsy. Diskrétně!

„Věcí dokonalých…“

Možno tím tak lehce zapomenouti vyděšené tváře Ekvovy a šípy probodaného Kjaeltringa!…

Po čtvrt hodině ohlásil Felicien suše, že dole oblehatelů přibývá! Jistě i druhé dvě hordy byly poštvány zničiti cizince.

Ohně plály četněji než prve.

Zimničný nepokoj nás ovládl. Mlčky obstupovali jsme stroj, který tu stál nehybný a mrtvý, jakoby na posměch našemu neklidu.

Náhle v deset hodin osm minut dopoledne se rozklepal jeden z motorů. Rychleji a rychleji pulsovalo srdce stroje.

Alexej Platonovič zmáčkl páku a hned zase ji zasunul.

Přední turbina roztočila se na okamžik. Cykloplan pohnul se jako zvíře, probuzené ze spánku. Křídla jeho se chvěla.

„Vše v pořádku,“ zamručel Alexej Somov. Byl všecek jako vyměněný, zářil a usmíval se. Tiskli jsme mu ruce.

Hned poté spojenými silami vyvlekli jsme cykloplan z jeskyně na volný vzduch. Maně uvažoval jsem, jak asi dokázal Alexej Platonovič přistáti tenkrát na tak malém prostoru plošiny?

Troglodyti zpozorovali také nevídanou věc nahoře na skále. Neurčité, ale zlobné mručení proniklo v tichu až k nám.

Alexej Platonovič se usmál:

„Ulétneme vám před nosem, dětičky! Bez návštěvy na rozloučenou, hehe!…“

Naposledy obešel stroj, zkoušel, prohlédl, zdali nezvětšuje váhu letadla nic zbytečného. Přesvědčil se, zda kormidlo správné působí. Pak otevřel dvířka své budky.

„Nasedat!“ vypískl tenkým hláskem.

„Nejvyšší čas! Hak-ju-maci ženou všeobecným útokem!“ řekl hlas pana Sneedorffa. „Tři hordy na pět lidí!“

S jistou váhavostí přistoupil jsem ke vzdušnému stroji.

Dřímající pochyby a obavy vymrštily se jako hadi.

Bylo to příliš neobvyklé.

Kupé byla nizoučká, právě jen pro sezení. Avšak Francouz již také zmizel s panem Sneedorffem v jedné budce i nezbylo nám než je následovati.

„Nuže, milý příteli,“ ozval se měkký hlas Naděždin.

Naposledy vrhl jsem letmý pohled na daleký zasněžený kraj, na stroj, čekající na okraji propasti.

Dvířka zapadla.

Usedl jsem se srdcem stísněným, ale skoro okamžitě rozčilení přešlo a ustoupilo pocitu mocné zvědavosti.

Jak to dopadne?

Spustil jsem celuloidové okénko. Terasa byla opuštěna.

Však v tom okamžiku postřehl jsem slabý šum u zbytků naší zdi a zvířecí hlava Hak-ju-makova vynořila se opatrně nad kamením.

Teď motory zabouřily. Turbiny zavyly stupňovanou šílenou rychlostí. Hlava zmizela okamžitě leknutím.

Cykloplan otřásl se, pohnul a rozjel se lehce a měkce směrem k okraji terasy.

Přepadl mne na okamžik rdousivý pocit hrůzy. Pocit, že stroj nevzlétne, že zřítíme se do hlubiny a roztříštíme se. A pocit pádu a neodvratného zániku stupňoval se v šílený děs stejným tempem, jak se nám blížila skalní hrana.

Trvalo to snad zlomek vteřiny, mně však bylo to věčností.

Vzkřikli jsme všichni slabým vzdechem. Stroj přehoupl se přes okraj do prázdna a padal. Pohledem dolů spatřil jsem mnoho Hak-ju-maků, kteří zůstali dole – skrčených, omámených hrůzou.

Neboť netvor padal jim přímo na hlavy…

Avšak ještě včas pohnulo se kormidlo, a stroj vzlétl v dlouhé parabole od země k nebesům…

Hluboko, hluboko pod námi zmizeli troglodyti, ani poslední zavytí jsme nezaslechli.

Dole zůstaly i zasněžené lesy. Celý kraj se prohloubil, tvary zmizely, velikou kotlinu přikryla jemná, stříbrně opalizující mlha.

Stroj prolétl řídká oblaka. Měsíc stál v hlubině prostoru mrtvý, nehybný, skvoucí. Ozýval se jen pravidelný tlukot motorů.

Stroj vznášel se ve výši osmi tisíc stop.

Zakletá země zmizela dole, a my blížili jsme se rychlostí vlaštovky k pohraničním horám.

Neznal jsem rychlosti letadla. Neznal jsem podrobně jeho ústrojí. Avšak umělá smršť, cyklon, procházející válcem, unášel nás pomocí napjatých ploch rychle a s jistotou.

Po hodině jízdy vynořily se z mlh okraje ledovců. Brzy nato podobni hroznému černému krkavci přestoupili jsme vysokou, temnou skalní hradbu a vrhli se v nepatrné výši nad vnitrozemský led. Bílá, mrtvá pláň, sinalá ve světle úplňku, splývala na všechny strany s obzorem, když poslední hroty nunataků zmizely v mlze.

Kamanak zůstal daleko na východě. Hnali jsme se nízko nad planinou. Vzdálenosti, které bychom byli míjely dlouhé dny a hodiny, vlekouce sáně, překonávali jsme hravě v několika vteřinách.

Uklidnil jsem se již úplně. Zmocnilo se mne dokonce vzduchoplavecké nadšení!…

Hovořili jsme s Naděždou a byl bych hned hlavou ručil každému, že cykloplan je nejbezpečnější dopravní prostředek na světě. V sousedním kupé mohl jsem viděti siluetu Felicienovu, jak díval se do hloubi s tváří přitisknutu k okénku.

Touto rychlostí dostihneme v nepoměrně krátké době pobřeží, kam ale míří Alexej Platonovič?

Upernivik v této roční době je tak dobře jako zaklet.

Možno tedy, že vyvolil si Godthaab nebo Julienhaab.

Nemohli jsme nic říci. Neboť, ač připadá to nemožným, nepromluvili jsme o tom v posledních hodinách před odletem ani slova. Vím jen, že cosi hovořil o tom Alexej Platonovič s panem Sneedorffem. Nuže, budeme vyčkávati.

Dosud dařilo se vše co nejlépe.

Avšak neměli jsme tak lehce vyváznouti.

Hrozný nepřítel, o němž neměli jsme ani potuchy, hnal se za námi. Zakletá země vyslala ho, aby stíhal uprchlé odvážlivce, kteří drze odhalili její věkovité tajemství.

Orkán přicházel z vnitrozemí.

Viděl jsem zadním okénkem, jak četná spoušť pohltila měsíc, jak vystrkala po obloze obrovitá chapadla, aby uchopila prchající stroj.

Alexej Platonovič zpozoroval jistě na přístrojích blížící se nebezpečí. Chod stroje se zrychlil.

Avšak přes to mrak se blížil. Ještě okamžik byla obloha nad ním jasná a plna hvězd. V několika minutách však zabral celou třetinu nebe a hrozný černý stín padl na led.

A pak nás dohonil.

Pláň dole, dosud mrtvá, začala se pohybovati.

Sněžný prach zdvihl se podoben kouři a hnal se jako příboj bezuzdně vpřed. Vysoko zvířené sněhové smršti žádostivě vzpínaly se až ke stroji.

Alexej Platonovič marně snažil se vystoupiti nad bouři.

Vítr srazil nás pokaždé dolů. A tu zahalil nás oblak divoce vířícího sněhu. Obloha zmizela a nastala pustá, beznadějná tma.

Cykloplan uchvácen strašným proudem vzduchu vlečen byl neodolatelně vpřed rychlostí, jež zmnohonásobovala rychlost turbin. Kormidlo jako by vypovědělo službu úplně. Byli jsme vydáni na milost rozkaceným živlům.

K tomu přidružilo se nové, ještě větší nebezpečí. Sníh vázl na vznášecích plochách a tížil je.

Celý aparát snášel se tak zvolna v nebezpečnou blízkost ledoviště.

Také okénka zahalil sníh.

Byla to pekelná jízda.

V čiré tmě, o závod s běsnícím uragánem.

Stroj unášený větrem jako zvadlý list...

Terén klesal směrem k moři, a stroj letěl nízko nad rovinou v sněhovém kouři, unášen jako zvadlý list. Na přistání nebylo ani pomyšlení. Ale vichřice může nás zanésti daleko, daleko do nepřístupných ledovišť Dawisovy úžiny.

Uplynuly snad hodiny děsné nejistoty. Schouleni ve svém oddělení nepromluvili jsme ani slova.

Nuzné světlo zářilo vpředu stroje.

Alexej Platonovič rozžal svítilny, ale reflektory vykouzlily jen rozplizlé skvrny ve vířícím chaosu.

Přesně ve čtyři hodiny deset minut udál se prvý náraz.

Vyhodilo mě to ze sedátka a vrhlo proti okénku, které naštěstí odolalo. Naděžda tlumeně vykřikla.

Stroj narazil koly na ledoviště, odmrštil se a letěl dále.

Co se asi děje s profesorem?

Je dosud neporušen ve své budce?

Uklidňoval jsem se již – v tom nastal náraz daleko prudší.

Okénka praskla a proud ledového vzduchu a sněhového prachu vnikl k nám a naplnil kupé.

Tentokráte nevyvázli jsme tak lehce. Zápěstí krvácelo mi z odřeniny, skřípění a suché nárazy ozvaly se pod podlahou.

Stroj vzpínal se a kymácel jako zraněný pták, vlekl se zadkem po ledu.

Povstal jsem sehnut, neboť přepážka mezi oběma kupé byla rozlomena. Pevnou rukou objal jsem chvějící se děvče. Chvíle krajního nebezpečí nalezla nás připravené. Mlčeli jsme stále, vyčkávajíce a nalézajíce v těsném objetí vzájemné podpory.

Zdálo se, že profesor pokouší se zaraziti.

Čekali jsme, zpola zasypáni sněhem, ještě několik vteřin.

Ale pak zapraštělo, jakýs zelenavý oheň vyskočil a zhasl. Stříška nad námi se rozpoltila, a byli jsme vyhozeni ven, do černé prázdnoty.

Dopadl jsem do závěje v plném vědomí.

Držel jsem dosud Naděždu v křečovitém objetí.

Omdlela.

Ohlížel jsem se zoufale kolem, hledaje pomoci. Jen veliké ticho nás obklopilo. Vytí větru umlklo. Na obloze objevovaly se hvězdy. Bouře ulehla.

„Haló!“ vzkřikl jsem, co jsem měl síly.

Ticho.

Srdce mi úzkostně zabušilo. Co se to stalo?

„Haló!!“

Stranou v závěji nastal slabý pohyb a hlas jakýsi odvětil mi řízně: „Haló! U čerta!“

Poznal jsem Feliciena.

Hned poté viděl jsem jeho černou postavu odrážet se od sněhu. Bylo v tom něco groteskního, ale milý přítel Felicien začal křečovitě kýchati.

Kýchal opět a opět, zuřivě a vytrvale, téměř křečovitě.

Dokončil řízným výkřikem: „Palsam-bleu!“

V tu chvíli se na obzoru nad nehybnou, nakupenou vrstvou černých mračen objevil jakýsi stříbrný žhoucí proužek. Obloha vzadu naplnila se jasem. Kraj zbělel, postříbřil se. S překvapující zřetelností vystoupila pláň a s ní obrysy tmavých skal vroubících pobřeží k jihu a na východ.

Veliký měsíc vycházel…

Errata:

19.10.2021 17:30