Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Kapitola 41

 „U nových kořenů na tomto kmeni

 vám přísahám, že věrnost k mému pánu,

 již zasloužil, nepřišla v porušení.“

 Dante.

A byl to on.

Syv – kterého jsme už dávno pokládali za mrtvého, o němž jsme už dávno nemluvili.

Dral se tu vzhůru přes hroty skal, v patách smečku divochů.

Křičeli jsme bezmocným vztekem. Nemohl jsem shoditi balvan, aniž bych nesrazil prchajícího.

Vidouce, že ho nepolapí, počali po něm Hak-ju-maci stříleti šípy a metati oštěpy i kamením.

Syv nevydal hlásku. Pojednou ukázal se jeho obličej nad okrajem skalní plošiny.

Jaký to byl strašný obličej!…

Popelavý, vyzáblý! Hrůzou a bolestí strhaný!

Jakým zázrakem ten člověk mohl přežiti sám a sám mezi dravou zvěří a nelítostnou přírodou Kamanaku?…

Jak podařilo se mu vyhnouti se Hak-ju-makům?

Ubohý, vychrtlý balík surových zvířecích koží, plný nečistoty, okouřený čadícími ohni!

Přelezl chrče balvany a padl tváří k zemi.

Teď teprve viděli jsme s úžasem, že osm šípů utkvělo v jeho těle. Neměl čas je vytrhati.

A jeden prolétl mu hrdlem.

Nemohl promluviti.

Plazil se ten bídný člověk jako zvíře, vyvaluje zkrvavělé bělmo svých vyděšených očí.

Vlekl se k panu Sneedorffovi, připlazil se chroptě a objal nohy svého pána.

Oddaný jako pes, do poslední chvíle sklonil zešedivělou hlavu svou k obuvi jeho.

Ta vděčnost pudová, ta oddanost k ochránci – to byly jediné ctnosti této divoké, nezkrotné povahy.

A jak sebou teď zmítal v bolestech, vak jakýsi, který nesl na zádech, praskl. Obsah jeho se rozsypal a zazářil ve světle měsíce.

Bylo to zlato!

Avšak chrčící krev zalila hrdlo Kjaeltringovo, růžová pěna vystoupila mu z úst. Trhal sebou chvíli v záchvatech, natáhl se a uklidnil.

Zemřel, objímaje křečovitě nohy velitele svého … .

Errata:

19.10.2021 17:30