Vítej, návštěvníku!

Kapitola 40

Alexej Platonovič procitl.

Zpozoroval jsem ihned, že jeho oči pozbyly obvyklého bezduchého výrazu a jeho zornice jsou normální. Nadzdvihl se na lokti a snažil se promluví ti.

„Co se stalo? Co se stalo?“…

Pohled jeho, bloudící z jednoho na druhého, utkvěl láskyplně na stroji.

Zdálo se, že si uvědomil vše.

„Naďo!… Naděnko!“ pokračoval tiše. „Ty jsi přišla?… Drahoušku!“

A po chvíli ticha:

„Jaký jsem to starý pošetilý sobec!…“

Prudký mechanický otřes, rána oblázkem ve chvíli duševní krize – a působila blahodárně. Nemocnému se vrátila paměť zpět k tomu okamžiku, kdy jej opustila.

Všechno, co se událo v době choroby, neexistovalo proň.

Naděžda seznavši tento zázrak, klesla strýci do náručí.

„Strýčku! Ubohý, dobrý strýčku!“ vzlykala.

Dle svého zvyku přemohla téměř okamžitě pohnutí.

Osušila oči. Musili jsme přece jednati energicky. Nebezpečí se blížilo, obklopovalo nás, ba bylo tu!… Hle! Prudký výkřik ozval se od hradby. Ohlédl jsem se a uzřel Feliciena naklánějícího se nad propastí s posunkem zoufalství.

Kamu zmizela!…

V hloubi schodů, ve stínu vrženém skalou, se cosi pohybovalo a zmítalo.

„Odvlekli ji,“ bědoval Francouz. „Lapili ji řemenem a strhli ji dolů. Musím za ní! Musím za ní! Pomozte mi, ach pomozte!“

Chtěl se nám vytrhnouti, aby vrhl se na Hak-ju-maky. Pak upřímný jeho žal provalil se proudem slz.

Ale drželi jsme ho pevně, až se poněkud uklidnil.

Kamenitá pláň dole hemžila se nyní troglodyty. Zřejmě jeden z pronásledovatelů přivolal posilu z Katmajaku. Uchvátila je dravá zuřivost zničit nás, když jsme nepochopitelným pro ně způsobem unikli z podzemního hrobu. Znal jsem dobře jejich povahu, než abych se domníval, že upustí od svého záměru!…

Ubohá Kamu!

Marně Felicien volal zlomeným hlasem dolů její jméno. Jen vytí divochů mu odpovídalo. Kamu zapadla, zmizela, tak náhle a beze slůvka rozloučení, a nikdy již neměli jsme ji spatřiti.

Vyrazili k útoku... (to jsem zvýraznil ještě před školou!)

Zatím Hak-ju-maci přichystali se k útoku a začali slézati schody. Proud útočníků šplhal obratně vzhůru. Šípy svištěly, oblázky z praků pršely kolem jako krupobití, vykřesávajíce ze skalních balvanů chomáčky jisker. Rozpoutala se zuřivá bitka.

Naše ručnice houkaly. Rány a pokřik naplňoval dříve tak tichou noční krajinu. Felicien bojoval jako vlk.

„La, la, pas tant de feu! Nu, jen ne tak zprudka,“ vykřikoval posměšně.

Stříleli jsme s úzkostlivou opatrností, jen na jisto. Neboť počet našich nábojů byl značně omezen.

Klubka těl řítila se dolů, ale živí nedali se tím zadržeti a noví drali se výš a výše. A tichý měsíc ozařoval divoké scény,

Posléze pan Sneedorff, poněkud bledý, ale stále klidný, postavil rozvážně ručnici, kterou nám nabíjel, stranou a prohlásil:

„Náboje došly.“

To znělo jako rozsudek smrti. Naše zbraně staly se nyní nepotřebným haraburdím.

Zatímco nastalo na terase ticho, Hak-ju-maci se blížili.

Již jsme je slyšeli, jak oddechují, jak štěrk valí se dolů.

Avšak dříve než první dosáhli hradby, oddělily se od ní těžké balvany a s praskotem a duněním řítily se schodištěm dolů.

Útočníci byli strženi a krvavá brázda v jejich řadách značila jejich děsné ztráty.

Celý bok skály ztřísněn byl krví. Zbylí uprchli dolů.

Útok byl odražen. Hak-ju-maci tiše obsadili dolení rovinu a rozdělali ohně. Nastalo krátké příměří.

Z posledních kamenů, které mohli jsme nalézti, obnovili jsme hradbu. Ostatně nezbývalo nám než rváti se muž proti muži: sekyrami, obušky, pažbami ručnic. Uznávali jsme ale všichni, že druhý tak divoký útok stěží bychom asi zdolali.

Je-li tedy možno uniknouti vzduchem, unikněme! Dříve než bude pozdě!…

Pan Sneedorff vysvětlil stručně Alexeji Platonoviči naši situaci. Učenec vzpamatoval se již do té míry, že mohl se dáti do díla. Prohlásili jsme, že neuvede-li stroj do pohybu, jsme ztraceni.

Malý aviatik vypjal pyšně hrud.

„Za půl hodiny jsem hotov!“

„Stačí zásoby líhu?“

„Na cestu k pobřeží? Stačí.“

„Unese tento cykloplan pět osob?“

„Odstraníme-li všechno zbytečné… Sdělte mi svoji váhu! Nechte mne teď dvacet minut v klidu!“

Nevšímaje si nás dále, věnoval se výhradně stroji.

Měli jsme nyní zkušeného vzduchoplavce, člověka, který dovedl říditi vzdušný ten vehikl. Naděje, že se náš útěk zdaří, opět oživla. Jen zbude-li nám času dostatek!…

Slyšel jsem, jak líh kloktá do nádržek. V záři svítilny Alexej Somov prohlížel turbiny a motory. Čistil je a olejoval. Nebylo radno vyrušovati jej.

Sestoupil jsem tedy až k okraji propasti.

Zasněžený širý kraj táhl se odtud k jižnímu obzoru. Svit měsíce spočíval na něm měkce a sladce. Dálky se modraly, šedly perleťově. A daleko na jihu ani popelavý proužek neprozrazoval dávno zapadlé slunce.

Na dně propasti svítily ohně Hak-ju-maků. Divoši připadli teď na jinou metodu. Hodlají nás snad na naší terase vyhladověti? Budou tam dole dřepěti tak dlouho, dokud neuvidí nad skalní plošinou slétající se a kroužící krkavce?

Felicien seděl zdrceně u hradby. Cykloplanu si nevšímal. Hleděl ztrnule do dáli a bezděčně svíral oněmělou ručnici.

Mlčky stála u něho Naděžda, když už vyčerpala všechna slova útěchy.

Dva modravé stíny u černé skalní stěny.

Přistoupil jsem k Naděždě. Polekal jsem se. Byla tak bledá a unavená, tak vyhublá. Co bych byl za to dal, kdybych ji mohl ušetřiti tolika strastí?…

Pohlédla na mne se smutným úsměvem a pak zase v kraj ztopený v modravém šeru.

„Proč tolik hrůzy a surových výjevů v této zemi kouzelných krás?…“

„Nic není dokonalého ve smyslu lidského nazírání,“ zahrál jsem si na filosofa.

Mlčela.

„Obviňuji neustále sebe,“ pokračovala po chvíli. „Já jsem zavinila veškeré to krveprolití.“

Ubohé dítě ! Viděl jsem, že se proto trápí!…

„To je jen zlá shoda okolností, slečno! Nikdo logicky uvažující neodváží se vám co vyčítati. Podstatu viny tvoří zlý úmysl a ten jste přece neměla!“

„A přece! Tolik krve! Ekva! Kamu ! Ubohá milá přítelkyně, které tolik vděčíme!…“

Opět učinila unavenou přestávku.

„Ubozí tvorové ti dole! Jakoby nebylo dost na nemoci, která je ničí!… My přišli jako vetřelci! Znepokojili jsme je. Ba věru! Ani mocný pás věčného ledu je neochránil!“

„Nuže, slečno,“ obracel jsem rozhovor. „Víte-li pak, že v několika hodinách budu vás moci představiti panu koloniálnímu řediteli v Godthaabu?… Není-li to podivuhodné?…“

„Kdo ví, jaké překážky ještě jsou nám připraveny?“

Její hlas mnou zachvěl.

K smrti unaven a smuten odešel jsem do pozadí jeskyně, kde jsem se zavinul do houní z cykloplanu.

Procitnuv spatřil jsem kraj zahalený sněhovou vánicí. Jako kouř hnaly se oblaky vloček před otvorem jeskyně. Na krok nebylo viděti. Tma. Klopýtaje, pospíchal jsem opatrně k hradbě.

Felicien zasněžený seděl tam. Svítil si svítilnou, naslouchal.

„Jsou tam ještě?“ ptal jsem se.

„Jsou.“

„A cykloplan?“

„Malá jakási porucha. To znamená deset hodin zdržení.“

Rozhlédl jsem se v metelici. Vítr hvízdal o skalní hrany a celý širý kraj zmizel..

„Bah! Deset hodin! Potrvá-li tento nečas tři dny, zůstaneme stejně dlouho uvězněni. Postíme se! Vydržíme útoky?“

Felicien neodpovídal. Vystřídal jsem jej ve stráži…

Úzkost nás však přepadla.

Chodili jsme k Alexeji Platonoviči.

„Je správka možná? Zdaří se?… A kdy?…“

Odpovídal nevrle, rozpálen a zpocený, přes mrazivý vítr.

Upadal v zuřivost, když se mu práce nezdařila. Musili jsme mu sloužiti, přinášeti šrouby, klíče, olejničky. Křičel jako zlostně děcko. Zvolna se zase uklidnil a my s ním. Naslouchali jsme vytí nepohody a myslili na nejbližší hodiny.

Tentokráte sněhová bouře ustala dříve než jsme očekávali. Poslední mračna se přehnala, vítr se ztišil. Úplněk vyplul zase na temnou oblohu, a široký kraj objevil se nově postříbřený a tichý jako dříve …

Popatřili jsme do propasti. Hak-ju-maci byli tu, zasněženi, schouleni kolem vyhaslých ohnišť.

Zdálo se mi, že jich přibylo.

Přecházel jsem kolem hradby, nespouštěje schody s očí. Dole rozžíhali nové ohně.

A co jsem tak mlčky, skoro roztržitě přehlížel schodiště, zaznamenal jsem tam jakýsi pohyb. Zbystřil jsem pozornost. Ale ustalo to. Mýlil jsem se asi.

Mimovolně však vracel jsem se zrakem v to místo.

Nic!… A přece!

Pozoroval jsem chvíli napjatě. Opravdu! Cosi schouleného za balvanem v dolní třetině skalního schodiště pohnulo se tam opatrně. Je to zvíře? Je to Hak-ju-mak, který zkouší doplížiti se nepozorován nahoru?…

Přivolal jsem tiše přátele.

Viděli totéž co já. Postava byla ještě příliš neznatelná, skrývajíc se pokud možno. Lezla nyní po schodech výše.

„Teď?“ ptal jsem se opřen o balvan v póze dělostřelce, který míří na nepřítele z těžkého kusu.

„Počkejte,“ řekl pan Sneedorff, pohlížeje dolů upřeně.

„Nevyhlíží to nikterak jako Hak-ju-mak! A hle! Troglodyti zpozorovali to rovněž. Ženou se ke schodům s napjatými luky. Střílejí?… Pronásledují… Kdo to je? Snad ne – Kamu?“

Zarazil, nechtěje pronésti něco, co zdálo se mu nesmyslné.

I my mlčeli, pohlížejíce dolů.

Postava zpozorovala, že je pronásledována. Snažila se uniknouti napínajíc síly a šplhajíc k nám.

Klesá! Znovu se vzchopí.

Teď je ve stínu, teď objevuje se v měsíčním světle.

A tu hrozný hlas pana Sneedorffa potvrzuje, co každý z nás bál se vysloviti:

„Hle, hle! Mocný bože! Vždyť je to – Syv!“ …

Errata:

19.10.2021 17:30