Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Kapitola 39

Svítil měsíc.

Celý širý kraj tonul v magickém stříbrném světle úplňku.

Vzadu, v modravém pološeru, mocný Katmajak zdvihal svůj obrovitý hřbet.

Při okrajích nebes planuly hvězdy neobyčejným jasem.

V tuto dobu úplněk vytrvává na nebi nepřetržitě několik dnů. Jasno bylo a posněžené pahorky, lesíky i morény se ztrácely, splývaly v dálce s oblohou. Stíny byly ostré a temné.

Tuhý mráz způsobil, že sníh ztvrdl. Ani vánek se nepohnul. Avšak vtom, jak jsme naslouchali, ozval se odněkud z daleka z lesů, žalostný hlas.

„Vlci vyjí,“ řekla Naděžda.

„Bestie,“ zamručel Felicien.

Hned zase nastal hrobový klid. Vyrazili jsme dál a sledovali jsme ostrým pochodem Kamu. Opatrně, tiše zamířila divoška přes cíp barren-grounds k nejbližším zalesněným pahorkům.

Za čtvrt hodiny byli jsme pod stromy. Limby obalil sníh. Tam, kde se větve spojovaly, utvořil se sněhový strop. Dole zela tma. Ztvrdlý sníh bránil zapadnouti do hlubokých závějí.

Chrupal v tichu pod kročeji.

Jak bylo v tom strašidelném lese hrozně! Svit měsíce padal mezi zasněžené stromy, třpytící se a jiskřící. V černých tůních tmy kouzlila nám podrážděná obraznost číhající neurčité postavy. Při každé zlomené větévce zatajil se nám dech.

Vyšli jsme na zmrzlý potok, kde bylo volněji. Po čtvrt hodině musili jsme opět do lesa. Teď jsme se cítili bezpečnými. Katmajak zůstal vzadu, zmizel za pahorky.

Šlo to hurtem vzhůru.

Na jednom místě Kamu zastavila, odhrabala zručně sníh a natrhala několik hrstí velikých borůvek, které nás znamenitě občerstvily. Felicien zkoumal kraj.

„Kupodivu,“ řekl. „Svit měsíční změnil docela krajinu. A přece vím určitě, že jsem tuto část území několikrát prošel.“

Kamu náhle prudce se vzpřímila.

Naslouchala do ticha a sála dychtivě nozdrami vzduch.

Její tvář náhle jevila zděšení. Dva bílé stíny pohybovaly se nahoře na stráni. Rozeznal jsem dva veliké vlky, kteří nevšímajíce si nás klusali svahem dolů.

Ale Kamu nebála se vlků.

„Hak-ju-mak,“ šeptala, zachvívajíc se.

„Jsou na blízku,“ povídal Felicien. „Chytí-li se naší stopy, nepopustí.“

Lovci, toulající se kolem Velké Jeskyně, byli asi nablízku. Dívali jsme se kolem, ale nespatřili jsme ničeho. Znovu dali jsme se světlou nocí. Kamu se však neupokojila. Ohlížela se neustále a její chřípí se dmulo.

„Zavěsili se nám na paty,“ řekl Francouz. Náhle se otočil, přiložil ručnici k líci a vystřelil.

Jakýsi vzlyk vylétl ze tmy mezi stromy, větévka zapraskala a nové ticho zavalilo kraj.

„Rychle, rychle! Pospěšte!“

Nastal skutečný útěk.

Já a Felicien chopili jsme profesora pod paží. S úsilím nadlidským, ztopeni potem, ztrácejíce dech, zadržovali jsme se křovisek a pňů a šplhali vzhůru.

Byli jsme však vyzrazeni.

Divoké bytosti, ukryty tmou, tiše a vytrvale hnaly se po naší stopě. Posléze les přestal. Objevilo se kamenité prostranství, posypané sněhem. Z něho tyčil se trojhranný skalnatý štít. Tu zdála se schůdná cesta končiti.

„Kudy teď?“

Kamu zahnula vpravo.

Přelézali jsme balvany a padali do jam, plných sněhu.

Když jsme se ohlédli, uzřeli jsme mezi odranými krajními modříny čtyři skrčené huňaté postavy pohybující se podle okraje lesa. Byli jsme nyní těsně pod skalním štítem a marně lámal jsem si hlavu, jak dostaneme se ještě výše.

Když však zabočili jsme stranou, ukázalo se, že ve skále jsou vyhlodány přirozené schody, schody pro obry, na které my ubozí trpaslíci musili jsme se odvážiti.

Stokrát hrozilo nám nebezpečí, že sletíme dolů.

Ve výši dvaceti metrů jsem se ohlédl.

Spatřil jsem tři Hak-ju-maky, kterak ženou se po naší stopě mezi balvany, čtvrtý z nich zmizel.

Tu jsem zpozoroval, že divoši mají připraveny praky. Jeden z nich počal právě vylézati po kamenném schodišti.

Kamu vidouc to, rozvzteklila se. Nahnula se nad propast a zuřivě začala křičeti na útočníka, pěstě zaťaty a oči sršící.

Troglodyt vložil kámen do řemenu a začal jím točití nad hlavou.

„Kua! Ku-á!“ křičel jako rozzlobená vrána.

Tehdy za mnou ozval se vzdech.

Alexej Platonovič Somov zavzdychal. Schvátilo ho nějaké velké rozčilení. Ten měsíc, ta skála, celé okolí zdálo se naň působiti kouzelným vlivem. Tvář jeho se měnila. Třásl se jako list. Záchvat mocného vzrušení se dostavoval.

„Probůh,“ volal pan Sneedorff. „Pojďte mi pomoci. Omdlí!“

Náhle zafičel vymrštěný oblázek, a kdosi vykřikl. Kámen minul Kamu a udeřil Alexeje Platonoviče do spánku.

Omráčený vynálezce začal klesat. V dalším okamžiku by se zřítil, kdyby ho pan Sneedorff, bezvládného, nezachytil.

Znovu zarachotil výstřel.

Troglodyt svalil se, padaje se stupně na stupeň v klidném světle měsíčním, tříště se a otloukaje, až zapadl kamsi do tůně tmy. Druzí dva schovali se po výstřelu za balvany, zmizeli.

Vystupovali jsme dále.

Na mocných svých plecích nesl pan Sneedorff zraněného Platonoviče. Stařík byl suchý a lehký jako dítě. Tiše sténal.

Nicméně výstup s tímto břemenem byl nad míru obtížný a silný stařec, několikráte uklouznuv na ledu, poklesl a udeřil se bolestně. Konečně však byli jsme přece nahoře.

Malá skalnatá plošina, sotva dvacet metrů široká, sklánějící se volně k okraji propasti, byla zakončena v pozadí vrcholem hory, vystupujícím ještě o deset metrů výš, tvoříce tu kamenný černý ostroh. V úrovni plošiny jevil tento jehlan puklinu, tvořící vysoký oblouk jeskyně. Pro plošinu nebylo jeskyni zdola viděti.

V jejím černém jícnu cosi nezřetelně prokmitávalo.

Sotva dechu popadaje rozeběhl se tam Felicien o překot a počal vítězoslavně pokřikovati.

A my, kteří jsme šli za ním, uzřeli jsme konečně – stroj Alexeje Platonoviče.

Uschován v jeskyni před psotami počasí, nenalezen divochy, byl celý a jak se zdálo, neporušený. Jakýsi to mystický, bájný pták, sedící v nepřístupném skalním doupěti!…

Náhle jsme ucouvli. Cosi ozvalo se v hlubině jeskyně. Mihalo se tam bílé zjevení. Veliká sněžná sova vylétla tichými rázy křídel. Oddychli jsme úlevou.

Teď zmocnila se nás nepřemožitelná touha dotknouti se stroje rukou! Ale bylo třeba zaměstnávati se dříve vynálezcem a nepřítelem. Zatímco já s Naděždou snažili jsme se masáží a obklady přivésti raněného k vědomí, opevňovali ostatní o závod terasu. Na místo, kde skalní schody ústily na plošinu, váleli balvany, a zanedlouho vznikla tam skutečná hradba se střílnami vhodně umístěnými.

Balvany daly se také lehce svaliti dolů na útočníky pomocí ručnic a větví místo sochorů.

„Není snad terasa přístupná odjinud?“

„Ne,“ odpovídal Felicien od stroje. „Kamu tvrdí, že ne. Všude kolem dokola je kolmá stěna.“

Kamu, ozbrojena obuškem, seděla u hradební zdi na stráži.

Bledý profesor fysiky ležel se zamhouřenýma očima na sněhu v měsíčním světle. Ohledali jsme pečlivě jeho zranění. Shledali jsme, že kost není proražena, rána šla při skráni, odřela kůži a zranila ucho.

Bezprostřední nebezpečí mu tedy nehrozilo.

Podařilo se nám vpraviti omdlelému do úst několik kapek rumu, načež uložili jsme ho v pozadí jeskyně na lůžko z mechu.

Odešel jsem pak prohlédnout si stroj.

Nikdy neviděl jsem podivnějšího. Hlavní součástí zdála se býti dlouhá kovová roura na lehké pevné konstrukci. Rozšiřovala se nálevkovitě na obou koncích a právě v těch místech, kde ústila nálevka vpředu i vzadu, zapuštěna byla mohutná vzdušná turbina.

Stroj i budka řidičova byla vpředu za první turbinou, vzadu souběžně dvě malá zasklená kupé. Nad rourou turbin a podle ní šířily se několikanásobné plochy aeroplanu. Pokud jsem si všiml, jejich černá napjatá látka vzpružena byla ocelovými vložkami. Vzadu vyčníval dlouhý vlaštovčí ohon, kormidlo tak jednoduché a geniální, jakého užil i slavný Bleriot.

Celý aparát činil dojem jisté bezpečnosti a spočíval na čtyřech nízkých, pneumatikami opatřených kolech.

Zamyšleně pozoroval jsem záhadný stroj. Jména Farman, Wright, Latham, vytanula mi v mysli, celá řada slavných aeronautů, kteří nasadili svůj život v epochálních bitvách o dobytí vzduchu.

Náhle mi prolétlo hlavou jisté známé jméno.

Vzpomínka na geniální projekt mého krajana, inženýra Fingera! Jistě!

Alexej Platonovič Somov neučinil nic jiného, než že zrealizoval a poněkud zdokonalil tuto duchaplnou teorii.

Byl to skutečný »cykloplan«, vznášející se na horizontálním cyklonu, vzdušném víru, procházejícím rourou a tvořeném oběma turbinami. Tato umělá smršť žene stroj vpřed a zaručuje mu krom toho skoro absolutní rovnováhu, jejíž nedostatek byl vadou všech předcházejících pokusů. Zde však jako by byl stroj zavěšen na pevném lanu vzdušném, které prosoukává se k prostoru válcem, pokud turbiny pracují.

Obíral jsem se i oběma rotačními motory. Pravá umělecká díla, cosi nového v oboru, tak zdokonaleném automobilismem. Myslím, že zapalování bylo tu zjednodušeno na minimum. Maně připomenul jsem si scény s tajemným společníkem Alexeje Platonoviče, o němž se nám zmínila Naděžda. Byl vynálezcem nových motorů úžasné výkonnosti a nepoměrné lehkosti snad ten cizinec?…

V budce řidičově leskly se v měsíčním třpytu kovové i kostěné páky, rukověť kormidla, regulátory.

Viděl jsem přístroje, kontrolující rychlost, výšku a povětrnost. Ani dobrá mapa území cirkumpolárního nescházela.

V obou zadních kupé, která vyvažovala motory a budku řidičovu, nalezli jsme většinou náhradní části strojů. Byl tu nepatrný zbytek potravin a něco přítěže.

Nádržky s lihem byly nedotknuté. Vyklidili jsme obě kupé a mohli jsme nyní zaujmouti toto místo sami. Felicien pobíhal okolo, a nadšené výkřiky unikaly mu se rtů.

Jako druhdy plál pro lední automobil, tak nyní hořel pro cykloplan. Myslil si jistě, že stačí jen uvésti motory v pohyb, smáčknouti páku a vzletěti!

Napomínal jsem ho, aby se nedopouštěl žádných pošetilostí.

V tom okamžiku volala nás Naděžda tichým hlasem.

Errata:

19.10.2021 17:30