Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Kapitola 38

 Tou skrytou cestou pak

 dál jsme se brali…

 Dante.

Kouř z našeho přirozeného krbu unikal nějakou štěrbinou ve skále.

Byl to věru komín, vyhloubený samou přírodou. Byla to podivná cesta, kterou se obyčejně neopouští obydlí, jež se stalo nepohodlným. Ale nebylo na vybranou.

Mohli jsme však Kamu slepě důvěřovati. To ona nejlépe ze všech troglodytů znala děravý a rozhlodaný vnitřek Katmajaku. Se zvláštní rozkoší celé dny prolézala rozlehlé podzemní dutiny, a sestupovala s rozžatou loučí do labyrintu chodeb a výklenků, sopouchů a propadlin. Jedině ona mohla, dříve než nám vykázali naše nynější vězení, prolézt úzkým otvorem skály a stopovat křivolaký běh pukliny až k jejímu vyústění.

Bylo rozhodnuto.

Uhasili jsme oheň v krbu a rozžali svítilny. Musili jsme vše opustit, jednalo se teď o záchranu holých životů.

Tajemný stroj byl naším cílem a nadějí.

A tak jen já a Felicien vzali jsme si ručnice se zásobou nábojů. Ostatní ozbrojili se revolvery.

Každý měli jsme kus pemmikanu. Všechny naše znamenité sbírky přírodnin a národopisu musili jsme zanechati v jeskyni.

Jen mapy, zápisky a skicář – toť vše, co jsme zachránili.

Odhodlaně, jeden za druhým, vstoupili jsme do krbu.

Když jsme se stěsnali v jakési úzké rouře, temné a plné sazí, mohli jsme, používajíce skalních výstupků a opírajíce se koleny a zády, vylézati zvolna do výše, tak jak činí kominíci.

Je zřejmé, že takový výstup působil nezkušenému značné nesnáze, ba mnohdy hrozil i nebezpečím, zvláště nám, kteří jsme drželi ručnice. Jedenkrát se otvor zúžil, až jsme se s jistým úsilím sotva protáhli.

„C'est le chemin du Paradis¹⁹…“ ulevil si Felicien šplhající za mnou. „Oh, oh! Eh! Palsam-bleu! Viset jako šunka v komíně!“

Jeho spravedlivé rozhořčení vyjímalo se tak neodolatelně, že jsem se přes vážnost situace rozesmál.

Jen ubohý Alexej Platonovič působil nám mnoho starostí. Obával jsem se jeho odporu, který by zhatil vše. Ale podvoloval se všemu jako malé dítě.

Vystoupili jsme už dobrých dvacet metrů. Stěny komínu počaly se rozšiřovati, a najednou zpozoroval jsem, že Kamu zmizela.

Pak na mne padl proud světla, jež nesla, i uviděl jsem, že stojí v otvoru temné postranní štoly, kdežto náš komín táhl se dále do husté neproniknutelné tmy vzhůru.

Podala mi ruku, i vyšvihl jsem se k ní …

Ostatní nás následovali.

Štola byla nízká, dusná a plná ostrého štěrku, přes který jsme klopýtali. Odpočinuli jsme krátce, mlčíce.

Po chvíli se Kamu postavila zase v čelo a pokračovali jsme v útěku útrobami skal. Chodba střídavě sestupovala a stoupala.

Mnohdy visely nad našimi hlavami podezřele vyhlížející balvany. Nebo zase dutina zúžila se i musili jsme lézti, ba plaziti se, nebo postupovati jednotlivě a bokem.

Několikrát se chodba větvila, odbočovaly postranní pukliny. Kamu zdála se váhati. Konečně zvolila jeden průchod, leč po deseti minutách narazili jsme na skálu. Byla to slepá ulička.

Vrátili jsme se.

Od té chvíle Kamu začala pozorně ohledávati cestu.

Nevolné pomýšlení se mně vtíralo: nebylo by asi příjemné zabloudit v tomto podzemním labyrintu – beze světla.

Konečně se přece, jak se zdálo, naše průvodkyně správně orientovala. Vždy znovu otevíral se před námi temný průchod a my šli dále. Jedenkráte ucítili jsme štiplavý kouř…

Polekali jsme se. Kouř začal houstnouti.

Unikal někudy z centrální jeskyně a průvanem byl zavlečen do vnitřních, opuštěných chodeb.

Začali jsme se dusití a zachvátil nás křečovitý kašel.

Šli jsme dál, klopýtali, nyní skutečným komínem.

A kouř štípal do očí, stahoval hrdlo.

Myslil jsem, že Naděžda omdlí. Což neunikneme?…

Avšak po několika minutách zoufalého očekávání odbočili jsme do chodby, kde vál čistý vzduch.

Přišli jsme brzy do černé velké jeskyně, plné hluku a šumu.

Vyplňovala ji hustá mlha, patrně byl již nedaleko východ. Mráz vnikal do teplých útrob skály, srážela se tu vlhkost. Krůpěje vody kanuly se stěn v pravidelných přestávkách. Kdesi dole pod námi v temnotách tekl podzemní potok a padal v peřejích přes balvany. Šli jsme jeden za druhým po jakési úzké, kluzké římse, táhnoucí se při stěně jeskyně.

Bílá světla našich svítilen tvořila v mlhavé propasti bledé veliké kotouče.

Přímo pod námi hučela voda.

Dodnes se divím, že jsme tehdy nesrazili vaz.

Balancovali jsme nad neviditelnou propastí, tiskli se k chladné, vlhké, slizké skále. Ale i to jsme šťastně přestáli.

Nová chodba sestupovala.

Představuji si, když nyní v klidu na vše vzpomínám, jak učerněni sazemi, plni prachu, zmáčeni mlhou, poskytovali jsme asi velice groteskní pohled. Tiše, v řadě za sebou, při nuzné záři dvou svítilen v temném hrozivém podsvětí.

Ale srdce naše bušila nadějí!

Sterá nebezpečí a strádání byla okamžitě zapomenuta.

Nikdo neodvážil stěžovati si na únavu nebo nepříjemností přítomné chvíle.

Učinili jsme novou zastávku a pojedli něco ze svých zásob.

Smáli jsme se jeden druhému, tiše a vesele pro začerněné obličeje s otisky prstů.

Alexej Platonovič choval se vzorně. Ještě čtvrt hodiny jsme šli mlhavou chodbou. Pak mlha zmizela, a objevil se světlý bod.

Byla to hvězda.

Východ z chodby uzavíral dopola balvan a holé křovisko, sněhem poprášené, zastíralo v létě svým listím ostatek.

Kamu vylezla obezřele pokynuvši nám, abychom sečkali.

Zhasli jsme svítilny.

Uplynulo deset dlouhých minut. Pak tvář mladé divošky objevila se v otvoru, stále se usmívající a ukazující v úsměvu skvoucí zuby. Její dech, sražený prudkou zimou, tvořil jíní na pramenech jejího vlasu.

Pomáhajíce jeden druhému, vydrápali jsme se skulinou do mrazivého vzduchu.

Ticho bylo okolo …

------------------------ Poznámky:

  19 To je cesta do Ráje!

Errata:

19.10.2021 17:30