Kapitola 37

Pohlédli jsme jeden na druhého.

„Nu,“ řekl pak Felicien s přízvukem mrzutostí. „Myslím, že jsme svou úlohu v Kamanaku dohráli.“

Nikdo mu neodpovídal.

„Zazděni! Hanba!“ doložil.

Tím, že uzavřeli chodbu, zbavili se nás Hak-ju-maci všech jedním rázem. Nemusili vejít v nerovný boj s našimi ručnicemi, jichž ničivý účinek dobře znali. Teď jsme byli pěkně zazděni ve skalní hrobce a mohli jsme rozumovati do libosti.

Žízeň a hlad vykoná už sám popravu.

„A bezplatně,“ mručel Felicien Boinet.

Ohledali jsme balvan.

Masivní pískovec neponechával ani štěrbiny mezi stěnami chodby. Nepropouštěl zvenčí ani hlásku. Ústřední jeskyně s celou tam se odehrávající tragedií moru přestala pro nás existovati…

Zmlkli jsme na dlouhou chvíli.

Kamu spala svinuta u ohniště. Byla jistě nesmírně utahaná, když ji ani pád balvanu nevzbudil.

Skoro jsem záviděl Alexeji Platonoviči!… neměl nejmenší tušení o naší beznadějné, zdrcující situaci. Usmíval se!…

Zásob máme sice v našem vězení dost a dost, ale jedenkráte dojdou! Nezadáví-li nás dříve ona zákeřná choroba, která dovede se jistě provléci i nejnepatrnější skulinou.

Oheň ztratil tah a jen matně osvětloval naši hrobku. Veliké nestvůrné stíny tančily posměšně po stěnách.

Felicien zuřivě přecházel dlouhými kroky sem a tam.

Zastavil se přede mnou:

„Un baton perroquet!“ řekl s hořkou ironií. A začal znovu svou nekonečnou procházku. Leč pozvolna i on se unavil.

Nebylo pak slyšet nic než tichý smích vynálezcův, nebo praskot dřeva, které pan Sneedorff mechanicky přikládal na oheň.

Tu ležely naše krásné sáně, postraňky, zásoby pemmikanu a ovoce, vše pečlivě urovnáno, připraveno na cestu. A teď!…

Zavinul jsem se do kožešin a pokoušel jsem se zapomenout.

Dvakráte či třikráte procitl jsem a v polospánku viděl jsem Feliciena a Kamu schoulené u ohně, dvě gestikulující, černé siluety, groteskní a neskutečné. Znovu jsem upadl v mrákoty… až mne probudil velký lomoz.

Mnul jsem si oči a viděl jakousi divokou scénu, povykující lidi, volání, pobíhání. Posléze jsem rozeznal postavu Francouze, tančící ho »la Craquette«.

Rozzlobil jsem se a vyskočil jsem, abych to bláznovské chování pokáral. Ale ulekl jsem se zároveň obavou, aby snad naše neštěstí neporušilo Felicienův duševní stav. Ten však mne shlédl a padl mi kolem krku.

„Ej, Karlíčku,“ volal jásavě. „Zlob se nebo nezlob! Stroj! Stroj! Konečně máme stroj! Uletíme, což? Vyber si: boulevard Hausmann! Nebo Příkopy, chceš-li! Jak je libo. Mně je to jedno!“

„Cože blábolíš? Jaký stroj? Nevidím tu ničeho! Což snad víš?“ …

„Já ne, drahoušku! Ale Kamu nalezla jakousi ošklivou věc s křídly! Kamu! To sis přece mohl domyslit!…“

„Teď? Když je pozdě?“ ozval se hlas pana Sneedorffa.

Jakoby nás polil studenou vodou. Ztichli jsme.

Což nám byl nyní platný stroj Alexeje Somova?… Nám, za živa pohřbeným!…

Kamu opravdu při poslední potulce, když hledala brusinky, nalezla podivnou věc v jeskyni, na strmém jednom pahorku, a dle jejího primitivního popisu nemohlo to býti než tak dlouho želané letadlo.

Ach to byla krutá ironie osudu, ironie náhody, chcete-li, která jakoby chtěla vytrestat věčně ironického Feliciena.

Ale teď pod tíhou toho neštěstí zmocnil se ho hněv úplně.

Běhal po jeskyni jako zajatý dravec.

Mumlal nesrozumitelná slova, kopal a tloukl do balvanu, a přisámbůh, měl jsem tisíc chutí ho napodobit!…

„Musíme odtud, z té ztuchlé prokleté díry!“ opakoval stále. „Musíme ven, kdybych se měl tímto pískovcem prohryzati.“

A zkrvavil si nehty na balvanu.

Když záchvat pominul, schvátila ho největší skleslost mysli a únava. Ale i z té se za chvíli probral. Neříkal nic, jen s Kamu zapředl dlouhý rozhovor, záležející z jednotlivých slov a spousty posunků, rozhovor, jemuž rozuměli jen oni dva. Čekali jsme dychtivě na výsledek. Felicien se rozohňoval.

Obcházeli spolu balvan, zkoumali ho a mrzutě se vraceli. Tu zajisté východu nebylo. Kamu stále odpovídala, její oči začaly zářiti zelenavým lstivým plaménkem.

Náhle vzkřikli oba dva divokým výkřikem vítězným, který nám naplnil srdce novou nadějí.

„Sláva,“ volal Felicien. „Nezhyneme tu v tom sarkofágu, usušeni jako mumie. Kamu je poklad. Kamu tvrdí, že unikneme!“

„Kudy?“ vzkřikli jsme dychtivě.

„Komínem,“ odpověděl slavnostně Felicien Boinet.

Errata:

19.10.2021 17:30