Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Kapitola 36

 „Kde je kdo, jenž by věřil v bezpečnost

 v tomto smutném vyhnanství?“

 Walter Scott.

Hak-ju-maci se vskutku tentokráte nedopustili žádného násilí, ale jejich dřívější lhostejnost byla ta tam. Odevšad zřeli jsme jen zlobné, pomstychtivé pohledy. Děti házely po nás kamením. Neodvažovali jsme se ven než ozbrojeni a v hloučku.

Kamu dvakráte ženy ztýraly, protože zůstala i nadále naší věrnou družkou. Od té chvíle nepustili jsme ji samotnou ani na krok. Soukmenovců svých se stranila.

Žili jsme v ustavičném nepokoji. Zima věznila nás však nyní v Kamanaku tisíckrát pevněji než nejtužší okovy.

Počítali jsme dny do jara, do návratu slunce, a ono teprve před nedávnem zapadlo!…

Přípravy k odchodu na led jsme dokončili a teď jsme musili jen čekati s rukama složenýma v klín.

Střídali jsme se pilně v noční stráži. Nastal pro nás učiněný válečný stav. Uvádělo nás to v nervózní rozechvění. Budili jsme se při každém nejmenším hluku.

Posléze se nám stal ten trapný stav nesnesitelným. Rozhodli jsme se opustit Katmajak, vyhlédnout si nějakou jeskyni a strávit zbytek zimy v bezpečné vzdálenosti od troglodytů. Pověřili jsme Feliciena, aby převzal úlohu ubytovatele.

„Un logis ďen cas! Prosím! Učiním, co budu moci.“

Sebral lyže a odešel bez otálení, neztráceje ani minuty.

Bohužel pátrání jeho nemělo v prvých dnech výsledku. Nalezl sice několik skalních dutin, ale nezpůsobilých k obývání. Malé, příliš otevřené veškeré nepohodě, pouhé výklenky, kam jsme se nemohli odvážiti, neboť bychom se vydali všanc útrapám všeho druhu. A tak uplynulo dalších deset dní.

Mezitím se objevil prvý případ jakési záhadné epidemie, která poprvé po mnoha letech vnikla do této ledové země.

Viděl jsem náhodou onoho nešťastného Hak-ju-maka, jak se v jeskyni svalil hlavou do řeřavého uhlí ohniště, napaden jakousi náhlou křečí. Svíjel se, chroptěl. Jeho vlasy vzplanuly.

Odtáhli ho, udiveni. Když nával pominul, ležel asi hodinu stranou docela tiše, nepovšimnut ostatními.

Pak dostavil se druhý záchvat, spojený se silným krvácením z nosu a ve čtvrthodině, napjatý jako luk, skonal.

Za dva dny se tento případ opakoval. Za stejných příznaků zemřela jedna žena a starý lovec, obklopeni velmi znepokojenou hordou. Odtáhli mrtvoly z jeskyně, mručíce. Tu bylo nám jasno, že jde o skutečnou epidemii a polekali jsme se.

Ráz nemoci byl mi úplně neznámý. Bylo jisto, že usmrcuje s krutou přesností jako jed kurare nebo uštknutí korálovce. Nelze se brániti, když neznáte nepřítele a nemáte zbraní, kterých byste mohli s úspěchem použít. Vskočí vám smrt náhle do týla jako rys a za dvě hodiny vše skončí.

A ta zrádná choroba jako na posměch sečkala celý týden. Hak-ju-maci zdáli se býti upokojeni. Posledního dne zmizela nám Kamu s očí. Hledali jsme ji marně.

Felicien celý zoufalý tvrdil, že ji buď roztrhaly ženy, nebo schvátila choroba.

Jenže následujícího rána se záhadná choroba rozpoutala s celou zuřivostí.

Hak-ju-maci padali jako mouchy. Zejména ženy a děti!

Srdcervoucí pohled poskytovaly skupiny v křečích se svíjejících, zakrvácených nešťastníků! Jejich chropot dusila těžká klenba jeskyně. V okruhu praskajících ohnišť rozpoutaly se přímo pekelné výjevy!…

Poté, co jsem viděl, co se děje v ústřední síni, seznal jsem, že musíme nezbytně uprchnouti, nechceme-li býti zaskočeni jako jezevci v brlohu.

Utíkal jsem do našeho zákoutí vyzývat ostatní k útěku.

Míjel jsem temný výklenek a uslyšel jsem jakýs povědomý mručící hlas. Ukryl jsem se za balvanem a vyhlédl. Spatřil jsem čtyři Hak-ju-maky, mezi nimiž krčil se nějaký ubohý lidský tvor.

Lekl jsem se, neboť poznal jsem – Ekvu. Obracel vyhublý popelavý obličej ke mně, ale neviděl mě. Jeho hrůzou rozšířené oči pozbyly schopnosti vnímati.

„Perkugssat pile…“ modlil se. „Bud vůle tvá…“

„Isumákerfigitugit… a odpusť nám naše viny…“

Jeho hlas zněl zpěvavě, nepřirozeně. Troglodyti měřili ho pohledy plnými krvelačnosti, ubohou polekanou kořist, která nemohla jim uniknouti. Jeden z nich sehnul se a udeřil Eskymáka mlatem do zad.

Padl na obě ruce jako porážené dobytče. Kašlal, a poslední slova modlitby zanikla v jakémsi neurčitém mumlání:

„Ajortumitdle ánáutigut – ale zbav nás od zlého…“

Růžová krvavá pěna vystupovala mu z úst. Poté mu druhý Hak-ju-mak zasadil medvědí čelistí ránu do hlavy tak mocnou, že se ubohý Inuit skácel bezvládně, zbrocený krví.

Vidouce své dílo, čenichajíce výpary čerstvé lidské krve, začali divoši mručeti jako zvířata. Nemohl jsem nic dělati. Třásl jsem se, odplížil se a teprve v bezpečné vzdálenosti dal jsem se úprkem na útěk.

Zkáza se přivalila.

Hak-ju-maci se rozhodli pobít nás. Přikládali nám za vinu hroznou nemoc, která jejich hordu ničila. To bylo právě ono neštěstí jako za trest za porušení tabú Jeskyně Obrazů.

Bez dechu vrazil jsem mezi přátele.

„Pryč!“ křičel jsem. „Zavraždili Inuita!… Jdou na nás!“

Uchopili jsme ručnice.

V tu chvíli někdo supíce utíkal k nám chodbou. Chtěl jsem střeliti, ale Felicien v posledním okamžiku srazil mi hlaveň dolů.

„Probůh, ne! Vždyť je to Kamu!“

Děvče vřítilo se dovnitř jeskyně s vlasy vlajícími, udýchané a únavou polomrtvé. Šíp jeden zachytil se jí v kožešině. Neublížil jí, ale kýval se dosud, neboť neměla času ho vytrhnouti.

Vrhla se na zem do kouta jeskyně, schoulila se, beze slova a oddychovala po tom dlouhém útěku o život jako uštvaná vlčice.

„Zdá se mi, že jdou,“ řekl pan Sneedorff klidně. „Pozor!“

Utichli jsme a uslyšeli jsme šelestivé kroky bosých nohou v černé chodbě. U okraje vchodu číhali jsme připraveni sestřelit prvého, kdo by se chtěl vedrat.

Avšak nikdo nepřicházel.

To nás znepokojilo víc než přímý útok.

Minulo půl hodiny.

Nic…

Pojednou otřásl chodbou strašný rachot a praskot. Zdálo se, že se skála zbortila. Trvalo to jen krátce, vteřinu či dvě. Po tom lomozu ale následovalo ticho ještě větší, ticho absolutní a dusivé, přerušované jen našimi oddechy.

Zapálili jsme louče a obratně vhodili je do temnot. Plameny vyskočily a ozářily chodbu.

Vzkřikli jsme zoufale. Chodba tu nebyla! Jen slepá ulička!Ohromný balvan, sta centů těžký, zřítil se z klenby a zatarasil nám úplně a navždy východ …

Errata:

19.10.2021 17:30