Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Kapitola 35

 Spasiž mne, ó, Indro,

 v dálný světla zdroj

 neb úzkost mne jímá

 a chraň nás před dlouhými temnotami.

 Rigveda II. 27.

Nic nezřel jsem krásnějšího nad výrony severních září v Kamanaku. Za nocí temných, černě sametových, tiché ohně počnou vláti nebesy. Vycházejí z pozadí obzoru, za zasněženými severními pláněmi, z tůní a propastí prostoru. Jsou to plameny mystické, tajemné, které naplňují mysl obdivem a temným nepokojem. Vlající pásy smaragdové zeleni, stříbrné ohnivé stuhy, zlatisté třásně, červené fábory a draperie.

Zhasnou, jakoby je dech mocné nějaké bytosti sfoukl a za chvíli nové vyšlehnou z neznámé výhně.

Jehla kompasu zachvívá se celé dny křečovitě. Je zřejmé, že zemí probíhají silné magnetické bouře. Ať již ten nádherný zjev světelný způsobují pásma katodových paprsků či cosi jiného, jisté je, že to je nezapomenutelné divadlo. Troglodyti říkají těmto nebeským ohňům »kajara« a při vyslovení toho jména roztáhnou prsty levé ruky.

Je rozkoší zříti, jak z neviditelného centra, ponořeného v dáli, vychází polokruh paprsků soustřednými pásy temně přerušený, vždy pohyblivý, neumdlévající. A jak vše to upadne v křečovité zmítání. Pásy hasnou a rozsvěcují se znovu. Celý obraz pojednou se změní a nebesy se vine světelný úkaz, podobný nesmírnému hadu.

Slunce chystá se nás opustiti docela.

Vycházelo jen na několik hodin, nyní již na zlomek hodiny. 28. října zmizelo docela.

V ten den Hak-ju-maci opustili Katmajak a slezli nejbližší pahorek.

Šli jsme s nimi.

Zabaleni v kožešinách seděli divoši mlčky a pochmurně zírali k jihu. Bylo poledne. Daleko na jihu za horami zašlo slunce a zapadlo na dlouhou, dlouhou dobu.

Krvavě červený proužek táhl se tam a jakési popelavě červené šero osvětlovalo tu část oblohy. Ostatní nebesa podobala se kopuli, na vrcholu temnomodré, níže nazelenalé, na severním obzoru nafialovělé.

Hvězdy zářily, jasný modrobílý meteor přelétl severními nebesy.

Pod touto klenbou, posypanou hvězdným prachem, ležel Kamanak v stíny zahalený, zmrazený, odevzdaně připravený na dlouhý spánek.

Veliká Noc nastala.

Divoši mlčky přihlíželi. A pak jeden z nich vyrazil jediný dlouhý žalostný kvil, který se jasně rozlehl a zanikl.

Šeré huňaté postavy zvedly se a odplížily se do Jeskyně.

Zamyšleni vrátili jsme se za nimi.

Opět přituhlo.

Drobný, štiplavý sníh vířil tiše a mihotal tmou. Zelené vlny polární záře valily se nebesy.

Kamu překvapila nás čerstvými brusinkami a borůvkami.

Otrhala je z keřů, zavátých sněhem. Chutnaly znamenitě. Zima přepadne rostliny v okamžiku plného zrání a konzervuje plody. To také vysvětluje, že zvěř na severní tundře nalézá i v zimě dostatek potravy.

Divocí koně srážejí se v ohromná stáda, odhrabávají sníh a spásají suchou i čerstvou trávu. Za bouří seskupí se nehybně a tak těsně k sobě, že sníh přikryje často celé stádo společnou pokrývkou.

Ke konci listopadu zase napadlo hojně sněhu, a mráz povolil. Přesto Hak-ju-maci málo vycházeli ven. Trávili ze zásob pemmikanu a bavili se vyřezáváním kostí. Ženy nyní bez ustání žvýkaly kůže. Někdy lovci vyrazili ven, brodili se sněhem, utloukli praky vlka nebo prokláli šípem soba a vrátili se mručíce do jeskyně. Jindy odvážil se do tajgy zástup žen, aby přivlekl novou zásobu suchých větví.

Na počátku prosince přihodila se první z událostí, které uspíšily katastrofu.

Seděl jsem v jeskyni samoten s nemluvným Alexejem Platonovičem, přikládaje na ohnisko a pročítaje nevím již po kolikáté ubohé útržky novin z mé domoviny, které jsem uschovával jako posvátnou relikvii. Slabikoval jsem i inseráty, které jsem již dávno znal zpaměti.

Pojednou slyším tlumený hluk hlasů z ústřední síně. Byl jsem zvyklý častým potyčkám mladých Hak-ju-maků i nevěnoval jsem tomu pozornosti.

V tom však vběhla do jeskyně Naděžda, bledá, ulekaná.

Chvěla se. Klesla na kamenné sedadlo a zavzlykala.

Hleděl jsem ji upokojiti a zvěděti příčinu jejího vzrušení. Posléze mohla vyprávěti.

Vyzbrojena acetylenovou svítilnou procházela z dlouhé chvíle spletité chodby Katmajaku. Dospěla v úplně opuštěnou část a úzkou chodbou vešla v černou rozlehlou prostoru.

Když zář svítilny dopadla na stěny, uzřela veliké obrazy zvířat, které zdály se oživlé hrozivě vystupovati z temnot.

Byla v zakázané Jeskyni Obrazů!…

Náhle ďábelský ryk ozval se za jejími zády. Otočivši se kvapně, uzřela hrozné divadlo. Starý troglodyt ji zpozoroval.

Vzpřímil se kolísavě na svých zchromlých nohou, ohavný a strašný v ostrém světle svítilny. Lomcoval jím ale záchvat zuřivosti. Chrčel, bělmo očí mu vystoupilo, mezi tesáky černých úst objevila se pěna. Popadly ho křeče, zmítal a svíjel se jako nějaký červ, hrozil jí pěstmi, vyrážel nesrozumitelné zvuky jako zatracenec.

Na ten hluk vběhli do Jeskyně Obrazů tři kosmatí lovci.

Vidouce Naděždu, zachváceni byli týmž vztekem. Napřáhli zbraň a vrhli se na dívku. Řvali. Ostrý světelný kužel je na chvíli oslepil a v následujícím okamžiku jim Naděžda odvážně unikla postranní chodbou. Nicméně se stalo, co se státi nemělo.

Tabú bylo porušeno!

Teď musili Hak-ju-maci očekávati něco neznámého a hrozného, co je za to trestem stihne.

„Jdou za vámi?“ skočil jsem po ručnici.

„Jsou hrozně poplašeni. Celá jeskyně je vzhůru.“

„Da, da – da, da,“ opakoval u ohně jednotvárně Alexej Platonovič s přiblblým úsměvem.

„Nebezpečí je veliké,“ řekl jsem. Mlčela chvíli.

„Zabijí mě. Vím to. Jako zabili Andréa a ostatní.“

„Ó! To jim nedovolíme!“

„Mlčte. Znám je. Přijdou sem a vyvlekou mne.“

„Nevydáme vás.“

Říkal jsem to hlasem rozechvělým zoufalou obavou. Kde jen, probůh, mešká Felicien s panem Sneedorffem a Ekvou?…

„Obklíčí-li nás divoši v jeskyni, jsme rozděleni a ztraceni. Museli bychom vyjít z Katmajaku!…“

„To je zoufalý pokus!… Venku je noc a mráz.“

„Da … da,“ opakoval profesor fysiky.

„Někdo přichází chodbou! Slyšíte?“

Naděžda uchopila sekyru.

„Jsou to oni,“ mumlala.

Napřáhl jsem ručnici, hotov pálili.

„Kdo to?“ vzkřikl jsem chraplavě.

Byli to naštěstí naši s lyžemi na ramenou. Hodili do kouta párek zajíců a sněhulí a oklepávali sníh.

„Halo!“ křičel Felicien zčervenalý mrazem. „Co se děje? Jste tu jaksi po čertech zaraženi. Vida, i ručnici přichystali. Snad, palsam-bleu, aby po nás stříleli!“

„A Hak-ju-maci?“ ptal jsem se, nahlížeje do temné chodby.

„Nějak se rojí,“ řekl pan Sneedorff.

Třemi větami pověděl jsem jim vše. Polekali se úplně stejně jako my zde. Pochopili, že i jim hrozilo vážné nebezpečí.

Po osm dlouhých hodin stáli jsme potom připraveni k boji, připraveni draze se zaprodati, ale nic se nepohnulo.

Hluk v jeskyni ztichl, a nikdo nesnažil se k nám vniknouti.

Errata:

19.10.2021 17:30