Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Kapitola 34

Toto značí ony zkratky:

»Andrées' Polar Expedition« – odvážná výprava, která opustila 11. července 1897 zátoku Virgo na Dánském ostrově¹⁵ – a nevrátila se nikdy víc.

Balon »Örnen¹⁶« vznesl se, zmizel zrakům diváků k severu; a od těch dob zůstalo volné pole smělým hypotézám. Tři stateční Švédové zmizeli s aerostatem, tři hrdinové, kteří první z lidí odvážili se útočiti vzduchem na nedobytné tajemství pólu.

Pomocné výpravy, Stadlingova, Amdrupova a Nathorstova neměly úspěch. Ani v Severní Sibiři, ani na východním pobřeží Grónska ani na Aljašce nenalezli stopy po nešťastném balonu.¹⁷

A nyní, po tolika letech!…

Tři bědné kostry, několik cáru pongée-hedvábí a útržek sítě!

Vzduchoplavci byli tu asi obklopeni Hak-ju-maky. Z neprozřetelnosti některého z nich usmrtili. V odvetu vrhli se divoši na Mo-haky, ubili je a odvlékli vše, co se jim zalíbilo. Mrtvoly nechali v houštinách.

Záhadný předmět z Jeskyně Obrazů zatanul mi v té chvíli na mysli. Byl to balonový kruh!!

Nikde jsme dosud tedy nespatřili stopy aeroplanu Alexeje Platonoviče! Nikde! To bylo opravdu již záhadné!

Avšak jakou výstrahu hroznou zdály se nám našeptávati vyceněné zuby lebek!…

Hak-ju-maci vědí, že lze usmrtiti bílé cizince! Snadno usmrtiti. Stačí, aby protrhla se chatrná hráz pověrečné ostýchavosti, stačí, aby vydrážděna byla poněkud více bestialita jeskynních lidí.

Těžko bude pak ubrániti se přesile. Ten tam je pocit zdánlivé bezpečnosti, s nímž dosud žili jsme v Kamanaku!

Třeba teď zdvojiti ostražitost!

Pohnuti a s pietou sebrali jsme truchlivé pozůstatky. Neměli jsme nástrojů, abychom v umrzlé zemi vyhrabali hrob. Shledali jsme tedy kamení a dříví a zřídili jsme malou mohylu, v jejíž vrcholek zatkli jsme vybělený peň limby.

Nalezená kovová deštička vbitá v peň, toť celý epitaf!

Hak-ju-mak sledoval mlčky naše počínám. Škrabal se ve vlasech. Pak vzal svůj mlat, prohlížel ho a začal v zubech utahovat šlachy, poutající kámen.

Nenalezli jsme již žádného předmětu. Možno dost, že lup učinila Východní Horda, nebo Horda z kaňonu řeky Naděje.

Dříve než jsme odešli, označil jsem hrob pečlivě na své mapce. Bez nehody vrátili jsme se poté do Katmajaku, kde nás přátelé v obavách očekávali. Poctivě jsem se namáhal nalézti nějaké snad záznamy nešťastných vzduchoplavců. Marně.

Ani Kamu ničeho nepořídila.

Přiblížila se doba, kdy se zvěř z tunder stěhuje do barren-grounds a do tajgy.

Vídali jsme nekonečné řady karibuů, jak sestupují svahem vysočiny. Jako tmavý pás vinuli se krajem, přeplouvali řeky a jezírka, plná již tříště a rozptýlili se posléze po jižní oblasti.

Tlupy mamutů procházely kolem Katmajaku, a řev jejich vůdců zazníval k nám z mlhavých dálek. V patách za nimi táhli vlci a medvědi.

Divocí koně a pižmoni se neobjevili.

Několik dní pršelo. Déšť se sněhem smočil zemi. Vítr ji vysušil. A hned po té klesla teplota pod bod mrazu. Listí křovin dávno opadalo. Teď došlo i na modříny. Jejich jehličí zrezavělo a opadalo. Tenké, holé kmeny zvyšují smutný vzhled krajiny.

Zběsilé vichřice nanesly sněhové závěje a duny. Potoky zamrzly. Zima byla tu.

Oblékli jsme kožešiny.

Také troglodyti zahalili se teple a navlékli jakési vysoké holenice ze sobí a koňské kůže.

Ta obuv připomínala mi živě Tibeťany. Ač neměli kalhot, přece se Hak-ju-maci odvažovali v dvacetistupňových mrazech v těch učouzených a umaštěných oblecích ven.

Hlavu nosí při tom nepokrytou a pravé rámě obnažené, aby mohli volně vládnout zbraněmi. Období nejtužších mrazů v Kamanaku je naštěstí krátké. Ten čas stráví pak Hak-ju-maci v jeskyních. Zima je na počátku velmi střídavá, závěje mnohdy rychle za sebou roztají, aby učinily místo novým.

Sníh však poskytl nám vítané příležitosti použití lyží.

Vylétli jsme ven, do širých rovin a lesů.

Daleko nesměli jsme se odvážiti. Dny se krátily, a noci byly tmavé a bouřlivé. Přece však skýtaly nám tyto výlety zdroj čisté rozkoše. Letěti v ostrém vzduchu po pahorcích, lemujících jezero, na okraji již zamrzlé!… Odvážiti se do limbového lesa, jejž příkrov sněhový změnil v stříbrný, šerý chrám!…

Sledovati hlubokou brázdu, kterou vyoral ve sněhové návěji mamut, ubírající se na pastvu a zříti posléze v dáli obrovského, jíním pokrytého tvora, z jehož rypáku kouřila pára!…

Anebo povoliti divoké krvi lovecké!…

Jakmile napadl kyprý sníh – dokud nezmizel – provozovali jsme lov karibuů pomocí pazourkového kopí Hak-ju-makú.

Pružný dřevec a ostrý kámen činily z něho zbraň neočekávané jakosti. Vystopovali jsme zvíře a na lyžích hnali jsme se za ním.

Jaký to byl let!…

Sob zapadal do závějí, činil zoufalé skoky, ale jeho útěk stával se pomalým. Jako vítr přihnali jsme se k němu a běžíce mu po boku, vetkli jsme kopí do útrob jeho.

A pak, když starost o nejistou budoucnost na chvíli z nás spadla, zapuzena zdravým pohybem a zdarem lovu, vraceli jsme se za zpěvu s kořistí na ramenou, tma lehla už na Kamanak.

Hleděli jsme důvěrně na jiskřící hvězdy, jako na staré milé známé. Mihotaly modravé, zlaté, začervenalé, stříbrné!…

Veliký Medvěd!… Kassiopeia!… Plejády!… Pás Oriona!… A tam, k severu, veliká a zářivá Hvězda Polární!…

V té době přihodila se mi také událost, kterou mi Felicien upřímně záviděl. A přece život můj tenkráte visel na vlásku.

Vyjel jsem si na lyžích do pahorkatiny na východním pobřeží jezera. Vyjel jsem bezstarostně, s ručnicí na zádech, pomýšleje spíše na zdravý pohyb, než na honbu. Toulal jsem se dle libosti asi dvě hodiny, až docela unaven zastavil jsem v pusté smutné krajině.

Sníh byl výborný, počasí jasné, mnoho severní záře a na jihu zbytek úsvitu. Rozhlédnuv se, uzřel jsem náhle na vrcholku protějšího pahorku velikého vlka. Stál tam, s překvapující přesností se odrážel proti plápolajícím nebesům a nehýbal se.

Viděl jsem zřetelně špičaté jeho uši vztyčené a tlamu pootevřenou. Ač neměl jsem v úmyslu zastřeliti ho, sáhl jsem bezděky po ručnici.

Když jsem pohlédl zase na pahorek, vlk zmizel. Odpočav si, dal jsem se zvolna na pochod k západu, abych dostihl jezera.

Vracel jsem se. Urazil jsem volným tempem několik kilometrů. Kraj snižoval se tady prudkým spádem k jezeru, a jízda svahovitým údolím nebo po úbočích pahorků byla rozkoší.

Pojednou byl jsem jat zvláštním nepokojem. Zastavil jsem.

A v tom již zahlédl jsem vlky, kteří se tiše hnali za mnou.

Sbíhali se ze dvou stran, úprkem. Velicí bílí dravci, kteří uspořádali teď lov na vítanou kořist.

Strhl jsem ručnici, otočil jsem se a vypálil ráz na ráz dvě rány. Jeden vlk svalil se v nejprudším trysku, ale ostatní ani nezpomalili.

Nedbal jsem dále na nic a dal se na útěk.

Jedině moje lyže mohly mne teď spasiti.

V posledních měsících nabyl jsem značné zručnosti v běhu na ski. Slabá naděje mne tedy oživovala.

Neohlížeje se již, rozběhl jsem se se vší prudkostí.

Hoj!

Svištěl jsem po svahu jako blesk. Oběma tyčema brzdil jsem a kormidloval. Celá má bytost soustředila se v očích. Pozor na překážku! Věděl jsem příliš dobře, že budu-li nucen zastavit, jsem ztracen. Slyšel jsem neurčitý šum za sebou, jak smečka řítila se dychtivě střemhlav svahem za mnou.

Ponenáhlu začal jsem zapomínati na vše. Jediná myšlenka ovládla mne: co nejrychleji pohybovati se vpřed.

Sníh byl na štěstí nejlepší jakosti. Proběhl jsem několika rovinami, a teď šlo to dolů povlovným úbočím.

Náhle mě zamrazilo!

Vytřeštil jsem oči, abych lépe viděl. Cesta končila!

Napříč táhla se hluboká trhlina půdy, temná propast s kolmými stěnami.

Druhý její »břeh« vzdálený byl dobrých dvacet metrů a jistě o osm metrů nižší než ten, ke kterému jsem letěl.

Chtěl jsem ostře zahnouti u samého okraje trhliny obratem telemarkským, a pokračovati v útěku napravo, kde terén zdál se mi schůdnější, ale běda!

Vlci rozdělili se a nadbíhali mi nyní s obou stran podle propasti.

Byl jsem ztracen.

Včas jsem se rozhodl. Zbýval mi poslední, nejzoufalejší prostředek: vzdušný skok. Tento skok pokládají běžci na lyžích za vrchol výcviku. I já pokusil jsem se o to několikráte se zdarem na menší vzdálenosti.

Vrhnu se tedy přes propast.

Mžikem rozlétl jsem se po závěji, k balvanu, který visel na okraji. Zuby zaťaty a dech zatajen učinil jsem mocný náběh. Použil jsem balvanu jako bariéry, odrazil jsem se vší silou.

Okamžik poté letěl jsem v povětří nad hlubinou jako pták.

Přikrčiv nohy poznal jsem, že dostanu se šťastně na druhou stranu. Nežli jsem dopadl, napřáhl jsem pravou nohu vpřed a okamžitě jsem poklekl na levé koleno. V oblacích sněhového prachu řítil jsem se dále.

Byl jsem zachráněn.

Vlci pobíhali zuřivě za propastí, dva tři, příliš rozběhnutí, zřítili se v hlubinu. Vzdaloval jsem se rychle. Jejich řev slábl…

Za nedlouho dostihl jsem jezera a Katmajaku.

To je tedy příhoda, kterou mi Felicien tolik záviděl.

Jisté je, že věrohodné zprávy vypravují o jistém běžci z Telemark, který jmenoval se Sóndre Nordheim a který doskočil do dálky třiceti metrů a v hlubinu dvanácti metrů.¹⁸

To je úctyhodné.

Přituhlo …

Mráz klesl náhle na dvacet stupňů pod nulou.

Jezero Naděždino zamrzlo v celé své rozloze. Jen černá díra podzemního odtoku zůstala volná a v přesných intervalech vycházely z ní ryky, chropot a skuhrání.

Časté ledové mlhy, skutečný závoj ledových krystalků, činily pobyt venku nepříjemným. Tu slunce jevilo se jako zarudlá rozplizlá skvrna. Přečasto opakoval se známý úkaz pasluncí, který dodává takové rázovitosti arktické zimě.

Po prudkých bouřích, které valily před sebou mračna sněhového prachu a písku, nastalo bezvětří. Přikvapilo několik dní třeskutého mrazu. Teploměr ukazoval osmačtyřicet.

Jak to asi dopadalo na vnitrozemském ledu?…

Po tu dobu ani stéblo se nepohnulo. Zdálo se, že celá příroda ustrnula.

Hak-ju-maci zatarasili vchod do Velké jeskyně a rozmnožili ohně. Kjamun – tajga – jakoby zkameněla. Kmeny praskaly mrazem, jak když z ručnic střílí. Země pukala v šestiúhelnících jako za velikého sucha.

Kdyby zavanul vítr, veta bylo by po lesích. Takový mráz by je okamžitě spálil. Naštěstí však klimatické poměry zdají se být v Kamanaku pravidelné: v období nejtužších mrazů – bezvětří.

Po devíti dnech sestoupil ukazatel na deset stupňů – pak na sedm. Přihnal se bouřně vítr a vánice. Zdálo se nám to jarním počasím. Naštěstí, pravím, neboť neprozřetelný Felicien přes důtklivé výstrahy odvážil se při vánici a větru ven a málem jen unikl amputaci.

Dva prsty hrozily mu umrznouti.

------------------------ Poznámky:

  15 Špicberky

  16 Orel

  17 Zbytky Andréovy výpravy byly objeveny dlouho po napsání této knihy…

  18 Dnešní skokani na lyžích překonávají stometrové vzdálenosti…

Errata:

19.10.2021 17:30